6 Tz 37/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/90Sb., § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř., § 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 119/90Sb.



6 Tz 37/2013-47 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného G. Š. , proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a dále b y l p o r u š e n z á k o n v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, zejména usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v neprospěch obviněného G. Š.

Tato usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, a bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, s e z r u š u j í . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. Rtv 132/91.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, s e z r u š u j e v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, byl obviněný G. Š. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 4. ledna 1959 nenastoupil u OVS v S. vojenskou základní službu, k níž byl povolávacím rozkazem na den 3. ledna 1959 povolán a nenastoupení vojenské služby nadále odmítá . Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců a dále mu byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let po odpykání trestu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1959, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Praze svým usnesením sp. zn. To 64/59 zamítl odvolání obviněného.

Obviněný návrhem ze dne 28. 12. 1990 adresovaným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Plzni požádal o soudní rehabilitaci podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen ,,zákon o soudní rehabilitaci ).

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, byl podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, jakož i ve výroku, jímž byla vyslovena ztráta čestných práv občanských, a dále všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující k datu, kdy byla vydána, přičemž výrok o vině trestným činem podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zůstal nedotčen.

O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, pak bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., jakož i s přihlédnutím k usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, se podle § 24 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9. 4. 1992.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších změn a doplnění, ve spojení s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti odcitoval dikci ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a § 2 odst. 6, § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Poté uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni a v rámci řízení o řádném opravném prostředku také bývalý Vyšší vojenský soud v Praze se blíže nezabývaly výrokem o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/1959, považovaly jej za zákonný a zaměřily se v řízení o soudní rehabilitaci pouze na posouzení otázky trestu. Přitom zdůraznil, že již v usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, je obsaženo zjištění, že obviněný se snažil neobcházet zákony, ale naopak jednat v souladu s nimi při řešení kolize mezi svým náboženským přesvědčením a brannou povinností, přesto soud dospěl k závěru, že to, že nerespektoval výzvu k nastoupení služby v branné moci, bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami jako soud druhého stupně se pak s těmi právními úvahami bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ztotožnil se závěrem, že nebyly shledány důvody pro zrušení výroku o vině, a pouze hodnotil uložený trest jako nepřiměřený ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu.

Ministr spravedlnosti akcentoval, že pokud obviněný po marné snaze najít v souladu s tehdy platnými zákony možnost vyhnout se právním postupem branné povinnosti (viz pracovní smlouva k práci v dolech, která nemohla být naplněna ze zdravotních důvodů na straně obviněného) odmítl konat vojenskou službu z důvodů svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se zásady plynoucí z víry a náboženského svědomí toliko podílely, pak svým jednáním pouze naplňoval již tehdy platnou a účinnou ústavou zaručené právo svobody svědomí a náboženského přesvědčení. V podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. P l . ÚS 42/02.

Podle ministra spravedlnosti tak bývalý Vyšší vojenský soud v Praze ze shora uvedených důvodů nesplnil svou povinnost řádně a v rozsahu uvedeném v § 147 tr. ř. přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a jinak správně zjištěný skutkový stav odpovídajícím způsobem právně posoudit nejen z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu upraveného v § 265 odst. 1 trestního zákona platného v roce 1952, ale také z hlediska širších úvah ústavně konformního výkladu souvisejících právních norem, jakož i účelu zákona o soudní rehabilitaci. Důsledkem tohoto vadného procesního postupu bylo vadné rozhodnutí učiněné podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jímž byla stížnost obviněného jako nedůvodná zamítnuta.

Ministr spravedlnosti dále poznamenal, že při rozhodování bývalého vyššího vojenského soudu v řízení o soudní rehabilitaci nebylo přihlédnuto také k tomu, že před pravomocným odsouzením pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. byl obviněný pro nesplnění branné povinnosti z důvodů svého náboženského přesvědčení trestně stíhán a pravomocně odsouzen již v roce 1952. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, č. j. Vt 37/52-62, který ve vztahu k obviněnému nabyl právní moci dne 23. 11. 1952, byl také obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že odmítl vykonávat základní vojenskou službu a toto své odmítavé stanovisko odůvodnil svým náboženským přesvědčením, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a dále byla u obviněného vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let.

Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením v řízení o soudní rehabilitaci v trestní věci z roku 1959 rozhodoval bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami dne 18. 2. 1992, přičemž byl bez přihlédnutí k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku z roku 1952 ponechán beze změny výrok o vině odsuzujícího rozsudku z roku 1959 pro jednání, které bylo ve své podstatě stejně motivovaným skutkem, nebylo podle mínění ministra spravedlnosti ze strany soudu respektováno ani ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1, 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů je zřejmé, že bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami ve věci sp. zn. 2 Rtvo 4/92 pochybil, když v rehabilitačním řízení stížnost obviněného podanou proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, nezabýval se povahou skutku a ani nerespektoval zásadu ne bis in idem podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
- podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a dále postupoval podle ustanovení § 270 odst. 1, příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni a bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami bylo to, že si neujasnily účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, a navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59. V důsledku toho chybně omezily rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jejich závěr, že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát, pokud je konfrontován s ustanoveními § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 téhož právního předpisu činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

V souvislosti s předmětnou problematikou Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. P l . ÚS 42/02, a dále na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné věci v tom smyslu, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v čl. 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výkladové teze rozvedené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin.

Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, jakož i z průběhu řízení o soudní rehabilitaci v roce 1992, vyplývá, že důvodem nenastoupení vojenské služby ze strany obviněného bylo jeho náboženské přesvědčení. K tomu je na místě v souladu s ministrem spravedlnosti dále poznamenat, že obviněný se snažil neobcházet zákony, ale naopak jednat v souladu s nimi při řešení kolize mezi svým náboženským přesvědčením a brannou povinností.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni však ze zjištění, že důvodem nenastoupení vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se zásady plynoucí z víry a náboženského svědomí podílely, nevyvodil ve svém usnesení ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, odpovídající závěry ve vztahu k zaručenému právu na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, když shledal pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni v řízení jím vedeném pod sp. zn. 1 T 29/59 výhradně v tom směru, že (s ohledem na okolnosti případu) tento při ukládání trestu postupoval nepřiměřeně přísně, když obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců.

Ze skutečností výše uvedených je tedy zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni náležitě neuvážil, co je účelem zákona o soudní rehabilitaci. Pokud by správně aplikoval § 1 odst. 1, 2 o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., musel by podle § 14 odst. 1 písm. d) citovaného zákona rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, a navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, v celém rozsahu zrušit, neboť obviněný byl odsouzen pro jednání, kterým realizoval své náboženské přesvědčení, jehož svobodu deklarovala tehdejší Ústava a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

Obdobného pochybení se posléze dopustil i bývalý Vyšší Vojenský soud v Příbrami, který, jak správně dovodil ministr spravedlnosti, nesplnil svou povinnost řádně a v rozsahu uvedeném v § 147 tr. ř. přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a jinak správně zjištěný skutkový stav odpovídajícím způsobem právně posoudit nejen z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu upraveného v § 265 odst. 1 trestního zákona platného v roce 1959, ale také z hlediska výše zmíněných širších úvah ústavně konformního výkladu souvisejících právních norem, jakož i účelu zákona o soudní rehabilitaci, a v důsledku toho usnesením ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, stížnost obviněného směřující proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, vadně jako nedůvodnou zamítl a postupoval tak v rozporu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Ministru spravedlnosti je nutno přisvědčit rovněž v závěru, že předmětné rehabilitační řízení v trestní věci obviněného bylo zatíženo též vadou spočívající v porušení zásady ne bis in idem.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni ani bývalý Vyšší Vojenský soud v Příbrami totiž nevzal v potaz skutečnost, že odsouzení, jehož se týkalo rehabilitační řízení, předcházelo jiné dřívější odsouzení obviněného za týž skutek, neboť rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52, byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že odmítl vykonávat základní vojenskou službu a toto své odmítavé stanovisko odůvodnil svým náboženským přesvědčením, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a dále byla u obviněného vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl ve vztahu k obviněnému právní moci dne 23. 11. 1952.

Pro úplnost lze dodat, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 9. 1991, sp. zn. Rtv 372/90, bylo pravomocně rozhodnuto po návrhu na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci tak, že se podle § 14 odst. 1 písm. d), f), odst. 2, 3 zákona o soudní rehabilitaci, mj. stran obviněného zrušuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52-62, ve výroku o vině z trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., ve výrocích o trestu odnětí svobody, jakož i všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. V návaznosti na aplikaci zákona o soudní rehabilitaci bylo znovu ve věci z roku 1952 jednáno a rozhodnuto tak, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. Rtv 372/90, byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn z obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 31. 8. 1952 v M. při nástupu vojenské základní služby odmítl jako vyznavač sekty Svědků Jehovových obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán, obviněný nebyl řádně prezentován ve smyslu branného zákona, nebyla provedena lékařská prohlídka, nebyl zařazen ke konkrétní jednotce a nebylo mu sděleno, jakou funkci má vykonávat. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 11. 1991.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že opakované odmítnutí výkonu vojenské služby nelze považovat za nový trestný čin (skutek) a nerozhodným je rovněž původní použité odlišné právní posouzení, neboť obviněný pouze setrval na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat (náboženské přesvědčení obviněného bylo reálným důvodem jeho trvalého a neměnného odmítavého postoje k výkonu vojenské služby). K otázce totožnosti skutku v případě obdobných jednání viz přiměř. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 400/97, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. P l . ÚS 19/98. Odsouzení obviněného, ke kterému došlo rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, tedy bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem , která je všeobecně uznávána v právních řádech všech demokratických právních států. I když tato zásada nebyla explicitně vyjádřena v textu v té době existujících právních předpisů, jedná se podle názoru Nejvyššího soudu o natolik stěžejní zásadu vyplývající z respektování elementární spravedlnosti, že nebylo možné ji ignorovat.

Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a dále v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a dále byl porušen zákon v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, zejména usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného, podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 4/92, a bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. Rtv 132/91, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1992, sp. zn. Rtv 132/91.

V zájmu urychleného postupu a dokončení rehabilitačního řízení Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám meritorně rozhodl tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 T 29/59, a navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1959, sp. zn. To 64/59, v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pak zrušil také další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Namítané porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, Nejvyšší soud nevyslovil. Ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při hodnocení důkazů. Tato ustanovení bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami ani bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni neporušil, neboť v rehabilitačním řízení byly provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci a po jejich zhodnocení z nich vyvozena odpovídající skutková zjištění. Pochybení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami a bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni spočívalo v nesprávných právních závěrech vztahujících se k rozsahu rehabilitace, a nikoli v nesprávném hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud nevyslovil ve výroku ani porušení zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Respektoval tak zásadu vyplývající z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se ve výroku uvádějí jen ta ustanovení, jejichž aplikací došlo k porušení zákona, nikoli ta, která aplikována být měla, avšak v důsledku nezákonného postupu se tak nestalo.

V dalším řízení bude Okresní soud Plzeň - město jako soud příslušný podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, postupovat podle § 15 odst. 1 citovaného zákona. Okresní soud Plzeň - město rozhodne o obžalobě podané na obviněného pro skutek popsaný v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý