71 ICm 1167/2012
71 ICm 1167/2012-31 (KSUL 71 INS 22916/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobkyně: Insolvenční agentura v.o.s., IČ 29115540, se sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, insolvenčního správce dlužnice Věry anonymizovano , anonymizovano , bytem Holešická 4739, 430 04 Chomutov, zastoupen: JUDr. Karel Kolář, advokát, se sídlem Klaudiánova 135/1, 293 01 Mladá Boleslav proti žalované: Komerční banka, a.s., IČ 45317 054, se sídlem Na Příkopě 33, 114 07 Praha 1, zastoupen: JUDr. Petr Balcar, advokát, se sídlem Revoluční 763/15, 110 00 Praha 1, o žalobě na popření pravosti a výše pohledávky

t a k t o :

I. Určuje se, že pohledávka žalované, společnosti Komerční banka, a.s., IČ 45317054, se sídlem Na Příkopě 33, 114 07 Praha 1, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 22916/2011 pod č. P5 není co do výše 58.711,20 Kč po právu.

II. Žalovaná má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 22916/2011 za dlužnicí Věrou anonymizovano , nar. 13.8.1964, bytem Holešická 4739, 430 04 Chomutov, pohledávku v celkové zjištěné výši 276.218,95 Kč. (KSUL 71 INS 22916/2011)

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,-Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Karla Koláře, advokáta, se sídlem Klaudiánova 135/1, 293 01 Mladá Boleslav.

IV. Soud ukládá žalované, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatila České republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, který činí podle položky 13 bod 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků 2.000,-Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 22916/2011-A-12 ze dne 01.02.2012 zjistil úpadek dlužnice Věry anonymizovano , anonymizovano (IČ 86831828), bytem Holešická 4739, 430 04 Chomutov (dále jen dlužnice ). Dne 28.02.2012 přihlásila žalovaná, společnost Komerční banka, a.s., IČ 45317054, se sídlem Na Příkopě 33, 114 07 Praha 1 (dále jen žalovaná ), do shora uvedeného insolvenčního řízení pohledávku za dlužnicí v celkové výši 334.930,15 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 29.03.2012 žalobkyně, Insolvenční agentura v.o.s., IČ 29115540, se sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary (dále jen žalobkyně ), tuto pohledávku žalované částečně popřela co do výše 58.711,20 Kč.

Žalobou došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen soud ) dne 26.04.2012 se žalobkyně domáhala proti žalované určení, že pohledávka žalované uplatněná do shora uvedeného insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P5 není v popřené výši 58.711,20 Kč pohledávkou po právu. Žalobkyně opírá žalobu o tvrzení, že rozhodčí doložka, na jejímž základě proběhlo v příslušné věci rozhodčí řízení, byla sjednána neplatně, neboť neobsahovala sjednání konkrétního rozhodce, který by spor měl rozhodovat. Žalobkyně v tomto směru odkazuje na závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dle nichž je rozhodčí doložka smlouva neplatná, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Žalobkyně rovněž odkazuje na výklad směrnice Rady Evropské unie č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, konkrétně článku 3 a přílohy bod 1 písm. q), vztahující se k přiměřenosti smluvní podmínky, která nebyla individuálně sjednána. Žalobkyně následně poukázala na judikaturu Evropského soudního dvora (např. rozhodnutí Oceáno Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero či Cofidis SA v. Jean-Louis Fredout), dle které rozhodčí doložka má povahu zneužívající klausule, jestliže byla sjednána v rámci smluvních podmínek, tedy bez možnosti spotřebitele ovlivnit její obsah. V návaznosti na uvedené žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodrígues Nogueira zdůraznila povinnost soudu i bez návrhu zkoumat přiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí (KSUL 71 INS 22916/2011)

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 a II. ÚS 3057/10. Žalobkyně uzavřela konstatováním, že svou aktivní legitimaci k podání incidenční žaloby spatřuje ver skutečnosti, že žalovaná předmětnou pohledávku přihlásila jako vykonatelnou a přiložila listinu mající formální znaky exekučního titulu (rozhodčí nález). S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje určení, že pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu pod spisovou značkou KSUL 71 INS 22916/2011 pod označením P5 není v částce 58.711,20 Kč po právu a dále požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.

Podáním doručeným soudu dne 21.10.2013 se k předmětné žalobě vyjádřila žalovaná. Ta uvedla, že podaná žaloba nemá oporu v platném právním řádu, když dle ust. § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, nýbrž pouze skutkové námitky. Žalobkyně tak dle názoru žalované popřela vykonatelnou pohledávku z důvodu jiného právního posouzení spočívajícího v nemožnosti uplatnění nákladů rozhodčího řízení. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 8/2011-64 ze dne 15.12.2011, dle kterého platnost či neplatnost existující rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací a popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy je nepřijatelným důvodem popření. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout.

Soud usnesením ze dne 23.04.2014 č.j.-27 vyzval strany k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Strany se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřily, tudíž soud v souladu s poskytnutým poučením předpokládá jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Krajský soud v Ústí nad Labem po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Po prostudování insolvenčního spisu sp. zn. KSUL 71 INS 22916/2011 má soud za prokázané následující skutečnosti. Usnesením č.j. KSUL 71 INS 22916/2011-A-12 ze dne 01.02.2012 soud zjistil úpadek dlužnice Věry anonymizovano , anonymizovano (IČ 86831828), bytem Holešická 4739, 430 04 Chomutov. Tímto rozhodnutím byla rovněž insolvenčním správcem ustanovena Insolvenční agentura v.o.s., IČ 29115540, se sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, která tudíž byla jakožto insolvenčního správce aktivně legitimována k popěrnému úkonu a k podání této incidenční žaloby. Výsledek přezkoumání pohledávky žalované byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-6 ze dne 29.03.2012, z něhož a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu, je zřejmé i to, které části pohledávky žalované byly uznány, které popřeny, kým popřeny a jaký byl důvod jejich popření. Žalobkyně popřela část dílčí pohledávky č. 1 odpovídající nákladům rozhodčího řízení ve výši 12.240,-Kč a část dílčí pohledávky č. 2 odpovídající nákladům rozhodčího řízení ve výši 46.471,20 Kč. Z obsahu spisu dále vyplývá, že přihláška pohledávky žalované evidovaná pod č. P5 byla soudu doručena dne 28.02.2012, tedy v zákonem stanovené lhůtě k přihlášení pohledávek. Přihláškou pohledávky č. P5 byla žalovanou v insolvenčním řízení uplatněna pohledávka vůči dlužnici v celkové přihlášené výši 334.930,15 Kč sestávající se z dílčí (KSUL 71 INS 22916/2011) pohledávky č. 1 s jistinou ve výši 10.545,02 Kč a příslušenstvím ve výši 18.987,54 Kč a z dílčí pohledávky č. 2 s jistinou ve výši 166.765,61 Kč a příslušenstvím ve výši 138.632,-Kč. Soud dále provedl důkaz veškerými přílohami přihlášky pohledávky č. P5.

Z předložených listin, písemných vyjádření účastníků má soud za nesporné, že mezi žalovanou a dlužnicí byla dne 22.11.2007 uzavřena Smlouva o úvěru reg. č. 0440007221290, na základě které byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 150.000,-Kč. K návrhu žalované byl dne 11.11.2010 vydán rozhodcem JUDr. Alešem Pejchalem rozhodčí nález sp. zn. K /2010/06184, v němž bylo dlužnici a paní Ingrid Kutáčové, bytem Sídl. Střed 2577/12, 276 01 Mělník (ručitelce z předmětné úvěrové smlouvy) uloženo zaplatit žalované společně a nerozdílně částku ve výši 177.366,61 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení ve výši 46.471,20 Kč. Dále byla dne 12.06.2007 mezi žalovanou a dlužnicí uzavřena smlouva reg. č. 0440007300811 o poskytnutí kreditní karty a úvěru na této kartě v limitní hodnotě 30.000,-Kč (pozdějšími změnami smlouvy limitní částka opakovaně měněna). K návrhu žalované byl dne 21.04.2010 vydán rozhodcem JUDr. Květoslavou Blažkovou rozhodčí nález sp. zn. K /2010/00034, v němž bylo dlužnici uloženo zaplatit žalované částku ve výši 10.545,02 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení ve výši 12.240,-Kč. Součástí přihlášky P5 jsou rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalované, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Podmínky k osobním kreditním kartám. Posledně dvě jmenované pak obsahovaly rozhodčí doložku.

S ohledem na skutečnost, že došlo k částečnému popření vykonatelné pohledávky, podala žalobkyně v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ žalobou podanou proti osobě, která vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila. Soud konstatuje, že 30 denní lhůta k podání žaloby na určení počítaná ode dne konání přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ plynula ode dne 29.03.2012 do dne 30.04.2012. Předmětná žaloba byla podána dne 26.04.2012, tj. ve lhůtě stanovené ust. § 199 odst. 1 IZ, žalobkyní-insolvenčním správcem dlužnice, tedy osobou, která je dle ust. § 199 odst. 1 IZ osobou aktivně legitimovanu k podání takové žaloby. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včasně osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované.

Dle ust. 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odst. 2 téhož ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Soud úvodem konstatuje, že byly splněny všechny formální předpoklady pro projednání žaloby ohledně předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení v souladu s ust. § 199 IZ. (KSUL 71 INS 22916/2011)

S ohledem na shora uvedené přistoupil soud k věcnému projednání žaloby. Po zhodnocení důkazů podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím závěrům.

Mezi stranami není sporná existence pohledávky žalované za dlužnicí z titulu shora uvedených úvěrových smluv. Sporným je však to, zda rozhodčí doložka, které je obsažena v článku XVIII Podmínek k osobním kreditním kartám, resp. v článku XIII. Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele, na základě které došlo k vydání rozhodčích nálezů sp. zn. K /2010/06184 ze dne 11.11.2010 rozhodcem JUDr. Alešem Pejchalem a sp. zn. K /2010/00034 ze dne 21.04.2010 rozhodcem JUDr. Květoslavou Blažkovou, byla sjednána platně, zda rozhodčí řízení tedy proběhlo řádně a zda případná neplatnost rozhodčí doložky má vliv na možnost žalované nárok na náhrady nákladů rozhodčího řízení do insolvenčního řízení dlužnice přihlásit, potažmo zda rozhodčí nálezy, které byly výstupem příslušných rozhodčích řízení, jsou podkladem pro vykonatelnou pohledávku, jejíž popření je limitováno ust. § 199 odst. 2 IZ.

Jinými slovy pro posouzení pravosti popřené části přihlášené pohledávky je směrodatné, zda rozhodčí nálezy předložené žalovaným mohou být právním titulem pro vznik pohledávky na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Rozhodčí doložka obsažena v článku XVIII. bod 1. Podmínek k osobním kreditním kartám, resp. v článku XIII. bod 1. Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele, zní následovně: Klient a Banka se dohodli, že majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ: 26421381, se sídlem: Praha 2, Sokolská 60, PSČ 120 00 (dále jen Společnost ) podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Klient a Banka prohlašují, že jsou srozuměni s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním řádem a Kancelářským řádem Společnosti, (dále jen Jednací dokumenty ) a dalšími informacemi uvedenými níže.

Při posouzení platnosti rozhodčí doložky, je podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněný spor rozhodnout. Soud v tomto případě vycházel z právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp.zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení jednoznačně preferuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnosti obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce a je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť i na povinnost jednoznačně stanovit osobu rozhodce v konkrétním rozhodčím řízení lze vztáhnout povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu. (KSUL 71 INS 22916/2011)

K problematice neurčitosti volby rozhodce se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Dále velký senát Nejvyššího soudu přijal v usnesení ze dne 10.07.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 závěr, podle nějž nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.

V projednávané věci je dle soudu třeba hodnotit sjednanou rozhodčí doložku rovněž jako neplatnou, neboť volba rozhodce náležela toliko osobě, která nebyla stálým rozhodčím soudem, a to podle seznamu, jehož obsah nebyl dlužníku v době uzavření smlouvy znám a v čase mohl doznávat změn. V případě rozhodců JUDr. Aleše Pejchala a JUDr. Květoslavy Blažkové se nejedná o stálý rozhodčí soud, kde by volba rozhodců či procesních pravidel mohla být upravena řádem vydaným stálým rozhodčím soudem. V souladu s výkladem velkého senátu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a pravomoc rozhodce spor rozhodnout nebyla dána. Rozhodčí řízení tak nemělo proběhnout a rozhodčí nález neměl být vydán. Byla-li na jeho základě přihlášena pohledávka na náhradu nákladů rozhodčího řízení, pak přihlášeným nákladům řízení chybí zákonný podklad. Přihláška v této části nemá právní důvod, neboť pohledávka z náhrady nákladů rozhodčího řízení nevznikla. Přihlášenou pohledávku žalované je tedy třeba hodnotit jako nevykonatelnou.

Ohledně argumentace žalované ve vztahu k aplikaci ust. § 199 odst. 2 IZ a ohledně žalovanou vzpomínaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 8/2011-64 ze dne 15.11.2011 je soud toho názoru, že právní názor spočívající v reprobaci možnosti popěrného úkonu správce vůči rozhodčímu nálezu pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku se ve světle pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR jeví jako překonaný. Nejvyšší soud ČR v rozsudku č.j. 29 Cdo 392/2011 ze dne 31.12.2013 uvedl, že pro posouzení oprávněnosti popěrného úkonu insolvenčního správce ve vztahu k pravomocnému a vykonatelnému rozhodčímu nálezu je podstatné, zda důvody popření pravosti vykonatelné pohledávky pravomocně přiznané rozhodcem vskutku tkví v nepřípustném jiném právním posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ) nebo ve skutkových námitkách, které dlužník neuplatnil v rozhodčím řízení, jež předcházelo vydání rozhodčího nálezu. Ač se v daném případě Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou námitky proti smlouvě o převodu cenných papíru, vývody z tohoto rozhodnutí jsou nepochybně aplikovatelné i na případ smluvního ujednání obsahujícího rozhodčí doložku. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že námitka týkající se neplatnosti smlouvy o převodu cenných papírů v důsledku porušení generálního inhibitoria dlužníkem, je tudíž (bez zřetele k tomu, že může vést k následnému jinému právnímu posouzení věci) námitkou skutkovou (§ 199 odst. 2 část věty před středníkem insolvenčního zákona), neboť se opírá o skutečnosti týkající se nařízení exekuce na majetek dlužníka a doručení usnesení o nařízení exekuce, jež vyvolalo generální inhibitorium. Stejně tak námitka neplatně sjednané rozhodčí doložky je námitkou skutkovou, neboť se opírá o skutečnosti, že rozhodčí řízení v dané věci nemělo vůbec proběhnout, resp. (KSUL 71 INS 22916/2011)

že příslušný rozhodčí nález neměl být rozhodcem, jenž odvozoval svou pravomoc k projednání a rozhodnutí věci z neplatně sjednané rozhodčí doložky, vůbec vydán. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že pokud by insolvenční správce pohledávku žalované přezkoumal jako nevykonatelnou s odkazem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku, zcela by se tím vymanil z režimu ust. § 199 IZ, přičemž případný incidenční spor vyvolaný věřitelem by nutně vedl k zamítnutí žaloby, tedy k věcně totožnému výsledku. Zdejší soud je však ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 2463/2012-51 ze dne 26.05.2015) toho názoru, že insolvenčnímu správci nelze vytknout, pokud pohledávku přihlášenou na základě rozhodčího nálezu s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti zákona zahrne do seznamu přihlášených pohledávek jako vykonatelnou a v případě jejího popření sám podá žalobu na popření pohledávky dle § 199 odst. 1 IZ. Takovým postupem na sebe insolvenční správce v postavení žalobce bere břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Připuštění argumentace žalované ohledně nepřípustnosti popěrného úkonu správce v dané věci by vedlo nedůvodně k věcně jinému rozhodnutí, než kdyby správce tato břemena přesunul na věřitele a vymanil by se tak z dle názoru žalované na tuto věc se vztahující limitace ust. § 199 odst. 2 a 3 IZ ve vztahu k námitce neplatně sjednané rozhodčí doložky.

Veden citovanými závěry soud uzavřel, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky není po právu nárok žalované z titulu nákladů rozhodčího řízení v částce celkem 58.711,20,-Kč. Popření tohoto nároku žalobkyní tedy bylo důvodné a soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 09.07.2015.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Soud proto přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,-Kč. Jde o odměnu za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále jde o hotové výdaje v rozsahu 2 paušálních náhrad výdajů po 300,-Kč ke 2 úkonům právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 1x písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 25.04.2012-žaloba). Dále jde o 21% DPH z částky 6.800,-Kč, tj. DPH ve výši 1.428,-Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Protože v tomto případě byl žalobce osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n) zák. č. 549/1991 Sb. a jeho žalobě bylo vyhověno, musel soud podle výsledku řízení soudní poplatek uložit žalovanému, který nebyl ve věci úspěšný. (KSUL 71 INS 22916/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí.

V Ústí nad Labem dne 09. července 2015 JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Kraková