71 ICm 3035/2015
71 ICm 3035/2015-36 KSUL 71 INS 30529/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fellnerem v incidenčním sporu

žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda sídlem Děčín, Tyršova 1434/4 insolvenční správce dlužníka Jiřího Štětky, narozeného dne 23.1.1935 bytem Děčín, Lesná 20 zastoupen advokátkou Mgr. Martinou Knickou sídlem Děčín, Tyršova 1434/4

proti žalovanému ALTEA real estate s.r.o., IČO 28240472 sídlem Praha-Kobylisy, Kyselova 1185/2, PSČ 18200

o popření pohledávky

takto: I. Žaloba na popření dílčí pohledávky č. 1 v částce 48.000,-Kč (směnečný peníz), dílčí pohledávky č. 2 v částce 160,-Kč (směnečná odměna) a dílčí pohledávky č. 3 v částce 2.410,-Kč (náhrada nákladů soudního řízení) z přihlášky žalovaného P5 v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího Štětky vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 30529/2013, se zamítá.

II. Žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou soudu dne 3.8.2015 se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného evidovaná jako P5 v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího Štětky (dále jen dlužník ) vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 30529/2013, není pohledávkou po právu. isir.justi ce.cz

Žalobce uvedl, že žalovaný jako věřitel přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka pohledávku v částce 64.630,-Kč, sestávající ze tří dílčích pohledávek, a to 1) ze směnečného peníze v částce 48.000,-Kč a ze směnečného úroku v částce 14.060,-Kč, 2) ze směnečné odměny v částce 160,-Kč a 3) z náhrady nákladů řízení (soudního poplatku) v částce 2.410,-Kč, přičemž směnečný peníz v částce 48.000,-Kč z dílčí pohledávky 1) a celé dílčí pohledávky 2) a 3) byly přihlášeny jako pohledávky vykonatelné, a to na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 106/2013-10, když smlouvou o postoupení pohledávky byly všechny přihlášené pohledávky postoupeny na žalovaného. Přihláška žalovaného byla přezkoumána při přezkumném jednání dne 2.7.2015 a insolvenční správce popřel všechny tři dílčí pohledávky přihlášené žalovaným v plném rozsahu co do pravosti a výše. Popření zdůvodnil tím, že dílčí pohledávka 1) nevznikla, že směnka nemá kauzu, když měla zajišťovat pohledávky společnosti IFP Institut finančního poradenství, a.s. (dále jen IFP ); dlužník jako spotřebitel prostřednictvím IFP jako zprostředkovatele uzavřel určitý finanční instrument, povětšinou investiční životní pojištění, za který IFP čerpala provizi. Protože provize je krácena v případě, že klient (směnečný dlužník) od smlouvy např. odstoupí, je pojišťovnou vypovězena, nebo zanikne z jiného důvodu, snažila se společnost IFP zajistit směnkou povinnost uhradit pojistné, kdy směnečná suma odpovídala částce, kterou byl dlužník povinen uhradit na pojistném tak, aby nedošlo ke krácení provize pro IFP. Tato praktika byla Českou národní bankou jako dozorovým orgánem posouzena jako nekalá a byla za ni uložena pokuta. Přihlášené dílčí pohledávky 2) a 3) nevznikly, s ohledem na absenci kauzální pohledávky směnky totiž neměl být věřitel v řízení, které skončilo vydáním směnečného platebního rozkazu, úspěšný. Žalobce v žalobě zopakoval argumenty formulované při popření, jak jsou výše uvedeny, zdůraznil, že vznesení kauzální námitky insolvenčním správcem proti směnečné pohledávce a její posouzení v incidenčním sporu není opětovným právním posouzením věci, tedy že lze kauzální námitku při popření vykonatelné směnečné pohledávky uplatnit (§ 199 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon /dále IZ / a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014 sp. zn. 29 Cdo 4/2012), vyslovil názor, že žalovaný při nabytí směnečné pohledávky nebyl v dobré víře, když nabytí směnky bez informování se o její kauze je účelové, spekulativní a samo o sobě přestavuje zneužití práva (k otázce dobré víry nabyvatele směnky žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10). Pokud byla Českou národní bankou společnosti IFP mj. právě za zajištění setrvání klienta v pojistném vztahu zprostředkovaném společností IFP směnkou uložena pokuta, šlo o zajištění, které bylo v rozporu se zákonem, a tedy o neplatné jednání, směnkou byl zajištěn neexistující nárok, takže směnka nemá platnou kauzu. Žalobce navrhl provedení důkazu přihláškou, směnečným platebním rozkazem, směnkou s indosamentem (kterou by měl soud vyžádat u žalovaného nebo u soudu, který vydal směnečný platební rozkaz), dále provedení důkazu rozhodnutím České národní banky o pokutě uložené společnosti IFP za porušování zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a provedení důkazu smlouvou mezi IFP a Davidem anonymizovano , anonymizovano , když ten byl pravděpodobně směnečným dlužníkem a dlužník Jiří Štětka byl pouze avalem (žalobci se smlouvu nepodařilo zajistit, soud by ji proto měl vyžádat u insolvečního správce IFP anebo by měl vycházet z typové smlouvy, jež je součástí přihlášky P2 v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. 71 INS 22579/2011). Pokud by označené důkazy nebyly postačující, tak k prokázání nedostatku dobré víry žalovaného při nabytí směnky by měl soud provést výslech svědků, kteří museli být účastni indosace směnky. Žalobce má za to, že nelze směnečné právo slepě aplikovat na pohledávky přihlašované do insolvenčního řízení , resp. že nelze tolerovat zneužití směnky ke škodě jedné strany, přičemž je právě na soudech, včetně insolvenčního soudu při řešení incidenčního sporu, aby při své činnosti hledaly taková východiska, které zneužití práva zabrání (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10). Platná kauza směnky (plnění dlužníkovi) je nezbytná pro existenci pohledávky věřitele a zde žádné takové plnění zjevně nebylo. Nemožnost popření pohledávky insolvencím správcem kauzální námitkou proti pohledávce ze směnky by muselo vést k iniciování odpůrčích

žalob, když vystavení směnky by vždy bylo neúčinným úkonem bez přiměřeného protiplnění či dokonce úkonem úmyslně zkracujícím (to by ale bylo proti smyslu a účelu insolvečního zákona).

Žalovaný ve vyjádření ze dne 5.8.2015 (sepsaném vzápětí po zveřejnění žaloby v insolvečním rejstříku) navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobu považuje za účelovou a tvrzení žalobce za neurčitá a irelevantní. Pohledávky přihlásil žalovaný jako vykonatelné, podložené pravomocným soudním rozhodnutím o pohledávce ze směnky. Titulem pohledávek v přihlášce bylo tedy soudní rozhodnutí. Žalovaný je přitom asi pátým směnečným věřitelem , pohledávku získal jako pravomocně přisouzenou. Sama směnka byla v řízení shledána jako dostatečný právní důvod pro placení uložené dlužníkovi (jde o dlužnický dokonalý cenný papír). Žalobcem uvedená kauzální námitka není podle žalovaného přípustná; došlo totiž k indosaci směnky a není ani splněna podmínka přípustnosti spočívající v tom, že uplatnit lze jen námitky vycházející z vlastního vztahu proti majiteli směnky. Rozhodnutí soudů v tomto ohledu dávají žalovanému za pravdu (kupř. spor sp. zn. 79 ICm 2753/2014 v insolvenčním řízení KSUL 79 INS 635/2014). Žalobce podle mínění žalovaného zneužívá fakt, že při neúspěchu není povinen hradit náklady řízení. Zastupování advokátkou při těchto popěrných žalobách pak podle žalovaného není účelné; pokud by snad žalovaný spor prohrál, neměla by být žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný též uvedl, že souhlasí s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání.

Usnesením ze dne 24.8.2015 č.j.-14 vyzval soud žalobce, aby sdělil ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se předpokládat, že s tímto postupem souhlasí. Výzva byla žalobci doručena 27.8.2015. Podáním doručeným soudu 4.9.2015 žalobce sdělil, že s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání souhlasí. Doplnil, že z vyjádření žalovaného k žalobě je zřejmé, že ten se zabývá obchodováním se směnkami ve větším rozsahu a nemůže se proto dovolávat dobré víry při nabytí předmětné směnky.

Podáním doručeným soudu dne 19.8.2015 vzal žalobce žalobu zčásti zpět, a to ohledně příslušenství dílčí pohledávky 1) v částce 14.060,-Kč, tedy směnečného úroku. Ten byl totiž žalovaným přihlášen a žalobcem přezkoumán jako nevykonatelný. Popěrná žaloba byla tedy potud podána jen nedopatřením. Usnesením ze dne 15.9.2015 č.j.-28 soud řízení o žalobě na popření pohledávky v částce 14.060,-Kč-z dílčí pohledávky 1)-zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 2.10.2015.

Opatřením předsedy insolvenčního soudu ze dne 1.2.2016 byl spor přikázán soudci JUDr. Michalu Mědílkovi a po jeho dočasném přidělení k Vrchnímu soudu v Praze byl poté spor opatřením ze dne 14.2.2017 přikázán podepsanému soudci.

Jelikož o sporu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů (a zjištění z insolvenčního rejstříku) a strany vyslovily souhlas s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání, soud v souladu s ustanovením § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále o.s.ř. ), jež se použije-stejně jako další ustanovení občanského soudního řádu-podle § 7 IZ přiměřeně, rozhodl ve sporu bez nařízení jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 10.1.2018.

Z insolvenčního rejstříku (řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 30529/2013) a z listin předložených účastníky nebo zajištěných soudem na základě jejich návrhu učinil soud tato skutková zjištění:

-dne byl 20.3.2015 zjištěn úpadek dlužníka, insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalobce a věřitelé byli vyzváni k podání přihlášek do 20.4.2015 (A-21) -žalobce dne 15.4.2016 přihlásil peněžité nezajištěné pohledávky v částce 64.630,-Kč, sestávající z dílčí pohledávky 1) v částce 48.000,-Kč (směnečná jistina), vykonatelné podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 106/2013-10 a z jejího příslušenství v částce 14.060,-Kč (směnečný úrok 6 % p.a. od 3.5.2010 do 20.3.2015), z dílčí pohledávky 2) v částce 160,-Kč (směnečná odměna), vykonatelné podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 106/2013-10 a z dílčí pohledávky 3) v částce 2.410,-Kč (náhrada za soudní poplatek) vykonatelné podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 106/2013-10, přičemž všechny tři dílčí pohledávky byly postoupeny na přihlašujícího věřitele (přihláška P5) -při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 2.7.2015 insolvenční správce popřel pohledávku P5 co do pravosti a výše v celé přihlášené částce 64.630,-Kč, a to do částky 50.570,-Kč jako pohledávky vykonatelnou (dílčí pohledávky 2) a 3) a jistina dílčí pohledávky 1)) a do částky 14.060,-Kč jako nevykonatelnou z důvodů uvedených v upraveném seznamu přihlášených pohledávek, tj. že dílčí pohledávka 1) nevznikla, že směnka nemá kauzu, když měla zajišťovat pohledávky společnosti IFP Institut finančního poradenství, a.s.; dlužník jako spotřebitel prostřednictvím IFP jako zprostředkovatele uzavřel určitý finanční instrument, povětšinou investiční životní pojištění, za který IFP čerpala provizi. Protože provize je krácena v případě, že klient (směnečný dlužník) od smlouvy např. odstoupí, je pojišťovnou vypovězena, nebo zanikne z jiného důvodu, snažila se společnost IFP zajistit směnkou povinnost uhradit pojistné, kdy směnečná suma odpovídala částce, kterou byl dlužník povinen uhradit na pojistném tak, aby nedošlo ke krácení provize pro IFP. Tato praktika byla Českou národní bankou jako dozorovým orgánem posouzena jako nekalá a byla za ni uložena pokuta. Přihlášené dílčí pohledávky 2) a 3) nevznikly, s ohledem na absenci kauzální pohledávky směnky totiž neměl být věřitel v řízení, které skončilo vydáním směnečného platebního rozkazu, úspěšný; dlužník pohledávku nepopřel (protokol ze zvláštního přezkumného jednání a upravený seznam, B-7)

-směnečným platebním rozkazem ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 106/2013-10 uložil Městský soud v Praze dlužníkovi a dalším žalovaným Davidu Fačianovi a společnosti att firm s.r.o., aby žalobci unimatic europe s.r.o. zaplatili směnečný peníz 48.000,-Kč s 6 % p.a. úrokem od 3.5.2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 160,-Kč a na náhradu nákladů řízení částku 2.410,-Kč do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu nebo aby v této lhůtě podali námitky, přičemž toto rozhodnutí nabylo vůči dlužníkovi právní moci a vykonatelnosti 27.6.2013; směnečný platební rozkaz byl vydán na základě prvopisu směnky vlastní č. 7300176291 s doložkou bez protestu se směnečnou sumou 48.000,-Kč vystavené na řad IFP Davidem anonymizovano v Praze dne 2.2.2010 a splatné u IFP v Brně, Příkop 838/4, opatřené rukojemským závazkem dlužníka, když podpisy výstavce a rukojmího byly úředně ověřeny, opatřené řadou rubopisů, ve všech případech nedatovaných, a to rubopisem remitenta na Firemní servis s.r.o., rubopisem Firemního servisu s.r.o. s doložkou sine obligo na ALTEA EUROPE spol. s r.o. a rubopisem ALTEA EUROPE spol. s r.o. s doložkou sine obligo na unimatic europe s.r.o. (směnečný platební rozkaz a směnka z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Cm 106/2013)

-smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1.10.2013 postoupila společnost unimatic europe s.r.o. ve smlouvě (v příloze smlouvy) specifikované pohledávky ze směnky zajištěné pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu , včetně pohledávky 48.000,-Kč na směnečné jistině s příslušenstvím, 160,-Kč na odměně a 2.410,-Kč na

náhradě nákladů řízení zajištěné pravomocným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2013 č.j. 24 Cm 160/2013-10 (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1.10.2013 a její příloha, položka 12.)

-Česká národní banka rozhodnutím ze dne 14.12.2011 č.j. 2011/14136/570 ve znění rozhodnutí bankovní rady České národní banky o rozkladu ze dne 23.2.2012 č.j. 2010/110/573 (rozklad byl zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno) konstatovala mj., že společnost IFP v době od března 2009 do prosince 2010 při výkonu zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví uzavírala se svými klienty, kterým zprostředkovala pojistnou smlouvu a kteří pro ni měli zájem vykonávat zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví ve formě vyhledávání nových zájemců o pojistné produkty a zájemců o výkon zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, nepojmenované smlouvy podle § 51 občanského zákoníku, jejichž předmětem byl závazek klienta hradit po dobu prvních dvou let trvání jeho pojistné smlouvy lhůtní pojistné ve výši 2.000,-Kč měsíčně, a tento závazek zajišťovala tím, že klientům předkládala k podpisu směnku vlastní se směnečnou sumou až 48.000,-Kč, čímž porušila ustanovení § 26 odst. 2 písm. c) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a porušila zákaz nekalých obchodních praktik stanovený v § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, za což byla společnosti IFP uložena sankce.

Soud na základě návrhu žalobce učinil dotaz u insolvenčního správce IFP (Zrůstek a partneři v.o.s.), resp. zaslal mu důkazní návrh žalobce; insolvenční správce IFP však sdělil, že mu nebyla uvedeným dlužníkem předána smluvní dokumentace, proto požadované smlouvy nemůže poskytnout.

Předmětem incidenčního sporu je vykonatelná pohledávka, dlužník za trvání účinků schválení oddlužení přihlášenou pohledávku nepopřel, popřel ji pouze insolvenční správce.

Podle § 199 odst. 1 IZ (ve znění platném do 30.6.2017), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle § 199 odst. 2 IZ, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 199 odst. 3 IZ, v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Insolvenční správce podal žalobu proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Žalobu podal ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání; jelikož konec lhůty připadl na sobotu 1.8.2015, byl posledním dnem lhůty až následující pracovní den, tedy pondělí 3.8.2015 (§ 57 odst. 2 o.s.ř.). Žaloba byla tedy podána včas (§ 199 odst. 1 IZ), důvod k odmítnutí žaloby pro opožděnost (160 odst. 4 IZ) dán nebyl a soud se proto žalobou dále zabýval věcně.

Důvodem popření vykonatelné pohledávky ze směnky při přezkumném jednání byla kauzální námitka insolvenčního správce proti (jinak nezpochybněné, jinak nepopřené) pohledávce žalobce ze směnky. Jelikož v popěrné žalobě, jak vyplývá z citovaného zákonného ustanovení (§ 199 odst. 3 IZ) může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel, zabýval se soud výlučně posouzením důvodnosti kauzální námitky proti pohledávce ze směnky (jinými skutečnostmi se tedy soud nezabýval /nemohl se jimi zabývat/).

Podle článku I § 17 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále ZSŠ ), kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Toto ustanovení, dané pro směnku cizí, platí i pro směnku vlastní (čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ).

Jelikož dlužník ve zkráceném směnečném řízení nepodal proti směnečnému platebnímu rozkazu (jakékoliv) námitky, tedy ve zkráceném směnečném řízení se proti tam uplatněné a následně v insolvenčním řízení přihlášené pohledávce (jakkoliv) nebránil, může insolvenční správce jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným směnečným platebním rozkazem uplatnit námitku ve smyslu ustanovení čl. I § 17 ZSŠ, když touto námitkou uplatňuje takové skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu (důvodem popření tedy není jiné právní posouzení věci). Tyto skutečnosti, pro které byla pohledávka popřena, pak také může uplatnit v žalobě o popření vykonatelné pohledávky.

Soud musel posoudit, zda je přípustná kauzální námitka vznesená insolvenčním správcem za (insolvečního) dlužníka, jenž byl v pozici rukojmího za výstavce vlastní směnky, vůči žalovanému, jenž však nebyl remitentem směnky, ale směnku (judikátní pohledávku ze směnky) nabyl.

Jde zde přitom o posouzení jednak toho, že může být kauzální námitce důvodně vystaven nabyvatel směnečné pohledávky, pokud směnku nabyl nezáludně (nikoliv ke škodě dlužníka), a dále pak toho, nakolik je přípustná (způsobilá) námitka vznesená insolvenčním správcem za (insolvenčního) dlužníka v pozici rukojmího za výstavce vlastní směnky.

Pokud jde o prvně uvedené, vychází soud ze skutkového závěru, že předmětná směnka (pohledávky ze směnky) byla na žalovaného převedena až po skončení zkráceného soudního směnečného řízení, tedy evidentně po skončení lhůty k protestu. Na základě tohoto závěru skutkového je třeba učinit závěr právní, že tento poslední převod má účinky jen pouhé cese (čl. I § 20 odst. 1 věta druhá ZSŠ). Indosatář tak vstoupil do práv indosanta, nenabyl práva originárně, leč jen odvozeně, a je tak vystaven námitkám dlužníka vůči indosantovi. Pokud by aval disponoval vůči předchozímu majiteli směnky námitkami z jejich vztahu (čl. I § 17 ZSŠ), tyto by mu zůstaly. Kauzální námitky vznesené insolvenčním správcem při popření pohledávky se však neopírají o vztah dlužníka (avala) k bezprostředně předchozímu majiteli směnky před majitelem současným (před žalovaným), ale o vztah avala, resp. o vztah výstavce směnky k remitentovi, tedy k prvnímu majiteli směnky. Jelikož rubopisy na směnce nejsou datované, má se za to, že byly napsány před uplynutím lhůty k protestu (čl. I § 20 odst. 2 ZSŠ), přičemž tato domněnka nebyla v řízení vyvrácena. Z ustanovení čl. I § 17 ZSŠ se podává, že vůči nezáludnému nabyvateli směnky na řad nemá směnečný dlužník možnost vznést kauzální námitku vyplývající ze vztahu vůči remitentovi. Jsou zde ale přece jen další skutečnosti, které musí soud vzít v úvahu; podstatný význam má přitom okolnost, zda směnkou zajištěný závazek byl vskutku závazkem spotřebitelským. Smlouvu, kterou předmětná směnka zajišťuje, se soudu nepodařilo (na základě důkazního návrhu žalobce) u insolvečního správce společnosti IFP zajistit. Nicméně z rozhodnutí České národní banky, jak je reprodukováno v předchozí části odůvodnění, vyplývá nepochybně, že směnky, jako je i směnka, která je předmětem řízení, zajišťovaly závazek klienta (klientem IFP byl výstavce vlastní směnky) platit po dobu dvou let lhůtní pojistné. Směnky tak byly zajištěním spotřebitelského závazku výstavce směnky (§ 52 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.).

U směnek zajišťujících spotřebitelské závazky pokládá judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i po provedené indosaci směnky na řad (vždy) za přípustné kauzální námitky proti nabyvateli směnky-a to i proti nezáludnému nabyvateli; např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015 sp. zn. 29 Cdo 1155/2014. Stejně tak nález Ústavního soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (na který žalobce opakovaně poukazoval), zmiňuje sice dovolenost zajištění spotřebitelského závazku směnkou a dovolenost (korektního) uplatnění nároku ze směnky, s tím ovšem, že je na obecných soudech, aby ve své činnosti hledaly taková východiska, jež zabrání možnému zneužití práv (jednání věřitelů /zajištění závazku směnkou/ sice je dovoleno, uplatňování nároku se ale může dostat do rozporu s právem a pak je na obecném soudu, aby zasáhl). Tyto nosné důvody se pak (již i jen odkazem) opakují v další rozhodovací praxi Ústavního soudu, jde tedy o ustálený náhled (nálezy ze dne 19.6.2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 či ze dne 31.8.2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14). Na okraj soud dodává, že jsou mu známy i jiné-extremistické-judikatorní přístupy; z povahy směnkou zajištěného závazku jako spotřebitelské smlouvy a ze skutečnosti, že zajišťovací směnka je směnkou na řad, dovozoval neplatnost směnečné dohody kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2014 sp. zn. 104 VSPH 26/2014 (jedná se rozhodnutí odvolacího soudu v incidenčním sporu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec pod sp. zn. 57 ICm 1357/2011, KSLB 57 INS 1357/2011). Ovšem tento přístup nepokládá soud za správný; nález Ústavního soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10-v době rozhodnutí vrchního soudu již publikovaný-řeší problém (konflikt mezi dovoleným jednáním věřitele a ochranou spotřebitele) jiným způsobem, než dovozováním tak extrémního následku, jako je neplatnost směnečné smlouvy. Soud tedy v tomto ohledu shrnuje, že předmětná směnka je prostředkem zajištění spotřebitelského závazku, a proto kauzální námitka směnečného dlužníka resp. kauzální námitka insolvenčního správce, jenž mu byl ustanoven, je-li vznášena vůči nabyvateli směnky, přípustná je, třebaže žalovaný co nynější majitel směnky při nabývání směnky nejednal vědomě ke škodě dlužníka.

Pokud pak jde o to, zda je přípustná (zda je způsobilá) námitka vznesená insolvenčním správcem za (insolvenčního) dlužníka v pozici rukojmího za výstavce vlastní směnky, byly úvahy soudu následující. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2015 sp. zn. 29 Cdo 2979/2014 shrnuje, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, což ale neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu proti platební povinnosti ze směnky směnečný dlužník, je povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat. Přitom požadavek na řádné odůvodnění kauzálních námitek je naplněn zásadně jen tehdy, jestliže směnečný dlužník alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.). K tomu viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29.9.2009 sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24.10.2013 sp. zn. 29 Cdo 2317/2011 nebo rozsudek ze dne 28.8.2014 sp. zn. 29 Cdo 254/2012.

V poměrech projednávané věci přitom z platné směnky vyplývá právo žalovaného jako jejího majitele na její zaplacení a to v podobě již přisouzené směnečné pohledávky. Bylo proto na (insolvenčním) dlužníkovi (jenž jako rukojmí za výstavce vlastní směnky je přímým směnečným dlužníkem, přičemž je zavázán stejně jako výstavce vlastní směnky), resp. bylo na jeho insolvenčním správci, aby se případně platební povinnosti ze směnky (u)bránil. Insolvenční správce při obraně proti platební povinnosti směnečného dlužníka přitom nemá jiné instrumenty než ty, jimiž jinak disponuje směnečný dlužník sám (není tedy jeho postavení v daném ohledu privilegované). K obraně ve smyslu ustanovení čl. I § 17 ZSŠ by bylo postačující-kromě tvrzení, že kauzální závazek nevznikl-stručně vylíčit obsah směnečné dohody mezi směnečným dlužníkem, který námitku vznáší, a tím majitelem směnky, vůči němuž je vznášena (zde by šlo o remitenta). Soud vychází z toho, že každý směnečný dlužník může uplatnit vůči majiteli směnky jen takové námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu s ním. Tento vztah tedy musí být v námitce (při obraně proti povinnosti směnečného dlužníka platit závazek ze směnky) tvrzen. Žalující insolvenční správce ovšem při popření pohledávky neuváděl, zda vůbec-a pokud ano, tak jak-byl (insolvenční) dlužník účasten právního poměru (smlouvy) mezi výstavcem vlastní směnky (Davidem anonymizovano ) a remitentem směnky (IFP); zmiňoval právě pouze vztah mezi výstavcem směnky (klient) a remitentem (IFP). Z námitek nevyplývá ani to, že by mezi (insolvenčním) dlužníkem, jenž byl avalem předmětné směnky, a remitentem směnky (při absenci účasti rukojmího v právním poměru, jenž byl důvodem vystavení směnky) snad byla uzavřena směnečná smlouva, v níž by byly dohodnuty podmínky, za nichž (insolvenční) dlužník převzal směnečné rukojemství, včetně podmínek, za nichž může majitel směnku vůči směnečnému rukojmímu uplatnit. Tedy při popření vykonatelné směnečné pohledávky (při námitkách proti povinnosti směnečného dlužníka zaplatit směnku) nebylo tvrzeno, že by rukojmí byl nějakým způsobem účasten právního poměru mezi výstavcem vlastní směnky a remitentem, a nebylo tvrzeno ani to, že by (při absenci účasti v onom právním poměru mezi výstavcem a remitentem) měl případně sám s remitentem uzavřenu směnečnou smlouvu o směnečném rukojemství a o podmínkách, za nichž může majitel směnku vůči rukojmímu uplatnit. Jinak řečeno, z námitek není zřejmé, proč vlastně (insolvenční) dlužník směnku jako rukojmí podepsal a za jakých podmínek vůči němu mohla být uplatněna, což je ovšem-jak vyplývá z citované judikatury-základní východisko pro možnou obranu směnečného dlužníka proti povinnosti zaplatit závazek ze směnky. Uplatněná kauzální námitka je tedy nedostačující (neodůvodněná) a jelikož v popěrné žalobě může insolvenční správce proti popřené pohledávce uplatnit jen ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebylo na místě v incidenčním sporu tyto skutečnosti řešit (vyšetřovat). Ohledně posouzení námitek směnečného rukojmího jakožto námitek nepřípustných (nezpůsobilých) odkazuje soud v dalším na závěry formulované a zdůvodněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2015 sen. zn. 29 Cdo 111/2012 a rovněž na prejudikaturu citovanou v tomto rozsudku.

Soud tedy závěrem shrnuje, že žaloba byla podána včas, žalobce je aktivně legitimován a žalovaný je jedinou pasivně legitimovanou osobou, žalobcem přihlášená pohledávka ze směnky je dána (při přezkumu popřena nebyla), naproti tomu kauzální námitka žalobce proti směnečnému závazku (insolvenčního) dlužníka v pozici solidárně zavázaného směnečného dlužníka (v pozici rukojmího za výstavce vlastní směnky) je v tomto sporu (při tomto popření) z vyložených důvodů nepřípustná.

Proto soud popěrnou žalobu insolvenčního správce zamítl.

Žalovaný, v incidenčním sporu zcela úspěšný (když též zavinění za částečné zastavení řízení nese žalobce), by měl podle § 163 IZ a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených k účelné obraně; nicméně ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek (a o takový spor zde jde) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 IZ). Tomu odpovídá vyslovený nákladový výrok.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

Ústí nad Labem 10. ledna 2018

Mgr. Jiří Fellner soudce