72 ICm 3914/2014
č.j. 72 ICm 3914/2014-95 sp. zn. insolvenčního řízení KSPH 72 INS 22071/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl soudkyní JUDr. Jitkou Bartákovou ve věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., IČO: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, zast. Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Mgr. David Gregor, IČ: 70460060, se sídlem Rašínova 103/2, 602 00 Brno, insolvenčnímu správci dlužníků: a) Pavlína anonymizovano , anonymizovano , a b) Marek anonymizovano , nar. 2. 9. 1976, oba bytem Čistá 48, 294 23 Čistá, zast. Mgr. et Mgr. Janem Parmou, advokátem se sídlem Komenského 113, 664 52 Sokolnice,

o žalobě na určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Řízení o žalobě na určení dílčí pohledávky č. 1 ve výši 184.780,69 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 24.912,73 Kč, se zastavuje.

II. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 1 z titulu smlouvy o úvěru č. 0180107220282 a dílčí pohledávky č. 2 z titulu smlouvy o osobní kreditní kartě č. 0180108300424 přihlášené žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 22071/2014 za dlužníky Pavlínou anonymizovano a Markem anonymizovano , jsou ve výši 125.875,40 Kč po právu.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 2.547,96 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 12. 11. 2014 se žalobkyně domáhala určení, že má za dlužnicí Pavlínou anonymizovano , anonymizovano , bytem Čistá 48, 294 23 Čistá, vykonatelné pohledávky ve výši 299.475,19 Kč (přiznané rozhodčím nálezem sp. zn. K/2010/04277), resp. ve výši 36.093,63 Kč (přiznané rozhodčím nálezem sp. zn. K/2010/02657). Žalobkyně uvedla, že do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila dvě své vykonatelné pohledávky v celkové výši 335.568,82 Kč. Dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 299.475,19 Kč vznikla z titulu smlouvy o úvěru č. 0180107220282 ze dne 24. 10. 2007. Dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 36.093,63 Kč vznikla z titulu smlouvy o kreditní kartě č. 0180108300424 ze dne 23. 10. 2008. Obě dílčí pohledávky byly žalobkyni přiznány rozhodčími nálezy. Na přezkumném jednání konaném dne 24. 10. 2014 popřel žalovaný obě pohledávky co do pravosti s odůvodněním, že jsou tyto pohledávky promlčeny. Dne 31. 10. 2014 obdržela žalobkyně vyrozumění, ve kterém ji žalovaný o popření pohledávek vyrozuměl a poučil o právu podat žalobu na určení popřených pohledávek v části, ve které byly přezkoumány jako nevykonatelné. Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že pohledávky jsou promlčeny. Obě pohledávky byl splatné v roce 2009 a v roce 2010 byl k oběma vydán rozhodčí nález. Promlčení pohledávek tak nastane nejdříve v roce 2019. Námitka promlčení se žalobkyni jeví jako rozporná s dobrými mravy. Závěrem žalobkyně odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 ze dne 4. 8. 2014.

Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl žalobu zamítnout. Žalovaný uvedl, že žaloba není žalobou na určení pravosti popřených nevykonatelných pohledávek, ale že se žalobkyně domáhá rozsudku určujícího, že i její vykonatelné pohledávky jsou po právu. Dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 299.475,19 Kč byla v částce jistiny ve výši 143.543,89 Kč přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu číslo K/2010/04277 ze dne 6. 10. 2010, zatímco příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné a dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 36.093,63 Kč byla v částce jistiny ve výši 12.480,73 Kč přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č. K/2010/002657 ze dne 30. 8. 2010, zatímco příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné. Žalovaný obě dílčí pohledávky popřel co do pravosti z důvodu, že jsou promlčené, resp. že nevznikly. Žalovaný namítl neexistenci rozhodčích nálezů s ohledem na nicotné (neexistující) rozhodčí doložky. Žalovaný v tomto směru poukázal na rozsudky Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 VSOL 89/2013 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 64/2012, ve kterých oba vrchní soudy dospěly k závěru, že jsou soudy povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti. Doplnil, odkazujíce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky nemůže zakládat vykonatelnost pohledávky a nemůže být překážkou přezkumu pohledávky v insolvenčním, resp. incidenčním řízení. Uzavřel, že s ohledem na neexistenci rozhodčích nálezů jsou pohledávky žalobkyně promlčeny a poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (a rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 48 ICm 1489/2012 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 74 ICm 2403/2012). Ve vyjádření doručeném soudu dne 15. 9. 2015 pak ještě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013.

Podáním ze dne 14. 8. 2015 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět. Žalobkyně uvedla, že rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3767/2014-89, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 451/2015-162 jí byly přiznány jistiny dílčích pohledávek č. 1 a 2. Žalobkyně tedy vzala zpět žalobu na určení těchto jistin a současně nákladů rozhodčího řízení, tj. žalobu na určení dílčí pohledávky č. 1 ve výši 184.780,69 Kč 1 a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 24.912,73 Kč 2.

Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby soud řízení o určení dílčí pohledávky č. 1 ve výši 184.780,69 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 24.912,73 Kč v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ ), zastavil (výrok I.).

Nadále se tedy incidenční spor vedl o příslušenství (úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení) dílčí pohledávky č. 1 ve výši 114.694,50 Kč a příslušenství (úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení) dílčí pohledávky č. 2 ve výši 11.180,90 Kč, tj. celkem o 125.875,40 Kč.

Při jednání konaném dne 18. 9. 2015 provedl soud dokazování následujícími listinami.

protokol o přezkumném jednání (č.l. 10),

rozhodčí nález sp. zn. K/2010/04277 (č.l. 13),

rozhodčí nález sp. zn. K/2010/02657 (č.l. 14),

usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 6 EXE 4806/2010-13 (č.l. 21),

usnesení Okresního soudu v mladé Boleslavi č.j. 6 EXE 4805/2010-12 (č.l. 22),

výpis z účtu ze dne 29. 10. 2009 (č.l. 24),

výzva k úhradě ze dne 15. 12. 2009 (č.l. 25),

smlouva o osobní kreditní kartě (č.l. 58),

smlouva o úvěru (č.l. 63) a

přihláška pohledávky (č.l. 68).

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 72 INS 22071/2014 vzal soud za prokázané, že:

usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 22071/2014-A-10 ze dne 21. 8. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníků: a) Pavlína anonymizovano , anonymizovano a b) Marek anonymizovano , nar. 2. 9. 1976, oba bytem Čistá 48, 294 23 Čistá, doručovací adresou Horní Rokytá 31, 295 01 Horní Rokytá a soud povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný,

usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 22071/2014-B-13 ze dne 4. 2. 2015 bylo schváleno oddlužení dlužníků, a to plněním splátkového kalendáře, 1 143.543,89 Kč jistina + 41.236,80 Kč náklady rozhodčího řízení. 2 12.480,73 Kč jistina + 12.432,00 Kč náklady rozhodčího řízení.

přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P13 doručenou insolvenčnímu soudu dne 17. 9. 2014 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení 2 nezajištěné pohledávky za dlužníky v celkové výši 335.568,82 Kč, z toho pohledávky ve výši 156.024,62 Kč (jistiny) byly přihlášeny jako vykonatelné a pohledávky ve výši 179.544,20 Kč (příslušenství) byly přihlášeny jako nevykonatelné,

při přezkumném jednání konaném dne 24. 10. 2014 dlužníci uznali všechny pohledávky a žalovaný popřel pohledávky žalobkyně co do pravosti, z důvodu, že jsou promlčené,

insolvenční řízení nebylo dosud skončeno,

dne 31. 10. 2014 bylo žalobkyni doručeno vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek,

dne 12. 11. 2014 podala žalobkyně u soudu žalobu na určení pohledávek a

rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3767/2014-89 ze dne 6. 3. 2015, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 451/2015-162 ze dne 29. 6. 2015, byla zamítnuta žaloba, kterou se insolvenční správce domáhal, aby bylo určeno, že jistina dílčí pohledávky č. 1 ve výši 143.543,89 Kč a jistina dílčí pohledávky č. 2 ve výši 12.480,73 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 22071/2014 za dlužníky, nejsou po právu.

Se shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně včas, tj. ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, uplatnila své právo na určení popřených nevykonatelných pohledávek podle ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a že žaloba směřuje správně proti insolvenčnímu správci.

Soud se proto mohl zabývat vlastním popřením pravosti obou dílčích pohledávek, resp. jejich příslušenství (úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení), které zůstaly předmětem řízení po částečném zastavení řízení.

Na základě shora provedených důkazů dospěl soud k závěru o skutkovém stavu (ději), a to že:

žalobkyně uzavřela s dlužníky dne 24. 10. 2007 smlouvu o úvěru reg. č. 0180107220282 (dál jen Smlouva č. 1 ), na základě které byl dlužníkům poskytnut úvěr ve výši 150.000,-Kč,

nedílnou součástí Smlouvy č. 1 byly Úvěrové podmínky. V článku XIII. těchto podmínek bylo uvedeno, že se smluvní strany dohodly, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO: 26421381, se sídlem Sokolovská 60, 120 00 Praha 2. Dále bylo sjednáno,

že rozhodčí doložka nabývá účinnosti dnem, kdy žalovaná doručí Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. žalobu,

žalobkyně uzavřela s dlužnicí dne 23. 10. 2008 smlouvu o osobní kreditní kartě reg. č. 0180108300424 (dále jen Smlouva č. 2 ), na základě které byla dlužnici poskytnuta kreditní karta s limitem 10.000,-Kč,

nedílnou součástí Smlouvy č. 2 byly Podmínky k osobním kreditním kartám. V části D článku XVII. těchto podmínek bylo uvedeno, že se smluvní strany dohodly, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO: 26421381, se sídlem Sokolovská 60, 120 00 Praha 2. Dále bylo sjednáno, že rozhodčí doložka nabývá účinnosti dnem, kdy žalovaná doručí Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. žalobu

dlužníci poskytnuté úvěry nespláceli a dne 28. 12. 2009 (Smlouva č. 1), resp. dne 29. 10. 2009 (Smlouva č. 2) došlo ze strany žalobkyně k prohlášení úvěrů za splatné,

dne 1. 5. 2010 došlo k podání rozhodčích žalob,

dne 6. 10. 2010 vydala rozhodkyně JUDr. Květoslava Blažková rozhodčí nález sp. zn. K/2010/04277, kterým dlužníkům uložila, aby žalobkyni zaplatili 143.543,89 Kč s příslušenstvím a

dne 30. 8. 2010 vydal rozhodce JUDr. Jan Bárta CSc. rozhodčí nález, kterým dlužnici uložil, aby žalobkyni zaplatila 12.480,73 Kč s příslušenstvím.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

Podle ustanovení § 388 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smluv č. 1 a 2 (dále jen ObchZ ) platí, že promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle ustanovení § 391 odst. 1 ObchZ platí, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle ustanovení § 403 odst. 1 ObchZ platí, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

Podle ustanovení § 408 odst. 1 ObchZ platí, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době uzavření Smluv č. 1 a 2, resp. sjednání rozhodčích doložek (dále jen RozŘ ) platí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

Podle ustanovení § 31 písm. a) RozŘ platí, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 RozŘ platí, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ platí, že i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu 3 i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f),

3 § 268 OSŘ

1. K možnosti zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách v insolvenčním řízení

K možnosti zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách v insolvenčním řízení existuje rozsáhlá judikatura. Soud si pro stručnost dovoluje odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 30/2012, ze dne 30. 10. 2014, dle kterého lze v insolvenčním řízení i v případě, kdy věřitel přihlásí pohledávku jako vykonatelnou, což dokládá rozhodčím nálezem opatřeným doložkou vykonatelnosti, posoudit, zda je rozhodčí nález pro dlužníka závazný , tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc. Dále pak například na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (KSPA 60 INS 24273/2012) ze dne 19. 12. 2013, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 178/2013 (KSHK 42 INS 17681/2011) ze dne 9. 7. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 402/2013 (KSUL 45 INS 24868/2012) ze dne 27. 2. 2014 či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012), když ve všech těchto rozhodnutích došlo k přezkumu platnosti rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách.

2. K platnosti sjednaných rozhodčích doložek

Soud Smlouvy č. 1 a 2 posoudil jako smlouvy o úvěru dle ustanovení § 497 ObchZ. Současně se však jednalo o spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ ) ve spojení s § 262 odst. 4 ObchZ, neboť žalobkyně je uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a dlužníci jako spotřebitelé.

Jak již bylo uvedeno výše, dlužníci a žalobkyně se ve Smlouvě č. 1 a 2, resp. v obchodních podmínkách, které byly jejich nedílnou součástí, dohodli, že majetkové spory, které vzniknou z těchto Smluv, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO: 26421381, se sídlem Sokolovská 60, 120 00 Praha 2. Přičemž Společností pro rozhodčí řízení a.s. není stálým rozhodčím soudem.

Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem.

Pro stručnost si pak soud dovoluje odkázat taktéž na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (KSPA 60 INS 24273/2012) ze dne 19. 12. 2013, v nichž byla identická rozhodčí doložka žalované shledána neplatnou.

Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodčí doložky sjednané v tomto případě jsou neplatné a rozhodci neměli pravomoc věc projednat a rozhodnout.

3. K promlčení pohledávek

Jak bylo uvedeno výše, žalovaný ohledně otázky promlčení pohledávky v případě neplatné rozhodčí doložky odkazoval na několik rozhodnutí krajských soudů a dále na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 371/2013 (KSPA 60 INS 24273/2012) ze dne 19. 12. 2013, ve kterém vrchní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení byla v případě, kdy věřitel zahájil rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, vznesena důvodně, neboť ke stavení promlčecí doby nedošlo.

Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 11 VSOL 46/2011 (KSOS 8 INS 1810/2010) ze dne 25. 1. 2012, ve kterém vrchní soud uvedl, že vznesení námitky promlčení ve výše pospaném případě není v rozporu s dobrými mravy.

Žalobkyně pak odkazovala na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014, ve kterém vrchní soud dospěl k závěru, že zahájením rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby dle § 403 ObchZ a že i pokud by byly pohledávky promlčené, věřitel jejich promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. V opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. Námitce promlčení tedy nelze dát průchod podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy.

Soud si pak dále dovoluje odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012) ze dne 27. 1. 2015, ve kterém se vrchní soud taktéž zabýval námitkou promlčení. Podle přesvědčení vrchního soudu i pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k jeho vydání, má účinek spojovaný s pravomocným přiznáním práva z obchodního závazkového vztahu v soudním či rozhodčím řízení dle § 408 odst. 1 ObchZ, který spočívá v prodloužení délky promlčecí doby na 10 let od okamžiku, kdy začala poprvé běžet. Tento závěr lze dovodit nejen jazykovým výkladem, který účinek prodloužení promlčecí doby přiznává pravomocnému rozhodčímu nálezu bez ohledu na to, zda byl vydán na základě platné či neplatné rozhodčí doložky (na rozdíl od úpravy dle § 403 odst. 1 obch. zák.), ale zejména výkladem teleologickým. Dopady pravomocného rozhodčího nálezu do právního vztahu rozsouzeného rozhodčím nálezem nelze eliminovat jinak, než jeho odstraněním zákonem předpokládaným způsobem (srov. § 31 a § 32 odst. 1, § 35 RozŘ). Pokud tímto zákonem předpokládaným způsobem není rozhodčí nález odstraněn, má účinky pravomocného rozhodnutí vydaného v rozhodčím (soudním) řízení. Opačný přístup by byl zásahem do principu právní jistoty.

Závěrem pak soud odkazuje ještě na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013).

Z výše uvedeného je zřejmé, že v tuto chvíli existují dva zcela protichůdné názory na otázku promlčení pohledávek za výše popsané situace, resp. na možnost namítat promlčení.

Soud se nicméně zcela ztotožňuje se závěrem, že k promlčení pohledávky nedošlo a taktéž se závěrem, že i v případě možnosti dovodit promlčení pohledávek, nelze dát námitce promlčení (podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pro rozpor s dobrými mrav) průchod. Jak již bylo popsáno výše, žalobkyně poskytla dlužníkům peněžní prostředky a dlužníci tyto prostředky nevrátili. Žalobkyně včas podala rozhodčí žaloby a na základě vydaných rozhodčích nálezů došlo k nařízení exekuce. Rozhodčí doložky byly sjednány v době, kdy byly takové doložky judikaturou shledávány platnými a až následně došlo ke změně judikatury, nelze tedy dovodit, že by žalovaná při volbě pravidel pro výběr rozhodců nezachovala potřebnou míru pečlivosti. Pro stručnost si soud dovoluje odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění výše uvedených rozsudků (tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) ze dne 4. 8. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) ze dne 1. 9. 2014 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 155/2014 (KSOL 16 INS 30609/2012) ze dne 27. 1. 2015) a dále zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 451/2015-162 ze dne 29. 6. 2015, ve kterém byla řešena otázka promlčení jistiny dílčích pohledávek č. 1 a 2.

S ohledem na vše výše uvedené tedy soud rozhodl, že se určuje, že dílčí pohledávka č. 1 z titulu smlouvy o úvěru č. 0180107220282 a dílčí pohledávka č. 2 z titulu smlouvy o osobní kreditní kartě č. 0180108300424 přihlášené žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 22071/2014, jsou ve výši 125.875,40 Kč po právu (výrok II.).

Podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 OSŘ, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Žalovaný ve vyrozumění o popření pohledávek ze dne 24. 10. 2014 poučil žalobkyni v souladu s ustanovením § 198 IZ o tom, že může uplatnit ohledně nevykonatelných pohledávek (179.544,20 Kč) své právo žalobou na určení. Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 11. 2014 domáhala určení pravosti pohledávek v celkové výši 335.568,82 Kč, tj. jak pohledávek, které byly přihlášeny jako nevykonatelné (179.544,20 Kč), tak pohledávek, které byly přihlášeny jako vykonatelné (156.024,62 Kč). V případě vykonatelných pohledávek však v souladu s ustanovením § 199 IZ podává žalobu insolvenční správce, který vykonatelnou pohledávku popřel. Podáním ze dne 14. 8. 2015 pak vzala žalobkyně žalobu na určení pohledávek ve výši 209.693,42 Kč částečně zpět. Incidenční spor se pak nadále vedl o určení pohledávek ve výši 125.875,40 Kč.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 37,51% (125.875,40 Kč), zatímco žalovaný byl procesně úspěšný v rozsahu 62,49% (209.693,42 Kč). Žalovaný má tedy nárok na náhradu nákladů v rozsahu 24,98%, tj. rozdílu 62,49% a 37,51%.

Pokud by měl žalovaný plný úspěch, náležela by mu náhrada nákladů řízení ve výši 10.200,-Kč sestávající z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby z částky 50.000,-Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), tedy třikrát úkon po 3.100,-Kč (1. převzetí zastoupení, 2. vyjádření ze dne 1. 12. 2014 a 3. vyjádření ze dne 15. 9. 2015), ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Protože byl žalovaný úspěšný pouze co do 24,98 %, náleží mu adekvátní část nákladů v daném poměru, tj. 2.547,96 Kč.

O nákladech řízení soud tedy soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. l za použití ustanovení § 146 odst. 2 OSŘ a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.547,96 Kč (výrok III.).

Podle ustanovení § 149 odst. 1 OSŘ zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je- li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné tele- faxem nebo v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 2 o.s.ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.) nebo exekuční návrh (§ 37 exekučního řádu 4).

V Praze dne 18. září 2015

JUDr. Jitka Bartáková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Engelová

4 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů