76 ICm 2181/2015
číslo jednací: 76 ICm 2181/2015-34 KSLB 76 INS 3343/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou v právní věci žalobce APOLLO LEASING s pol. s r.o., IČ 61171603, se sídlem O. Beníškové 1556/12, 301 00 Plzeň proti žalované Mgr. Radce Šimkové, IČ 66243394, se sídlem V Kolkovně 921/3, 110 00 Praha 1 insolvenční správkyni dlužníků Zdeňka anonymizovano nar. 30.9.1958 a Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , IČ 86788396, oba bytem Jihlavská 2590, 470 01 Česká Lípa, právně zastoupené Mgr. Martinem Čumpelíkem, advokátem, se sídlem v Kolkovně 921/3, 110 00 Praha 1, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že žalobce má za dlužníky pohledávku v popřené výši 3.036,--Kč s e z a m í t á.

II. U rč u je s e, že pohledávka žalobce je ve výši 28.450,--Kč po právu.

III. Žádný z účastníků ne má nárok na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í: Do insolvenčního řízení dlužníků vedeného pod č.j. KSLB 76 INS 3343/2015 přihlásil své pohledávky věřitel APPOLLO LEASING spol. s.r.o. ve výši 66.236,50 Kč. Dle přihlášky dlužník uzavřel s věřitelem nájemní smlouvu se splátkovým kalendářem dne 5.3.2009. Dle nájemní smlouvy měl hradit částku 1.790,--Kč měsíčně. Na nájemném vznikl dluh ve výši 16.685,--Kč. Proto byla podána žaloba k rozhodci, který dne 14.5.2012 rozhodl, tak že žalobě vyhověl. Výši pohledávky 66.236,50 Kč představuje jistina ve výši 16.685,--Kč, smluvní pokuta 14.150,--Kč a náklady řízení ve výši 1.488,--Kč. Druhá pohledávka ve výši 33.791,--Kč představuje dlužné nájemné od podání první žaloby ve výši 17.943, Kč a dále smluvní pokutu 14.300,--Kč a 1.548,--Kč náklady řízení. O druhé pohledávce bylo rozhodnuto dalším rozhodčím nálezem ze dne 30.4.2013. Třetí pohledávka představuje dlužné nájemné za dobu po podání druhé žaloby do rozhodnutí o úpadku a je vyčíslena na částku 122,50 Kč.

Na přezkumném jednání dne 27.4.2015 popřel insolvenční správce z první pohledávky pouze smluvní pokutu ve výši 14.150,--Kč a náklady řízení ve výši 1.488 Kč a z druhé pohledávky rovněž smluvní pokutu ve výši 14.300,--Kč a náklady řízení ve výši 1.548,--Kč. Úpadek dlužníků je řešen oddlužením formou splátkového kalendáře a dlužníci na přezkumném jednání pohledávky věřitele nepopřeli. Insolvenční správce rovněž namítl neplatnost rozhodčí doložky, a proto pohledávky byly přezkoumány jako nevykonatelné.

Tato žaloba byla podána včas. Pohledávka byla přezkoumána na přezkumném jednání dne 27.4.2015 a žaloba insolvenčního správce byla doručena soudu dne 3.6.2015. Insolvenční správce uvedl, že žaloba byla doručena ve lhůtě dle § 198 odst. 1 IZ.

Dle § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), dále je IZ, insolvenční soud projedná incidenční spor při jednání, pro které neplatí ustanovení o jednání v insolvenčním řízení. K tomuto jednání předvolá účastníka a osoby, jejichž účasti je třeba. Od jednání může insolvenční soud upustit v případech kdy to připouští občanský soudní řád. Žalovaný vyslovil souhlas podáním ze dne 30.6.2015. Žalobce byl vyzván soudem usnesením ze dne 13.7.2015, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a poučen o tom, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutí bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce se nevyjádřil k možnosti rozhodnutí věci bez jednání. Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

K důkazu soud provedl pouze listiny, a to přihlášku pohledávky P9, a to zejména nájemní smlouvu č. 41458-09 ze dne 9.2.2009, splátkový kalendář, rozhodčí nález RS 2012-151/14 ze dne 14.5.2012, usnesení Okresního soudu v České Lípě o nařízení exekuce ze dne 15.10.2012 č.j. 27 EXE 3522/201´2, rozhodčí nález RS 2013-017/14 ze dne 3.4.2013, vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 18.10.2013 č.j. 094 EX 05633/13 a oznámení o změně výše splátky ze dne 7.12.2009 z důvodu změny DPH.

Dle § 192 odst. 1 IZ dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek.

Dle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Z provedeného dokazování je zřejmé, že mezi dlužníky a věřitelem byla sjednání nájemní smlouva, dle které byla sjednána rozhodčí doložka v bodu 12.9 ve znění: Smluvní strany vylučují případné majetkové spory vzniklé z této smlouvy z pravomoci obecného soudu a souhlasí, aby byly projednány a s konečnou platností rozhodnuty v rozhodčím řízení.

Jsou seznámeny a souhlasí s podmínkami Smlouvy o poskytnutí speciálního know-how na řešení majetkových vztahů v rozhodčím řízení v platném znění a uložením nedoručených písemností u určeného rozhodce s účinky doručení. Rozhodcem obě strany určují Mgr. Jana Krause, který tuto funkci převzetím žaloby písemně přijímá. Rozhodce zmocňují k rozhodování podle zásad hmotného práva, spravedlnosti a ke způsobu jednání. Obsah této doložky je předmětem obchodního tajemství Mgr. Jana Krause-Meditace et Judikace a její znění je důvěrné. Oba rozhodčí nálezy vydal Mgr. Jan Kraus. Pro případ porušení smluvní povinnosti se smluvní strany sjednávají smluvní pokutu, která při opoždění provedené platby bude činit 50 Kč za den prodlení.

Soud se nejdříve zabýval námitkou žalobce, že nelze na smlouvy z roku 2009 uzavřené dle tehdy platných právních předpisů a zvyklostí aplikovat pozdější rozhodnutí soudu. Žalovaný argumentoval rozhodnutím nejvyššího soudu 23 Cdo 427/2012, dle kterého se soud v roce 2010 zabýval rozhodčí doložkou sjednanou v roce 2002. Je samozřejmostí, že rozhodnutí soudu, které sjednocují soudní praxi, mohou být vydány až po té, co z uzavřených smluv vzniknou spory. Podnikatelé musí při uzavírání smluvních vztahů vycházet nejen z dosavadní právní praxe, ale zohlednit jaké smluvní vztahy, které norma chrání a úmysl zákonodárce, a to obzvlášť pokud podnikání má přímý dopad na běžné spotřebitele. Soud se tedy námitkou žalobce nezabýval a posuzoval platnost rozhodčí doložky.

Žalobce namítal, že rozhodčí doložka byla sjednána dle tehdy platného práva. Žalovaný argumentoval rozhodnutím II. ÚS 2164/10, dle kterého Ústavní soud dovozuje, že rozhodčí doložky jsou nepřípustné v situaci, kdy má rozhodce rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoliv totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

Věřitel s dlužníky v rámci rozhodčí doložky sjednal konkrétního rozhodce, což odpovídá zákonu o rozhodčím řízení, avšak rozhodce mohl postupovat dle své libovůle, dle zcela neurčitých zásad spravedlnosti dle pravidel, které podléhají obchodnímu tajemství. Takto sjedná doložka je v rozporu s ustanovení § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kdy je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, a nebo se příčí dobrým mravům. Je nepochybné, že rozhodování v podstatě dle libovůle rozhodce, který je pouhou osobou soukromého práva, je v rozporu s dobrými mravy a takto sjednaná doložka je neplatná. Pokud je sjednaná doložka neplatná, nelze přiznat žalobci nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.488 Kč a 1.548 Kč, což je 3.036,--Kč. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl v tomto rozsahu.

Následně se soud zabýval tím, zda je smluvní pokuta ve výši 50 Kč denně přiměřená. Žalobce namítá, že výše smluvní pokuta ve výši 14.150 Kč je pouze 0,30% denně a smluvní pokuta ve výši 14.300,--Kč je pouze 0,28% denně, což je méně než je judikovaná hranice přiměřenosti smluvní pokuty 0,5% denně. Žalovaný namítá, že smluvní pokuta je neplatná, protože pokud by dlužník dlužil jenom jednu korunu, představovala by smluvní pouta až 5.000% denně. Soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty nevycházel z výpočtů účastníků řízení, které navíc nejsou nijak vysvětleny. Soud nemůže posuzovat to, zda při prodlení 10 splátek je pokuta přiměřená, ale pod 10 splátek je již nepřiměřená apod. Nemůže posuzovat přiměřenost smluvní pokuty ani podle doby prodlení. V tomto případě byla smluvní pokuta sjednána pevnou denní částkou. Soud tedy musí posuzovat přiměřenost této denní částky. Smluvní pokuta byla počítána tak, že počet dnů prodlení byl vynásoben 50, bez ohledu na to, že nejdříve byli dlužníci v prodlení s jednou splátkou tj. 1790,--Kč, pak již se dvěma tj. 3.580,--Kč, pak již se třemi tj. 5.370,--Kč atd. Za měsíc 31 dní může činit pokuta 1.550,--Kč, bez ohledu na to, kolik již dlužník skutečně dlužní. Soud má za to, že takto sjednaná smluvní pokuta splňuje podmínky dobrých mravů. Cílem této pokuty je působit na dlužníka, aby nebyl v prodlení s platbami. Pokuta je citelná právě jen ve chvíli krátkodobého výkyvu ve splátkách. Při dlouhodobých problémech dlužníka, kdy dlužník přestává hradit své závazky úplně, nezpůsobuje smluvní pokuta nepřiměřené navyšování závazku do výše, která v podstatě znamená, že dlužníci nejsou schopni své závazky uhradit a to ani v oddlužení, i když své závazky začnou řešit včas. Skutečnost, že výše smluvní pokuty se blíží 100% dlužné jistiny, je dána spíše délkou prodlení, než její nominální výši. Protože soud nepovažuje sjednanou smluvní pokutu v rozporu s ustanovení § 39 občanského zákoníku, žalobce v rozsahu 14.150,--Kč a 14.300,--Kč (tj. 28.450 Kč) vyhověl.

O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dle odst. 2 měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl v převážném rozsahu úspěšný žalobce. Dle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona však nemá věřitel ve sporu o pravost přihlášených pohledávek právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto soud nemohl žalobci náklady řízení přiznat.

Pouče ní: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

V Liberci 7. prosince 2015

Mgr. Vanda Rozsypalová v.r. soudkyně Za správnost vyhotovení Klára Benešová