74 ICm 3320/2013
č.j. 74 ICm 3320/2013-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl soudkyní Mgr. Ivou Černou ve věci

žalobkyně: Insolvenční agentury v.o.s., sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, insolvenční správce dlužnice Renata anonymizovano , anonymizovano , bytem Školní 491, 431 51 Klášterec nad Ohří, zastoupena advokátem JUDr. Karlem Kolářem, sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav, proti

žalované: PROFI CREDIT Czech a.s., IČO 61860069, sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1

o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod spis. zn. KSUL 74 INS 14385/2013 přihláškou P1 není pohledávkou přihlášenou po právu, se zamítá.

II. Žalovaná nemá proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

1 Žalobou doručenou soudu dne 2. 10. 2013 se žalobce domáhal, aby soud určil, že pohledávka žalované přihlášená za dlužnicí Renatou anonymizovano , n anonymizovano , bytem Školní isir.justi ce.cz sp.zn.

491, 431 51 Klášterec nad Ohří, do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 14385/2013 pod č. P1 v celkové výši 51 893 Kč není po právu. Žalobu odůvodnil tím, že pohledávka byla žalovaným do insolvenčního řízení přihlášena jako vykonatelné s odkazem na rozhodčí nález č.j. La 500/09-12 vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem dne 15. 4. 2009 (dále jen rozhodčí nález ). Přihlášená pohledávka byla žalobcem při přezkumném jednání posouzena jako vykonatelná a jako taková žalobcem popřena. Žalobce v žalobě uvedl, že dle jeho názoru je rozhodčí nález neplatný, neboť rozhodčí smlouva sjednaná ve spotřebitelské smlouvě nestanoví procesní pravidla srovnatelná s občanským soudním řízením. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2164/10 pojednávající o přípustnosti ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě a dovodil, že v důsledku neplatnosti shora uvedeného rozhodčího nálezu nevzniklo žalované proti dlužnici právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení, uplatněné jako součást pohledávky. Žalobce dále uvedl, že pohledávka byla žalovaným přihlášena jako pohledávka z titulu smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 2005, na jejímž základě poskytl žalovaný jako věřitel dlužnici úvěr ve výši 47 114,-Kč. Odměna sjednaná za poskytnutí úvěru, kterou je nutné považovat za úrok stanovený konkrétní částkou, je dle žalobce neplatným ujednáním z důvodu rozporu s dobrými mravy, když navýšení úvěru dle tohoto ujednání činí 72,67 % ročně, žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1484/2004. V důsledku neplatnosti ujednání o smluvní odměně pro rozpor s dobrými mravy byla dlužnice povinna uhradit žalovanému jako věřiteli jistinu společně s úrokem pouze ve výši úroků požadovaných za úvěry poskytované bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tento úrok dle žalobce činí 9 až 15,5 % ročně. Jistinu s tímto úrokem dlužnice žalovanému částečně uhradila, v takto uhrazené části tedy není pohledávka po právu. Ohledně popřené části vykonatelné pohledávky z titulu smluvní pokuty za nesplnění povinnosti ze smlouvy o úvěru a úroku z prodlení pak žalobce žalovaným takto uplatňovaný nárok na smluvní pokutu považuje za nepřiměřený právě s ohledem na skutečnost, že dlužnice primární závazek vůči žalovanému jako věřiteli splnila, a žalobce tak jako přiměřenou smluvní pokutu považuje 30 % z primárního závazku v době vzniku nároku na smluvní pokutu, která byla dle výpočtu žalobce žalovanému rovněž uhrazena v moderované výši.

2 Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě doručenému soudu dne 29. 10. 2013 navrhl zamítnutí žaloby. Své stanovisko odůvodnil odkazem na znění § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), dle kterého lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Žalobce však v popěrném úkonu dle názoru žalovaného žádné takovéto skutečnosti neuvedl, pouze uvedl jiné právní hodnocení, ačkoli je právní posouzení již v rozhodčím nálezu obsaženo. Žalovaný rovněž odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. 29 ICdo 7/2013 a 29 Cdo 392/2011.

3 Soud nejprve posuzoval včasnost žaloby.

4 Dle ust. § 192 odst. 1 IZ může být pravost, výše a pořadí všech přihlášených pohledávek popřena insolvenčním správcem, dlužníkem a přihlášenými věřiteli, popření pohledávky lze vzít zpět. sp.zn.

5 Dle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

6 Přezkumné jednání v insolvenční věci dlužnice bylo konáno dne 2. 9. 2013, při něm žalobce popřel shora uvedenou vykonatelnou pohledávku žalovaného co do pravosti. Posledním dnem k podání žaloby bylo datum 2. 10. 2013. Žaloba byla doručena soudu dne 2. 10. 2013, tedy včas v zákonné 30ti denní lhůtě od konání přezkumného jednání.

7 Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu vyslovili souhlas (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve spojení s ust. § 7 odst. 1 a 161 odst. 1 IZ).

8 Jelikož byla žalobou napadena žalovaným uplatněná pohledávka, která byla žalovanému přiznána rozhodčím nálezem, byl žalobce limitován ust. § 199 odst. 2 IZ: jako důvod popření mohl uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu; důvodem popření a následné žaloby však nemohlo být jiné právní posouzení věci. Žalobce však napadl rovněž samotnou existenci pravomocného rozhodnutí, resp. platnost rozhodčí smlouvy, na jejímž základě bylo toto pravomocné rozhodnutí (rozhodčí nález) vydáno.

9 Soud proto nejprve posuzoval platnost rozhodčí smlouvy, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, kterým byla žalobou popíraná pohledávka žalovanému pravomocně přiznána. Z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru /smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100018388 ze dne 5. 8. 2005 sjednané mezi žalovaným a dlužnici jakožto spoludlužníkem (dále jen smlouva o úvěru ) bylo zjištěno, že nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a.s. (dále jen smluvní podmínky ), s nimiž se dlužnice seznámil a dne 5. 8. 2005 s nimi svým podpisem vyslovil souhlas. Dle čl. 18 odst. 1 smluvních podmínek se žalovaný s dlužníkem dohodli, že veškeré spory ze smlouvy o úvěru budou řešeny v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. (zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů-dále jen RŘ) za podmínek uvedených v rozhodčí smlouvě, bude-li tato rozhodčí smlouva mezi stranami uzavřena. Mezi žalovaným a dlužnicí byla dne 5. 8. 2005 uzavřena rozhodčí smlouva obsahující ujednání stran o rozhodování sporů ze smlouvy o úvěru rozhodcem, seznam konkrétních rozhodců a pravidla rozhodčího řízení. Mezi stranami rozhodčí smlouvy bylo ujednáno, že řešit případný spor bude rozhodce ze seznamu uvedeného v rozhodčí smlouvě, kterému žalobce doručí žalobu. V rozhodčí smlouvě bylo stranami ujednáno, že rozhodčí řízení se bude vždy řídit pravidly v rozhodčí smlouvě sjednanými a podpůrně řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve znění platném ke dni uzavření rozhodčí smlouvy, tedy procesními pravidly stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona.

10 Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smlouva o úvěru byla sjednána mezi žalovaným jako věřitelem jednajícím v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnicí jako spotřebitelem. sp.zn.

11 Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12 Žalobce sice napadl platnost rozhodčí smlouvy pouze velice vágně, a to tím, že rozhodčí doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě nestanoví procesní pravidla srovnatelná s občanským soudním řízením, a odkázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 2164/10 o přijatelnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě.

13 Soud při právním posuzování věci vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 27.09.2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12. Ústavní soud v tomto nálezu judikoval, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování .

14 Soud je toho názoru, že insolvenčnímu soudu stejně jako soudu exekučnímu při rozhodování o nařízení exekuce (s ohledem na vznik exekučního titulu v důsledku zjištění přihlášené pohledávky při přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení) přísluší při incidenčním sporu o pravosti přihlášené pohledávky přiznané rozhodčím nálezem zkoumat platnost rozhodčí doložky a otázku pravomoci rozhodce spor rozhodnout. Samotná věcná správnost rozhodčího nálezu vydaného orgánem k jeho vydání příslušným pak předmětem přezkumu být nemůže, jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

15 Soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky dále vycházel z kritérií stanovených zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni uzavření rozhodčí doložky. Zároveň vzal v potaz skutečnost, že rozhodčí smlouva byla uzavřena v souvislosti se spotřebitelskou smlouvou o úvěru, upravenou zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, na tuto smlouvu se pak subsidiárně užijí ustanovení zákona č. 40/1963 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), resp. jeho části upravující spotřebitelské smlouvy a jejich platnost (§ 51a až § 57 OZ).

16 Z ust. § 51a OZ vyplývá, že hlava pátá OZ zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Vnitrostátní právní úpravu je soud povinen vykládat eurokonformním způsobem, tzn. v souladu se smyslem a obsahem souvisejících předpisů Evropského společenství, neboť vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv je výsledkem transpozice těchto předpisů (jmenovitě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách-dále jen směrnice ) do právního řádu České republiky.

17 Dle článku 3 odst. 1 směrnice je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Důsledkem nepřiměřených smluvních podmínek musí být jejich nezávaznost pro spotřebitele (článek 6 odst. 1 směrnice). V článku 3 odst. 3 je uveden odkaz sp.zn.

na přílohu směrnice, která dle své dikce obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Nepřiměřenost smluvních podmínek je pak třeba posuzovat s ohledem na povahu zboží nebo služeb, které jsou předmětem smlouvy, dobu uzavření smlouvy a okolnosti její uzavření provázející (článek 4 odst. 1 směrnice). Písm. q) Přílohy směrnice pak mezi nepřiměřené podmínky smlouvy řadí zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici nebo ukládání důkazního břemene, které by dle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

18 Soud při posuzování, zda projednání sporu ze spotřebitelské smlouvy v rozhodčím řízení automaticky způsobuje nerovnováhu v neprospěch spotřebitele právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07, dle kterého neznamená projednání věci v rozhodčím řízení vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. V odůvodnění nálezu Ústavní soud mimo jiné uvádí, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu, odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním), spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran, projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§ 25 odst. 3 ZRŘ). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 ZRŘ) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRŘ. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. ZRŘ v § 18 kogentně stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Jakékoliv ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo neplatné. Rovnost stran a poskytnutí plné příležitosti k uplatnění jejich práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího sp.zn.

soudu, nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci; ostatně zřetelně to vyjadřuje druhá věta § 19 odst. 2 ZRŘ.

19 Soud dospěl k závěru, že samotné ujednání stran o řešení sporu ze spotřebitelské smlouvy rozhodci nemůže být ve světle shora uvedeného ujednáním bez dalšího neplatným. Přenesení pravomoci řešit spor účastníků smlouvy ze soudu na rozhodce, byť se jedná o smlouvu spotřebitelskou, je právem smluvních stran vždy (za splnění podmínek uvedených v § 2 ZRŘ), jde o zákonem upravený alternativní způsob řešení sporů, na který jsou právním řádem kladeny požadavky obdobné požadavkům kladeným na řízení před soudem a jeho právní úpravu. Zvýšená ochrana spotřebitele se pak promítá do povinnosti soudu i bez návrhu obligatorně zkoumat přiměřenost sjednané rozhodčí smlouvy, je-li mu v rámci jeho rozhodování předložen rozhodčí nález. Pokud jsou v rozhodčí smlouvě stranami ujednána taková pravidla rozhodčího řízení, které nejsou v rozporu s nároky kladenými na řízení před soudem (rovnost stran, jasná pravidla pro určení rozhodce, procesní pravidla, která nejdou nedůvodně k tíži jedné ze stran) je rozhodčí smlouva platnou. Podmínky uvedené v Příloze směrnice je třeba vykládat vždy v souvislosti se zněním článku 3 odst. 1 směrnice. Ujednání o zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, je tedy ujednáním nepřiměřeným pouze za předpokladu, že způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

20 Rozhodčí smlouva tak, jak byla stranami sjednána a podepsána, nezakládá dle názoru soudu jakoukoli nerovnost v právech a povinnostech v neprospěch dlužnice jako spotřebitele, stanoví pro strany případného rozhodčího řízení stejná či obdobná pravidla, jimiž se řídí i řízení před soudem. Její sjednání tedy není nepřiměřeným smluvním ujednáním, které by bylo postihováno neplatností dle ust. § 56 odst. 1 OZ (resp. nezávazností dle článku 6 odst. 1 směrnice) a tvrzení žalobce ohledně rozhodčí smlouvy jsou neopodstatněná.

21 Pro úplnost je třeba dodat, že řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rámci rozhodčího řízení nejenže není ZRŘ v aktuálním účinném znění vyloučeno, ale jsou pouze zpřísněny podmínky, za nichž lze rozhodčí doložku sjednat a je posíleno postavení spotřebitele při případném soudním řízení o žalobě na neplatnost rozhodčího nálezu nebo exekučním řízení.

22 Jelikož soud shledal rozhodčí doložku platnou, je na jejím základě vydaný pravomocný rozhodčí nález rozhodnutím příslušného orgánu, kterým byla žalovanému přiznána vykonatelná pohledávka. Jako důvod popření takto přiznané pohledávky v insolvenčním řízení pak lze uplatnit pouze skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (rozhodčí řízení), důvodem popření pak nemůže být jiné právní posouzení věcí (§ 199 odst. 2 IZ). Pokud žalobce namítal, že ujednání stran smlouvy o úvěru o výši úroku a smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jde o jiné právní posouzení, které nelze jako důvod popření rozhodčím nálezem přiznané vykonatelné pohledávky připustit. Soud proto žalobu zamítl.

23 O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, dle něhož nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. sp.zn.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15ti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ústí nad Labem 22. ledna 2018

Mgr. Iva Černá v. r. soudkyně

Shodu s prvopisem ověřil Ing. Martin Jungmann