76 ICm 2909/2013
číslo jednací: 76 ICm 2909/2013-30 KSLB 76 INS 10310/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou, ve věci žalobce KONKURSNÍ v.o.s., IČ 254 17 959, se sídlem Liberec, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Liberec, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, insolvenčního správce dlužníka Miloslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec 1, Jungmannova 471/25, PSČ 460 01, proti žalované Česká spořitelna, a.s., IČ 452 44 782, Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, o určení, že popření vykonatelné pohledávky žalované ve výši 127.954,72 Kč bylo učiněno po právu,

takto:

I. Určuje se, že popření pohledávky ve výši 127.954,72 Kč věřitele Česká spořitelna, a.s., IČ 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, uplatněné přihláškou P1 v insolvenčním řízení dlužníka Miloslavy anonymizovano , anonymizovano vedeného pod sp.zn. KSLB 76 INS 10310/2013, není po právu. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný svou přihláškou ze dne 23.7.2013, které bylo v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp.zn. KSLB 76 INS 10310/2013 přiděleno č. 1, přihlásil svou pohledávku ve výši 520.000,76 Kč. Přihlášená pohledávka zahrnuje nárok na jistinu ve výši 291.811,17 Kč a nárok na příslušenství ve výši

228.189,59 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako nezajištěná, avšak vykonatelná dle elektronického platebního rozkazu, vydaného dne 9.11.2011 Okresním soudem v Liberci pod č.j. 59 EC 443/2011-8, který nabyl právní moci dne 16.6.2012 a vykonatelnosti dne 21.6.2012. Žalobce tuto pohledávku na přezkumném jednání popřel co do výše 127.954,72 Kč. Ve zbylé výši 392.046,04 Kč pohledávku uznal. Dlužnice pohledávku uznala celou.

Žalobce v žalobě uvádí, že popřená částka ve výši 127.954,72 Kč představuje rozdíl mezi přihlášeným smluvním úrokem z prodlení ve výši 291.811,10 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 41.884,87 Kč, vzniklým na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 19.1.2010. Na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem je třeba aplikovat ust. § 262 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ), které stanoví, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. Odpovědnost za prodlení plněním peněžitého závazku dlužnice vystupující v postavení nepodnikatele se řídí ustanoveními o prodlení obsaženými v občanském zákoníku v ust. § 517 odst. 2 zák. č. 64/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), který umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis s tím, že je toto ustanovení dle Nejvyššího soudu kogentní. Pokud tedy žalovaná uplatnila smluvní úrok z prodlení ve výši 23,8 % p.a. kapitalizovaný částkou 169.839,59 Kč, namísto zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % p.a., je její přihláška nedůvodná.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 8.10.2013 v bodě II. uvádí, že se soud i při vyřízení věci formou elektronického platebního rozkazu zabývá žalobním návrhem a uplatněný nárok (tedy i příslušenství pohledávky) přizná jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností uvedených žalobcem. Pokud soud tento nárok žalovanému přisoudil, nelze toto právní posouzení věci zvrátit v incidenčním sporu dle ust. § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). V bodě III. žalovaný uvádí, že by výklad tvrzený žalobcem vedl k rozporu s dobrými mravy, protože dlužník, který by smlouvu řádně plnil, by platil úrok ve výši 13,4 % p.a., tedy více než při zákonném úroku z prodlení ve výši 7,75% p.a. V bode IV. žalovaný z opatrnosti uvádí, že by žalobci jako insolvenčnímu správci a advokátovi, neměla být v případě jeho úspěchu přiznána náhradu nákladů řízení za zastoupení jiným advokátem, protože by tyto náklady nebyly účelně vynaloženy z důvodu jeho funkce insolvenčního správce.

Žalobce reagoval vyjádřením ze dne 13. března 2014, kde uvedl, že z žalobního návrhu, na základě něhož byl platební rozkaz vydán, nebylo seznatelné, že byl žalován nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy, a proto nejde o jiné právní posouzení věci. Dlužnice nepodala odpor a v něm neuvedla skutečnosti rozhodné pro posouzení výše nároku.

Žaloba byla žalobcem podána včas, když dle ust. § 199 odst. 1 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Přezkumné jednání se uskutečnilo 20.8.2013 a žaloba byla doručena soudu 27.8.2013.

Žalovaný vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání podáním ze dne 24.10.2013. Žalobce byl vyzván usnesením doručeným dne 23.9.2013, aby se vyjádřil zda nesouhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, jinak bude platit domněnka souhlasu. Žalobce se však nevyjádřil. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Soud provedl k důkazu tyto listiny: Přihlášku č. 1 pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení KSLB 76 INS 10310/2013 doručenou soudu dne 23.7.2013, spis KSLB 76 INS 10310/013, zejména protokol o přezkumném jednání ze dne 9.8.2011, spis 59 EC 443/2011 Okresního soudu v Liberci, zejména smlouvu o úvěru uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným dne 19.1.2010, tedy všechny důkazy navrhnuté účastníky řízení.

Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že je dlužník v postavení spotřebitele, protože je dle ust. § 52 odst. 3 ObčZ fyzickou osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (není označen IČ podnikatele, ani jinde ze smlouvy nevyplývá, že by jednal jako podnikatel), a žalovaný je podnikatelem, protože je dle ust. § 52 odst. 2 ObčZ osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Dle ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle ust. § 517 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (odst., 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odst. 2). Ust. § 517 odst. 2 ObčZ je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu kogentní (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2005, sp.zn. 33 Odo 1117/2003). V čl. VII odst. 3 smlouvy o úvěru je uveden úrok z prodlení v odlišné výši.

Insolvenční soud nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, je kritika takového rozhodnutí kritikou právního posouzení věci.

Podle ust. § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do třiceti dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravostí nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

V ust. § 199 IZ osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím.

Uvedeným ustanovením se ve vztahu k platebnímu rozkazu zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013, ve kterém uvedl, že toto rozhodnutí má poté, co nabude právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3, věta první OSŘ) a neodůvodňuje se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že bylo vydáno, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydáno být mohlo, tedy především, že u platebního rozkazu uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1, věta první OSŘ). V platebním rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá v tom, že soud toto rozhodnutí, které neobsahuje žádné odůvodnění, vydal.

Výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným platebním rozkazem jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 IZ.

K tvrzení žalobce, že z žalobního návrhu, na základě něhož byl platební rozkaz vydán, nebylo seznatelné, že byl žalován nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy, a proto nejde o jiné právní posouzení věci a zároveň, že dlužnice nepodala odpor a v něm neuvedla skutečnosti rozhodné pro posouzení výše nároku, insolvenční soud uvádí, že ze smlouvy o úvěru vyplývá, že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem (viz výše). Nadto nelze dlužnici přičítat k dobru, že zcela rezignovala na svou procesní obranu v řízení před Okresním soudem v Liberci, čímž přivodila vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec.

Z uvedeného vyplývá, že insolvenční správce popřel pohledávku co do výše 127.954,72 Kč nedůvodně.

Dle ust. § 142 odst. 1 OSŘ, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl proti žalobci ve věci plný úspěch. Dle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto nemá žádný z účastníků řízení nárok na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

V Liberci 18. září 2014

Mgr. Vanda Rozsypalová v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Adriana Vojtěchová