72 ICm 2131/2014
č.j. 72 ICm 2131/2014-47 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 42 INS 34294/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl soudkyní JUDr. Jitkou Bartákovou, ve věci žalobce: Oldřich anonymizovano , anonymizovano , bytem Olbrachtova 1045/16, 140 00 Praha 4, zast. JUDr. Milanem Kolářem, advokátem se sídlem Rabasova 1396, 274 01 Slaný, proti žalované: IKT INSOLVENCE, v.o.s., IČO: 291 13 091, se sídlem Palackého 389/7, 301 00 Plzeň, insolvenční správce dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Žacká 1427, 286 01 Čáslav, zast. JUDr. Jaroslavem Bílkem, advokátem se sídlem Jagellonská 1329/6, 130 00 Praha 3,

o žalobě o určení pravosti nevykonatelné pohledávky,

takto:

I. U r č u j e s e , že žalobce má za dlužníkem Lukášem Loudou, anonymizovano , trvale bytem Žacká 1427, 286 01 Čáslav, pohledávku z titulu smlouvy o úvěru a jeho administraci č. 1024544 a z titulu smluvní pokuty, ve výši 26.791,-Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 42 INS 34294/2013, evidovanou pod pořadovým číslem P22.

II. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem Lukášem Loudou, anonymizovano , bytem Žacká 1427, 286 01 Čáslav, pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 11.361,-Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 42 INS 34294/2013 evidovanou pod pořadovým číslem P22, s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 23. 6. 2014 se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem Lukášem Loudou, anonymizovano , trvale bytem Žacká 1427, 286 01 Čáslav, pohledávku ze smlouvy o úvěru a jeho administraci č. 1024544 ze dne 11. 6. 2013, resp. z titulu smluvní pokuty, ve výši 38.152,-Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru a jeho administraci č. 1024544, resp. z titulu smluvní pokuty, v celkové výši 57.070,-Kč, byla uplatněna přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P22. Při přezkumném jednání konaném dne 23. 5. 2014 dlužník pohledávku uznal, zatímco žalovaná pohledávku popřela co do pravosti ve výši 38.152,-Kč (dílčí pohledávku č. 1 do výše 18.918,-Kč uznala). Žalovaná pohledávky popřela s odůvodněním, že se nejednalo o půjčku mezi občany, ale o obchodní činnost věřitele, která je v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele a dobrými mravy. Žalobce uvedl, že se s názorem žalované, že smlouvy byly uzavřeny v rámci obchodní činnosti žalobce, neztotožňuje. Jak je zřejmé z živnostenského rejstříku, žalobce je sice podnikatelem, avšak nepodniká v oboru poskytování půjček. Půjčku dlužníkovi poskytl jako fyzická osoba nepodnikatel. Mezi dlužníkem a žalobcem existuje čistě občanskoprávní vztah, který nemá spotřebitelský charakter. V souvislosti se smluvní pokutou ve výši 0,3% denně z dlužné částky odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. K výzvě soudu žalobce doplnil, že smlouva byla uzavřena v souladu s ustanovením § 657 a násl. občanského zákoníku. Na základě smlouvy poskytl žalobce dlužníkovi půjčku ve výši 20.000,-Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit ve 36 měsíčcích splátkách po 1.082,-Kč a zaplatit úroky ve výši 50% p.a. Půjčka byla poskytnuta v souladu s čl. 7.3 a 7.4 smlouvy ve výši 17.827,-Kč, tj. ponížená o odměnu administrátora za administraci ve výši 1.948,-Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 225,-Kč. Dlužník uhradil pouze první splátku ve výši 1.082,-Kč. Dne 20. 9. 2013 došlo v souladu s čl. 4.5 smlouvy k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 37.870,-Kč. V souladu s čl. 4.6 a 4.8 smlouvy tak žalobci vzniklo právo na jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30% z aktuální dlužné částky (tj. ve výši 11.361,-Kč) a smluvní pokutu ve výši 0,3% denně z aktuální dlužné částky (tj. ve výši 7.839,-Kč za období od 20. 9. 2013 do 29. 11. 2013).

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná uvedla, že mezi žalobcem a dlužníkem nebyla uzavřena smlouva o půjčce, ale smlouva o úvěru, neboť smlouva o úvěru má konsenzuální povahu a k jejímu vzniku dochází již souhlasným projevem vůle smluvních stran. Ve smlouvě se žalobce zavázal dlužníkovi poskytnout ve smlouvě uvedené částky. Dlužník požívá ochrany podle zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele a podle ustanovení § 51a a násl. občanského zákoníku. Pohledávky byly popřeny pro rozpor s dobrými mravy a dalo by se říci, že mají charakter lichvy. Závěrem žalovaná odkázala na směrnici Rady z 5. 4. 1993 č. 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Při jednání soudu konaném dne 21. 9. 2015 učinili účastníci nespornými tyto skutečnosti: dne 11. 6. 2013 uzavřeli žalobce a dlužník smlouvu o úvěru a jeho administraci č. 1024544, dne 13. 6. 2013 poskytl žalobce dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 17.827,-Kč, tj. 20.000,-Kč-1.948,-Kč (5% ze 38.952,-Kč jako odměna za administraci)-

225,-Kč (náhrada hotových výdajů-poštovné a výpisy z Centrální evidence exekucí).

Soud provedl dokazování následujícími listinami: smlouva o úvěru a jeho administraci (č.l. 16), výpis z účtu (č.l. 28), výpis žalobce z registru ekonomických subjektů (č.l. 29), přihláška pohledávky (č.l. 31) a vyrozumění o popření pohledávky (č.l. 34)

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 42 INS 34294/2013 vzal soud za prokázané, že: usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 34294/2013-A-14 ze dne 27. 2. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka: Lukáš Louda, anonymizovano , trvale bytem Žacká 1427, 286 01 Čáslav a soud povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná, přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P22 doručenou insolvenčnímu soudu dne 27. 3. 2014 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 57.070,-Kč, při přezkumném jednání konaném dne 23. 5. 2014 dlužník pohledávku žalobce uznal, zatímco žalovaná popřela pohledávku co do pravosti ve výši 38.152,-Kč (dílčí pohledávku č. 1 do výše 18.918,-Kč uznala), dne 5. 6. 2014 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek, dne 23. 6. 2014 podal žalobce u soudu žalobu na určení pravosti popřených nevykonatelných pohledávek a insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Se shora uvedeného je zřejmé, že žalobce včas, tj. ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, uplatnil své právo na určení popřených nevykonatelných pohledávek podle ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a že žaloba směřuje správně proti insolvenčnímu správci.

Soud se proto mohl zabývat vlastním popřením pravosti nevykonatelných pohledávek žalobce.

Na základě shora provedených důkazů dospěl soud k závěru o skutkovém stavu (ději), a to že: dne 11. 6. 2013 uzavřeli žalobkyně, dlužník a společnost Bankerat a.s. smlouvu o úvěru a jeho administraci č. 1024544, ve které se žalobce zavázal dlužníkovi poskytnout peněžní prostředky ve výši 20.000,-Kč, které se dlužník zavázal vrátit

ve 36 měsíčcích splátkách po 1.082,-Kč a zaplatit úroky ve výši 50% p.a. (18.952,- Kč), tj. celkově měl dlužník zaplatit 38.952,-Kč (dále jen Smlouva ), dne 13. 6. 2013 poskytl žalobce na základě Smlouvy dlužníkovi (žalobce peníze v souladu s čl. 4.1 převedl na účet administrátora a ten je převedl na účet dlužníka) peněžní prostředky ve výši 17.827,-Kč, tj. 20.000,-Kč-1.948,-Kč (5% ze 77.940,-Kč jako odměna za administraci 1)-225,-Kč (náhrada hotových výdajů 2- poštovné a výpisy z Centrální evidence exekucí), na pohledávku ze Smlouvy uhradil dlužník pouze první splátku ve výši 1.082,-Kč, která byla splatná dne 20. 7. 2013, v souladu s čl. 4.5 tak došlo ke dni 20. 9. 2013 k zesplatnění pohledávky, výše dlužné částky (úroky+ jistina) tak činila 37.870,- Kč (38.952,-Kč-1.082,-Kč), vzhledem k tomu, že došlo k zesplatnění pohledávky ze Smlouvy, uplatnil žalobce nárok na smluvní pokutu dle čl. 4.6 ve výši 11.361,-Kč (30% ze37.870,-Kč), resp. dle čl. 4.8 ve výši 7.839,-Kč (0,3% denně z částky 37.870,-Kč za období od 21. 9. 2013 do 28. 11. 2013, tj. 69 dní).

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ platí, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smluv (dál jen ObchZ ) platí, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smluv (dále jen ObčZ ) je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.

1 viz čl. 7.4 Smlouvy 2 viz čl. 7.3 Smlouvy

Podle ustanovení § 52 odst. 1 ObčZ jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Podle odstavce 3 citovaného ustanovení je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná.

Podle odstavce 3 citovaného ustanovení v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Administrátor obou Smluv, společnost Bankerat a.s., IČO: 24186457, se sídlem Na Perštýně 342/1, Staré Město, 110 00 Praha 1, provozuje portál pro poskytování a administraci tzv. P2P půjček (z anglického peer-to-peer , někdy též crowfunding ). Podstatou těchto půjček je využití platformy pro online půjčky mezi určitými osobami. Žadatel o peněžní prostředky podá na specializovaném serveru žádost o poskytnutí prostředků. Investoři pak na tomto serveru nabízejí peněžní prostředky s úrokem podle vlastního uvážení. Tyto platformy zatím český právní řád výslovně neupravuje.

Dle sdělení Evropské komise 3 je aplikace ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, závislá na konkrétním obchodním modelu dané platformy.

Základními smluvními typy upravujícími dočasné poskytnutí finančních prostředků (peněz) věřitelem dlužníkovi jsou v českém právu smlouva o půjčce upravená občanským zákoníkem (ObčZ) 4 a smlouva o úvěru podle obchodního zákoníku (ObchZ) 5. Rozdíly mezi nimi jsou řešeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru. Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné

3 http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=COMPARL&reference=PE-532.656&format=PDF&language=EN&secondRef=01 4 nyní smlouva o půjčce (zápůjčka) dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 5 nyní smlouva o úvěru (úvěr) dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince. I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, ObchZ umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí ObchZ bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu.

S ohledem na vše výše uvedené soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 ObchZ. Současně má soud za to, že Smlouvu je třeba podřadit režimu spotřebitelských smluv dle ustanovení § 51 a násl. ObčZ, když tento závěr dle soudu vyplývá z povahy obchodního modelu platformy administrátora. Dle tohoto modelu zadá dlužník (žadatel) na portálu administrátora žádost o půjčku. Věřitel (investor) zadá na portálu administrátora nabídku (nabídky), přičemž vybírá z nabídek dlužníků (žadatelů) na základě informací uvedených v jejich žádostech. Jakmile věřitel zadá nabídku na půjčku dlužníkovi (žadateli), administrátor o tom dlužníka (žadatele) informuje. Dlužník (žadatel) pak nabídku buď přijme, nebo odmítne. Při přijmutí si dlužník (žadatel) nechá zaslat smlouvu k podpisu. Poté, co administrátor obdrží od dlužníka (žadatele) podepsanou smlouvu včetně požadovaných příloh, provede prověření bonity dlužníka (resp. jeho schopnosti splácet půjčku). Na základě toho půjčku buď schválí, nebo zamítne. Po schválení půjčky zasílá administrátor smluvní dokumentaci (včetně příloh) věřiteli k podpisu. Po schválení půjčky věřitelem jsou peníze převedeny dlužníkovi (žadateli). Administrátor vede o půjčce účetní záznamy během celé doby splácení. V případě nesplácení administrátor upomíná dlužníka (telefonicky, prostřednictvím SMS, E-mailu a doporučené pošty). V případě zesplatnění půjčky zabezpečuje administrátor proces vymáhání včetně přípravy žaloby a exekuce. 6 Za tyto služby náleží administrátorovi mimo jiné odměna za administraci a náhrada hotových výdajů. 7 Z uvedeného vyplývá, že pokud jde o činnost administrátora a věřitele, jedná se o faktické rozdělení činnosti při poskytování úvěru na dva subjekty, které spolu spolupracují a navzájem se doplňují.

Aby byl právní úkon podle ustanovení § 39 ObčZ považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich ujednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty, s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. 6 viz internetové stránky administrátora: https://www.bankerat.cz/jak-to-funguje/ 7 viz čl. 7.3 a 7.4, resp. 8.3 a 8.4 obou Smluv.

Smluvní pokuty v daném případě zajišťovaly povinnost dlužníka splácet úvěr ve splátkách řádně a včas.

Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,3% denně z aktuální dlužné částky (7.839,-Kč) dle názoru soudu nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty, spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše této smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou dlužník nedostál povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Lze proto uzavřít, že tato smluvní pokuta nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly neplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Smluvní pokuta takto sjednaná je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není neplatné podle § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy.

Na druhou stranu ujednání o smluvní pokutě ve výši 30% z aktuální dlužné částky (11.361,-Kč) považuje soud za ujednání, představující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 ObčZ, které je též v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 39 ObčZ. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž namístě hodnotit jinak smluvní pokutu, sjednanou ve formě pevně stanovené částky, a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby (ať už v procentech nebo opět pevnou částkou) za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši 30% zajištěné částky za současného sjednání smluvní pokuty ve výši 0,3% denně z aktuální dlužné částky považuje soud za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvních pokut, když smluvní pokutu ve výši 30% z aktuální dlužné částky by byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení.

Úrokovou sazbu ve výši 50% p.a. soud s přihlédnutím k délce splácení úvěru a velké rizikovosti nezajištěného úvěrového obchodu (v nebankovním sektoru) nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy a proto neplatnou dle ustanovení § 39 ObčZ. Jelikož věřitel celý zbytek úvěru (zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře) zesplatnil ještě před zjištěním úpadku dlužníka, má nárok nepochybně na vrácení všech nezaplacených splátek. Ostatně i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 dovodil, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček a v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

S ohledem na skutečnost, že soud nepovažuje sjednanou úrokovou sazbu a smluvní pokutu ve výši 0,3% denně z aktuální dlužné částky z výše popsaných důvodů za rozporné s dobrými mravy či zakládající značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, vyhověl žalobě na určení úvěrové pohledávky ve výši 26.791,-Kč (výrok I.). Žalobu pak zamítl ohledně pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 30% z aktuální dlužné částky ve výši 11.361,-Kč (výrok II.).

Podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ ) platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ však platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

O nákladech řízení soud tedy soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. l za použití ustanovení § 202 odst. 1 IZ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), když ve sporu byla úspěšnější žalobkyně, která však proti žalované insolvenční správkyni nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je- li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 OSŘ). Podání učiněné tele- faxem nebo v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 2 OSŘ). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 OSŘ) nebo exekuční návrh (§ 37 exekučního řádu 8).

V Praze dne 21. září 2015

JUDr. Jitka Bartáková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Engelová

8 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů