74 ICm 3208/2012
č.j. 74 ICm 3208/2012-45 (KSUL 74 INS 4151/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Černou v právní věci žalobce: Český inkasní kapitál, a.s., IČ 27646751, sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1, právně zastoupen JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4, proti žalované: KOPPA v.o.s., IČ 25428578, sídlem kanceláře Hvězdná 491/21, 460 01 Liberec, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , o žalobě na určení pohledávky č. P9

takto:

I. Žaloba ze dne 31.10.2012, kterou se žalobce domáhal určení, že jím uplatněná nevykonatelná pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 4151/2012 je v částce 262.622,32 Kč pohledávkou po právu, se co do částky 28.048,30 Kč zamítá. Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 4151/2012 pod č. P9 je co do částky 234.574,02 Kč pohledávkou po právu.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 31.10.2012 se žalobce Český inkasní kapitál, a.s., IČ 27646751, domáhal proti žalované KOPPA v.o.s., IČ 25428578, sídlem kanceláře Hvězdná 491/21, 460 01 Liberec, insolvenčnímu správci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Nádražní 294, 436 01 Litvínov, určení, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 74 INS 4151/2012 pod č. P9 je v insolvenčním správcem popřené výši 262.622,32 Kč po právu.

Do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 74 INS 4151/2012 žalobce přihlásil pohledávku pod č. P9/2 ve výši 262.622,32 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 0070805220545, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem dne 01.11.2005. Na základě této smlouvy byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 70.000,-Kč, když dlužník následně své povinnosti z předmětné smlouvy neplnil, ocitl se v prodlení, v jehož důsledku se pohledávka právního předchůdce žalobce stala splatnou v celém rozsahu ke dni 10.08.2006. Právní předchůdce žalobce uplatnil tuto pohledávku za dlužníkem dne 16.5.2007 v rozhodčím řízení, přičemž dne 28.8.2007 byl vydán rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jana Brože, který nabyl právní moci dne 9.10.2007.

Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání dne 06.09.2012 žalovaným (insolvenčním správcem dlužníka) popřena s odůvodněním, že je promlčena, když předložený rozhodčí nález je nicotným právním aktem, jež byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, pročež nemá právní účinky s ním spojené.

K podané žalobě se žalovaná nevyjádřila. Výzva k vyjádření spolu se stejnopisem žaloby ji byla řádně doručena dne 14.2.2013.

Žalobce sporoval právní názor žalované, když odkázal v odůvodnění svého nároku na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) dle něhož v insolvenčním zákoně není obsažena právní úprava odpovídající ust. § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, proto je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu. Je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a nelze jej považovat za nicotný právní akt. V souladu s výše uvedenými závěry pak promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého zůstávají zachovány účinky rozhodčího nálezu a nelze proto namítat promlčení pohledávky.

Soud se pokusil o smírné vyřešení sporu a konstatuje, že k uzavření smíru mezi účastníky ke dni jednání nedošlo.

Mezi stranami byla sporná otázka promlčení pohledávky č. P9 v dílčím nároku 2 ve výši 262.622,32 Kč, resp. právních účinků rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky

Soud konstatuje, že podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o.s.ř. ), hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která nahradila zásadu formálního hodnocení důkazů a která vyjadřuje, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Při hodnocení důkazů postupoval soud v souladu s výše uvedeným; kdy se nejprve zabýval podmínkami řízení, vypořádal se s jednotlivými námitkami žalobce, zhodnotil meritum věci, jakož i posoudil oprávněnost popěrných důvodů insolvenčního správce-žalovaného, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Projednávaný spor je sporem incidenčním, jehož věcné projednání je podmíněno splněním podmínek vyplývajících ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Podle ust. § 198 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 téhož zákona. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včasně, osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované, jsou tedy splněny formální předpoklady pro věcné projednání žaloby.

Soud konstatuje, že jedním ze stěžejních bodů tohoto řízení je posouzení platnosti mezi stranami smlouvy sjednané rozhodčí doložky, jakož i rozhodčího nálezu a jeho účinků.

Primárně byla soudem hodnocena právní povaha předmětné smlouvy o úvěru č. 0070805220545 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem. Soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru, která byla s účinností do 31.12.2013 upravena ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, který je nutno na danou problematiku aplikovat.

Současně dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako spotřebitelskou smlouvu, na níž dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých peněžních prostředků do určité částky za úplatu, přičemž smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce jako dodavatelem (při uzavření smlouvy právní předchůdce žalobce jednal v rámci své podnikatelské činnosti) a spotřebitelem (dlužníkem), neboť žalobce v řízení nikterak neprokázal, že dlužník by při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti, a že by ji právní předchůdce žalobce poskytl úvěr nikoli pro jeho osobní potřebu či potřebu jeho rodiny, tedy k osobní spotřebě.

Dle ust. § 262 odst. 4 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, který je nutno na danou problematiku aplikovat, platí, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku (tzn. v daném případě dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Na smlouvy o poskytnutí úvěru, které jsou svou povahou smlouvami spotřebitelskými, se subsidiárně vztahují ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12.2013 a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách přímo (§ 52 až § 57 OZ), tak i obecná ustanovení zákoníku o platnosti právních úkonů.

Soud se dále k námitce žalobce zabýval případnými právními dopady na projednávanou věc fakticity, že mezi právním předchůdcem žalobce a dlužnicí byla sjednána pro případ majetkových sporů, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, rozhodčí doložka. Na základě této rozhodčí doložky bylo vedeno rozhodčí řízení a dne 28.8.2007 byl vydán rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jana Brože, který nabyl právní moci dne 9.10.2007.

Pokud jde o shora citovaný rozhodčí nález, pak nutno předeslat, že není v rozporu se zákonem skutečnost, pokud smlouva o úvěru obsahuje rozhodčí doložku, jejímž důsledkem je přenesení pravomoci k rozhodování sporů mezi stranami ze smlouvy vzniklých ze soustavy obecných soudů na rozhodce. Avšak neplatnost ujednání o určení rozhodce má za následek neplatnost rozhodčí smlouvy/doložky (viz publikovaný rozsudek VS v Praze z 15. 6. 2010 sp. zn. 9 Cmo 363/2009). Soud se proto zabýval sjednanou rozhodčí doložkou.

K této otázce se vyjádřil Ústavní soud České Republiky v nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24.10.2013 tak, že pokud je sjednána ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložka, je nutné na posouzení rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jehož cílem je ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Při posouzení platnosti rozhodčí doložky je třeba zkoumat, zda způsob určení rozhodce nenaplňuje znaky nepřiměřených podmínek tím, že vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24.10.2013 zdůraznil, že při posuzování problematiky rozhodčích doložek nutno vycházet ze zjištění, že v projednávané věci jde o smlouvu, která má charakter spotřebitelské smlouvy. Nelze zpochybnit skutečnost, že v předmětné smlouvě na straně jedné vystupuje dlužník v postavení spotřebitele a na straně druhé právní předchůdce žalobce v pozici dodavatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (§ 53 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Z těchto důvodů je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Ústavní ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele).

Problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se podrobně zabýval Ústavní soud dále i ve svém nálezu ze dne 01.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, přičemž v tomto nálezu zaujal ústavní soud stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 05.04.1993 a ust. § 56 obč. zák., pročež samo o sobě nemůže přivodit neplatnost rozhodčí doložky. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze však z ústavně právního hlediska připustit pouze za předpokladu stanovení transparentních a jednoznačných pravidel pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení).

Ve vztahu k projednávané věci soud konstatuje, že sjednaná rozhodčí doložka nestanovila transparentní a jednoznačná pravidla pro určení rozhodce, kdy ustanovení rozhodce bylo mezi jinými vázáno na jeho jmenování Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381, ze seznamu rozhodců vedeného touto společností.

V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze Seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnosti obrací, ale je ovlivněn Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce a je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť i na povinnost jednoznačně stanovit osobu rozhodce v konkrétním rozhodčím řízení lze vztáhnout povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu.

Soud dospěl v daném případě k závěru, že rozhodčí doložka v projednávané věci tak, jak byla vymezena čl. VI. bodu 14. VOP, naplňuje znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení, v daném případě dlužníka.

Podmínka transparentního a jednoznačného pravidla pro určení osoby rozhodce, která je podmínkou platnosti rozhodčí doložky, není splněna, pokud, jako je tomu v projednávané věci, je v předmětné rozhodčí doložce stanoveno, že veškeré spory mezi účastníky smlouvy budou rozhodovány jedním ad hoc rozhodcem, kterého jmenuje Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381, která nadto není ani stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Takové znění rozhodčí doložky nezaručuje procesní práva účastníků řízení srovnatelná s řízením, které by probíhalo v případě, kdy by se spotřebitel k takovému nezaručovalo.

V dalším posouzení soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) a uvádí, že dle citovaného rozhodnutí v insolvenčním zákoně není právní úprava odpovídající ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, proto je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu. Je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a nelze jej považovat za nicotný právní akt. V souladu s výše uvedenými závěry pak promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky. V souladu s uvedenými závěry tak zůstávají zachovány účinky rozhodčího nálezu a nelze proto namítat promlčení pohledávky.

Soud shodně se závěry prezentovanými dospěl k závěru, že námitka promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy. Věřitel se choval v souladu s právní úpravou a využil všech právních možností, když včas žaloval o zaplacení dluhu a ihned poté zahájil exekuční řízení. Soud si je vědom toho, že se judikatura ohledně spotřebitelských smluv a též otázky platnosti rozhodčích smluv vyvíjela. V této souvislosti soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 486/2012 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09, podle kterých se námitka promlčení příčí dobrým mravům tehdy, byla-li by výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by nepřiznání nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem.

Z důvodů podrobně rozvedených v předchozích odstavcích soud shledal, že pohledávky žalobce č. P9/2, které byly insolvenčním správcem popřeny nejsou promlčeny, když účinky sporovaného rozhodčího nálezu zůstaly zachovány, pročež soud v bodě druhém výroku tohoto rozsudku rozhodl, že se určuje, že pohledávky žalobce uplatněné do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 4151/2012 pod č. P9 jsou co do částky 234.574,02 Kč pohledávkou po právu.

Soud však v bodě prvém výroku rozhodl, že žaloba ze dne 31.10.2012, kterou se žalobce domáhal určení, že jím uplatněná nevykonatelná pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 4151/2012 je v částce 262.622,32 Kč pohledávkou po právu, se co do částky 28.048,30 Kč zamítá, když se ztotožnil s argumenty žalované, že nelze žalobci přiznat po právu náklady rozhodčího řízení ve výši 28.048,30 Kč z titulu neplatně sjednané rozhodčí doložky a nicotného rozhodčího nálezu, jak soud konstatoval výše.

Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Podle výsledku řízení by měl procesně úspěšnější žalobce v souladu s ust. § 163 IZ, ve spojení s ust. § 142 o.s.ř., právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce nárok na náhradu nákladů řízení neuplatnil, má tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, přistoupí soud k vymáhání poplatku.

V Ústí nad Labem dne 23. července 2015 Mgr. Iva Černá, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Černá Jana