74 ICm 3177/2013
74 ICm 3177/2013-14 (KSUL 74 INS 10703/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Černou v právní věci žalobce: Ing. Gabriela Burzová, sídlem Revoluční 26, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenčního správce dlužníků Petry Pokorné a Jiřího Pokorného, oba trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách, proti žalovanému Mgr. Davidu Konczovi, soudnímu exekutorovi, sídlem kanceláře 26. dubna 10, 350 02 Cheb, IČ 66253080, o žalobě na určení, že popření vykonatelné pohledávky ve výši 7.865,-Kč bylo učiněno po právu,

takto:

I. Žaloba na určení, že popření vykonatelné pohledávky žalovaného přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 74 INS 10703/2013 jako přihláška P3-V3 bylo učiněno po právu, se zamítá.

II. Žalovaný má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 10703/2013 za dlužníkem Jiřím Pokorným, trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách, vykonatelnou pohledávku v celkové zjištěné výši 7.865,00 Kč. (KSUL 74 INS 10703/2013)

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 23.9.2013, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem téhož dne, se žalobkyně Gabriela Burzová, sídlem Revoluční 26, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenčního správce dlužníků Petry Pokorné a Jiřího Pokorného, oba trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách, domáhala proti žalovanému Mgr. Davidu Konczovi, soudnímu exekutorovi, sídlem kanceláře 26. dubna 10, 350 02 Cheb, IČ 66253080, určení oprávněnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 10703/2013 ve věci dlužníků Petry Pokorné a Jiřího Pokorného, oba trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách. Pohledávka žalovaného ve výši 7.865,-Kč byla přihlášena do insolvenčního řízení přihláškou vedenou pod č. 3, přičemž tato pohledávka spočívá v nároku žalovaného na náhradu nákladů exekuce, a to odměny soudního exekutora, náhrady hotových výdajů exekutora a částka odpovídající dani z přidané hodnoty. Žalobkyně jako insolvenční správce tuto vykonatelnou pohledávku na přezkumném jednání popřela, neboť dle jejího názoru nárok žalovaného na paušální náhradu nákladů a paušální odměnu nevznikl, když v exekučním řízení nebylo ničeho vymoženo. Přitom odkázala na závěry Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí č.j. 103 VSPH 111/2012-29 ze dne 5.9.2012 a konkretizovala, že pohledávku žalovaného nelze v insolvenčním řízení uspokojit, když v insolvenčním řízení lze v souladu s ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu uspokojit náklady exekuce pouze v případě, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten vydá insolvenčnímu správci do majetkové podstaty úpadce po odečtení nákladů exekuce. V uvedeném exekučním řízení však nebylo ničehož vymoženo, pročež náklady exekuce nebylo možno uspokojit ve smyslu ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu.

K podané žalobě se podáním ze dne 5.11.2013 vyjádřil obsáhle rovněž žalovaný. Žalovaný uvedl, že pohledávka vůči dlužníku Jiřímu Pokornému, bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách vznikla z důvodu vedené exekučního řízení žalovaným jako pověřeným soudním exekutorem usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4.10.2010, č.j. 43 EXE 9452/2010-12, ve prospěch oprávněného RWE Energie, a.s., IČ 49903209. V rámci tohoto exekučního řízení vznikly žalovanému náklady exekuce v celkové výši 7.865,00 Kč, které uplatnil pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24.7.2013, č.j. 074 EX 13573/10-036. Uvedl, že dle judikatury Vrchního soudu v Praze (č.j. 102 VSPH 15/2011) má exekutor právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekučního řízení nebylo ničehož vymoženo. Současně odkázal na ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., která přiznává exekutorovi právo na odměnu i v případě, že řízení je zastaveno. Podle názoru žalovaného má exekutor právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen.V exekučním řízením bylo exekutorem (žalovaným) rozhodnuto o nákladech exekuce pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24.7.2013, č.j. 074 EX 13573/10-036, pročež je nepochybné, že žalovaný má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, kterou je oprávněn uplatnit v insolvenčním řízení. (KSUL 74 INS 10703/2013)

Dále odkázal na závěry přijaté Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 26.1.2012, č.j. 1 VSPH 209/2011. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

Soud konstatuje, že před vlastním meritorním projednáním žaloby na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele zkoumal, zda jsou splněny všechny formální předpoklady po projednání žaloby tak, jak vyplývají z ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a to zejména s ohledem k předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení. Podle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Odstavec druhý citovaného ustanovení stanovuje, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Odstavec třetí citovaného ustanovení dále stanovuje, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud dále konstatuje, že provedl všechny důkazy předložené nebo navržené oběma stranami. Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 10703/2013 soud provedl důkaz rozhodnutím o zjištění úpadku dlužníka č.j. A-11 ze dne 10.7.2013, z něhož je zřejmé, že žalobce je insolvenčním správcem dlužníka a byl tedy jakožto osoba v postavení insolvenčního správce aktivně legitimován k popěrnému úkonu a je rovněž v souladu s ust. § 199 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání této incidenční žaloby. Z usnesení o schválení oddlužení č.l. B-6 ze dne 25.9.2013 vyplývá současný stav insolvenčního řízení, kdy zjištěný úpadek dlužníka je řešen společným oddlužením manželů ve formě plnění splátkového kalendáře.

Výsledek přezkoumání pohledávek žalobce byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-5 ze dne 23.9.2013, z něhož a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu z přezkumného jednání, je zřejmé, které pohledávky byly uznány, které popřeny, kým popřeny a jaký byl důvod jejich popření.

Rozhodující důkazy pak byly soudem provedeny z přihlášky pohledávky žalovaného, která je evidována pod č. P3, a z jejich příloh. Z formuláře přihlášky pohledávky č. P3 je zřejmé, že uvedená přihláška byla podána v zákonné lhůtě. Přihláškou pohledávky č. P3 byla žalovaným do insolvenčního řízení uplatněna nezajištěná, vykonatelná pohledávka vůči dlužníku Jiřímu Pokornému v celkové přihlášené výši 7.865,00 Kč sestávající se pouze z jistiny ve výši 7.865,00 Kč. Soud dále provedl důkaz veškerými přílohami přihlášky pohledávky č. P3. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 24.7.2013, č.j. 074 EX 13573/10-036 (založeného v listinném přihláškovém spisu P3), který nabyl právní moci dne 16.8.2013 soud zjistil, že pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení, se skládá z odměny exekutora ve výši 3.000,-Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 3.500,-Kč a DPH ve výši 1.365,-Kč. Z přihlášky P3 a jejích příloh bylo zjištěno, že žalovaný přihlásil v (KSUL 74 INS 10703/2013) zákonné lhůtě svou pohledávku ve výši 7.865,-Kč, kterou doložil vedle již uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce rovněž usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4.10.2010, č.j. 43 EXE 9452/2010-12, kterým byla nařízena ve prospěch oprávněného RWE Energie, a.s., IČ 49903209, a.s. exekuce a provedením exekuce pověřen žalovaný.

Z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že přezkumné jednání se konalo dne 23.9.2013. Žaloba byla podána týž den-dne 23.9.2013, tedy včas ve 30 denní lhůtě stanovené v § 199 odst. 1 IZ.

K výzvě soudu č.j.-11 ze dne 15.11.2013 žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud ve věci žalobního návrhu rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. Tato skutečnost je doložena přípisem žalobce doručeným soudu dne 15.11.2013 (č.l.-13 soudního spisu). Žalovaný vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. ve svém vyjádření doručením soudu dne 5.11.2013.Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky dle ust. § 115a o.s.ř., nenařizoval soud jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

Soud konstatuje, že podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o.s.ř. ), soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která nahradila zásadu formálního hodnocení důkazů a která vyjadřuje, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Při hodnocení důkazů postupoval soud v souladu s výše uvedeným; kdy se nejprve zabýval podmínkami řízení, vypořádal se s jednotlivými námitkami žalobce, zhodnotil meritum věci, jakož i posoudil oprávněnost popěrných důvodů insolvenčního správce-žalobce, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Z předložených listin, písemných vyjádření účastníků a shodných tvrzení v nich obsažených má soud za nesporné, že usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4.10.2010, č.j. 43 EXE 9452/2010-12, byla nařízena ve prospěch oprávněného RWE Energie, a.s., IČ 49903209, exekuce na majetek povinného Pokorného, trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách a provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Nesporné rovněž je, že příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24.7.2013, č.j. 074 EX 13573/10-036, žalovaný určil náklady exekuce na 7.865,-Kč. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se stal pravomocným dne 16.8.2013. Tuto částku také žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 10703/2013 ve věci dlužníků Petry Pokorné a Jiřího Pokorného, oba trvale bytem Nová Ves v Horách 127, 435 45 Nová Ves v Horách.

Sporným tak zůstalo, zda pohledávka žalovaného vznikla, tedy zda má žalovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, když v exekučním řízení na pohledávku oprávněného ničeho nevymohl, a pokud ano, zda ji lze uspokojit v insolvenčním řízení. Předmětem dokazování tak byly pouze sporné skutečnosti. (KSUL 74 INS 10703/2013)

Exekuce nebyla ke dni 17.4.2013, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, skončena a ničeho k uvedenému dni nebylo vymoženo. Dne 24.7.2013 (tedy po zahájení insolvenčního řízení) exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a následně svou pohledávku, která byla tímto příkazem určena, přihlásil dne 24.7.2013 do insolvenčního řízení. Jedinou spornou otázkou mezi účastníky pak bylo to, zda pohledávka žalovaného vznikla, tedy zda žalovanému vzniklo právo na odměnu a náhradu hotových výdajů, a pokud ano, zda ji lze uspokojit v insolvenčním řízení.

Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 (exekuční řád), patří mezi náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemnosti, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Podle § 87 odst. 3 téhož zákona hradí náklady exekuce exekutorovi povinný. Z odst. 4 téhož ustanovení pak plyne, že náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu platí, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Z odst. 3 vyplývá, že účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení.

Rozhodnutí o nákladech exekuce (v projednávané věci odměna exekutora, náhrada paušálně určených hotových výdajů a daň z přidané hodnoty), tedy zákon svěřuje primárně soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce. Pouze v případě podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků, jestliže jim zcela nevyhoví exekutor, přenáší se rozhodování o nákladech exekuce na soud, který rozhodne o důvodnosti námitek (§ 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu).

Jak uvedl Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 24.10.2013 č.j. 44 ICm 869/2011, 101 VSPH 267/2013, náklady exekuce (v přezkoumávané věci jde o odměnu exekutora, náhradu jeho paušálně určených hotových výdajů a daň z přidané hodnoty) nejsou ničím jiným než náklady (exekučního) řízení, přičemž rozhodování o nich zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce.

Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 ze dne 10.3.2008). Příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán (§87 odst. 4 exekučního řádu). Soud dospěl k závěru, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je samostatným titulem vykonatelné pohledávky, kterou lze uspokojit v insolvenčním řízení za předpokladu, že byla řádně a včas přihlášena. (KSUL 74 INS 10703/2013)

Jsou-li tedy náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závěry právní teorie (např. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář I. vydání Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1009) a judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27.9.2007), podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo-a opakovaně to budiž zdůrazněno-o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce.

Exekutor pak má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po jejím skončení a že exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení pohledávky oprávněného něco vymůže, z exekučního řádu, ani z vyhlášky č.330/2001 Sb. nevyplývá. S argumentací žalobkyně, že pohledávku popřela po právu, neboť v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, se soud s odkazem na odůvodnění zde uvedené neztotožňuje. V posuzované věci tedy bylo o nákladech exekučního řízení pravomocně rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce. Neobstojí tedy argument žalobkyně, že pohledávka žalovaného nevznikla.

Pakliže tedy v projednávané věci žalovaný přihlásil jako vykonatelnou pohledávku nárok z titulu nákladů exekuce, jejichž výše byla stanovena v příkazu exekutora, pak jde o nárok, který z uspokojení v insolvenčním řízení nelze vyloučit. Jeho výše je mimo pochybnost (výše odměny exekutora se opírá o ust. § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., výše náhrady hotových výdajů o ust. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je exekutor povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, o ust. § 90 odst. 1 exekučního řádu), jde o nárok splatný, přihlášený řádně a včas a nelze ho nikterak vázat na případný výsledek exekuce.

Současně soud oponuje právnímu názoru, že tyto náklady exekuce lze vymoci toliko v rámci vedeného exekučního řízení a nelze je uspokojovat v insolvenčním řízení, neboť podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka brání tomu, aby tato vykonatelná pohledávka mohla být vymožena v exekuci proti dlužníku. Uspokojena tak může být právě a jen v insolvenčním řízení.

Vrchní soud v Praze opakovaně dovodil (např. v rozhodnutí sp.zn. 69 ICm 729/2010, 102 VSPH 15/2011-45 a rozhodnutí sp.zn. 41 ICm 1923/2011, 101 VSPH 209/2011-42 ze dne 26.1.2011), že exekutor má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Od těchto závěrů nemá soud důvod se odchylovat. Argumentace žalovaného je tedy přesná a správná.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení žalovanému, který byl ve věci úspěšný. V souladu s § 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona však ve (KSUL 74 INS 10703/2013) sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 29. listopadu 2013 Mgr. Iva Černá, v.r. Soudkyně Za správnost vyhotovení: Jana Valášková