76 ICm 2070/2015
číslo jednací: 76 ICm 2070/2015-17 KSLB 76 INS 34267/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou v právní věci žalobce Ing. Aleše Kaludyho, IČ 67222544, se sídlem Masarykovo nám. 191/18, 405 01 Děčín, zastoupeného Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, insolvenčního správce dlužníka Pavla Pytlouna a dlužnice Venduly Pytlounové, oba bytem Železný Brod 371, 468 22 Železný Brod, proti žalované společnosti O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 63487063, se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 396, PSČ 591 01, právně zastoupené JUDr. Ivo Marethem, advokátem, se dílem Strojírenská 2244/34, 591 01 Žďár nad Sázavou, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Určuje se, že vykonatelná pohledávka P2/2 žalovaného není v částce 15.684,--Kč pohledávkou po právu.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku 8.228,--Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit na účet ČR-Krajského soudu v Ústí nad Labem na soudní poplatek částku 5.000,--Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Do insolvenčního řízení dlužníků vedeného pod č.j. KSLB 76 INS 34267/2014 přihlásil svou pohledávky věřitel O.K.V. Leasing. Přihlášce bylo přiděleno číslo P2. V rámci přihlášky byly přihlášeny dvě pohledávky, přičemž první pohledávka ve výši 25.387,--Kč byla uznána na přezkumném jednání. Z druhé pohledávky ve výši 16.584,--Kč byla uznána pouze část 900,--Kč představující příslušenství. Popřena byla část ve výši 15.684 Kč představující náklady nalézacího řízení. Pohledávku popíral pouze insolvenční správce. Žalobce popřel tyto náklady řízení proto, že byla neplatně sjednaná rozhodčí doložka, proto na základě takové rozhodčí doložky nemohl být vydán rozhodčí nález. Doložka je sjednána neplatně proto, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc. Rozhodčí doložka odkazuje na rozhodčí řád vydaný 1. Moravskou rozhodcovskou společností s.r.o. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu II. ÚS 2164/10 ze dne 5.10.2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 31 Cdo 958/2012. Žalovaný namítá, že rozhodčí doložka byla sjednána v souladu s právní úpravou a rozhodovací praxí platnou v době sjednání doložky. Posouzení platnosti rozhodčí doložky insolvenčním správcem považuje za postup v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 IZ, kdy se jedná o nové právní posouzení věci, které je nepřípustné a odkazuje na rozhodovací praxi soudu, zejména rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 8/2011-64 z 15.12.2011 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové 44 ICm 1226/2012 ze dne 10.12.2012.

Tato žaloba byla podána včas. Pohledávka byla přezkoumána na přezkumném jednání dne 27.4.2015 a žaloba insolvenčního správce byla doručena soudu dne 27.5.2015. Byla dodržena lhůta dle § 199 odst. 1 IZ.

Dle § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), dále je IZ, insolvenční soud projedná incidenční spor při jednání, pro které neplatí ustanovení o jednání v insolvenčním řízení. K tomuto jednání předvolá účastníka a osoby, jejichž účasti je třeba. Od jednání může insolvenční soud upustit v případech kdy to připouští občanský soudní řád. Žalobce vyslovil souhlas podáním ze dne 8.7.2015. Žalovaný vyslovil souhlas podáním ze dne 23.7.2015. Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

K důkazu soud provedl pouze listiny, a to přihlášku pohledávky P2. Mezi účastníky nejsou skutková tvrzení sporná. Z přihlášky pohledávky vyplývá, že věřitel přihlásil jako pohledávku č. 2 částku 15.684,--Kč představují náklady nalézacího řízení dle usnesení o nařízení exekuce. Dále z příloh k přihlášce vyplývá, že dne 22.9.2009 byla uzavřena smlouva o úvěru mezi žalovaným a Pavlem Pytlounem. Na zadní straně předtištěné smlouvy jsou uvedeny úvěrové podmínky, kde v čl. 9 je sjednána rozhodčí doložka. Dle této rozhodčí doložky je oprávněn věc rozhodnout jediný rozhodce jmenovaný 1. Moravskou rozhodcovskou společností s.r.o. podle jejího Rozhodčího řádu a poplatkového řádu, které jsou v jejich účinném znění zveřejněny na jejích webových stránkách. Rozhodčí nález dne 19.8.2010 vydal rozhodce Mgr. Marcel Labounek advokát. Dále byla přiložena rozhodčí žaloba ze dne 14.7.2010 adresována Mgr. Marcelovi Labounkovi, advokátovi. V přihlášce je rovněž přiloženo usnesení 7 EXE 2526/2010 ze dne 5.10.2010, dle kterého bylo Okresním soudem v Jablonci nad Nisou rozhodnuto nařízení exekuce na majetek povinného dlužníka na základě rozhodčího nálezu Mgr. Marcela Labounka. Zda a kdy rozhodla 1. Moravská rozhodcovská společnost s.r.o. o ručení osoby rozhodce není uvedeno ani tvrzeno. Dle rozhodčího nálezu byly věřiteli přiznány náklady právního zastoupení ve výši 15.684,--Kč a náklady rozhodčího řízení činí 900,--Kč.

Dle § 193 odst. 1 IZ dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Dle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Dle § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a v povinnostech stran.

Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, tak jak byla sjednána, je v rozporu s požadavkem dobré víry. Rozhodčí doložka byla sjednána v rozporu se zákonem č. 216/1991 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Dle § 7 tohoto zákona rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Nemá-li rozhodčí smlouva takové ustanovení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Rozhodčí doložka sice pro typ sporu mezi účastníky stanovila počet rozhodců, a to jeden, avšak způsob jeho výběru ponechala pouze na soukromoprávní osobě, a to ze seznamu, který tato osoba vede, aniž by bylo stanoveno, zda jak bude seznam upravován. Není ani zřejmé, zda skutečně určená osoba výběr ze seznamu rozhodců provedla. Rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí č.j. 31 Cdo 1945/2010 uvedl, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Případ doložky sjednaný mezi účastníky je obdobný případu posuzovaném Nejvyšším soudem ČR. Z pohledu účinků rozhodčí doložky na spotřebitele je již zcela lhostejné, zda rozhodce si určí banka sama ze svého interního seznamu nebo určí třetí osobu tj. správce nějaké seznamu, který tuto osobu určí. V obou případech nebyl rozhodce určen v době uzavření doložky, proto měl být rozhodce určen v součinnosti s žalovanými dle § 7odst. 2 rozhodčího řádu.

Rozhodovací praxe soudu je v této otázce již ustálena, kdy nejvyšší soud několikrát judikoval, že soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat platnost rozhodčí doložky, a to i v případech, kdy se dlužník nebránil a kdy rozhodčí nález nabyl právní moci. Naposledy tak nejvyšší soud České republiky dle této zásady rozhodl dne 20.6.2013 pod. č.j. 33 Cdo 1201/2012. Ve svém rozhodnutí 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.7.2013 judikoval Nejvyšší soud ČR, že byl-li rozhodčí nález určen právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Dále nejvyšší soud uvádí, že byla-li již exekuce nařízena, je třeba jí jako nepřípustnou zastavit, kdy zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázku pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i tehdy, pokud povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. Pokud tedy je možné, aby soud v rámci exekučního řízení posuzoval platnost rozhodčí doložky, není důvod vylučovat toto oprávnění soudu i v rámci insolvenčního řízení, které představuje hromadnou exekuci dlužníka. Soud si je vědom i rozhodnutí, které cituje ve svém vyjádření žalovaný. Na tomto místě je nutno konstatovat, že rozhodovací praxe insolvenčních soudů dosud nebyla rozhodovací praxí nejvyššího soudu sjednocena. Proto soud při svém rozhodování zohlednil i rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2164/10 kdy ústavní soud konstatoval, že pokud jde o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvy nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva apod.) Žalobce ve svém vyjádření pak odkazuje na rozhodčí řád 1. Moravské rozhodcovské společnosti s.r.o., která ustanovuje rozhodnutí bez jednání, bez možnosti odvolání apod.

S ohledem na shora uvedené soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, když rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky smlouvy o úvěru je neplatná. Rozhodčí nález vydaný na základě takové doložky pak nemůže být považován za vykonatelný, a tudíž nemohl rozhodce pravomocně rozhodnout o nákladech právního zastoupení před rozhodcem. Pokud posouzení rozhodčí doložky v exekučním řízení není novým právním posouzením věci, není důvod ani posouzení rozhodčí doložky v insolvenčním řízení jako nové právní posouzení věci.

Dle § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky 177/1996 Sb. advokátní tarif za dva úkony právní pomoci, a to příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby, kdy odměna za jeden úkon právní pomoci činí 3.100,--Kč. Dále požaduje úhradu dvou režijních paušálů po 300,--Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Právní zástupce rovněž doložil, že je plátcem DPH a požaduje úhradu DPH ve výši 21%. Náklady právního zastoupení včetně DPH tak činí 8.228,--Kč.

Dle § 11 odst.2. písm. r) zákona č. 549/1991 o soudních poplatcích v platném znění je od poplatku osvobozen insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízeno nebo není-li též od poplatku osvobozen. Dle položky č. 13 odst. 1 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích činí poplatek za návrh na zahájení řízení v incidenčních sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky 5.000,--Kč. Protože žalovaný, který je ve sporu neúspěšný, není osvobozen od soudních poplatků a nemá vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení, soud rozhodl, že je povinen státu soudní poplatek uhradit.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

V Liberci 30. července 2015

Mgr. Vanda Rozsypalová v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Bc. Jana Bublová