72 ICm 4548/2014
č.j.: 72 ICm 4548/2014-86 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 72 INS 23024/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl soudkyní JUDr. Jitkou Bartákovou ve věci žalobce: JUDr. Ing. Petr Štillip, IČO: 49780328, se sídlem Lukavická 16, 301 00 Plzeň, insolvenční správce dlužníka: Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem Sídliště střed 121, 277 38 Mělnické Vtelno, zast. Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem Riegrova 223/20, 301 00 Plzeň, proti žalované: Komerční banka, a.s., IČO: 45317054, se sídlem Na příkopě 969/33, 114 07 Praha 1,

o žalobě na určení pravosti popřené pohledávky,

takto:

I. U r č u j e s e , že část pohledávky žalované za dlužníkem Martinem Hlaváčkem, anonymizovano , bytem Sídliště střed 121, 277 38 Mělnické Vtelno, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 23024/2014, vzniklá z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 60.580,80 Kč není pravá a nepokládá se v daném insolvenčním řízení za zjištěnou.

II. Žaloba na určení, že popřená část pohledávky žalované za dlužníkem, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 23024/2014, vzniklá z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 0180008240153 ve výši 953.204,02 Kč není pravá a nepokládá se v daném insolvenčním řízení za zjištěnou, s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 24. 12. 2014 se žalobce domáhal určení, že popření vykonatelné pohledávky žalované s příslušenstvím co do pravosti a výše 1.013.784,82 Kč přihlášené dne 2. 10. 2014, popřené žalobcem na přezkumném jednání dne 24. 11. 2014, je po právu. Žalobce uvedl, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem v celkové výši 1.638.315,82 Kč, která je vedena v seznamu přihlášených pohledávek pod číslem přihlášky P1. Tato pohledávka byla přihlášena následujícím způsobem: částka ve výši (i) 1.117.502,10 Kč je jistinou pohledávky (jistina z úvěru je 1.105.942,10 Kč spolu s poplatky úvěru 11.560,-Kč), částka ve výši (ii) 520.813,72 Kč je příslušenstvím pohledávky (z toho částka ve výši 136.236,52Kč představuje úrok, částka ve výši 323.996,40 Kč představuje úrok z prodlení a částka ve výši 60.580,80 Kč představuje předcházející náklady řízení). Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, a to dle rozhodčího nálezu sp. zn. K/2010/04548 ze dne 18. 10. 2010, který byl vydán rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem ml. Žalobce rozporoval vykonatelnost pohledávky dle rozhodčího nálezu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Na přezkumném jednání dne 24. 11. 2014 popřel žalobce pravost a výši přihlášené pohledávky do výše 1.013.784,82 Kč, přičemž po právu byla do nadepsaného řízení přihlášena pouze jistina z nesplaceného úvěru ve výši 621.811,-Kč a část poplatků ve výši 2.720,-Kč. Z tvrzení dlužníka vyplývá, že v rámci exekučního řízení byla vymožena částka ve výši 778.189,-Kč, kterou započítává na jistinu úvěru ve výši 1.400.000,-Kč. Dle přihlášky byl dluh na jistině pouze ve výši 1.105.942,10 Kč, což by znamenalo ještě vyšší plnění dlužníka. Sporné jsou exekuční náklady při vymožení částky 778.189,-Kč. Na druhou stranu jde k tíži žalované a pověřeného exekutora, že byla prováděna exekuce na základě neplatného exekučního titulu. Z dostupných informací tak lze učinit závěr, že tvrzení dlužníka o zůstatkové jistině ve výši 621.811,-Kč se jeví jako oprávněné a skutečně možné. Dále lze uznat výši a pravost poplatků z předmětného úvěru pouze do doby vydání rozhodčí nálezu, nota bene do zesplatnění úvěru, což představuje částku ve výši 2.720,-Kč. Žalobce dále namítl, že smluvní úroky z prodlení ve výši 17,98% p.a. byly požadovány i z úroků z úvěru. V době sjednání předmětného úvěru, jakožto i vydání rozhodčího nálezu, byl na základě recentní judikatury Nejvyššího soudu ČR zakázán jak anatocismus, tak i ujednání, kterým byl sjednáván smluvní úrok z prodlení, pokud na straně dlužníka vystupovala fyzická osoba v postavení spotřebitele. Stejně byly popřeny náklady rozhodčího řízení ve výši 60.580,80 Kč, když nikdy v této věci nebyla založena pravomoc rozhodce. Žalobce vznesl též námitku promlčení, když z tvrzení dlužníka a rozhodčího nálezu vyplývá, že splatnost nároků měla nastat dne 15. 5. 2009.

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná uvedla, že jí svědčí pravomocný titul, a to to rozhodčí nález č.j. K/2010/04548 ze dne 18. 10. 2010 vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem ml., který nabyl právní moci dne 11. 11. 2010 a je pro něj podle usnesení OS v Mělníku č.j. 16 EXE 397/2011 ze dne 7. 2. 2011 vedena soudní exekuce. Žalovaná vymožené částky účtuje dle pravidel časového pořadí úhrad pohledávek, tedy jako první úroky, jistina podle příslušné smlouvy a dále. Žalobce si účtoval soudním exekutorem sdělenou výši vymožené částky na jistinu, bez ohledu na účtování žalované a i soudního exekutora, který vyměřil náklady exekuce. Žalovaný z exekuce obdržel celkem částku 619.489,80 Kč, která byla rozúčtována v částce 294.057,90 Kč na jistinu a v částce 325.431,90 Kč na úroky. V době, kdy byla žaloba podána, nebylo pochyb o platnosti rozhodčí doložky. Dlužník její neplatnost nenamítal v rozhodčím řízení, ač tuto možnost měl. Na základě rozhodčího nálezu č.j. K/2010/04548 ze dne 18. 10. 2010 vydaného rozhodcem JUDr.

Jiřím Novákem ml. byla vedena soudní exekuce a ani tu dlužník, ani druhý povinný dle rozhodčího nálezu anonymizovano Zdeněk, bytem Vrutnická 162, 276 01 Mělnické Vtelno, ručitel, který učinil prohlášení o ručení ve vztahu ke všem pohledávkám ze smlouvy a do výše 1.400.000,-Kč, nikterak nezpochybňoval až do roku 2014. Žalovaná svým postupem nevybočovala z ustálené praxe a nejednala v rozporu s platnou legislativou, naopak řádně pečovala o svou pohledávku a legálním způsobem se domáhala jejího uspokojení. Dne 22. 9. 2014 byla žalovaná vyzvána soudním exekutorem k vyjádření se k návrhu dlužníka a Zdeňka Hlaváčka na zastavení exekuce a na odklad exekuce ze dne 22. 9. 2014 z důvodu, že rozhodčí nález, k jehož výkonu byla Okresním soudem v Mělníku dne 7. 2. 2011 nařízena pod č.j. 16 EXE 397/2011-14 soudní exekuce, není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c ) exekučního řádu a navrhli již nařízenou soudní exekuci pro nepřípustnost zastavit. Žalovaná respektujíc aktuální rozhodovací praxi soudů souhlasila se zastavením soudní exekuce i jejím odkladem, nicméně nesouhlasila, aby jí byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce, neboť exekuční titul nebyl zpochybněn exekučním soudem ani soudním exekutorem a nastalá situace je důsledkem nepředvídaného vývoje judikatury. Ohledně námitky promlčení odkázala žalovaná na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014 č.j. 104 VSPH 50/2014-62.

Při jednáním konaném dne 24. 8. 2015 učinili účastníci nespornými následující skutečnosti.

dne 15. 2. 2008 byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena smlouva o hypotečním úvěru registrační číslo 0180008240153,

dlužník čerpal finanční prostředky ve výši 1.400.000,-Kč,

splatnost pohledávky nastala dne 15. 5. 2009, kdy měl dlužník čerpané prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 7,02% p.a.,

nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky žalované (VOP) a

nedošlo k odstoupení/výpovědi smlouvy.

Při tomto jednání současně žalovaná doplnila, kolik bylo dlužníkem celkem uhrazeno, kolik činila celková výše čerpaných úroků z úvěrů, úroků z prodlení a poplatků, na co byly splátky dlužníka započteny. Žalobce k dotazu soudu uvedl, že usnesení o zastavení exekuce dosud nenabylo právní moci, neboť ve věci bylo podáno odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Soud provedl dokazování následujícími listinami.

přihláška pohledávky (č.l. 9),

dohoda o ručení (č.l. 11),

interní účetní doklad o čerpání úvěru (č.l. 14),

žádost o čerpání úvěru (č.l. 15),

smlouva o úvěru registrační číslo 0180008240153 (č.l. 16),

úvěrové podmínky (č.l. 18),

výpis žalované z obchodního rejstříku (č.l. 21),

vyčíslení pohledávky ke dni 30. 9. 2014 (č.l. 23),

rozhodčí nález sp. zn. K/2010/04548 (č.l. 24),

výzva ručiteli vč. dodejky (č.l. 25),

přehled plateb poukázaných exekutorem (č.l. 35),

usnesení o zastavení exekuce č.j. 180 Ex 18626/10-110 ze dne 16. 1. 2015 (č.l. 39),

výpočet úroků z úvěru (č.l. 52),

sazebník (č.l. 53),

výpočet poplatků (č.l. 56),

výpočet úroků z prodlení (č.l. 58),

vyčíslení pohledávky soudním exekutorem (č.l. 65) a

pravidla časového pořadí úhrad pohledávek (č.l. 79)

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 72 INS 23024/2014 vzal soud za prokázané, že:

usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 23024/2014-A-13 ze dne 1. 10. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka a soud povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce,

usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 23024/2014-B-9 ze dne 5. 1. 2015 bylo schváleno oddlužení dlužníka, a to plněním splátkového kalendáře,

přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P1 doručenou insolvenčnímu soudu dne 3. 10. 2014 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 1.638.315,82 Kč, zajištěnou jinak než majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka,

při přezkumném jednání konaném dne 24. 11. 2014 popřeli žalobce i dlužník pohledávku žalované co do pravosti a výše 1.013.784,82 Kč, pohledávku ve výši 624.531,-Kč pak uznal,

insolvenční řízení nebylo dosud skončeno a

dne 24. 12. 2014 podal žalobce u soudu žalobu, kterou uplatnil své popření proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Se shora uvedeného je zřejmé, že žalobce včas, tj. ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, uplatnil své popření proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil podle ustanovení § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Soud se proto mohl zabývat vlastním popřením pravosti a výše pohledávky.

Na základě shora provedených důkazů a skutečností, které účastníci učinili mezi sebou nespornými, a které nijak neodporují provedeným důkazům, dospěl soud k závěru o skutkovém stavu (ději), a to že:

žalovaná a dlužník uzavřeli dne 15. 2. 2008 smlouvu o hypotečním úvěru registrační číslo 0180008240153(dále jen Smlouva ), ve které se žalovaná zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 1.400.000,-Kč a dlužník se tento úvěr zavázal vrátit spolu s úroky ve výši 7,02% p.a. nejpozději do 25. 11. 2008,

nedílnou součástí Smlouvy byly Úvěrové podmínky (dále jen Úvěrové podmínky ), v jejich čl. XIII. odst. 1 byla sjednána rozhodčí doložka, ve které se strany dohodly, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO: 26421381, se sídlem Sokolovská 60, 120 00 Praha 2,

dle čl. VI. odst. 6 Úvěrových podmínek bylo sjednáno, že je-li klient povinen plnit zároveň několik splatných závazků ze smlouvy, případně splatných závazků z jiných závazkových vztahů vůči bance, a poskytnuté plnění nestačí ke splnění všech splatných závazků klienta vůči bance, je plnění poskytnuté klientem použito na úhradu závazku klienta vůči bance určenému podle Pravidel (dle čl. XIV Úvěrových podmínek jsou Pravidly Pravidla časového pořadí úhrad pohledávek). Podle Pravidel se pohledávky hradí v pořadí:

i. úroky;

ii. jistina podle příslušné smlouvy;

iii. úroky z prodlení z částek po splatnosti, na které vznikl bance nárok po 1. 1. 2001;

iv. poplatky a ceny za poskytnuté bankovní služby, které jsou klientovi účtovány opakovaně;

v. poplatky a ceny za jednorázové bankovní služby (např. smluvní pokuta, pokud je ve smlouvě sjednána, poplatek za předčasné splacení úvěru, zaslání upomínky, apod.);

vi. úroky z prodlení z částek po splatnosti, na které vznikl Bance nárok před 1. 1. 2001;

vii. další úhrady, včetně případné pohledávky Banky na náhradu škody.

splatnost pohledávky ze Smlouvy dle dodatků nastala dne 15. 5. 2009 (nedošlo k výpovědi ani k odstoupení od Smlouvy),

dne 15. 6. 2010 došlo k podání rozhodčí žaloby,

dne 18. 10. 2010 vydal rozhodce JUDr. Jiří Novák ml. rozhodčí nález sp. zn. K/2010/04548, kterým dlužníkovi uložil, aby žalované zaplatil 1.682.768,86 Kč s příslušenstvím (dále jen Rozhodčí nález ). Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 11. 11. 2010,

na základě Rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu v Mělníku č.j. 16 EXE 397/2011-14 ze dne 7. 2. 2011 nařízena exekuce k vymožení částky 1.486.258,00 Kč s příslušenstvím,

dlužník celkem uhradil 756.124,41 Kč, splátky byly žalovanou započítávány v souladu s Pravidly,

dlužník celkem čerpal 1.400.000,00 Kč, na jistinu bylo dlužníkem celkem uhrazeno 294.057,90 Kč, k úhradě tak zbývá 1.105.942,10 Kč,

celková výše účtovaných úroků z úvěru činila 593.923,03 Kč (výpočet je specifikován v přehledu na č.l. 52), na úrocích z úvěru bylo dlužníkem celkem uhrazeno 457.686,51 Kč, k úhradě tak zbývá 136.236,52 Kč,

celková výše účtovaných zákonných úroků z prodlení činila 491.159,22 Kč (výpočet je specifikován v přehledu na č.l. 58, z tohoto přehledu je také zřejmé, že zákonný úrok z prodlení je požadován pouze ze zůstatku jistiny), na zákonné úroky z prodlení nebylo dlužníkem uhrazeno ničeho, žalovaná je požaduje pouze ve výši 323.996,40 Kč,

celková výše poplatků účtovaných dle sazebníku (poplatek za vedení účtu ve výši 150,-Kč, poplatek za výpis ve výši 20,-Kč a poplatek za zaslání upomínky ve výši 500,-Kč) činila 15.940,-Kč (výpočet je specifikován na č.l. 56), na poplatcích z úvěru bylo dlužníkem celkem uhrazeno 4.380,00 Kč, k úhradě tak zbývá 11.560,00 Kč,

žalovaná přihlásila pohledávku ve výši 1.638.315,82 Kč, sestávající z jistiny ve výši 1.105.942,10 Kč, úroků z úvěru ve výši 136.236,52 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 323.996,40 Kč, poplatků ve výši 11.560,00 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 60.580,80 Kč,

žalobce uznal pouze jistinu ve výši 621.811,00 Kč a poplatky ve výši 2.720,00 Kč a ostatní nároky ve zbývajícím rozsahu popřel.

v průběhu exekučního řízení bylo soudním exekutorem vymoženo 778.189,00 Kč, žalované však bylo exekutorem poukázáno pouze 619.489,80 Kč.

dne 16. 1. 2015 vydala Mgr. Zuzana Sobíšková, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 6 usnesení č.j. 180 Ex 18626/10-110, kterým byla exekuce na

majetek dlužníka zastavena (výrok I.), náklady exekučního řízení byly vyčísleny částkou 164.366,20 Kč včetně DPH s tím, že žalovaná ani dlužník nejsou povinni tyto náklady hradit (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.). V odůvodnění tohoto usnesení je pak uvedeno, že exekutor neuložil povinnost k náhradě nákladů exekuce žádnému z účastníků, neboť částka vymožená v průběhu exekuce zcela pokrývá náhradu těchto nákladů. Toto usnesení dosud není v právní moci.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 IZ platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Podle odstavce 3 citovaného ustanovení platí, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Podle ustanovení § 388 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy (dále jen ObchZ ) platí, že promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle ustanovení § 391 odst. 1 ObchZ platí, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle ustanovení § 403 odst. 1 ObchZ platí, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

Podle ustanovení § 408 odst. 1 ObchZ platí, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy, resp. sjednání rozhodčí doložky (dále jen RozŘ ) platí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc.

Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

Podle ustanovení § 31 písm. a) RozŘ platí, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 RozŘ platí, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ platí, že i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu 1 i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f),

1. K možnosti zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách v insolvenčním řízení

K možnosti zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách v insolvenčním řízení existuje rozsáhlá judikatura. Soud si pro stručnost dovoluje odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 30/2012, ze dne 30. 10. 2014, dle kterého lze v insolvenčním řízení i v případě, kdy věřitel přihlásí pohledávku jako vykonatelnou, což dokládá rozhodčím nálezem opatřeným doložkou vykonatelnosti, posoudit, zda je rozhodčí nález pro dlužníka závazný , tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc. Dále pak například na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (KSPA 60 INS 24273/2012) ze dne 19. 12. 2013, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 178/2013 (KSHK 42 INS 17681/2011) ze dne 9. 7. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 402/2013 (KSUL 45 INS 24868/2012) ze dne 27. 2. 2014 či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012), když ve všech těchto rozhodnutích došlo k přezkumu platnosti rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách.

Vzhledem k uvedeným závěrům se soud dále zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky sjednané v Úvěrových podmínkách.

2. K platnosti sjednané rozhodčí doložky

Soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 ObchZ. Současně se však jednalo o spotřebitelskou smlouvu dle ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ ) ve spojení s § 262

1 § 268 OSŘ odst. 4 ObchZ, neboť žalovaná ji uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník jako spotřebitel. Tato úprava, jejímž cílem je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), má svůj původ v právu Evropské unie, mimo jiné ve Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato skutečnost ovlivňuje postavení smluvních stran v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici.

Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná a dlužnice se ve Smlouvě resp. v Úvěrových podmínkách, které byly její nedílnou součástí, dohodli, že majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO: 26421381, se sídlem Sokolovská 60, 120 00 Praha 2. Přičemž Společností pro rozhodčí řízení a.s. není stálým rozhodčím soudem.

Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem.

Pro stručnost si pak soud dovoluje odkázat taktéž na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (KSPA 60 INS 24273/2012) ze dne 19. 12. 2013, v nichž byla identická rozhodčí doložka žalované shledána neplatnou.

Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v tomto případě je neplatná a rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout.

3. K promlčení pohledávky

Jak bylo uvedeno výše, žalobce mimo jiné namítal promlčení pohledávky ze Smlouvy.

Soud v této souvislosti odkazuje na rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014 a sp. zn. 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) ze dne 1. 9. 2014, ve kterých Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že zahájením rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby dle § 403 ObchZ a že i pokud by byly pohledávky promlčené, věřitel jejich promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. V opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. Námitce promlčení tedy nelze dát průchod podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy.

Soud si pak dále dovoluje odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012) ze dne 27. 1. 2015, ve kterém se Vrchní soud v Olomouci taktéž zabýval námitkou promlčení. Podle přesvědčení Vrchního soudu v Olomouci i pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k jeho vydání, má účinek spojovaný s pravomocným přiznáním práva z obchodního závazkového vztahu v soudním či rozhodčím řízení dle § 408 odst. 1 ObchZ, který spočívá v prodloužení délky promlčecí doby na 10 let od okamžiku, kdy začala poprvé běžet. Tento závěr lze dovodit nejen jazykovým výkladem, který účinek prodloužení promlčecí doby přiznává pravomocnému rozhodčímu nálezu bez ohledu na to, zda byl vydán na základě platné či neplatné rozhodčí doložky (na rozdíl od úpravy dle § 403 odst. 1 obch. zák.), ale zejména výkladem teleologickým. Dopady pravomocného rozhodčího nálezu do právního vztahu rozsouzeného rozhodčím nálezem nelze eliminovat jinak, než jeho odstraněním zákonem předpokládaným způsobem (srov. § 31 a § 32 odst. 1, § 35 RozŘ). Pokud tímto zákonem předpokládaným způsobem není rozhodčí nález odstraněn, má účinky pravomocného rozhodnutí vydaného v rozhodčím (soudním) řízení. Opačný přístup by byl zásahem do principu právní jistoty.

Soud se ztotožňuje z výše citovanými závěry Vrchních soudů, že k promlčení pohledávky nedošlo, resp. že i v případě možnosti dovodit promlčení pohledávky, nelze dát námitce promlčení (podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pro rozpor s dobrými mrav) průchod. Jak již bylo popsáno výše, žalovaná poskytla dlužníkovi peněžní prostředky a dlužník tyto prostředky nevrátil. Žalovaná včas podala rozhodčí žalobu. Rozhodčí doložka byla sjednána v době, kdy byly takové doložky judikaturou shledávány platnými a až následně došlo ke změně judikatury. Nelze tedy dovodit, že by žalovaná při volbě pravidel pro výběr rozhodců nezachovala potřebnou míru pečlivosti. Pro stručnost si soud dovoluje odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění výše uvedených rozsudků (tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) ze dne 1. 9. 2014 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012) ze dne 27. 1. 2015).

4. K náhradě nákladů rozhodčího řízení

Jak bylo vyloženo výše, soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v tomto případě je neplatná a rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout. V souvislosti s náhradou nákladů rozhodčího řízení je Rozhodčí nález zcela bez právního významu. Rozhodčím nálezem přiznané rozhodčí náklady ve výši 60.580,80 Kč tak nárok žalované na jejich zaplacení nezakládají (viz usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 103 VSPH 178/2013-58 (KSHK 42 INS 17681/2011) ze dne 9. 7. 2014).

S ohledem na výše uvedené tedy soud rozhodl tak, že se určuje, že část pohledávky žalované za dlužníkem, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 23024/2014, vzniklá z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 60.580,80 Kč není pravá a nepokládá se v daném insolvenčním řízení za zjištěnou (výrok I.).

5. K výši pohledávky

Žalobce namítal, že v rámci exekučního řízení byla vymožena částka ve výši 778.189,00 Kč, která měla být v souladu s volbou dlužníka započtena na jistinu. Nedílnou součástí Smlouvy však byly Úvěrové podmínky a Pravidla, dle kterých se plnění započítá nejprve na úrok. Dlužník by mohl volbou určit, na co má být jeho plnění započteno, pouze v případě, že by Smlouva nestanovila něco jiného. Z provedených důkazů pak vyplývá, že soudní exekutor sice skutečně vymohl částku ve výši 778.189,00 Kč, žalované však byla poukázána pouze částka ve výši 619.489,80 Kč, kterou žalovaná započetla v souladu s Pravidly. Zbývající částku si soudní exekutor ponechal na úhradu nákladů exekuce ve výši 164.366,20 Kč.

Otázka okamžiku, v němž je splněn dluh povinného, který v rámci exekuce plnil soudnímu exekutorovi, je řešena v rozhodnutí uveřejněném pod R 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se závěrem: jestliže dlužník zaplatil v rámci exekučního řízení do rukou soudního exekutora část dluhu, nemá věřitel právo na úroky z prodlení ze zaplacené částky. Tento závěr vychází z úvahy, že prodlení exekutora s předáním částky, kterou přijal od povinného, oprávněnému je věcí vnitřního vztahu mezi nimi a nemůže jít k tíži povinného, který dluh splnil. Pokud dlužník v rámci exekuce učinil jednostranný právní úkon, kterým poskytl věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh, a exekutor plnění přijal jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout, jeho dluh v rozsahu poskytnutého plnění zanikl. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, např. v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009. Provedením exekuce je předání či vyplacení plnění získaného od povinného oprávněnému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě je však třeba zohlednit, že soudní exekutor si ponechal rozdíl částek 778.189,00 Kč a 619.489,80 Kč k úhradě nákladů exekuce, o kterých bylo nepravomocně rozhodnuto jeho usnesením č.j. 180 Ex 18626/10-110 ze dne 16. 1. 2015. Tyto prostředky tak k uspokojení žalované užity nebyly a zůstaly deponovány soudním exekutorem pro účel úhrady nákladů exekuce. K provedení nařízené exekuce (předání či vyplacení plnění získaného od povinného oprávněnému) tedy nedošlo a po zahájení insolvenčního řízení již k tomu dle § 109 odst. 1 písm. c) IZ ani dojít nemohlo. Současně tak nemohlo v tomto rozsahu dojít k zániku pohledávky žalované.

Žalobce dále namítal, že žalovaná požadovala smluvní úrok z prodlení ve výši 17,98% p.a. a že byly tímto smluvním úrokem z prodlení úročeny i úroky z úvěru. Z předložených dokladů (zejm. z výpočtu úroků z prodlení na č.l. 58) však vyplývá, že žalovaná přihlásila zákonný úrok z prodlení a tento úrok je požadován pouze ze zůstatku jistiny.

Poplatky byly žalovanou účtovány v souladu se Smlouvou a Sazebníkem.

Soud tedy žalobu na určení, že popřená část pohledávky žalované za dlužníkem, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 23024/2014, vzniklá z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 0180008240153 ve výši 953.204,02 Kč není pravá a nepokládá se v daném insolvenčním řízení za zjištěnou, vzhledem k výše uvedenému, zamítl (výrok II.).

Podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ ) platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ však platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

O nákladech řízení soud tedy soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. l za použití ustanovení § 202 odst. 1 IZ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je- li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné tele- faxem nebo v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 2 o.s.ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.) nebo exekuční návrh (§ 37 exekučního řádu 2).

V Praze dne 24. srpna 2015

JUDr. Jitka Bartáková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Engelová

2 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů