71 ICm 1999/2012
71 ICm 1999/2012-20 (KSUL 71 INS 7953/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan anonymizovano se sídlem Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín VIII, insolvenčního správce dlužnice Bc. Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselé 213/ 405 02 Veselé, proti žalovanému: SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD, reg.č. HE 257931, se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kypr, zastoupen: Mgr. Marek Lošan, advokát, se sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

t a k t o :

I. Žaloba, kterou se žalobce Mgr. et Mgr. Milan anonymizovano se sídlem Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín VIII, insolvenčního správce dlužnice Bc. Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselé 213/ 405 02 Veselé, domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 7953/2012 pod č. P11, není co do částky 3.304,17 Kč pohledávkou po právu, se zamítá.

II. Žalovaný má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 7953/2012 za dlužnicí Radkou anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselé 213/ 405 02 Veselé, vykonatelnou pohledávku v celkové zjištěné výši 132.820,01 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSUL 71 INS 7953/2012)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 7953/2012-A-8 ze dne 12.04.2012 zjistil úpadek dlužnice Bc. Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselé 213/ 405 02 Veselé, (dále jen dlužnice ). Dne 14.05.2012 přihlásil žalovaný, společnost SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD, reg.č. HE 257931, se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kypr (dále jen žalovaný ), do shora uvedeného insolvenčního řízení pohledávku za dlužnicí v celkové výši 132.820,01 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 31.0.2012 žalobce, Mgr. et Mgr. Milan anonymizovano se sídlem Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín VIII (dále jen žalobce ), tuto pohledávku žalovaného částečně popřel co do výše 3.304,17 Kč.

Žalobou došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen soud ) dne 29.06.2012 se žalobce domáhal proti žalovamu určení, že pohledávka žalovaného uplatněná do shora uvedeného insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P11 v celkové přihlášené výši 132.820,01 Kč, není v insolvenčním správcem popřené výši 3.304,17 Kč pohledávkou po právu. Žalobce opírá žalobu o tvrzení, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru nelze sjednat smluvní úrok z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení, přičemž odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře sp.zn. 15 Co 707/2008. Žalobce uzavírá, že žalovaný nemohl s dlužnicí po právu sjednat smluvní úrok z prodlení ve výši přesahující zákonný úrok z prodlení a že se jedná o skutečnost, která nebyla uplatněna dlužnicí v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, na základě něhož se pohledávka žalované stala vykonatelnou.

Podáním doručeným soudu dne 21.08.2012 se k předmětné žalobě vyjádřil žalovaný. Ten pouze uvedl, že tvrzení žalobce, jimiž tento odůvodňuje částečně popření přihlášené pohledávky žalovaného, nezpochybňuje.

K výzvě soudu ze dne 11.10.2012 č.j.-12 žalovaný sdělil, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (č.l. 13). Žalobce se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tudíž soud v souladu s poskytnutým poučením předpokládá souhlas žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Krajský soud v Ústí nad Labem po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

Po prostudování insolvenčního spisu sp. zn. KSUL 71 INS 7953/2012 má soud za prokázané následující skutečnosti. Usnesením č.j. KSUL 71 INS 7953/2012-A-8 ze dne 12.04.2012 soud zjistil úpadek dlužnice. Tímto rozhodnutím byl rovněž insolvenčním správcem ustanoven Mgr. et Mgr. Milan anonymizovano , anonymizovano , se sídlem kanceláře Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín VIII., a byl tudíž jakožto insolvenčního správce aktivně legitimován k popěrnému úkonu a je rovněž v souladu s ust. § 199 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání této incidenční žaloby. Výsledek přezkoumání pohledávky žalovaného byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-3 ze dne 31.05.2012, z něhož a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu, je zřejmé i to, která část (KSUL 71 INS 7953/2012) pohledávky žalovaného byla uznána, která popřena, kým popřena a jaký byl důvod popření. Z obsahu spisu dále vyplývá, že přihláška pohledávky žalovaného evidovaná pod č. P11 byla soudu doručena dne 14.0.2012, tedy ve zákonem stanovené lhůtě k přihlášení pohledávek. Přihláškou pohledávky č. P11 byla žalovaným v insolvenčním řízení uplatněna pohledávka vůči dlužníkovi v celkové přihlášené výši 132.820,01 Kč sestávající se z jistiny ve výši 49.718,05 Kč a příslušenství pohledávky v celkové výši 83.101,96 Kč, které se sestává z úroků z prodlení ve výši 52.293,96 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 20.632,-Kč a nákladů exekuce ve výši 10.176,-Kč. Soud dále provedl důkaz veškerými přílohami přihlášky pohledávky č. P11.

Z předložených listin, písemných vyjádření účastníků a shodných tvrzení v nich obsažených má soud za nesporné, že mezi společností Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ 45244782 a dlužnicí byla dne 11.05.2005 uzavřena Smlouva o úvěru č. 0824821813, na základě které byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 50.000,-Kč. Na základě návrhu právního předchůdce žalovaného, společnosti AVALON CONTINENTAL S.A., se sídlem 33 Porter Road, P.O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČ 1421886, tedy zjevně nového věřitele této pohledávky, byl dne 08.02.2010 Okresním soudem v Děčíně vydán rozsudek č.j. 17 EC 287/2009-26. Dlužníkovi bylo uloženo zaplatit částku ve výši 49.718,05 Kč, úrok z prodlení ve výši 12.175,22 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17,90% z částky 49.468,05 Kč od 01.10.2007 do zaplacení a náklady řízení ve výši 20.632,-Kč. Usnesením č.j. 47 EXE 6430/2011-12 ze dne 14.11.2011 byla Okresním soudem v Děčíně podle pravomocného a vykonatelného rozsudku nařízena exekuce na majetek dlužnice. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.04.2012 byla následně pohledávka společností AVALON CONTINENTAL S.A., se sídlem 33 Porter Road, P.O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČ 1421886, jako postupitelem, postoupena na žalovaného, jako na postupníka. Tento ji následně dne 14.05.2012 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSUL 71 INS 7953/2012.

S ohledem na skutečnost, že došlo k částečnému popření vykonatelné pohledávky, podal žalobce v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ žalobou podanou proti osobě, která vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila. Soud konstatuje, že 30 denní lhůta k podání žaloby na určení počítaná ode dne konání přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ plynula ode dne 01.06.2012 do dne 30.06.2012. Předmětná žaloba byla podána dne 29.06.2012, tj. ve lhůtě stanovené ust. § 199 odst. 1 IZ, žalobcem-insolvenčním správcem dlužnice, tedy osobou, která je dle ust. § 199 odst. 1 IZ osobou aktivně legitimovanu k podání takové žaloby. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včasně osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované.

Dle ust. 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odst. 2 téhož ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní (KSUL 71 INS 7953/2012) posouzení věci. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Soud úvodem konstatuje, že byly splněny všechny formální předpoklady pro projednání žaloby ohledně předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení v souladu s ust. § 199 IZ.

S ohledem na shora uvedené přistoupil soud k věcnému projednání žaloby. Soud úvodem konstatuje, že soudní praxe se ustálila v otázce přípustnosti sjednání smluvního úroku z prodlení ve výši překračující zákonný úrok z prodlení ve spotřebitelských smlouvách. V otázce této problematiky se, jak vyplývá z vyjádření žalované, strany shodují. Soud se však primárně zabýval oprávněností popěrného úkonu insolvenčního správce. Po zhodnocení důkazů podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím závěrům.

Předně soud konstatuje, že na problematiku výkladu ust. § 199 odst. 2 IZ ve vztahu k reprobaci popíracího úkonu insolvenčního správce z důvodu jiného právního posouzení věci se již etabloval ustálený právní názor rozhodovací praxe vyslovený předně v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.07.2013 a dále potvrzený v rozhodnutích téhož soudu sp. zn. 29 ICdo 31/2013 ze dne 29.08.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 ze dne 31.07.2013, sp. zn. 29 ICdo 4/2012 ze dne 26.02.2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2012 ze dne 29.09.2014. Obdobný spor byl u zdejšího soudu rovněž řešen pod sp. zn. 79 ICm 2168/2012 (KSUL 79 INS 19940/2011). Zde Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 103 VSPH 113//2013-54 ze dne 24.09.2013 a následně Nejvyšší soud České republiky usnesením č.j. 29 ICdo 32/2014-86 ze dne 25.02.2015 potvrdili závěry formulované v předešle zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky. Soud neshledává důvod odklánět se od všeobecně přijatého výkladu ust. § 199 odst. 2 IZ.

Těžiště toho sporu spočívá ve zodpovězení otázky, zda a za jakých podmínek lze popřít vykonatelnou pohledávku v částech, ve kterých již byla věřiteli pravomocně přiznána. Odpověď na tuto otázku poskytuje výklad ust. § 199 odst. 2 IZ poskytnutý ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Soud v této věci nemá důvod odklánět se všeobecně přijímaného výkladu ust. § 199 odst. 2 IZ .

Obecně platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše pouze skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je zcela irelevantní, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření je určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku , kdy právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci a tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly a jsou zároveň rozhodující příčinou pro určení, že žalovaný věřitel nemá vůči dlužníku označenou (KSUL 71 INS 7953/2012) vykonatelnou pohledávku nebo pro určení, že žalovaný věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky). Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán.

Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích připustil, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v požadované výši. Přitom Nejvyšší soud výslovně uvedl, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci-tedy je jiným právním posouzením věci.

Nejvyšší soud dále vyložil, že právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky nemůže být jiné . Zdůraznil však, že jakékoli právní posouzení (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné .

K otázce, zda má insolvenční správce možnost popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše pro jiné právní posouzení tehdy, jde-li o pohledávku, kterou soud pravomocně přiznal věřiteli mimo jiné i platebním rozkazem se též vyjádřil Nejvyšší soud České republiky. Ten vycházel primárně z právní úpravy rozsudku pro uznání a uzavřel, že v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání-tedy pokud žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.), je soud povinen provést právní posouzení věci, jejího základu. Ponechají-li se stranou ostatní procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, pak lze říci, že úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu ust. § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. Přitom smír nelze schválit (a rozsudek pro uznání nelze vydat), je-li v rozporu s právními předpisy. Nejvyšší soud dále uzavřel, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Tamtéž ozřejmil, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný (KSUL 71 INS 7953/2012) byl vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř.; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Jinak řečeno, jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že současně provedl právní posouzení nároku žalobce (věřitele) a má za to, že žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich by bylo možno výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Při splnění ostatních zákonem daných procesních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tak nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání.

Nejvyšší soud současně konstatoval, že vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.).

Je tedy ve všech výše označených typech rozhodnutí presumováno, že soud provedl právní posouzení nároku žalobce (věřitele) a má za to, že žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich by bylo možno výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Při splnění ostatních zákonem daných procesních podmínek tak soud následně přistoupil k vydání některého z výše citovaných typů rozhodnutí. Takové presumované právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) se následně promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí přednesl, že závěr soudu prvního stupně, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání (shodně též platebním rozkazem) v sobě tak zahrnuje rovněž úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání (shodně též platební rozkaz) obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky. Výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným rozsudkem pro uznání, (shodně též platebním rozkazem) v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalobci/ podle zákona takové příslušenství nenáleží) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti (KSUL 71 INS 7953/2012) nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem IZ. Soud uzavírá, že vykonatelné rozhodnutí soudu (platební rozkaz resp. elektronický platební rozkaz), jež přiznalo věřiteli nárok posléze přihlášený v daném insolvenčním řízení, obsahuje právní posouzení věci. Insolvenční správce ovšem v popření neuvedl (ve smyslu netvrdil) žádné skutkové okolnosti; prosazoval toliko jiné právní posouzení věci, což je samo o sobě nepřípustným důvodem popření vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 IZ). Proto platí, že takové popření bylo z povahy věci nezpůsobilé zpochybnit nejen pravost, ale výši věřitelem přihlášené vykonatelné pohledávky a též opodstatněnost žalobcem uplatněného nároku.

Závěrem soud konstatuje, že jakkoli se rozhodovací praxe ustálila v závěru ohledně přípustnosti sjednání smluvních úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích, nelze současně odhlédnout od závěru, že jakékoli (byť chybné, kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné . Návazně tedy námitka insolvenčního správce, že v tomto rozsahu měl přihlášený věřitel pouze právo na zákonný úrok z prodlení, nikoli smluvní úrok z prodlení, není způsobilým důvodem popření pohledávky věřitele vzhledem k ustanovení § 199 odst. 2 části věty za středníkem IZ

S ohledem na shora uvedené soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 09.07.2015

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto řízení vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 09. července 2015 JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Iva Kraková