71 ICm 3371/2012
71 ICm 3371/2012-13 (KSUL 71 INS 16866/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobkyně: Ing. Soňa Aubrechtová, se sídlem Bělehradská 3347/7, 434 01, Most, insolvenční správce dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 2552, 438 01, Žatec, proti žalované: společnost LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, se sídlem Farringdon street 32, Londýn, Spojené Království, reg. č. 4892237, zastoupena: Mgr. Jaromír Kráčalík, advokát, se sídlem Lipová alej 3205/6, 695 01, Hodonín, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně, Ing. Soňa Aubrechtová, se sídlem Bělehradská 3347/7, 434 01, Most insolvenční správce dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 2552, 438 01, Žatec, domáhala určení, že vykonatelná pohledávka žalované, společnosti LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, se sídlem Farringdon street 32, Londýn, Spojené Království, reg. č. 4892237, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 16866/2012 pod č. P9, není co do částky 1.000.000,-Kč pohledávkou po právu, se zamítá. (KSUL 71 INS 16866/2012)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 16866/2012-A-12 ze dne 11.09.2012 zjistil úpadek dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 2552, 438 01 Žatec (dále jen dlužnice ). Dne 08.10.2012 přihlásila žalovaná, společnost LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, se sídlem Farringdon street 32, Londýn, Spojené Království, reg. č. 4892237 (dále jen žalovaná ), do shora uvedeného insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem v celkové výši 3.066.318,-Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 01.11.2012 žalobkyně, Ing. Soňa Aubrechtová, se sídlem Bělehradská 3347/7, 434 01, Most (dále jen žalobkyně ), tuto pohledávku žalované popřela ve výši 1.000.000,-Kč co do pravosti.

Žalobou došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen soud ) dne 15.11.2012 se žalobkyně domáhala proti žalované určení, že pohledávka žalované uplatněná do shora uvedeného insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P9 v celkové přihlášené výši 3.066.318,-Kč, není co do částky 1.000.000,-Kč (dílčí pohledávka č. 2) pohledávkou po právu. Žalobkyně opřela žalobu o tvrzení, že smluvní pokuta představující dílčí pohledávku č. 2 ve výši uplatněné žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, když tato je absolutně nepřiměřená dlužnicí získanému úvěru. S ohledem na uvedené se žalobkyně domáhala určení, že předmětná pohledávka žalovaného není pohledávkou po právu.

Podáním doručeným soudu dne 04.01.2013 se k žalobě vyjádřila žalovaná. Ta mimo jiné uvedla, že ujednání o smluvní pokutě v konkrétním případě ve výši 0,2% z poskytnutého úvěru za každý den prodlení je přiměřené a neodporuje dobrým mravům ani zásadám poctivého obchodního styku, přičemž odkázal do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, sp. zn. 33 Odo 204/2001, sp. zn. 588/2003 a sp. zn. 33 Odo 810/2006. Žalovaná dále uvedla, že dlužnice mohla zabránit narůstaní smluvní pokuty tím, že by svoji povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky z úvěru plnila v co nejkratší době. Žalovaná konstatovala, že dlužnice se dostala do prodlení již při třetí splátce úvěru a celkově zaplatila pouze 7 dohodnutých splátek. Dále žalovaná upozorňuje na preventivní a zajišťovací funkci smluvní pokuty. Žalovaná spatřuje oprávněnost vyšší sazby smluvní pokuty též v tom, že jakožto nebankovní instituce poskytuje peněžní prostředky subjektu, kterému by ze strany instituce bankovní poskytnuty nebyly. Závěrem žalovaná uvádí, že výše smluvní pokuty byla razantně ponížena, když skutečný nárok na zaplacení smluvní pokuty mohl být, nebylo-li by zahájeno insolvenční řízení dlužnice, mnohonásobně vyšší. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a aby ji byla přiznána náhrada nákladů řízení. (KSUL 71 INS 16866/2012)

Žalobkyně a žalovaná se k výzvě soudu č.j.-11 ze dne 15.10.2013, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřili, tudíž v souladu s poučením ve výzvě poskytnutým má soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Krajský soud v Ústí nad Labem po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

Po prostudování insolvenčního spisu sp. zn. KSUL 71 INS 16866/2012 má soud za prokázané následující skutečnosti. Usnesením č.j. KSUL 71 16866/2012-A-12 ze dne 11.09.2012 soud zjistil úpadek dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 2552, 438 01 Žatec. Tímto rozhodnutím byl rovněž insolvenčním správcem ustanovena Ing. Soňa Aubrechtová, se sídlem Bělehradská 3347/7, 434 01, Most a byla tudíž jakožto insolvenčního správce aktivně legitimována k popěrnému úkonu a je rovněž v souladu s ust. § 199 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání této incidenční žaloby. Výsledek přezkoumání pohledávky žalované byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-3 ze dne 01.11.2012, z něhož a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu, je zřejmé i to, že došlo k popření pohledávky žalovaného, kým byl popěrný úkon učiněn a jaký byl důvod jejich popření. Z obsahu spisu dále vyplývá, že přihláška pohledávky žalovaného evidovaná pod č. P9 byla soudu doručena dne 08.10.2012. Přihláškou pohledávky č. P9 byla žalovanou v insolvenčním řízení uplatněna pohledávka vůči dlužnici v celkové přihlášené výši 3.066.318,-Kč sestávající se z jistiny a úroků z prodlení ve výši 2.018.750,-Kč a nákladů žalované v exekučním řízení ve výši 47.568,-Kč (dílčí pohledávka č.1) a smluvní pokuty ve výši 1.000.000,-Kč (dílčí pohledávka č. 2). Soud dále provedl důkaz přílohami přihlášky pohledávky č. P9.

Z listin předložených k přihlášce pohledávky č. P9 vyplývá následující. Dlužnice uzavřela se společností FAST HYPO, a.s., IČ 26485893, se sídlem Hradební 768/9, 10 00, Praha 1, Smlouvu o úvěru č. 2008800051 ze dne 15.07.2008 (dále jen Smlouva ). Předmětem Smlouvy bylo účelové poskytnutí peněžních prostředků ve výši 700.000,-Kč dlužnici. Dle článku X. bodu 10.1. Smlouvy se dlužnice pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky zavázala k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,2% z poskytnutého úvěru za každý započatý den prodlení. Plnění závazků ze Smlouvy bylo zajištěno bytovou jednotkou č. 2552/21, LV 6855, v budově č.p. 2552, LV 5538 nacházející se na pozemku p.č. St. 3314, k.ú. Žatec a spoluvlastnickým podílem 818/14664 na společných částech budovy a pozemku na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 2008800051 ze dne 15.7.2015. Z opisu stejnopisu notářského zápisu sp. zn. NZ 158/2008, NZ 180/2008 pořízeného dne 15.07.2008 JUDr. Josefem Holobrádkem, notářem se sídlem Nám. T.G. Masaryka 1, Břeclav, vyplývá, že dlužnice a společnost FAST HYPO, a.s., IČ 26485893, uzavřeli před uvedeným notářem dohodu o přímé vykonatelnosti ve smyslu ust. § 71a, 71b a 71c notářského řádu, ve které se dlužnice mimo jiné zavázala uhradit poskytnutý úvěr spolu s případnou smluvní pokutou, na jejíž úhradu by žalované vznikl nárok v souladu se Smlouvou. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.09.2009 společnost FAST HYPO, a.s., IČ 26485893, postoupila pohledávky plynoucí ze Smlouvy společnosti SHEFFINOR CO LIMITED, se sídlem Kaningos & Griva Digeni, PAMELVA BUILDING, P.C. 3035, Limassol, Cyprus. Usnesením Okresního soudu v Lounech 4.j. 14 Nc 4599/2009-33 ze dne 14.01.2010 byla nařízena exekuce na majetek dlužnice dle pravomocného a vykonatelného (KSUL 71 INS 16866/2012) notářského zápisu ze dne 15.07.2008, sp. zn. NZ 158/2008, N 180/2008. Společnost SHEFFINOR CO LIMITED, se sídlem Kaningos & Griva Digeni, PAMELVA BUILDING, P.C. 3035, Limassol, Cyprus následně dotčené pohledávky postoupila žalované na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31.10.2010. Příkazem k úhradě nákladů exekuce č.j. 137 Ex 24212/09-226 ze dne 28.08.2012 vydaným soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, byla stanovena výše nákladů žalované v exekučním řízení částkou 47.568,-Kč. Z žalovanou předloženého splátkového kalendáře poté plyne, že dlužnice ke dni rozhodnutí o úpadku (ust. § 170 písm. e) IZ) neuhradila včas celkem 44 splátek a v prodlení se splácením byla celkem 1 333 dní (od 16.01.2009 do 10.9.2012).

S ohledem na skutečnost, že došlo k popření vykonatelné pohledávky, podal žalobce v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ žalobou podanou proti osobě, která vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila. Soud konstatuje, že 30 denní lhůta k podání žaloby na určení počítaná ode dne konání přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ plynula ode dne 02.11.2012 do dne 03.12.2012. Předmětná žaloba byla podána dne 15.11.2012, tj. ve lhůtě stanovené ust. § 199 odst. 1 IZ, žalobcem-insolvenčním správcem dlužníka, tedy osobou, která je dle ust. § 199 odst. 1 IZ osobou aktivně legitimovanu k podání takové žaloby. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včasně osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované.

Dle ust. 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odst. 2 téhož ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Soud úvodem konstatuje, že byly splněny všechny formální předpoklady pro projednání žaloby ohledně předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení v souladu s ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

S ohledem na shora uvedené přistoupil soud k věcnému projednání žaloby. Po zhodnocení důkazů podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím závěrům.

Předně soud považuje za vhodné vyjádřit se k aplikovaným právním předpisům z hlediska řešené problematiky.

Dle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nový), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To (KSUL 71 INS 16866/2012) nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

S ohledem na skutečnost, že nárok na úhradu smluvní pokuty v tomto případě vznikl porušením povinnosti dlužnice poskytovat žalované dohodnuté splátky řádně a včas v souladu s příslušnou smlouvou o úvěru, práva a povinnosti stran vzniklé porušením povinnosti z daného závazkového vztahu, se budou řídit zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý), neboť smlouva o úvěru obsahující ujednání o smluvní pokutě byla uzavřena dne 15.8.2018 a období, v němž docházelo ke kontinuálnímu porušování povinnosti ze strany dlužnice zakládající žalované nárok na úhradu smluvní pokuty, spadá bez výjimky do doby přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

Dle ust. § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Dle odst. 2 téhož ustanovení lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Dle ust. § 39 starého občanského zákoníku je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Mezi stranami není sporná existence závazku ze smlouvy o úvěru č. 2008800051 ze dne 15.07.2008. Spornou není ani skutečnost, že se dlužnice dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek a délka tohoto prodlení. Žalobkyně se omezuje na zpochybnění platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 15.07.2008 z hlediska souladu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty, resp. k otázce smluvní pokuty a případnému posouzení souladu její výše s dobrými mravy, se již etablovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, od níž se soud nemá důvod odklánět (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26.07.2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 09.08.2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23.06.2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27.07.2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 26.01.1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 21.01.2015, sp. zn. 33 Cdo 1947/2014).

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 zákona č. 40/1964 Sb. Soudní praxe (i odborná literatura) setrvale konstatuje, že smluvní pokuta plní do okamžiku splnění utvrzeného dluhu zajišťovací (v dikci nového občanského zákoníku zajišťovací funkce nahrazena funkcí utvrzovací), sankční a kompenzační funkci. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Aby byl právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující (KSUL 71 INS 16866/2012)

částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008).

Jediným kritériem, které žalobkyně použila pro hodnocení souladu dohodnuté smluvní pokuty s dobrými mravy, je její přiměřenost ve vztahu k zajišťované povinnosti. Avšak přiměřenost výše smluvní pokuty ve vztahu k zajišťované povinnosti je pouze jedním z vícera kritérií, která mohou nasvědčovat rozporu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy.

Mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve 0,2% z poskytnutého úvěru denně odpovídá částce 1.400,-Kč za každý den prodlení. Soud je toho názoru, že takto sjednaná smluvní pokuta nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužnici pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši násobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byla dlužnice povinna zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; v posuzovaném případě výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužnice svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplnila-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta.

Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat pouze z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008). Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení, resp. 1.400,-Kč denně, je s ohledem ke všem okolnostem případu (výše poskytnuté částky, délka prodlení dlužníka) přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není (KSUL 71 INS 16866/2012) neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. pro rozpor s dobrými mravy. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že žalovaná přihlásila pohledávku na úhradu smluvní pokuty v nižší výši, než na kterou ji dle smlouvy o úvěru plynul nárok s ohledem na délku prodlení dlužnice.

S ohledem na uvedené soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 30.07.2015.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto řízení vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 30. července 2015

JUDr. Irena Lacinová v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Daniela Baboráková