74 ICm 160/2012
74 ICm 160/2012-36 (KSUL 74 INS 15235/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Černou v právní věci žalobce: Mgr. Martin Kolář, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenční správce dlužnice Evy Hezoučké (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem Želeč 71, 438 01 Měcholupy, proti žalovanému: Matco, s.r.o., IČ 26425033, sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1-Malá Strana, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce Mgr. Martin Kolář, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenční správce dlužnice Evy Hezoučké, anonymizovano , bytem Želeč 71, 438 01 Měcholupy domáhal určení, že pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 15235/2011 pod č. P5, není co do částky 71.900,58 Kč pohledávkou po právu, se zamítá.

II. Žalovaná má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 15235/2011 za dlužnicí Evou Hezoučkou, anonymizovano , (KSUL 74 INS 15235/2011)

bytem Želeč 71, 438 01 Měcholupy, vykonatelnou pohledávku v celkové zjištěné výši 214.898,78 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 17.01.2012 se žalobce Mgr. Martin Kolář, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín (dále jen žalobce ), insolvenční správce dlužnice Evy Hezoučké, anonymizovano , bytem Želeč 71, 438 01 Měcholupy (dále jen dlužnice ), domáhal proti žalovanému Matco, s.r.o., IČ 26425033, sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1-Malá Strana (dále jen žalovaný ), určení, že pohledávka žalovaného uplatněná do insolvenčního řízení výše uvedené dlužnice, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn KSUL 74 INS 15235/2011, přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P5 v celkové přihlášené výši 214.898,78 Kč, není v insolvenčním správcem popřené výši 71.900,58 Kč, tj. výši odpovídající rozdílu mezi zákonnými úroky z prodlení a smluvními úroky z prodlení, pohledávkou po právu. Žalobu insolvenční správce dlužnice zakládá na skutečnosti, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru nelze sjednat smluvní úrok z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení, lze požadovat pouze úrok z prodlení v zákonné výši.

Podáním soudu doručeným dne 31.08.2012 se k předmětné žalobě vyjádřil žalovaný, přičemž v tomto podání výslovně uvedl, že s podanou žalobou zcela nesouhlasí, pročež navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že jím do insolvenčního řízení výše uvedené dlužnice uplatněná pohledávka č. P5 byla žalovanému přiznána platebním rozkazem Okresního soudu v Lounech č.j. 25 Ro 1791/2008-43 ze dne 14.08.2008, přičemž žalovaný dále uvedl, že popěrný úkon žalobce je v rozporu s ust. § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších právních předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ), neboť představuje jiné právní posouzení věci, než jaké bylo provedeno v nalézacím řízení vedeném před Okresním soudem v Lounech, na jehož základě byl vydán předmětný platební rozkaz. Žalovaný dále uvedl, že předmětný platební rozkaz byl doručován k rukám dlužnice a ta tak měla za předpokladu, že by s částkou uvedenou v předmětném platebním rozkazu nesouhlasila, možnost podat proti předmětnému platebnímu rozkazu odpor, což ovšem neučinila. Žalovaný dále tímto podáním poukázal na skutečnost, že platební rozkaz je meritorním rozhodnutím soudu vyžadujícím posouzení oprávněnosti nároku včetně jeho právního základu po všech stránkách. Nárok žalovaného vůči dlužnici tak byl dle mínění žalovaného již plně právně posouzen Okresním soudem v Lounech, a to i co do jeho výše, přičemž případné jiné právní posouzení věci by dle mínění žalobce znamenalo prolomení zásady res iudicata.

K výzvě soudu č.j.-18 a č.j.-19 ze dne 23.8.2013 žalobce i žalovaný sdělili, že souhlasí s tím, aby soud ve věci žalobního návrhu žalobce doručenému soudu dne 17.01.2012 rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. Tato skutečnost je doložena přípisem žalobce doručeným soudu dne 28.8.2013 (KSUL 74 INS 15235/2011)

(č.l.-20 soudního spisu) a přípisem žalovaného doručeným soudu dne 30.8.2013 (č.l.-23 soudního spisu).

Soud konstatuje, že před vlastním meritorním projednáním žaloby na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele zkoumal, zda jsou splněny všechny formální předpoklady po projednání žaloby tak, jak vyplývají z ust. § 199 IZ, a to zejména s ohledem k předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení. Podle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Odstavec druhý citovaného ustanovení stanovuje, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Odstavec třetí citovaného ustanovení dále stanovuje, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud dále konstatuje, že provedl všechny důkazy předložené nebo navržené oběma stranami. Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 15235/2011 soud provedl důkaz rozhodnutím o zjištění úpadku dlužnice č.j. A-12 ze dne 02.11.2011, z něhož je zřejmé, že žalobce je insolvenčním správcem dlužnice a byl tedy jakožto osoba v postavení insolvenčního správce aktivně legitimován k popěrnému úkonu a je rovněž v souladu s ust. § 199 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání této incidenční žaloby. Z usnesení o schválení oddlužení č.l. B-4 ze dne 19.12.2011 vyplývá současný stav insolvenčního řízení, kdy zjištěný úpadek dlužnice je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře.

Výsledek přezkoumání pohledávek žalobce byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-3 ze dne 19.12.2011, z něhož a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu z přezkumného jednání, je zřejmé i to, které části pohledávky žalovaného byly uznány, které popřeny, kým popřeny a jaký byl důvod jejich popření.

Rozhodující důkazy pak byly soudem provedeny z přihlášky pohledávky žalovaného, která je evidována pod č. P5, a z jejich příloh. Z formuláře přihlášky pohledávky č. P5 je zřejmé, že uvedená přihláška byla podána v zákonné lhůtě. Přihláškou pohledávky č. P5 byla žalovaným do insolvenčního řízení uplatněna pohledávka vůči dlužnici v celkové přihlášené výši 214.898,78 Kč sestávající se z jistiny ve výši 62.330,-Kč a příslušenství pohledávky v celkové výši 152.568,78 Kč, které se sestává z úroků z prodlení ve výši 115.624,48 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 23.396,30 Kč a nákladů exekučního řízení ve výši 13.548,-Kč. Soud dále provedl důkaz veškerými přílohami přihlášky pohledávky č. P5.

Soud konstatuje, že podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o.s.ř. ), soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. (KSUL 74 INS 15235/2011)

Zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která nahradila zásadu formálního hodnocení důkazů a která vyjadřuje, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Při hodnocení důkazů postupoval soud v souladu s výše uvedeným; kdy se nejprve zabýval podmínkami řízení, vypořádal se s jednotlivými námitkami žalobce, zhodnotil meritum věci, jakož i posoudil oprávněnost popěrných důvodů insolvenčního správce-žalobce, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Z předložených listin, písemných vyjádření účastníků a shodných tvrzení v nich obsažených má soud za nesporné, že mezi právním předchůdcem žalovaného-GE Money Multiservis, a.s. (dnes v právní formě s.r.o.), IČ 49241150, sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 28 Praha 4-Michle a dlužnicí byla dne 15.05.2002 podepsána Smlouva o revolvingovém úvěru č. 3235641041, na základě které právní předchůdce žalovaného poskytl dlužnici revolvingový úvěr v maximální výši úvěrového rámce 50.000,-Kč. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právním předchůdcem žalovaného a žalovaným dne 28.01.2008 došlo k postoupení souboru pohledávek uvedených v seznamu postupovaných pohledávek z majetku právního předchůdce žalovaného do majetku žalovaného, přičemž jednou z postoupených pohledávek byla rovněž pohledávka právního předchůdce žalovaného vůči dlužnici vzniklá na základě výše specifikované úvěrové smlouvy.

Dlužnice své povinnosti z předmětné úvěrové smlouvy neplnila, pročež byl vydán na základě návrhu žalovaného dne 14.08.2008 Okresním soudem v Lounech předmětný platební rozkaz, kterým bylo dlužnici uloženo uhradit žalovanému pohledávku ve výši 57.716,-Kč s 0,1 % úrokem denně z částky 57.716,-od 28.04.2007 do zaplacení a částku 25.007,-Kč, a dále částku 23.396,30 Kč jako náhradu nákladů nalézacího řízení, nebo aby do 15 dnů ode dne doručení předmětného platebního rozkazu podala proti němu odpor. Usnesením č.j. 9 Nc 4583/2008-6 ze dne 16.12.2008 byla Okresním soudem v Lounech podle pravomocného a vykonatelného předmětného platebního rozkazu nařízena exekuce na majetek žalované.

Podáním insolvenčnímu soudu doručeným dne 21.11.2011 byla do insolvenčního řízení výše uvedené dlužnice žalovaným uplatněna výše specifikovaná pohledávka č. P5, přičemž celková výše přihlášené pohledávky činí 214.898,78 Kč (bližší specifikace viz výše).

Mezi žalobcem a žalovaným je nesporným hmotněprávní nárok žalovaného vůči dlužnici v celkové výši 142.998,20 Kč (sestávající se z jistiny ve výši 62.330,-Kč, úroku z prodlení ve výši 43.723,90 Kč (zákonná výše úroku z prodlení), nákladů nalézacího řízení ve výši 23.396,30 Kč a nákladů exekučního řízení ve výši 13.548,-Kč. V uvedených výších, tj. v úhrnné výši 142.998,20 Kč, pak byla pohledávka žalovaného na přezkumném jednání konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 19.12.2011 žalobcem uznána.

Sporným mezi žalobcem a žalovaným je hmotněprávní nárok žalovaného ve výši 71.900,58 Kč odpovídající rozdílu mezi částkou smluvního úroku z prodlení uplatněného do insolvenčního řízení v celkové výši 115.624,48 Kč a částkou zákonného úroku z prodlení ve výši 43.723,90 Kč. Ve sporných částech pohledávky č. P5 pak byla pohledávka žalovaného na přezkumném jednání konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 19.12.2011 (KSUL 74 INS 15235/2011)

žalobcem (insolvenčním správcem dlužnice) popřena, a to jako pohledávka vykonatelná. Dlužnice při přezkumném jednání uznala pohledávku žalovaného co do pravosti, důvodu a v plné přihlášené výši.

Pohledávky žalovaného byly žalobcem popřeny při přezkumném jednání dne 19.12.2011, žalobce uplatnil své popření v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ žalobou podanou proti osobě, která vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila. Soud konstatuje, že 30 denní lhůta k podání žaloby na určení počítaná ode dne konání přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ plynula ode dne 20.12.2011 do dne 18.01.2012. Předmětná žaloba byla podána dne 17.01.2012, tj. ve lhůtě stanovené ust. § 199 odst. 1 IZ, žalobcem-insolvenčním správcem dlužnice, který vykonatelnou pohledávku žalovaného částečně popřel, tedy osobou, která je dle ust. § 199 odst. 1 IZ osobou aktivně legitimovanu k podání předmětné incidenční žaloby. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včasně osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované, jsou tedy splněny formální předpoklady pro věcné projednání žaloby.

Základ soudu předloženého incidenčního sporu nicméně spočívá ve zodpovězení otázky, zda a za jakých podmínek lze popřít vykonatelnou pohledávku v částech, ve kterých již byla věřiteli pravomocně přiznána.

Podle ust. § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle § 199 odst. 1 IZ může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3 téhož ustanovení).

Obecně tedy ve shodě s dikcí ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (kdy příslušným orgánem může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy, rozhodce nebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše pouze skutkové námitky a to konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je irelevantní, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání).

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí č.j. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 vyložil, že pro úspěch takového popření je určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku , kdy právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci a tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly a jsou zároveň rozhodující příčinou pro určení, že žalovaný věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku nebo (KSUL 74 INS 15235/2011) pro určení, že žalovaný věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky).

Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán.

Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí připustil, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v požadované výši. Přitom Nejvyšší soud výslovně uvedl, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci-tedy je jiným právním posouzením věci.

Nejvyšší soud dále vyložil, že právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky nemůže být jiné . Zdůraznil však, že jakékoli právní posouzení (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné .

Zbývá tedy určit, zda možnost popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše pro jiné právní posouzení má insolvenční správce tehdy, jde-li o pohledávku, kterou soud pravomocně přiznal věřiteli platebním rozkazem.

Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí vycházel při posouzení této otázky primárně z právní úpravy rozsudku pro uznání a uzavřel, že v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání-tedy pokud žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.), je soud povinen provést právní posouzení věci, jejího základu. Ponechají-li se stranou ostatní procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, pak lze říci, že úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu ust. § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.. Přitom smír nelze schválit (a rozsudek pro uznání nelze vydat), je-li v rozporu s právními předpisy. Nejvyšší soud dále uzavřel, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, (KSUL 74 INS 15235/2011) kterého se žalobce v žalobě domáhá (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tamtéž ozřejmil, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř.; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Jinak řečeno, jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že současně provedl právní posouzení nároku žalobce (věřitele) a má za to, že žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich by bylo možno výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Při splnění ostatních zákonem daných procesních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tak nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání.

Nejvyšší soud současně konstatoval, že vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.).

Je tedy ve všech výše označených typech rozhodnutí presumováno, že soud provedl právní posouzení nároku žalobce (věřitele) a má za to, že žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich by bylo možno výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Při splnění ostatních zákonem daných procesních podmínek tak soud následně přistoupil k vydání některého z výše citovaných typů rozhodnutí. Takové presumované právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) se následně promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí přednesl, že závěr soudu prvního stupně, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání (shodně též platebním rozkazem) v sobě tak zahrnuje rovněž úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (KSUL 74 INS 15235/2011)

(§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání (shodně též platební rozkaz) obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky. Výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným rozsudkem pro uznání, (shodně též platebním rozkazem) v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalobci/ podle zákona takové příslušenství nenáleží) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

V předloženém incidenčním sporu žalobce namítal, že mezi dlužnicí a žalovanou byla sjednána smlouva o poskytnutí úvěru, která byla s ohledem na postavení účastníků právního vztahu sjednána jako smlouva spotřebitelská, v níž není dle stávající judikatury přípustné sjednání smluvního úroku z prodlení, nýbrž má věřitel v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku právo požadovat vedle plnění pouze zákonné úroky z prodlení.

Soud se nad rámec výše rozvedeného posouzení primární otázky přípustnosti popěrného důvodu, zabýval posouzením právní povahy předložené úvěrové smlouvy, přičemž učinil shodně s žalobcem skutkový závěr, že dlužnice neuzavírala posuzovanou předmětnou úvěrovou smlouvu v postavení podnikatele jednajícího v rámci své podnikatelské činnosti. Skutečnost, že by dlužnice jednala při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy v postavení podnikatele, navíc nebyla žalovaným tvrzena ani prokazována. Soud tak uzavírá, že předmětná úvěrová smlouva je co do své povahy smlouvou spotřebitelskou, přičemž na uvedené smlouvy dopadají (mimo jiné) ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě se jednalo o poskytnutí úvěru, přičemž předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalovaného jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal právní předchůdce žalovaného v rámci své podnikatelské činnosti) a spotřebitelem (dlužnicí). Na takové smlouvy se rovněž subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách přímo (§ 52 až § 57 OZ), tak i obecná ustanovení zákoníku o platnosti právních úkonů.

Soud dále konstatuje, že dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. je smlouva o úvěru jedním z tzv. absolutních obchodů, tj. řídí se částmi obchodního zákoníku upravujícími obchodní závazkové vztahy bez ohledu na povahu jeho účastníků. Dle ust. § 262 odst. 4, posl. věta, obch. zák., stanovuje, že ta smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z obchodních závazkových vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Ust. § 517 odst. 2 obč. zák. stanovuje, že v případě prodlení s plněním peněžitého závazku má věřitel právo od dlužníka požadovat vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení).

V otázce možnosti sjednání smluvních úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích soud uvádí, že možnost sjednání smluvních úroků v občanskoprávních vztazích je vyloučena. Právní závěr, podle něhož je ust. § 517 odst. 2 obč. zák. ustanovením kogentní povahy, řešil (KSUL 74 INS 15235/2011)

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a soudních stanovisek pod č. 26/2006. V předmětném rozhodnutí soud konstatoval, že povaha ust. § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích smluvně stanovena odlišně od výše stanovené k tomuto ustanovení přijatém prováděcím právním předpise, tj. v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení. Na základě uvedeného soud konstatuje, že v případech, kdy jsou mezi smluvními stranami smluvně ujednány úroky z prodlení ve výši odlišné od výše stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., je takové ujednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.

Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že ačkoliv jsou úvěrové smlouvy dle ust. § 261 odst. 3 obch. zák. tzv. absolutními obchody (§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.), tj. řídí se právní úpravou obchodních závazkových vztahů obsaženou v obchodním zákoníku bez ohledu na postavení smluvních stran, je na základě ust. § 262 odst. 4 obch. zák. nutno aplikovat ustanovení chránící nepodnikatele, a to včetně norem upravujících právní následky povinností vzniklých v důsledku porušení povinností ze závazkového vztahu. Jak již je uvedeno výše, při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy dlužnice vystupovala jako nepodnikatel, pročež je nutné aplikovat ustanovení chránící nepodnikatele obsažená (mimo jiné) v občanském zákoníku.

Soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ujednání o smluvních úrocích z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky, které je obsaženo v předmětné úvěrové smlouvě, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, pročež z hlediska hmotného práva žalovanému vzniklo toliko právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši, nikoliv úroky z prodlení ve smluvní výši.

Lze tedy uzavřít, že když soud rozhodující v daném případě o nároku věřitele platebním rozkazem, provedl právní hodnocení nároku věřitele, což jest presumováno, určil chybně právní normu, která stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží. V daném případě byla opomenuta právní povaha uzavřené uvěrové smlouvy coby smlouvy spotřebitelské (§ 52 až § 57 OZ) a v důsledku tohoto byla aplikována právní úprava ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. namísto relevantního ust. § 262 odst. 4, posl. věta, obch. zák., ve spojení s ust. § § 517 odst. 2 obč. zák., který vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích smluvně stanovena odlišně od výše stanovené k tomuto ustanovení přijatém prováděcím právním předpise, tj. v nařízení vlády č. 142/1994 Sb.. Rozhodnutí soudu tak zcela opomíjí závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a soudních stanovisek pod č. 26/2006. Jak však výše rozvedeno, přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci-tedy je jiným právním posouzením věci.

Jakkoli soud v právním hodnocení příslušenství pohledávky přisvědčil právnímu názoru žalobce, nelze současně odhlédnout od závěru, že jakékoli (byť chybné, kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) právní posouzení vždy vylučuje možnost (KSUL 74 INS 15235/2011) popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné . Návazně tedy námitka insolvenčního správce, že v tomto rozsahu měl přihlášený věřitel pouze právo na zákonný úrok z prodlení, nikoli smluvní úrok z prodlení, jakkoli je správným posouzením této otázky, není způsobilým důvodem popření pohledávky věřitele vzhledem k ustanovení § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

Soud proto s ohledem na závěr Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí č.j. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013, nemohl, než žalobu zamítnout.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení věřiteli, který byl ve věci úspěšný. Podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona však vůči insolvenčnímu správci nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§ 80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Ústí nad Labem dne 15. listopadu 2013 Mgr. Iva Černá, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení Jana Valášková