6 Tz 8/2013
Datum rozhodnutí: 21.05.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb., § 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb.



6 Tz 8/2013-43
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Iva Kouřila a JUDr. Petra Hrachovce projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. května 2013 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B . , proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 271 odst. l tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91,
byl porušen zákon
v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. B.

Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91, s e z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 132/91.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto 216/52-I., v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění: I.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52 , byl obviněný J. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zákon), kterého se měl dopustil tím, že dne 1. 10. 1951 nenastoupil vojenskou základní službu u svého útvaru v M. , jak byl podle povolávacího rozkazu povinen a nástupu této služby se vyhýbal až do 22. 6. 1952, kdy byl zatčen hlídkou SNB. Za to mu byl podle § 265 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání osmnáctí měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 9. 1952 poté, co Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 12. 9 1952, sp. zn. Vto 216/52-I., zamítl odvolání obviněného.
II.
J. B. podal dne 9. 9. 1991 Vojenskému obvodovému soudu v Brně žádost
o soudní rehabilitaci podle § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn.
1 Rtv 132/91 , rozhodl tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto 216/52 - I, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále rehabilitační zákon ), částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 21. 11. 1991.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn.
1 Rtv 132/91, trestní stíhání obviněného pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil na základě článku V. z důvodu částí II článku III. amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. K žádosti obviněného však bylo pokračováno v trestním řízení.

Poté bývalý Vojenský obvodový soud v Brně provedl ve věci hlavní líčení
a rozsudkem ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 132/91 , při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné povinnosti podle § 265 odst. l tr. zákona (zákon č. 86/1950 Sb.), jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52, podle § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 3. 1992.
III.
Ministr spravedlnosti podal dne 4. 3. 2013 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného J. B. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91.

Stěžovatel má za to, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně porušil zákon
v neprospěch obviněného, pokud z podnětu jeho návrhu na soudní rehabilitaci zrušil jen výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině. Zdůraznil, že smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Je přesvědčen, že rehabilitační soud (bývalý Vojenský obvodový soud v Brně) náležitě nezvážil, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejším čl. 15 Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Uzavřel, že vzhledem k uvedeným ustanovením vztahujícím se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem (především čl. 15 Listiny základních práv a svobod), nelze považovat jednání zemřelého obviněného, spočívající v nenastoupení služby branné povinnosti s úmyslem trvale se vyhnout vojenské službě z náboženských důvodů, za trestný čin.

Ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. B. v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a dále v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 265 odst. l písm. b) tr. zákona (zákon č. 86/1950 Sb.), aby zrušil napadené usnesení i další na něj obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
IV.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu
a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen .

Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát, pokud je konfrontován s ustanoveními § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

V odůvodnění napadeného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně na základě správných skutkových zjištění učinil správný závěr o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 86/1950 Sb.). Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tedy neshledal výrok o vině vadným, rovněž tak neshledal ani žádné porušení procesních předpisů.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně současně dovodil, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, když Nižší vojenský soud nepřihlédl k tomu, že obviněný žil doposud řádným životem a nebyl soudně trestaný. Proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. napadeného rozsudku. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na napadenou část obsahově navazující.

Pokud bývalý Vojenský soud v Brně rozhodl uvedeným způsobem, nenaplnil účel výše citovaných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně měl zrušit rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu, a to z důvodu naplnění smyslu soudní rehabilitace, když obviněný byl odsouzen pro jednání, kterým realizoval své náboženské přesvědčení, jehož svobodu deklarovala tehdejší Ústava a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

Na tomto místě je totiž nezbytné připomenout závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1951 - 1952 za trestný čin.

Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. B. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně měl náležitě uvážit, co je účelem zákona o rehabilitaci. Pokud by správně aplikoval § 1 odst. 1, odst. 2 rehabilitačního zákona, musel by dospět k závěru, že je namístě zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu a ne jen ve výroku o trestu.

Je tedy zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v napadeném usnesení nesprávně vymezil rozsah rehabilitace obviněného J. B. , pokud ji vztáhl jen na výrok o trestu a nezahrnul do ní výrok o vině. Uvedený soud měl správně zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91, byl porušen zákon v označených ustanoveních zákona o soudní rehabilitaci, podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (jsou jimi zejména rozhodnutí téhož soudu, tj. usnesení ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91 a rozsudek ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 132/91).

V zájmu urychleného postupu a dokončení rehabilitačního řízení Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně a navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, v celém rozsahu.

Namítané porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. Nejvyšší soud nevyslovil. Ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Tato ustanovení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně neporušil, neboť provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci a po jejich zhodnocení z nich vyvodil odpovídající skutková zjištění. Pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně spočívalo v nesprávných právních závěrech vztahujících se k rozsahu rehabilitace, a nikoli ve zjištění skutkových okolností podmiňujících rozhodnutí o návrhu obviněného.

V dalším řízení bude Městský soud v Brně jako soud příslušný podle § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, postupovat podle § 15 odst. 1 cit. zákona. Městský soud v Brně rozhodne o obžalobě podané na obviněného J. B. pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb.

Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nemohl vyhovět návrhu obhájce, který učinil v průběhu veřejného zasedání, aby tento soud sám rozhodl i v meritu věci, tj. aby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného J. B. obžaloby. Dospěl totiž k závěru, že v rámci rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona je limitován charakterem projednávané věci. Bylo-li uvedeným mimořádným prostředkem ministra spravedlnosti napadeno rozhodnutí vydané na podkladě aplikace zákona o rehabilitaci, nemohl ani Nejvyšší soud překročit rámec, v němž mohl rozhodnout soud rehabilitační. Jinak řečeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo věc obviněného řešit za hranicí vymezenou dosahem příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., upravujících přezkumné řízení, tzn. nad rámec rozhodnutí podle § 14 citovaného zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil