6 Tz 8/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 tr. ř.



6 Tz 8/2011-50 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných I. G., M. Z., a P.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 3 To 28/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 14/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, byli též obvinění I. G., M. Z. a P.B. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ).

Za tento trestný čin byli podle § 148 odst. 4 tr. zák. obvinění I. G. a M. Z. odsouzeni k trestům odnětí svobody (každý) na devět let a obviněný P. B. k trestu odnětí svobody na osm let. Pro výkon těchto trestů byli všichni tři obvinění zařazeni podle § 39a odst. 3 tr. zák. za užití ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Dále jim byl uložen podle § 51 odst. 1 tr. zák. také trest propadnutí veškerého jejich majetku.

Citovaným rozsudkem byli jako pachatelé uvedeného trestného činu uznáni vinnými rovněž obvinění S. Z., L. B., V. K. a J.Š. Za podíl na spáchané trestné činnosti byl uložen jak obviněnému L. B., tak i obviněnému V.K.jednak podle § 148 odst. 4 tr. zák. pětiletý trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl každý z těchto obviněných zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák., za užití ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák., do věznice s dozorem, a jednak každému z nich podle § 49 odst. 1 tr. zák. čtyřletý trest zákazu činnosti spočívající v jakékoliv činnosti, která je spojena s mezinárodní přepravou zboží, dále obviněnému S. Z. jednak podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl tento obviněný zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák., za užití ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák., do věznice s dozorem, a jednak podle § 49 odst. 1 tr. zák. šestiletý trest zákazu činnosti spočívající v jakékoliv činnosti, která je spojena s mezinárodní přepravou zboží, a obviněnému J.Š. jednak podle § 148 odst. 4 tr. zák. šestiletý trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák., za užití ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák., do věznice s dozorem, a jednak podle § 49 odst. 1 tr. zák. šestiletý trest zákazu činnosti spočívající v jakékoliv činnosti, která je spojena s mezinárodní přepravou zboží. Kromě všech těchto výroků zahrnoval rozsudek nalézacího soudu také výrok podle § 226 písm. c) tr. ř., jímž byl obviněný J. S. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, sp. zn 1 KZv 46/99, ze dne 18. 8. 2003 podané pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění I. G., M. Z., P. B., S. Z., L. B., V. K. a J.Š., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných I. G., M. Z., P. B., S. Z.a J. Š. a podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných L.B. a V. K. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné I.G., M. Z., P. B., S.Z., L. B., V. K. a J. Š. uznal vinnými tím, že
I.G., M. Z. a P. B. se počátkem roku 1996 v přesně nezjištěném místě v České republice dohodli na jimi organizovaném dovozu 96% lihu z lihovarů v Itálii do České republiky, při němž bude v místě nakládky celním orgánům deklarován vývoz lihu do Litevské republiky, před jeho dovozem do České republiky budou řidičům jízdních souprav přepravujících líh vyměněny doklady o vývozu lihu za doklady o tranzitu jiného zboží nepodléhajícího spotřební dani, které řidiči předloží na vstupu do České republiky orgánům celní správy, na území České republiky bude líh vyskladněn bez celního projednání a na tranzitním celním prohlášení s nepravdivým údajem o přepravované komoditě celník za odměnu potvrdí výstup jízdní soupravy se zbožím na Slovensko, a poté sjednali I.G. a M. Z. s dalšími obviněnými podloudnou přepravu lihu do České republiky a v září 1996 prostřednictvím K. P. s celníkem K.N. potvrzování nepravdivých údajů na tranzitních celních prohlášeních o výstupu kamionů se zbožím do Slovenské republiky celníkem Z. H., přičemž s využitím tranzitních celních prohlášení získaných od P.B. s nepravdivými údaji o přepravované komoditě, které Z.H. následně opatřil nepravdivým potvrzením o vývozu zboží do Slovenské republiky přes hraniční přechod B., dovezli do České republiky
a) S.Z. jízdní soupravou přes hraniční přechod R., okres T.,
dne 18. 11. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 15. 11. 1996 v italském lihovaru VINAL S.p.A., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevěného nábytku pro slovenského odběratele Satur,
dne 2. 12. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 27. 11. 1996 ve stejném lihovaru, jehož dovoz byl při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklarován jako tranzit keramické žáruvzdorné stavebniny pro stejného slovenského odběratele,
dne 12. 12. 1996 26.256 litrů 96% lihu odebraného dne 9. 12. 1996 v italském lihovaru DISTER-COOP, jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit osinkocementových desek pro slovenského odběratele Satur, s.r.o.,
dne 16. 1. 1997 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 14. 1. 1997 v italském lihovaru VINAL, S.p.A., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevotřískových desek pro slovenského odběratele TSKI, s.r.o.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě
v České republice, bez vědomí Celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 27.214.105,- Kč,
b) L.B. jízdní soupravou přes hraniční přechod R., okres T.
dne 2. 12. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 27. 11. 1996 v italském lihovaru VINAL, S.p.A., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit výrobků ze sádry pro slovenského odběratele Satur, s.r.o.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí Celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 6.801.910,- Kč,
c) V. K. jízdní soupravou přes hraniční přechod R., okres T.
dne 12. 12. 1996 25.871 litrů 96% lihu odebraného dne 9. 12. 1996 v italském lihovaru DISTER-COOP, jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit žáruvzdorné keramické stavebniny pro slovenského odběratele JASPEL, a.s.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí Celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 6.750.509,- Kč,
d) J. Š.jízdní soupravou přes hraniční přechod R., okres T.
dne 7. 12. 1996 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 4. 12. 1996 v italském lihovaru VINAL, S.p.A., jehož dovoz při vstupu do České republiky deklaroval celnímu orgánu jako tranzit lepidla pro slovenského odběratele SEREA, s.r.o.,
dne 21. 12. 1996 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 18. 12. 1996 ve stejném lihovaru, jehož dovoz při vstupu do České republiky deklaroval celnímu orgánu jako tranzit keramických dlaždic pro slovenského odběratele Satur, s.r.o.,
dne 16. 1. 1997 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 14. 1. 1997 ve stejném lihovaru, jehož dovoz při vstupu do České republiky deklaroval celnímu orgánu jako tranzit obkladaček pro slovenského odběratele Satur, s.r.o.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí Celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 20.337.577,- Kč,
a takto byl stát zkrácen na dani a na cle celkem o 61.104.10 ,-Kč .

Jednání obviněných I. G., M. Z. a P.B. (a také obviněných S.Z. a J.Š.), Vrchní soud v Praze shodně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném v době vyhlášení rozsudku, jednání obviněných L.B. a V. K. pak kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění platném v době vyhlášení rozsudku.

Za tento trestný čin uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. obviněným I.G. a M. Z. tresty odnětí svobody (shodně) na sedm let a obviněnému P.B. trest odnětí svobody na šest. Pro výkon těchto trestů všechny tři obviněné zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Obviněným S. Z. a J. Š. uložil shodně podle § 148 odst. 4 tr. zák. tresty odnětí svobody na pět let, pro jejichž výkon oba jmenované obviněné zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Obviněnému L. B. uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a obviněnému V. K. uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných I. G., M. Z. a P.B.

Vytkl v ní, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch jmenovaných obviněných porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež vydání napadeného rozsudku předcházelo, též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že ve vztahu k obviněným I. G. a M. Z. obsah tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině z napadeného rozsudku v podstatné části nekoresponduje se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů před soudem. Odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu z podnětu těchto obviněných více méně z formálních důvodů, přičemž se dostatečným způsobem nevypořádal s tím, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zvláště jestliže si vzájemně odporovaly, zejména pokud se jedná o výpovědi svědků, především pak svědeckou výpověď P. a celníků N. a H., které vůbec nekonfrontoval vzájemně a zejména s obhajobou obviněných I. G. a M. Z. ohledně jejich schůzek, obsahu jejich rozhovorů a předávání obálek s doklady a penězi. Podle názoru ministra spravedlnosti se zde odvolací soud omezil pouze na konstatování, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně, nicméně ještě v hranici požadavků daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl, které důkazy jej vedly k závěrům o vině jednotlivých obžalovaných, s čímž nelze souhlasit.

Ministr spravedlnosti vyjádřil také pochybnosti o dostatečnosti provedeného důkazního řízení s tím, že z jeho výsledků není zřejmé, že by se obviněný I. G. nebo obviněný M.Z. dohodl s nějakým dalším subjektem na organizaci nelegálního dovozu lihu z Itálie do České republiky. Pokud měli obvinění I. G. a M.Z. takovou dohodu o nelegálním dovozu lihu uzavřít s obviněným P. B., potom ani takový skutkový závěr nekoresponduje s provedenými důkazy, neboť z nich vyplývá pouze to, že tito tři obvinění se znali zejména proto, že obvinění I. G. a M. Z. např. zaměstnávali obviněného P. B. po určitou dobu ve své firmě. Důkazní oporu nemá ani skutkový závěr, podle něhož právě obvinění I.G. a M. Z. sjednali s dalšími obviněnými realizaci jednotlivých konkrétních podloudných přeprav lihu z Itálie do České republiky. Na základě provedených důkazů bylo možné nepochybně dospět pouze ke skutkovému závěru, že obvinění I. G. a M. Z. předávali prostřednictvím svědka K. P. svědkovi K. N. konkrétní písemnosti významné z pohledu celního řízení, a to vždy společně s určitým finančním obnosem. Avšak ani z tohoto skutkového zjištění není možné učinit jednoznačný závěr, že obvinění I. G. a M. Z. byli osobami, které se společně s dalšími podílely na organizaci nelegálního importu lihu z Itálie na území České republiky. Stejně tak nelze z tohoto - osamoceně stojícího - skutkového zjištění bez pochyby vyvozovat, že by si obvinění I.G. a M.Z. byli či alespoň měli být vědomi, že se tímto svým jednáním podílejí na zastírání nelegálního dovozu lihu do České republiky. Není totiž podstatné, zda obvinění I. G. a M. Z. byli či mohli být srozuměni s tím, že pokud nestandardní cestou (prostřednictvím svědka K. P.) doručují svědkovi K.N. kromě finančních prostředků i písemnosti, o nichž jim bylo známo, že jsou významné pro celní řízení, že se tak děje nebo může dít v souvislosti s celním nebo daňovým únikem ve vztahu k nelegálnímu obchodu s lihem. Naopak podstatné je to, že žádným konkrétním důkazem nebylo prokázáno, že by obviněný I.G. nebo obviněný M. Z. věděl o konkrétních souvislostech takto předávaných dokumentů (a peněz) s konkrétní trestnou činností, jež jim byla obžalobou kladena za vinu, tj. s vícečetnými nelegálními dovozy lihu z Itálie na území České republiky.

Obhajobu obviněných I. G. a M.Z., že zmíněné písemnosti - ať již mylně či nikoliv - pokládali za dokumenty týkající se přeprav stavebního materiálu, jak o tom měli být opakovaně ujišťováni K. H. K. B., potvrzuje svědkyně R. L., která se jako tlumočnice zúčastňovala jednání mezi obviněnými I.G. a M. Z. najedné straně a K.- H.K.B.na straně druhé.

Vrchní soud v Praze výpověď svědkyně R. L. z přípravného řízení hodnotí jako více méně nevěrohodnou. Toto hodnocení je ovšem problematické, a to již s ohledem na fakt, že Krajský soud v Plzni, který jako soud nalézací důkaz přečtením svědecké výpovědi R. L. v hlavním líčení provedl (na rozdíl od odvolacího soudu, jenž tento důkaz při veřejném zasedání konaném o odvoláních obviněných neprovedl), existenci této svědecké výpovědi nevzal v úvahu a při svém rozhodování ji zcela opomenul. Je tedy otázkou, zda za popsané procesní situace, kdy soud nalézací sice důkaz ve formě svědecké výpovědi R. L. provedl, ale nijak (ani jako nevěrohodný) jej nevyhodnotil, mohl Vrchní soud v Praze, v roli soudu odvolacího, vůbec hodnotit věrohodnost jmenované svědkyně za stavu, kdy tento důkaz sám nezrealizoval.

Podle názoru ministra spravedlnosti pochybnosti vyvolávají i argumenty, kterými Vrchní soud v Praze odůvodnil nevěrohodnost svědkyně R. L. To se zejména týká i mimochodem uvedeného tvrzení vrchního soudu, že svědkyně R.L. projevila neochotu dostavit se k soudu, přestože byla opakovaně předvolávána. Z obsahu spisového materiálu totiž vyplývá, že tato svědkyně se sice z účasti na hlavním líčení omluvila, ovšem současně avizovala svou ochotu dostavit se k soudu v pozdějším termínu, přičemž byla zřejmě ochotna svému příslibu dostát (tento fakt lze dovodit ze zvukového záznamu pořízeného při hlavním líčení dne 13. 12. 2004). Další důvod, který vedl vrchní soud k závěru o nevěrohodnosti svědkyně R.L., měl spočívat v tom, že svědkyně si konkrétně na nic nevzpomíná. K uvedenému tvrzení odvolacího soudu je třeba uvést, že je zcela pochopitelné, pokud si svědkyně v době svého výslechu v přípravném řízení konaného dne 21. 2. 2003, již nevybavovala detailní podrobnosti o obsahu jednání mezi obviněnými I. G., respektive M. Z. a K. H. K. B., neboť poslední schůzka za účasti uvedených osob se měla uskutečnit na přelomu zimy a jara roku 1997. Co se pak týče negativních zjištění ohledně pobytu K. H. K. B. v dožádaných ubytovacích zařízeních na území České republiky, toto zjištění samo o sobě a ani v souvislosti s dalšími důkazy věrohodnost výpovědi svědkyně R. L. dostatečně nezpochybňuje, a to vzhledem k pouhým domněnkám svědkyně o tom, v kterých konkrétních ubytovacích zařízeních K. H. K. B. v rozhodné době pobýval.

Pravdivost svědectví R.L. a tím i relevanci obhajoby obviněných I. G. a M.Z. by bylo zcela jistě možné posoudit mimo jiné též s ohledem na stanoviska K. H.K. B., ovšem jeho procesně využitelné svědectví se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo v průběhu celého předmětného trestního řízení zajistit. K listinám, které jsou založeny v trestním spisu (protokol o výslechu svědka K.- H. K.B. pořízený celními orgány SRN ve zcela jiné věci) soudy obou stupňů při svém rozhodováni neměly v souladu se zákonem přihlížet. Za ne zcela v souladu se zákonem lze potom považovat postup odvolacího soudu, který přes svou deklaraci, že se v případě zmíněného protokolu nejedná o důkaz ve smyslu požadavků trestního řádu, konstatoval právě s ohledem na jeho obsah, že případný procesní výslech K. H.K. B. v roli svědka by nemohl přinést ničeho co by posici obžalovaných G. a Z. v návaznosti na jejich obhajobu vylepšilo a přispělo k opačnému závěru, než učinil odvolací soud ve vztahu k věrohodnosti výše uvedené svědkyně.

Další námitky vznesl ministr spravedlnosti proti způsobu pravomocného rozhodování v předmětné trestní věci nejen stran obviněných I. G. a M. Z., ale i obviněného P. B., který již ve své výpovědi zaprotokolované v přípravném řízení uvedl, že jej obvinění I. G. a M.Z. v určité době požádali o spolupráci při monitorování pohybu podezřelých kamionů pohybujících se v okolí státní hranice České republiky a Spolkové republiky Německo. Skutečnost, že Policie ČR v těchto souvislostech kontaktovala obviněného P. B., potvrdil svým způsobem také svědek plk. Policie ČR Mgr. K.T., který v té době působil jako vysoký funkcionář Služby kriminální policie Policie ČR Správy Severomoravského kraje. Tento svědek také vypověděl, že v rámci pracovních úkolů přišel do styku i s obviněnými I. G. a M. Z. Nebylo tedy možné jednoznačně vyloučit, že ke kontaktu Policie ČR s obviněným P. B. se záměrem požádat jej, aby monitoroval údajnou trestnou činnost podezřelých R. S. a E. L., kteří se měli podle výpovědi plk. Policie ČR Mgr. K. T. účastnit na nelegálním dovozu lihu na území ČR, došlo právě prostřednictvím obviněných I. G. a M.Z. Obdobně nelze ani vyloučit, že právě prostřednictvím obviněných I. G. a M. Z. byl obviněný P.B., jako spolupracovník Policie ČR při monitorování činnosti podezřelých R. S. a E. L., řízen.

Vrchní soud v Praze výše naznačenou obhajobu obviněných I. G., M. Z. a také P. B.odmítl s tím, že svědek plk. Policie ČR Mgr. K. T. žádnou aktivní účast obviněných I. G. a M. Z. při odhalovaní údajné trestné činnosti podezřelých R. S. a E. L. nepopsal, respektive s argumentem, že úkoly, které plnil obviněný P. B. v rámci popsané spolupráce s Policií ČR, nikterak nesouvisely s předmětnými případy nelegálního dovozu lihu. Se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s naposledy uvedenou obhajobou obviněných I. G., M. Z. a P.B., však nelze podle stěžovatele souhlasit. V průběhu veřejného zasedání konaného o odvoláních obviněných byl totiž vrchní soud obhájcem obviněných I. G. a M.Z. upozorněn, že výpověď svědka plk. Policie ČR Mgr. K. T. z hlavního líčení, které proběhlo dne 10. 11. 2004 byla protokolárně zachycena neúplně. Vzhledem k tomu, že z tohoto konkrétného hlavního líčení nebyl podle informací, jimiž v průběhu veřejného zasedání disponovala obhajoba obviněných I. G. a M. Z., k dispozici zvukový záznam, navrhl obhájce obou naposledy jmenovaných obviněných, aby byl dotyčný svědek vyslechnut přímo odvolacím soudem v rámci veřejného zasedání, na kterém byla projednávána odvolání obviněných. Vrchní soud v Praze obhajobou navrhovaný důkaz opětovným výslechem tohoto svědka neprovedl, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil. Takto k požadavku obhajoby obviněných I. G. a M. Z. přistoupil přesto, že obhajobu obviněného, podle které se trestné činnosti dopustil s vědomím a pod dohledem orgánů Policie ČR, je nutno prověřit, respektive, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení podle § 55b odst. 1 tr. ř. Z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem (viz rozhodnutí č. 58/2005-III. Sb. rozh. tr.). Navíc i v případě svědectví plk. Policie ČR Mgr. K.T. nastala obdobná procesní situace jako již ve výše popsaném případě svědecké výpovědi svědkyně R. L., neboť plk. Policie ČR Mgr. K. T. sice vyslechl v hlavním líčení jako svědka nalézací soud, avšak jeho svědeckou výpověď ve svém rozsudku nijak nevyhodnotil. To znamená, že je opět diskutabilní, zda mohl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, hodnotit obsah svědectví plk. Policie ČR Mgr. K. T. za situace, kdy tento důkaz sám neprovedl.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci měla být podle názoru ministra spravedlnosti soudy také prověřena obhajoba P. B., že informaci o tom, že v inkriminovaných případech se jednalo o pašování nezdaněného lihu, získal právě až v souvislosti se svou spoluprací s orgány Policie ČR při odhalování údajné trestné činnosti podezřelých R.S. a E. L.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, byl v neprospěch obviněných I. G., M. Z. a P.B. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež vydání napadeného rozsudku předcházelo, též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. ř.,
podle § 269 odst. 2 tr. ř. v části týkající se obviněných I. G., M. Z. a P. B. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost té části rozhodnutí, proti níž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, ale porušení zákona neshledal.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 125 odst. 1 tr. ř., pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudků pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v té podobě, jak jím byli pravomocně uznáni vinnými obvinění I. G., M. Z. a P. B., se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí mimo jiné daň nebo clo, způsobí-li škodu velkého rozsahu.

Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení - zejména pak provedeného dokazování - zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost - jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil - byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z obsahu provedených důkazů, musí Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soudy nižších stupňů učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemůže Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění však nemá Nejvyšší soud pochybnosti a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Nejvyšší soud v uvedených souvislostech dále zdůrazňuje ústavní princip nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky), z něhož mimo jiné také vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu některé ze stran.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud uzavírá, že neprovedení některých důkazů, z nichž nadto nevyplývá, že by mohly zpochybnit zjištěný skutkový stav a závěr o vině, samo o sobě není důvodem k vyslovení porušení zákona a k následnému zrušení rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona. Jestliže by se dodatečně ukázala možnost provedení nových důkazů nebo zjištění nových skutečností, které dosud nebyly orgánům činným v trestním řízení známé a které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině obviněných I.G., M. Z. a P.B., bylo by to důvodem k obnově řízení podle § 278 a násl. tr. ř., a nikoli pro vyslovení porušení zákona.

V daných souvislostech je třeba konstatovat, že dokazování provedené před soudem prvního a druhého stupně nelze označit za neúplné. Toto dokazování vytvořilo dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení ve věci rozhodující), a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Lze si sice jistě představit provádění dalších důkazů a v tomto smyslu doplnění dokazování, je však nutno odkázat na řečené s tím, že postup soudů nižších stupňů odpovídal ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

V návaznosti na rozvedené je dále na místě uvést, že hodnotící úvahy, tedy postup soudů nižších stupňů, zvláště soudu odvolacího při hodnocení provedených důkazů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V obecné rovině lze předeslat, že odvolací soud (soud prvního stupně se dostatečně v rámci hodnocení důkazů nevěnoval výpovědím svědků R.L. a Mgr. K. T.) hodnotil provedené důkazy jednotlivě a zvláště pak ve vzájemných souvislostech zcela evidentně na základě svého hlubokého vnitřního přesvědčení. V těchto souvislostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění rovněž odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě je třeba odmítnout námitku ministra spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, podle níž Vrchní soud v Praze pochybil, pokud hodnotil právě soudem prvního stupně provedené, avšak opomenuté výpovědi svědků R. L. a Mgr. K. T. Je skutečností, že tyto důkazy odvolací soud neprovedl, to však neznamená, že by je stejně jako další důkazy provedené soudem prvního stupně nemohl vyhodnotit, a to z hlediska posouzení správnosti finálních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a vyjádřených především ve skutkové větě jeho rozhodnutí. Z těchto hledisek je pak zřejmé, že odvolací soud se ztotožnil se směrem hodnotících úvah soudu prvního stupně a tyto pouze prohloubil, precizoval, přičemž neopomenul v tomto komplexu hodnotících úvah právě výpovědi výše jmenovaných dvou svědků. Nejvyšší soud neshledává v takovém postupu odvolacího soudu pochybení, jež by samo o sobě, a to se zřetelem k celkovému výsledku posouzení stížnosti pro porušení zákona, mělo vést k výroku, jímž je vyslovení porušení zákona.

Jestliže odvolací soud takto napravil nedostatek stíhající rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde o pochybení, jež by i z hlediska širšího kontextu znamenalo porušení či přímo popření zásad spravedlivého procesu.

Na podporu uvedených závěrů je na místě uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 596/06, jímž bylo v dané trestní věci rozhodnuto o zamítnutí ústavní stížnosti obviněného J.Š. proti předmětnému rozsudku Vrchního soudu v Praze. V tomto rozhodnutí Ústavní soud výslovně deklaroval, že z napadeného rozhodnutí, v kontextu posouzení obsahu trestního spisu, zásah do práv, jichž se jmenovaný stěžovatel dovolával (zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), shledán nebyl. Rozsudek odvolacího soudu je dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněn, přičemž Vrchní soud v Praze se v něm ve shodě s imperativem plynoucím z § 125 odst. 1 tr. ř. s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádal (č. l . 2807 spisu). Z uvedeného plyne závěr, že odvolací soud postupoval při hodnocení provedených důkazů řádně. Byť se jednalo o rozhodnutí dotýkající se obviněného J. Š., je zřejmé, že za situace, kdy jednání tohoto obviněného tvořilo součást skutku, jímž byli také obvinění I. G., M. Z.a P. B. uznáni vinnými, má svůj význam též pro posuzování postupu odvolacího soudu i ve vztahu k těmto dalším třem obviněným.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami stížnosti pro porušení zákona směřujícími vůči postupu odvolacího soudu stran svědka Mgr. K. T. Skutečností je, že Vrchní soud v Praze neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz opětovným výslechem jmenovaného svědka, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil. Toto pochybení však v konečném důsledku nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a se zřetelem k tomu, že řízení jako celek obstojí z hledisek spravedlivého procesu, nelze mu přisuzovat takový zásadní význam, jaký mu přisuzuje podaní stížnost pro porušení zákona a pro který by řízení vybočilo z mezí ústavnosti.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s explicitně nevysloveným, leč z jeho postupu zcela zřejmým názorem Vrchního soudu v Praze, že nebylo zapotřebí výslech dotyčného svědka znovu provádět. Tento svědek byl vyslechnut při hlavním líčení před soudem prvního stupně a jeho výslech byl vtělen protokolující úřednicí ze zvukového záznamu do protokolu o hlavním líčení. Je skutečností, že obhájce obviněných I. G.a M. Z. upozornil Vrchní soud v Praze, že výpověď svědka Mgr. K. T. je v rámci protokolu o hlavním líčení protokolována velmi zběžně, letmo a ne tak podrobně, jak zazněla, a zvukový záznam o hlavním líčení, v němž byl jmenovaný svědek vyslechnut, neexistuje (podle úředního záznamu na č. l . 2611 spisu zvukový záznam z předmětného hlavního líčení nebyl pro technické potíže na počítači uložen na CD), je však nutno konstatovat, že tato námitka nemohla být důvodem pro opětovný výslech jmenovaného svědka. Nehledě na fakt, že správnost a úplnost protokolace stvrdila svým podpisem příslušná protokolující úřednice (č. l . 2369 spisu), je zapotřebí poukázat na to, že uvedená námitka neúplnosti protokolace byla v zásadě nepříliš konkrétní, a že ani z dalších argumentů, jež obvinění I. G. a M. Z. uplatnili v rámci odvolání, se nepodávají takové zásadní okolnosti, jež by měly z výpovědi svědka Mgr. K. T. vyplývat a jež by neměly být v protokole o hlavním líčení zachyceny. Nutno pak zdůraznit, že se zřetelem k podstatě skutkových zjištění vyjádřených v napadeném rozsudku, která nelze označit za vadná (k tomu viz níže), by ani případná doplňující tvrzení svědka Mgr. K. T. neměla vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněných I.G., M.Z. a P. B. shora uvedeným trestným činem.

Nejvyšší soud dále považuje za nutné v návaznosti na již vyslovený závěr, že soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a že tedy lze především na rozhodnutí odvolacího soudu odkázat, zdůraznit následující skutečnosti.

Aniž by bylo zapotřebí detailně rozvádět celou důkazní situaci, bylo zcela spolehlivě prokázáno (zatím v obecné rovině konstatováno), že na přelomu roku 1996 a 1997 byl v řadě případů dovezen 96% líh odebraný v několika italských lihovarech do České republiky, přičemž šlo jednoznačně o podloudnou přepravu s využitím falešných tranzitních celních dokladů. Konkrétněji řečeno, ve shora popsaných případech došlo k tomu, že v italských lihovarech byl naložen 96% líh, na příslušných průvodních dokladech bylo deklarováno, že tento líh má být dopraven odběrateli - firmě IMVA - v Litevské republice, avšak ještě před překročením jízdních souprav vezoucích uvedenou komoditu hranice ze SRN do České republiky došlo (na území SRN) k výměně příslušných tranzitních celních dokladů za tranzitní celní doklady obsahující nepravdivé údaje jak o přepravované komoditě, tak o dodavateli a adresátu a na základě těchto falešných dokladů byly jízdní soupravy vezoucí 96% líh propuštěny do České republiky a zde byl líh vyskladněn bez celního projednání. Falešné doklady pak byly opatřeny razítky celních orgánů potvrzujícími výstup zboží z České republiky do Slovenské republiky, což, jak již uvedeno, bylo v rozporu se skutečností. Tímto způsobem došlo ke zkrácení spotřební daně, daně z přidané hodnoty a cla o celkovou částku 61.104.101,- Kč.

Na těchto podloudných aktivitách participovali obvinění S. Z., L. B., V.K. a J. Š. jako řidiči, kteří přepravili líh z Itálie do České republiky (dále též obvinění řidiči ). Dále je třeba akcentovat, že doklady (falešné doklady na místo původních pravých) jmenovaným řidičům vyměnil ještě na území SRN právě obviněný P. B. Již na tomto místě je třeba důrazně upozornit na skutečnost, že tento obviněný nebyl pouze jakýmsi nevědomým nástrojem R. S., jak sám ve své výpovědi tvrdí. V tomto směru je na místě upozornit na výpověď obviněného S.Z., kterou stejně jako soudy nižších stupňů ani Nejvyšší soud nepovažoval za nevěrohodnou, a to nejen proto, že byla v průběhu řízení v podstatných okolnostech neměnná, ale že v těchto podstatných okolnostech odpovídala i dalším důkazům, zvláště listinným. Z této výpovědi totiž jednoznačně plyne, že obviněný P. B. nebyl toliko neznalým doručitelem falešných dokladů, nýbrž se na věci aktivně podílel, a to nejen tím, že výměnou za doklady falešné přebíral od obviněných řidičů původní doklady k lihu, ale i tím, že strhával italské plomby z vozidel, a dále tím, že v několika případech přímo vyřizoval průjezd celnicí. Uvedený závěr dokresluje ta okolnost, že falešné celní doklady nebyly v zalepených obálkách, jak obviněný P.B. tvrdí, nýbrž tvořily volnou složku a byly pouze sepnuté sponkou.

Již z uvedeného dostatečně zřetelně a spolehlivě plyne zcela vědomá, cílená, záměrná činnost obviněného P.B. spočívající v účasti na podloudném přepravování zboží s cílem vyhnout se plnění celní a daňové odvodní povinnosti.

K tomu pak je nutné dále uvést, jak plyne z výpovědi obviněného S.Z., že obviněný P. B.se představil jako K. , přičemž osoba (příp. osoby) pod tímto jménem telefonicky řídila(-ly) činnost jednotlivých obviněných řidičů, a to jejich nasměrování do místa nakládky lihu, respektive na kontaktní místo, z něhož byli další osobou navedeni k nakládce lihu, a poté jejich navigaci přes hraniční přechod W. R. zpravidla až téměř k místu vykládky, respektive opět na kontaktní místo, odkud byli navedeni na místo vykládky, v České republice.

Komplex rozvedených okolností odůvodňuje další spolehlivý mezitímní závěr, že obviněný P. B. velmi dobře věděl, jaká komodita je v daných případech přepravována, tedy že se jedná o vysoce koncentrovaný líh. Logicky pak z daného vyplývá, že takto jednal v přímém úmyslu zkrátit příslušné daně a clo.

Uvedené skutečnosti však nesvědčí pouze o protiprávním, trestném jednání obviněného P.B. (a obviněných - řidičů). Zcela jasně a zřetelně prokazují, že tento obviněný byl významnou součástí organizované skupiny, která odhodlaně vyvíjela velmi sofistikovanou, detailně naplánovanou, promyšlenou a připravenou trestnou činnost. O tom svědčí též skutečnost, že celní doklady vystavené na přepravovaný líh byly opatřeny falešnými potvrzeními německých celních orgánů. Stejně tak byly velmi precizním způsobem připraveny falešné doklady, jimiž byly obvinění řidiči vybaveni obviněným P. B. před přechodem německo české hranice.

Otázkou, kterou soudy nižších stupňů řešily, pak bylo, zda do této trestné činnosti jako aktivní členové zmíněné organizované skupiny byli zaviněně - úmyslně zapojeni též obvinění I.G.a M. Z. Dospěly přitom ke kladné odpovědi, přičemž svůj závěr jednoznačně vyjádřily ve skutkové větě svých rozhodnutí. Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádné pochybení, jež by mělo vést k závěru o porušení zákona v neprospěch těchto obviněných.

V daných souvislostech je nutno zdůraznit, že v žádném případě nelze izolovaně hodnotit fakt, že tito obvinění zajistili prostřednictvím svědka K. P. celníka K. N. za účelem potvrzování fiktivních vývozů a poté opět prostřednictvím svědka K. P. předávali K.N. konkrétní písemnosti významné z pohledu celního řízení vždy společně s určitým finančním obnosem (K. N.pak zajistil svého kolegu, celníka Z. H., který prováděl orazítkování falešných celních dokladů - dokladů, které byly jednotlivým obviněným řidičům předány výměnou za doklady týkající se převozu lihu před přechodem německo české státní hranice).

Pro ilustraci významu tohoto jednání, jež bylo zcela nepochybně conditio sine qua non pro úspěšnou realizaci předem pojatého a naplánovaného záměru podloudného dovozu lihu nezatíženého žádnými odvody v podobě daní a cla do České republiky, lze uvést následující konkrétní příklad.

Dne 27. 11. 1996 naložil obviněný S. Z. v C. (Itálie) 96% líh s určením místa dodání firma IMVA. S doklady o přepravě lihu jmenovaný obviněný dojel do W. (SRN), kde mu byly vyměněny za doklady o přepravě žáruvzdorných keramických stavebnin od firmy Klaus Fischer, (nakládka 29. 11. 1996) pro firmu Sorea, s. r. o., (SR) a s těmito (vyměněnými) doklady byl propuštěn do České republiky na hraničním přechodu R. dne 2. 12. 1996. Uvedené skutečnosti jsou bez jakýchkoli pochybností prokázány předmětnými doklady (č. l . 719 748 spisu) ve spojení s výpovědí jmenovaného obviněného. Již shora pak bylo vyloženo, že výměnu (i) těchto dokladů uskutečnil obviněný P.B.

Dále je třeba výslovně zmínit, že vyměněné a dlužno podotknout falešné celní doklady (viz též zprávy dožádaných německých a slovenských orgánů č. l . 1365, respektive č. l . 1679 spisu) byly dne 9. 12. 1996 opatřeny razítkem, jež mělo potvrzovat výstup zboží z České republiky do Slovenské republiky. Není ovšem pochyb o tom, že šlo o toliko formální úkon, nereflektující skutečný stav věci. Právě tím byly dovršeny podmínky pro import lihu nezatíženého jakýmkoli clem a daní do České republiky. Podstatné přitom je zdůraznit, že osobou, která provedla potvrzení vývozu, byl celník Z. H.

Tyto skutečnosti spolehlivě potvrzuje především výpověď svědka Z.H., podpořená předmětnými doklady.

Není přitom důvodu pochybovat o tom, že tomuto celníkovi byly zmíněné doklady poskytnuty prostřednictvím jeho kolegy svědka K. N. a svědka K.P.obviněnými I.G. a M. Z., což je možné vyvodit z výpovědi těchto svědků a svědka Z. H. Ostatně sami jmenovaní obvinění vypověděli, že předávali prostřednictvím svědka K.P. doklady k vyřízení celních formalit, a to vždy společně s určitým finančním obnosem. Sama skutečnost tohoto postupu prostřednictvím osoby, která celní řízení směřovala jiným než zákonným směrem, navíc za situace, kdy byly celníkům za jejich službu pomoc poskytnuty finanční prostředky, vede k závěru o eminentním zájmu obviněných I.G. a M.Z. na úspěšnosti těchto transakcí.

Patří se dodat, že obdobně tak, jako tomu bylo v konkrétně popsaném případě, probíhaly i další případy podloudné přepravy lihu popsané ve výroku napadeného rozsudku. I v těchto případech byl osobou, která provedla potvrzení vývozu, celník Z. H.

Je tedy zřejmé, že činnost obviněných I. G. a M. Z. (získání a zkorumpování pracovníka či pracovníků celní správy a zajištění potvrzení tranzitních celních dokladů právě získaným či získanými a zkorumpovanými pracovníky celní správy) byla velmi významnou součástí podloudného importu lihu z Itálie do České republiky.

Z uvedeného v kontextu okolností rozvedených především v rozsudku odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že zde byla velmi úzká vazba mezi obviněnými I. G.a M.Z. a obviněným P. B. Nemůže být totiž pochyb o tom, že součástí přípravy a posléze realizace celé popsané činnosti organizovanou skupinou muselo být právě také získání a následné využití příslušných pracovníků celní správy k potvrzování falešných tranzitních celních dokladů o výstupu kamionů se zbožím do Slovenské republiky. Přitom si nelze nevšimnout, že cesta dokladů směrem od řidičů, kteří je odevzdali při vyskladnění lihu, k obviněným I.G. a M. Z. byla velmi rychlá a stejně tak velmi rychlá byla předávka těchto dokladů až k celníku Z. H., který provedl jejich potvrzení (tento svědek se nezmiňuje o tom, že by prováděl nějaké nestandardní úkony týkající se datace - to ostatně ani nebylo možné, neboť jak vyplývá z jeho výpovědi, v několika případech podstrčil doklady k podpisu a zaevidování některému ze svých kolegů, který tak, aniž by věděl, jak se věci mají, učinil viz č. l . 424 spisu). Byl-li výše uveden konkrétní případ, pak je třeba poukázat právě na datum, kdy byla jízdní souprava obviněného S. N. s falešnými doklady propuštěna do České republiky 2. 12. 1996, a datum potvrzení údajného výstupu této jízdní soupravy, respektive falešně deklarovaného zboží, z České republiky 9. 12. 1996.

K uvedenému je třeba doplnit, že na základě výpovědí svědků K.N., Z. H. a K. P. lze mít za prokázané, že celní doklady potvrzené svědkem Z. H. byly cestou svědka K. N. předány svědku K.P., od něhož si je vyzvedli obvinění I. G. a M.Z. Nevěrohodné je přitom popíravé tvrzení těchto obviněných, a to se zřetelem k faktu, že výpověď svědka K.P. je významně podpořena výpověďmi zbylých dvou jmenovaných svědků, a to v tom směru, že jimi byly potvrzené doklady K. P.předány. Nemá totiž logiku, aby svědek P. s těmito doklady naložil jinak, než tak, že je předal právě obviněným I.G. a M. Z., od nichž je převzal. Z provedeného důkazního řízení se totiž nepodává, že by svědek K.P. měl být v kontaktu s jinou osobou, která by měla tyto doklady k jejich formálnímu celnímu odbavení předkládat. Naopak z logiky věci plyne, že za situace, kdy falešné doklady svědku K. P. předkládali obvinění I.G. a M. Z., byli to právě oni, kteří od svědka K. P. tyto doklady zpět potvrzené převzali. V opačném případě by postrádalo smyslu, aby tito obvinění fungovali pouze jako osoby, které předmětné doklady předávaly K. P., neboť by de facto šlo o nadbytečný mezičlánek, jelikož za situace, kdy by doklady mohl předávat a předával další osobě přímo K. P., mohl by je od této osoby také přímo přebírat, aniž by bylo zapotřebí zprostředkování obviněnými I. G. a M. Z.

Z rozvedeného plyne, že činnost obviněných I. G. a M. Z. nebyla nijak nahodilá a izolovaná, nýbrž šlo o systematickou, do celkového rámce činnosti celé organizované skupiny zapadající aktivitu, která nesla zcela zřejmé rysy vědomého záměrného a cíleného konání, a to i pokud jde o otázku druhu přepravovaného zboží.

Se zřetelem k tomu, jak rychle musely být doklady doručeny celníku Z. H., se pak jako nevěrohodné jeví tvrzení obviněných I. G. a M. Z., že jim tyto doklady byly předány jistým K.- H.K.B.

Odvolacímu soudu přitom nelze vytýkat, pokud nevyhodnotil jako věrohodnou výpověď svědkyně R. L., jež potvrzovala obhajobu obviněných I. G. a M.Z.

Nejvyšší soud se v prvé řadě neztotožňuje s názorem stížnosti pro porušení zákona, že Vrchní soud v Praze odůvodnil nevěrohodnost svědkyně R.L. tvrzením, že tato svědkyně projevila neochotu dostavit se k soudu, přestože byla opakovaně předvolávána. Je skutečností, že odvolací soud ve svém rozhodnutí poněkud nevhodně uvedené tvrzení použil, z kontextu, v jakém se tak stalo, však není na místě vyvozovat, že právě toto tvrzení bylo důvodem negativního hodnocení předmětné svědecké výpovědi.

Zejména však lze k otázce věrohodnosti výpovědi svědkyně R. L. poznamenat následující skutečnosti. Především je na místě připomenout, že jak obviněný I. G., tak obviněný M. Z. o její přítomnosti u jimi tvrzeného či tvrzených jednání s K. H.B. v přípravném řízení nehovoří. Nadto je třeba konstatovat, že v přípravném řízení obviněný I.G. vypověděl : Jelikož já neumím německy, byl jsem více méně těmto setkáním pouze přítomen s B.komunikoval M. Z. (č. l . 105 spisu) a obviněný M. Z. uvedl : Říkal (B.) nám, tj. mně a G., že má nějaké problémy s vyřizováním různých náležitostí, mimo jiné na celnici vzhledem k tomu, že naši úředníci vesměs neznají řeči, s tím že je pro něj velmi těžké se tady domlouvat. Tak nějak vlastně došlo k tomu, že se nás ptal, zda neznáme někoho, kdo by mu pomohl shora popsané náležitosti vyřídit. Na navazující otázku stran jeho jazykových dovedností odpověděl : Žil jsem zhruba dva a půl roku jako emigrant v Rakousku jakž takž se německy domluvím. (č. l . 209 spisu). V návaznosti na to je na místě zmínit z výpovědi svědkyně R. L. její tvrzení : Pan Z. mne s panem B. seznámil proto, že neuměl německy a potřeboval mě jako tlumočnici. (č. l . 473 spisu).

Tyto skutečnosti přispívají k přesvědčení Nejvyššího soudu o správnosti hodnotícího závěru Vrchního soudu v Praze jak ve vztahu k otázce věrohodnosti svědkyně R. L., tak koneckonců i k otázce věrohodnosti obhajoby obviněných I.G. a M. Z. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit pochybnost nad výhradou vyjádřenou ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, která spočívá obsahově v tom, že nebyl proveden výslech svědkyně R.L., která mohla uvést skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných (takto nepřímo vyjádřená argumentace by spíše svědčila pro předlohu obhajoby). Jestliže se však svědkyně omlouvala i dodatečně, lze z toho vyvodit závěr učiněný Vrchním soudem v Praze, že se touto formou snažila nedostát své povinnosti u soudu (vypovídat jako svědek).

Byla-li namítána spolupráce obviněného P. B. a také obviněných I. G. a M. Z. s Policií ČR, pak je zapotřebí rozvést již výše naznačený závěr, že tato okolnost nemohla mít vliv na trestní odpovědnost jmenovaných obviněných. Nehledě na fakt, že v daných případech zcela zjevně nešlo o činnost vyprovokovanou či řízenou Policií ČR, lze z provedených důkazů činit spolehlivý závěr, že tvrzená spolupráce se vůbec netýkala případů podloudného dovozu lihu, jež byly předmětem daného trestního řízení. To vyplývá již ze samotné výpovědi obviněného P. B., pokud se v ní zmiňuje, že v jednom případě na žádost obviněných I. G. a M. Z. na hraničním přechodu W. měl za úkol sledovat a oznámit konkrétní projíždějící kamiony, přičemž takto se mělo dít údajně na základě žádosti policie [v přípravném řízení tento obviněný vypověděl : ...chci uvést, že jsem byl G. a Z. požádán o pomoc s tím, že se bude jednat o pomoc pro policii. Obsahem té pomoci bylo to, že zatelefonuji panu Z., když projedou kamiony, jejíchž SPZ mě G. a Z. vybavili. Ty kamiony dva však neprojely. Vzápětí jsem byl německými úřady zadržen. Tyto orgány mi tvrdily, že mám něco společného s těmi dvěma kamiony, jejichž průjezd jsem měl nahlásit Z. Tvrdily mi, že zajišťuji ten transport. Jaké zboží mělo být transportováno, nevím. Zadržen jsem byl 24 hodiny; poté jsem byl bez jakéhokoli vysvětlení či zdůvodnění propuštěn. (č. l . 257 spisu)]. Citovaná pasáž výpovědi by sice izolovaně hodnocena mohla být interpretována tak, jak o to usilovala obhajoba v rámci odvolacího řízení, Nejvyšší soud však musí potvrdit správnost závěrů odvolacího soudu, který takovou námitku odmítl. Je totiž zcela zjevné, a to již při porovnání obsahu výpovědi samotného obviněného P.B., že popisovaná záležitost se týkala zcela jiného případu, než jaký je předmětem tohoto trestního řízení. Obviněný P. B. totiž ve své výpovědi zejména popisoval svoji činnost při doručování obálek řidičům jízdních souprav na území SRN, která podle obsahu jeho tvrzení nijak nesouvisela s činností, o níž byl údajně požádán obviněnými I. G.a M.Z. Podle jeho sdělení se předávání obálek mělo dít na základě dohody s R. S., k tomuto předávání došlo v celé řadě případů a vždy bylo úspěšně realizováno.

K předestřené otázce spolupráce jmenovaných obviněných s Policií ČR pak je zapotřebí ještě uvést, že sami obvinění I. G. a M. Z. se o žádné takové spolupráci nijak konkrétně nezmínili, přičemž jejich vysvětlení této skutečnosti v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postrádá logiku a přesvědčivost.

Tím spíše uvedené platí za situace, je-li činnost obviněného P.B. vyhodnocena způsobem již shora rozvedeným, tj. že šlo o systematické, vědomé konání v rámci organizované skupiny podloudně přepravující líh z Itálie do České republiky směřující ke zkrácení cla a příslušných daní, čehož také bylo skutečně dosaženo. Obdobně ve vztahu k obviněným I. G. a M. Z. má svoji relevanci již zjištění o jejich činnosti spočívající v doručování dokladů celníku K.N. k potvrzování fiktivních vývozů, jak přiléhavě konstatoval odvolací soud.

Pouze k dokreslení uvedeného závěru lze poznamenat, že z výpovědi svědka Mgr. K. T. taková spolupráce obviněných I. G., M. Z. a P. B. s Policií ČR ve vztahu k posuzovaným případům nevyplývá.

K tomu je možno ještě doplnit, že výpověď obviněného P. B. paradoxně svědčí v jeho neprospěch i v neprospěch obviněných I. G. a M. Z. potud, že z ní lze dovozovat nikoli jakýsi povrchní vztah mezi nimi, nýbrž vztah podstatně bližší. V opačném případě by nepochybně nemohlo docházet k tvrzené spolupráci v tak citlivé a rizikové záležitosti, jakou je spolupráce s policií při odhalování závažné trestné činnosti.

Je-li ve stížnosti pro porušení zákona namítáno, že je z hlediska provedeného dokazování bez opory skutkový závěr, že to byli obvinění I. G. a M. Z., kdo sjednali s dalšími obviněnými realizaci jednotlivých konkrétních podloudných přeprav lihu z Itálie do České republiky, pak je zapotřebí zdůraznit, že je nutno na věc nahlížet v celém komplexu. To znamená vycházet z faktu, že v daném případě byli obvinění I. G.a M. Z. jako spolupachatelé členy organizované skupiny zabývající se touto trestnou činností, a to v úrovni vyšších článků, přičemž je na místě připomenout správný závěr odvolacího soudu, že v daném případě byla předmětná organizovaná skupina tvořena i dalšími neztotožněnými či neuvedenými osobami (viz str. 16 rozsudku Vrchního soudu v Praze), a z tohoto hlediska pak je třeba konstatovat, že výrok napadeného rozsudku je popisem de facto postihujícím činnost celé organizované skupiny. Za tohoto stavu věci, kdy každý ze spolupachatelů, jimiž byli i jmenovaní obvinění, odpovídá za celý skutek, jako by jej spáchal sám, může použitá formulace obstát.

Za situace, kdy bylo zcela spolehlivě prokázáno, že došlo k podloudnému dovozu lihu z Itálie do České republiky zastřeného použitím padělaných celních dokladů, přičemž je nepochybné, že obviněný P. B. se aktivně účastnil pod jménem K. výměny původních originálních průvodních dokladů k lihu za doklady padělané, přičemž lze mít za spolehlivě prokázané, že jeho činnost se neomezila pouze na tuto aktivitu, nýbrž spočívala i v navigaci jednotlivých obviněných řidičů a určování jejich trasy, za situace, kdy bylo stejně tak nepochybně prokázáno, že ony padělané doklady zastírající pravý stav věci (dovoz lihu) byly obviněnými I. G. a M.Z. předány prostřednictvím svědků P. a N. až celníku Z. H., který je orazítkoval, případně nechal orazítkovat, a tak potvrdil výstup zboží z České republiky, s přihlédnutím ke skutečnostem, jež rozvedl Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí, a také se zřetelem k nevěrohodnosti svědky R. L., jakož i faktu, že nemohla obstát tvrzení o spolupráci obviněných P. B., I. G. a M. Z. s Policií ČR právě ve vztahu k posuzovanému skutku pak lze považovat finální závěry odvolacího soudu, podle nichž byli dotyční obvinění vědomou součástí organizované skupiny systematicky pašující líh na území České republiky, za logicky udržitelné.

V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je vhodné zmínit, že oproti stížnosti pro porušení zákona, která se zaměřila na některé úseky z trestního řízení či pasáže k otázce hodnocení důkazů izolovaně a nebrala v úvahu celý komplex důkazů v jejich logičnosti, zejména odvolací soud postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav, který má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jinak řečeno, zásadním pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy bylo mimořádně důležité právě nikoli izolované, nýbrž komplexní posouzení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností ve vzájemných souvislostech. Za situace, kdy odvolací soud tomuto požadavku dostál, mohou obstát skutkové závěry, jež učinil a vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí.

Vytýká-li stížnost pro porušení zákona odvolacímu soudu, že nepostupoval zcela v souladu se zákonem, pokud přes deklaraci, že protokol o výslechu svědka K. H. K.B. pořízený celními orgány SRN v jiné věci není důkazem podle našeho trestního řádu, konstatoval, že případný procesní výslech dotyčného by nemohl přinést ničeho, co by pozici obviněných I. G. a M. Z. vylepšilo a přispělo k opačnému závěru, než učinil odvolací soud ve vztahu k věrohodnosti svědkyně R.L., pak s touto výtkou Nejvyšší soud nesouhlasí. Podle názoru Nejvyššího soudu se totiž jedná o případ obdobný případu vycházejícímu z ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., tedy o situaci, kdy úřední záznam o obsahu podaného vysvětlení nemůže být použit jako důkaz (pokud trestní řád nestanoví jinak), ale v řízení před soudem slouží k úvaze o provedení výslechu příslušné osoby jako svědka. Jinak řečeno, vyhodnocením úředního záznamu si soud ujasňuje, zda osobu, na základě jejíhož sdělení byl úřední záznam o podaném vysvětlení sepsán, vyslechne, neboť by mohla podat informace významné pro posouzení věci. Soud zpravidla tuto svoji hodnotící činnost nerozvádí ve svém rozhodnutí, zvláště tehdy, není-li stranami výslovně učiněn návrh na výslech takové osoby. Není ovšem žádným nedostatkem či vadou, jestliže soud v rámci úvah o úplnosti dokazování i v tomto směru své myšlenkové pochody do rozhodnutí vtělí. Z hlediska řádného procesu je podstatné pouze tolik, zda soud obsah úředního záznamu, který jako důkaz nelze použít (obdobně též obsah protokolu o svědecké výpovědi pořízené v jiné trestní věci), použije jako důkaz svědeckou výpověď. Jestliže tak neučiní, a tak tomu bylo v posuzované věci, v níž odvolací soud pouze explicitně vysvětlil, z jakého důvodu nebylo zapotřebí provádět výslech svědka K. H. K. B., nedopouští se pochybení.

Rozvedené úvahy a závěry je třeba završit stručným konstatováním, že zjištěný skutek Vrchní soud v Praze správně kvalifikoval ve vztahu k obviněným I.G., M.Z. a P.B. jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném v době vyhlášení napadeného rozsudku.

Na základě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v odsouzení obviněných I. G., M. Z. a P.B. nelze spatřovat porušení zákona. Proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudy nižších stupňů a ze skutkových zjištění popsaných v rozhodnutí odvolacího soudu, která sám nijak neměnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý