74 ICm 1131/2012
č.j. 74 ICm 1131/2012-27 (KSUL 74 INS 14846/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Černou v právní věci žalobce Insolvenční agentura v.o.s., IČ 29115540, sídlem kanceláře Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, insolvenční správce dlužnice Michaely anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Hlavní 1, 439 81 Kryry, proti žalované SMART Capital, a.s., IČ 26865297, sídlem Hněvotínská 52/241, 779 00 Olomouc, o žalobě na popření pohledávky,

t a k t o:

I. Co do částky 17.182,00 Kč se řízení o žalobě na popření pravosti a výše pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 14846/2011 přihláškou evidovanou pod č. P7 se zastavuje pro zpětvzetí popření žalobcem.

II. Určuje se, že pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 14846/2011 přihláškou pohledávek evidovanou pod č. P7 v celkové přihlášené výši 78.580,00 Kč, nejsou co do částky 61.398,-Kč po právu. dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to buď v kolcích, nebo na účet soudu č. 3703- 3024411/0710, VS 7450113112.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9.121,00 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 24.4.2012 se žalobce Insolvenční agentura v.o.s., IČ 29115540, sídlem kanceláře Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, insolvenční správce dlužnice Michaely anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Hlavní 1, 439 81 Kryry, domáhal proti žalované SMART Capital, a.s., IČ 26865297, sídlem Hněvotínská 52/241, 779 00 Olomouc, určení oprávněnosti popření vykonatelné pohledávky.

Do insolvenčního řízení žalovaná přihlásila jako vykonatelnou pohledávku ve výši 78.580,00 Kč sestávající z jistiny ve výši 18.408,-Kč a příslušenství ve výši 60.172,00 Kč. Specifikace příslušenství zahrnovala úrok z prodlení ve výši 4.750,-Kč, smluvní pokutu ve výši 29.952,-Kč, paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.600,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 3.000,-Kč a náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 18.870,-Kč. Pohledávka žalované byla při přezkumném jednání dne 26.3.2012 žalobcem (insolvenčním správcem) popřena.

K podané žalobě se vyjádřila podáním ze dne 9.8.2012 žalovaná, která uvedla, že pohledávka byla přihlášena i přezkoumána jako pohledávka vykonatelná, přičemž vykonatelnost pohledávky vyplývá z rozhodčího nálezu sp.zn. 10787/2010 rozhodce Mgr. Pavla Fryšáka ze dne 27.1.2011. Žalovaná proto konstatovala, že insolvenční správce (žalobce) je proto při popírání pohledávky omezen ustanovením § 199 insolvenčního zákona, podle něhož důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, což je právě tento případ. Výše přihlášené pohledávky je v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, se zákonem i obchodními zvyklostmi. Přiměřenost pohledávky je nutno posuzovat s ohledem na riziko, které je s úvěrovými smlouvami, při kterých není požadováno zajištění, spojeno.

Při jednání dne 09. července 2015 byly provedeny všechny důkazy předložené nebo navržené oběma stranami. Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 74 INS 14846/2011 soud provedl důkaz rozhodnutím o zjištění úpadku dlužnice č.l. A-16 ze dne 08.02.2012, z něhož je zřejmé, že žalobce je insolvenčním správcem dlužnice. Z usnesení o schválení oddlužení č.l. B-6 ze dne 10.04.2012 vyplývá současný stav insolvenčního řízení, které probíhá formou oddlužení splátkovým kalendářem. Výsledek přezkoumání pohledávky žalované je prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-4 ze dne 26.03.2012, z něhož a příloh, které jsou nedílnou součástí tohoto protokolu, je zřejmé i to, že pohledávka žalované byla popřena a jaký byl důvod popření. Rozhodující důkazy pak byly provedeny z přihlášky č. P7 uvedeného insolvenčního spisu. Z formuláře důvod pohledávek je uveden nedoplatek jistiny ze smlouvy o úvěru a příslušenství v celkové výši 60.172,00 Kč dle specifikace příslušenství zahrnující úrok z prodlení ve výši 4.750,-Kč, smluvní pokutu ve výši 29.952,-Kč, paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.600,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 3.000,-Kč a náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 18.870,-Kč. Způsob výpočtu úroku je zřejmý z přílohy přihlášky. Výše poskytnutého úvěru činila 18.000,-Kč, plus administrativní poplatek a RPSN v částce 9.216,-Kč. Způsob stanovení odměny za poskytnutí úvěru a další smluvní podmínky vyplývají ze smlouvy o úvěru č. 1020083501 ze dne 4.9.2008. Přílohou přihlášky jsou i Všeobecné smluvní podmínky a rozhodčí nález sp.zn. 10787/2010. Na jednání dne 9.7.2015 žalobce s ohledem na vývoj aktuální judikatury uznal část žalovanou uplatněné pohledávky, konkrétně jistinu ve výši 18.000,-Kč, dále administrativní poplatek ve výši 540,-Kč. K výši RPSN žalobce odkázal na původní stanovisko o nepřiměřenosti sjednané výše 174,2 %, když obvyklá výše RPSN činila v daném místě a čase maximálně 15%. S ohledem na tuto skutečnost žalobce specifikoval oprávněnou výši nároku žalované na částku 2.700,-Kč představující 15% výše RPSN z poskytnuté částky. Dále žalobce uznal nárok žalované na úroky z prodlení v uplatněné výši 4.750,-Kč. Od celkově uznaného nároku žalované-pohledávky ve výši 25.990,-Kč nutno odečíst dlužnicí uhrazené splátky v celkové výši 8.808,-Kč. Oprávněnost pohledávky žalované žalobce uznal po právu částku ve výši 17.182,-Kč. Žalobce-insolvenční správce dlužnice vzal popření pohledávky žalované-věřitele č. 6 co do částky 17.182,-Kč zpět.

Další důkazy účastníci ani po poučení podle ust. § 118b a 119a občanského soudního řádu nenavrhli.

Podle § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která nahradila zásadu formálního hodnocení a která vyjadřuje, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti i či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Při hodnocení důkazů postupoval soud v souladu s výše uvedeným; kdy se nejprve zabýval podmínkami řízení, poté se vypořádal s jednotlivými námitkami žalované a následně se zabýval meritem věci, jakož i oprávněností popěrných důvodů insolvenčního správce-žalobce a dospěl k následujícím závěrům.

Soud konstatuje, že před vlastním meritorním projednáním žaloby na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele zkoumal, zda jsou splněny všechny formální předpoklady po projednání žaloby a to zejména s ohledem k předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení.

Projednávaný spor je sporem incidenčním, jehož věcné projednání je podmíněno splněním podmínek vyplývajících ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). pohledávek popřena insolvenčním správcem, dlužníkem a přihlášenými věřiteli, popření pohledávky lze vzít zpět. Dle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Pohledávka žalované byla žalobcem popřena při přezkumném jednání dne 26.3.2012 a žaloba byla podána (doručena soudu) dne 24.04.2012. Předmětná žaloba byla podána včas a v souladu s výše citovaným ustanovením osobou aktivně legitimovanou k jejímu podání.

Soud nejprve přistoupil k vymezení předmětu sporu, když nelze opominout, že na jednání dne 9.7.2015 žalobce vzal s odkazem na vývoj aktuální judikatury popření pohledávky žalované (věřitele č. 6) co do částky 17.182,-Kč zpět.

Podle ust. § 96 občanského soudního řádu žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud proto rozhodl v bodě I. výroku tohoto usnesení v souladu s ust. § 96 občanského soudního řádu o zastavení řízení co do částky 17.182,00 Kč pro zpětvzetí popření žalobcem.

Spornou mezi účastníky zůstala tak částka 61.398,-Kč.

Primárně byla soudem hodnocena právní povaha předmětné smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a dlužnicí dne 4.9.2008. Soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru, která byla s účinností do 31.12.2013 upravena ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, který je nutno na danou problematiku aplikovat. Současně dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako spotřebitelskou smlouvu, na níž dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. V daném případě se jednalo o poskytnutí peněžních prostředků do určité částky za úplatu, přičemž smlouva byla uzavřena mezi žalovanou jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalovaná jednala v rámci své podnikatelské činnosti) a spotřebitelem (dlužnicí), neboť žalovaná v řízení nikterak neprokázala, že dlužnice by při uzavření smlouvy o úvěru jednala v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti, a že by ji žalovaná poskytla úvěr nikoli pro její osobní potřebu či potřebu její rodiny, tedy k osobní spotřebě.

Dle ust. § 262 odst. 4 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, který je nutno na danou problematiku aplikovat, platí, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku (tzn. v daném případě dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) a na její závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Na smlouvy o poskytnutí úvěru, které jsou svou povahou smlouvami spotřebitelskými, se subsidiárně vztahují ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12.2013 a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách přímo (§ 52 až § 57 OZ), tak i obecná ustanovení zákoníku o platnosti právních úkonů. projednávanou věc fakticity, že mezi žalovanou a dlužnicí byla sjednána pro případ majetkových sporů, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, rozhodčí doložka dle čl. 11 Všeobecných obchodních podmínek.

Pokud jde rozhodčí nález sp.zn. 10787/2010 rozhodce Mgr. Pavla Fryšáka ze dne 27.1.2011, který byl v daném věci soudu předložen, pak nutno předeslat, že účinky rozhodčího nálezu se odvíjejí od platnosti rozhodčí doložky. A priori není v rozporu s právními předpisy skutečnost, pokud smlouva o úvěru obsahuje rozhodčí doložku, jejímž důsledkem je přenesení pravomoci k rozhodování sporů mezi stranami ze smlouvy vzniklých ze soustavy obecných soudů na rozhodce. Avšak neplatnost ujednání o určení rozhodce má za následek neplatnost rozhodčí smlouvy/doložky (viz např. publikovaný rozsudek VS v Praze z 15. 6. 2010 sp. zn. 9 Cmo 363/2009). Soud se proto zabýval sjednanou rozhodčí doložkou.

Z ust. § 51a OZ vyplývá, že hlava pátá OZ zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Vnitrostátní právní úpravu je soud povinen vykládat eurokonformním způsobem, tzn. v souladu se smyslem a obsahem souvisejících předpisů Evropského společenství, neboť vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv je výsledkem transpozice těchto předpisů (jmenovitě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 05.04.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách-dále jen směrnice ) do právního řádu České republiky.

Dle článku 3 odst. 1 směrnice je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Důsledkem nepřiměřených smluvních podmínek musí být jejich nezávaznost pro spotřebitele (článek 6 odst. 1 směrnice). V článku 3 odst. 3 je uveden odkaz na přílohu směrnice, která dle své dikce obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Nepřiměřenost smluvních podmínek je pak třeba posuzovat s ohledem na povahu zboží nebo služeb, které jsou předmětem smlouvy, dobu uzavření smlouvy a okolnosti její uzavření provázející (článek 4 odst. 1 směrnice). Písm. q) Přílohy směrnice pak mezi nepřiměřené podmínky smlouvy řadí zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici nebo ukládání důkazního břemene, které by dle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Pokud je sjednána ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložka, je nutné na posouzení rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jehož cílem je ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Při posouzení platnosti rozhodčí doložky je třeba vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24.10.2013 zdůraznil, že při posuzování problematiky rozhodčích doložek nutno vycházet ze zjištění, že v projednávané věci jde o smlouvu, která má charakter spotřebitelské smlouvy. Nelze zpochybnit skutečnost, že v předmětné smlouvě na straně jedné vystupuje dlužnice v postavení spotřebitele a na straně druhé žalovaná v pozici dodavatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (§ 53 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Z těchto důvodů je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Ústavní soud při hodnocení této problematiky bere v úvahu cíl této právní úpravy, kterou je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele).

Problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se podrobně zabýval Ústavní soud dále i ve svém nálezu ze dne 01.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, přičemž v tomto nálezu zaujal Ústavní soud stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 05.04.1993 a ust. § 56 obč. zák., pročež samo o sobě nemůže přivodit neplatnost rozhodčí doložky. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze však z ústavně právního hlediska připustit pouze za předpokladu stanovení transparentních a jednoznačných pravidel pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení).

Ve vztahu k projednávané věci soud konstatuje, že sjednaná rozhodčí doložka nestanovila transparentní a jednoznačná pravidla pro určení rozhodce, kdy ustanovení rozhodce bylo mezi jinými vázáno na jeho jmenování ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ a.s., IČ 27400531, ze seznamu rozhodců vedeného touto společností.

V projednávané věci byl rozhodce vybrán bez jakékoli bližší specifikace ze Seznamu rozhodců ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ a.s., IČ 27400531, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnosti obrací, ale je ovlivněn ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ a.s., IČ 27400531. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce a je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť i na povinnost jednoznačně stanovit osobu rozhodce v konkrétním rozhodčím řízení lze vztáhnout povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu.

Soud dospěl v daném případě k závěru, že rozhodčí doložka v projednávané věci tak, jak byla vymezena čl. 11 Všeobecných obchodních podmínek žalované, naplňuje znaky nepřiměřených podmínek. Podmínka transparentního a jednoznačného pravidla pro určení tomu v projednávané věci, je v předmětné rozhodčí doložce stanoveno, že veškeré spory mezi účastníky smlouvy budou rozhodovány jedním ad hoc rozhodcem, kterého jmenuje ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST a.s., IČ 27400531, která nadto není ani stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Takové znění rozhodčí doložky nezaručuje procesní práva účastníků řízení srovnatelná s řízením, které by probíhalo v případě, kdy by se spotřebitel k takovému ujednání nezavázal (ústnost, přímost, odvolací instance), což však rozhodčí řízení v této formě nezaručovalo.

Soud dále konstatuje, že ustanovení spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek, přenesení sporů do rozhodčího řízení bez jasných a srozumitelných pravidel určení rozhodce a průběhu rozhodčího řízení, je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11).

Soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že rozhodčí doložka v projednávané věci tak, jak byla vymezena čl. 11. VOP, je ujednáním absolutně neplatným, způsobujícím ve svém důsledku nicotnost předloženého rozhodčího nálezu. Nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení v celkové výši 21.870,00 Kč (sestávající se konkrétně z nákladu právního zastoupení ve výši 18.870,00 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.000,00 Kč) uplatněný žalovanou v přihlášce pohledávky není po právu.

Po zvážení výše uvedených podmínek řízení a vypořádání se s námitkami žalované k existenci podmínek řízení, se soud zabýval meritem věci, tj. přistoupil k hodnocení oprávněnosti popěrných důvodů žalobce-posouzení platnosti ujednání o smluvních pokutách dle čl. 1. a 3. předmětné úvěrové smlouvy a posouzení platnosti ujednání o povinnosti uhradit v případě porušení povinností ze strany spoludlužníků paušalizovanou náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky bez nutnosti vyúčtování vynaložených nákladů.

Zde soud odkazuje na závěry judikované v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/2011, dle něhož v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné-tzn. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis.

Nosný bod odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu spočívá v tom, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné.

Ujednání o smluvních pokutách, jakož i ujednání o sankcích pro případ neplnění povinností dlužnicí (spotřebitelem), o povinnosti uhradit v případě porušení povinností ze nutnosti vyúčtování vynaložených nákladů, zakotvené v tomto případě v čl. 1. a 3 Všeobecných obchodních podmínek, jsou v kontextu shora citovaných závěrů ústavního soudu, nepřípustné, přičemž se jedná o ujednání neplatná.

Na předmětnou smlouvu je nutno nahlížet jako na smlouvu spotřebitelskou s nutností garanci vyšší ochrany spotřebitele jakožto slabšího subjektu v právním vztahu. Jak vyložil Ústavní soud, je úlohou zákonodárce zajistit při tvorbě právního řádu všem adresátům právních norem formální rovnost, avšak s ohledem na skutečnost, že v reálném světě přírody i společnosti existuje z řady důvodů faktická nerovnost, musí zákonodárce v odůvodněných případech zvažovat i případy normativního zakotvení nerovnosti, která například odstraní faktickou nerovnost nebo jiný handicap. Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765)]. V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji.

Smluvní pokuta ve výši 29.952,-Kč, dále paušalizovaná náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 3.600,-Kč uplatněné rovněž žalovanou v přihlášce pohledávky nejsou po právu.

Insolvenční soud dále zdůrazňuje, že ačkoli uplatnění obchodních podmínek není neomezené a naopak právní úprava stanovuje základní limity, zůstává pro spotřebitelské smlouvy základním kriteriem, že nesmějí (pod hrozbou absolutní neplatnosti dle ustanovení § 56 občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013) obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Ústavní soud v citovaném nálezu dále konkretizoval, že výklad pojmu "dobré víry" jako projevu principu ekvity podporuje i článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl právě do § 56 občanského zákoníku implementován. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, nicméně opět pouze tehdy, pokud v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, k čemuž dochází mimo jiné i tam, kde spotřebitel nemá přes zjevnou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy možnost se od formulářového ujednání odchýlit.

Soud tak přistoupil k hodnocení dalšího předloženého popěrného důvodu žalobce-tj. nepřiměřenosti ujednání o úrocích a ostatních poplatcích požadovaných žalovanou, které se Všeobecných smluvních podmínek žalované činí fixní RPSN při splatnosti úvěru 12 měsíců 174,2%. Obvyklá úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy mezi žalovanou a dlužnicí činila 9 až 15,5%, pročež míra sjednaná žalovanou je nepřiměřená. Žalobce při jednání 9.7.2015 uznal nárok žalované co do výše 2.700,-Kč, což odpovídá výši RPSN 15% z poskytnuté částky. S tímto hodnocením se soud ztotožnil jako s oprávněným maximálním nárokem žalované na úplatu za poskytnutí peněžních prostředků dlužnici.

Po právu žalované náleží částka ve výši 17.182,-Kč, která představuje jistinu ve výši 18.000,-Kč, dále administrativní poplatek žalované za poskytnuté služby ve výši 540,-Kč, RPSN v oprávněné výši 2.700,-Kč představující 15% z poskytnuté částky, nárok žalované na úroky z prodlení v uplatněné výši 4.750,-Kč a to po odečtu dlužnicí uhrazených splátek v celkové výši 8.808,-Kč.

Soud s ohledem na odůvodnění výše rozvedené rozhodl (bod II. výroku), že pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 14846/2011 přihláškou pohledávek evidovanou pod č. P7 v celkové přihlášené výši 78.580,00 Kč, nejsou co do částky 61.398,-Kč po právu.

V bodě III. výroku tohoto rozsudku soud rozhodl v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/2001, o soudních poplatcích, o přenosu poplatkové povinnosti na procesně neúspěšnou žalovanou, pročež žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč, který odpovídá položce č. 13 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků, ve znění účinném v době zahájení řízení, tj. dne 15.05.2012 (srov. čl. II, bod 1 zák. č. 218/2011 Sb.)

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě byl ve sporu žalobce úspěšný proti žalovanému, částečné zpětvzetí popřené části pohledávky žalobcem se dotýkalo pouze nepatrné části žalobou uplatněného nároku. Soud proto dospěl k závěru, že na daný případ dopadá ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., a proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši a rozhodl o povinnosti žalované náklady řízení žalobci nahradit.

Žalobci náleží odměna za zastupování stanovená dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., dva úkony právního zastoupení-převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby po 3.100,-Kč za úkon, dále 2x režijní paušál á 300,-Kč (dva úkony: převzetí zastoupení, podání žaloby) a rovněž náleží žalobci cestovné ve výši 738,-Kč na trase Karlovy Vary-Ústí nad Labem a zpět-240 km (120 jedním směrem) dne 9. 7.2015. Účtována pouze polovina s ohledem na souběžné jednání ve věci 74 ICm 1868/2012. Použito vozidlo BMW 330 d, průměrná spotřeba 6,8 l motorové nafty na 100 km, cena 36,10 Kč/l, za opotřebení vozidla 3,70 Kč/km, tj. 6,15 Kč/km-240 km = 1.476,-Kč. Účtována pouze polovina s ohledem na souběžné jednání ve věci 74 ICm 1868/2012, tj. 738,-Kč. Celkem tak byla žalobcem uplatněna náhrada nákladů ve výši 7.538,-Kč. Tato náhrada se nezvyšuje o 21 % DPH, neboť v celkové výši 9.121,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Ústí nad Labem dne 9. července 2015 Mgr. Iva Černá, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Černá Jana