6 Tz 82/2012
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.



6 Tz 82/2012-38 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Roberta Fremra stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, a podle § 268 odst. 2 a § 270 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v neprospěch obviněného J. H..

Krajskému soudu v Českých Budějovicích s e p ř i k a z u j e , aby do svého rozhodnutí doplnil výrok o zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012, č. j. 2 T 191/2011-151.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012, č. j. 2 T 191/2011-151, byl obviněný J. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 26. 11. 2009 v T. uzavřel se společností Deutsche Leasing ČR, spol. s.r.o., leasingovou smlouvu č. , jejímž předmětem byl traktor zn. BCS VIVID 400 DT, včetně mulčovače se sběrným košem, a dále leasingovou smlouvu č. , jejímž předmětem byl čelní nakladač Bonatti MP2, ačkoliv věděl, že leasingové splátky nebude splácet, že předmět leasingu nebude užívat on, ale R. V., doklady o převzetí traktoru podepsal dne 27. 1. 2010 a o převzetí čelního nakladače 31. 3. 2010, a ačkoliv byl seznámen s tím, že závazky vyplývající mu z leasingových smluv je povinen plnit, věděl, že je plnit nebude a také neplnil, došlo k výpovědi obou leasingových smluv, které mu byly doručeny v říjnu roku 2010, byl v nich současně vyzván k předání obou předmětů leasingu vlastníkovi, což však neučinil, následně byl k vydání předmětu leasingu na osobní schůzce 16. 11. 2010, ale ani na to nereagoval, společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5, IČ 25723758, tak způsobil škodu ve výši nejméně 446.014,30 Kč . Za tento trestný čin byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku v neprospěch obviněného podala státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, jímž podle § 260 tr. ř. věc vrátil Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích k došetření.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připomněl, že státní zástupkyně ve svém odvolání požadovala užití přísnější právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že vyčíslení škody okresním soudem je použitelné při právním posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zák., resp. že při právní kvalifikaci užité okresním soudem měla být škoda vyčíslena vyšší částkou přesahující již hranici 500.000,- Kč, což odůvodňuje právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jež zakládá důvody nutné obhajoby a vyžaduje projednání věci senátem okresního soudu. Krajský soud pak odůvodnil své rozhodnutí velmi stručně tím, že obviněný neměl od počátku (zřejmě rozuměno již v přípravném řízení) obhájce.

Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo především k porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř., a to z důvodů formálně procesních. Krajský soud totiž vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., přičemž nedopatřením opomenul předtím napadený rozsudek zrušit pro procesní pochybení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vznikla tak procesně nepřijatelná situace, kdy vedle sebe existují dvě, zjevně si odporující rozhodnutí - odsuzující rozsudek okresního soudu a usnesení krajského soudu o vrácení téže trestní věci k došetření.

Dále ministr spravedlnosti poznamenal, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, však byl porušen zákon i ve prospěch obviněného, a to pokud jde o důvodnost samotného vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. Podle jeho slov nelze pochybovat o tom, že uvažovaná právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zakládá již zákonný důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. a neměl-li obviněný po celou dobu trestního řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, jedná se o vadu v řízení před soudem neodstranitelnou, která je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 4 Tz 21/2003 nebo sp. zn. 4 Tz 27/2009]. Na tom by nic nemusela měnit ani skutečnost, že trestní stíhání bylo vedeno a obžaloba byla podána pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zákoník ), tedy pro právní kvalifikaci, která nezakládá zákonný důvod nutné obhajoby. Je-li zahájeno trestní stíhání pro trestný čin, u kterého zákon nepředpokládá nutnou obhajobu, ač šlo o trestný čin nutnou obhajobu zakládající, jde o vadu přípravného řízení, která je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 70/2002 či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 110/98).

Ministr spravedlnosti zdůraznil, že v předmětné trestní věci z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že skutek v něm popsaný naplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. že z popisu skutku nelze usuzovat na podvodné jednání obviněného. Pokud okresní soud provedl změnu právní kvalifikace, odůvodnil to výlučně jen výpovědí samotného obviněného před soudem, ze které vyplynulo, že již v okamžiku uzavření leasingové smlouvy věděl, že leasingové splátky nebudou uhrazeny, a že má již z dřívější doby vysoký hypoteční úvěr, který není pravidelně splácen. Obviněný v přípravném řízení však odmítl vypovídat, přičemž úřední záznam o jím podaném vysvětlení před zahájením trestního stíhání byl procesně nepoužitelný. Jestliže pak byly výše uvedené skutečnosti zjištěny až v řízení před soudem, znamená to tedy, že i zákonné důvody nutné obhajoby nastaly až v řízení před soudem, který měl obviněného vyzvat ke zvolení obhájce, případně mu ho ustanovit, aniž je to důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Důvody nutné obhajoby by byly dány již v přípravném řízení i za předpokladu, že by výše škody způsobené zpronevěrou dosáhla hranice 500.000,- Kč, což by odůvodňovalo právní kvalifikaci podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Policejní orgán na č. l . 92 - 93 spisu názorně popsal postup vyčíslení škody podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2001. Uvedený výpočet přesto vzbuzuje určité pochybnosti, pokud jde o úplnost a přesnost vstupních údajů i důslednost aplikace výše uvedeného judikátu. Krajský soud měl tedy posoudit, zda skutečnosti zjištěné dokazováním v přípravném řízení měly vést již v tomto stadiu řízení k posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dále se měl zabývat tím, zda i v případě právní kvalifikace podle § 206 tr. zákoníku neměla být škoda vyčíslena částkou dosahující 500.000,- Kč a nemělo tak být užito právní kvalifikace podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, která by též zakládala důvod nutné obhajoby. Krajský soud ovšem rozhodl o vrácení věci k došetření, aniž se těmito otázkami jakkoliv zabýval.

Z těchto důvodu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, byl porušen zákon ve prospěch i v neprospěch obviněného v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř.,
- a dále postupoval podle § 270 odst. 2 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby do svého rozhodnutí doplnil výrok o zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012, č.j. 2 T 191/2011-151.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Ministru spravedlnosti je třeba přisvědčit, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, jako soudu odvolacího byla založena procesně nepřijatelná situace.

Podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.

Podle § 260 tr. ř., nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření.

V kontextu citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že odvolací soud porušil zákon, když za situace, kdy vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., nedopatřením opomenul napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012, č. j. 2 T 191/2011-151, zrušit pro procesní pochybení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Je tedy zřejmé, že tím nastolil stav, kdy vedle sebe existují (jak přiléhavě uvedl ministr spravedlnosti) zjevně si odporující rozhodnutí, tedy odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o vrácení stejné věci státnímu zástupci k došetření.

Tento stav je třeba hodnotit jako porušení zákona, konkrétně ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to z povahy věci v neprospěch obviněného.

V tomto směru byla stížnost pro porušení zákona shledána Nejvyšším soudem důvodnou.

Nejvyšší soud však již nemohl přisvědčit názoru stížnosti pro porušení zákona, podle něhož byl porušen zákon i ve prospěch obviněného z věcných důvodů, a to pokud jde o důvodnost samotného vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Je skutečností, že z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že skutek v něm popsaný naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že z popisu tohoto skutku nelze usuzovat na podvodné jednání obviněného (není zde ostatně ani vyjádřen jeho podvodný úmysl).

V souvislosti s tím, je nutno v obecné rovině předeslat, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, od kterého je třeba odlišovat jeho popis, který je obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. přiměř. č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.) Podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek.

Dále je třeba připomenout ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., podle něhož nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 tr. ř. nebo § 159b odst. 1 tr. ř.

Důležité je přitom konstatovat, že zjištěnými skutečnostmi se tu rozumějí skutečnosti zjištěné zejména podle § 158 odst. 3 tr. ř., tedy postupy, jimiž orgány k tomu podle zákona oprávněné zjišťují, objasňují a prověřují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a směřující ke zjištění jeho pachatele, které zahrnují jak procesně relevantní důkazy, tak také úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem, a další podklady získané podle trestního řádu, srov. § 158 odst. 3, 5 a 8, § 158a, § 158b až § 158e tr. ř. apod. Je přitom evidentní, že policejní orgán musí vyhodnotit komplex zjištěných skutečností do té míry, aby bylo zřejmé, jaký skutek se stal, a to z hlediska všech konkrétních skutkových okolností podmiňujících jeho trestněprávní kvalifikaci.

V návaznosti na to je nutno upozornit, že ve věci existovaly již od počátku trestního řízení podklady, které nasvědčovaly tomu, že předmětný skutek je charakterizován skutkovými okolnostmi zakládajícími znaky trestného činu podvodu. V tomto směru je třeba upozornit již na trestní oznámení podané poškozenou obchodní společností Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., z něhož se podává, že obviněný se před jejími zaměstnanci vyjádřil tak, že od počátku jednání s touto obchodní společností o uzavření obou leasingových smluv postupoval s úmyslem předat oba předměty leasingu další osobě ihned po jejich poskytnutí ze strany předávající společnosti, a zejména na vyjádření samotného obviněného zachycené v úředním záznamu o podání vysvětlení (z výše uvedených skutečností plyne, že z hlediska otázky zahájení trestního stíhání není relevantní argument stížnosti pro porušení zákona, podle něhož úřední záznam o vysvětlení podaném obviněným před zahájením trestního stíhání byl procesně nepoužitelný), v němž se vyjádřil obdobně jako posléze při hlavním líčení před soudem prvního stupně v tom smyslu, že od počátku věděl (s tím uzavíral obě leasingové smlouvy), že předmět leasingu nebude užívat on, ale pan V. (o tom, že leasingové smlouvy uzavírá ve prospěch pana V., nikomu neříkal), a že leasingové splátky nebude splácet on. Dodával sice, že podle jejich domluvy měl splácet leasingové splátky pan V., ovšem bylo lze usuzovat, že v tomto směru měl spoléhat na nejistou budoucí událost, neboť neměl mít žádné záruky zajišťující tuto domluvu.

Konec konců, v podobném duchu svědčí i e-mail, který obviněný v době, kdy byl pracovníky poškozené obchodní společnosti vyzýván k plnění svých smluvně převzatých povinností, zaslal L. B. (zaměstnankyni uvedené obchodní společnosti), a úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný s L. B.

Poukázat lze také na okolnosti týkající se průběhu vztahů založených leasingovými smlouvami vyplývající z dokladů předložených shora jmenovanou obchodní společností v kontextu dokladů o provedených úhradách zřejmě předložených obviněným (především fakt, že po zaplacení akontací, jež bylo podmínkou vydání předmětu leasingu, obviněný řádně neplnil povinnost hradit leasingové splátky).

Vzhledem k tomu, že uvedené skutečnosti nasvědčovaly právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu, bylo nutno uvažovat s jinou výší škody (jež měla být způsobena jednáním obviněného), než jaká byla vyčíslena v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to se škodou v celkové výši 587.873,- Kč ve vztahu k traktoru zn. BCS VIVID 400 DT, včetně mulčovače se sběrným košem, a 117.166,- Kč ve vztahu k čelnímu nakladači Bonatti MP2 (ke způsobu vyčíslení škody viz rozhodnutí č. 27/1996 Sb. rozh. tr.), což znamená, že škoda by přesahovala částku 500.000,- Kč a šlo by tak o značnou škodu ve smyslu § 138 tr. zákoníku. Na tomto místě je třeba zmínit, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž v daném případě k tomu mohlo dojít až okamžikem převzetí předmětu leasingu, k čemuž došlo v případě traktoru dne 27. 1. 2010 a v případě nakladače dne 31. 3. 2010. Přichází tudíž v úvahu použití zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného plyne, že zde bylo odůvodněno podezření , že se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tohoto stavu, kdy přicházela v úvahu i tato právní kvalifikace, mělo být vedeno trestní stíhání od počátku pro uvedený trestný čin. Tento trestný čin je sankcionován odnětím svobody na dvě léta až osm let. To v důsledku znamená, že zde byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. V souvislosti s tím je třeba důrazně akcentovat nutnost důsledného respektování a dodržení práv obviněného. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nutno tedy uzavřít, že již v přípravném řízení, a to od samého počátku, obviněný měl mít obhájce. Pokud se tak nestalo, došlo k závažné procesní vadě, neodstranitelné v řízení před soudem, a proto byl dán důvod pro postup podle § 260 tr. ř. vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud druhé části stížnosti pro porušení zákona, argumentující proti důvodnosti (věcné opodstatněnosti) vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. přisvědčit. Nejvyšší soud ovšem současně zdůrazňuje, že shora naznačenými úvahami v žádném případě nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, toliko upozorňuje na skutečnosti odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že postup policejního orgánu při vyčíslení škody v případě, že by skutek bylo na místě kvalifikovat jako zpronevěru, skutečně neodpovídá důsledně stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2001.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 To 370/2012-168, byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) v neprospěch obviněného, a dále podle § 270 odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby do svého rozhodnutí doplnil výrok o zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012, č. j. 2 T 191/2011- 151.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2013
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý