6 Tz 20/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 202 tr. ř.



6 Tz 20/2013-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 92 T 185/2011, byl obviněný R. N. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolání obviněného podané proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1161/2012, podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona odcitoval dikci ustanovení § 2 odst. 4, § 202 odst. 2, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a shledal, že těmito zákonnými ustanoveními se soudy obou stupňů při svém rozhodování důsledně neřídily.

Následně poznamenal, že Městský soud v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na 10. 1. 2012. Jak vyplývá z protokolu o konání hlavního líčení, byla samosoudkyní konstatovaná omluva obviněného s žádostí o odročení hlavního líčení zaslaná e-mailem s tím, že obviněný přislíbil doložit potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, což učinil ještě téhož dne. Hlavní líčení bylo odročeno na 2. 2. 2012. Z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2012 se podává, že samosoudkyně po zjištění doručení předvolání obviněnému vyhlásila usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř. V jeho průběhu byla vyslechnuta svědkyně Z. N., podle § 207 odst. 2 tr. ř. byla přečtena výpověď obviněného a podle § 213 odst. 1 tr. ř. byly předloženy stranám listinné důkazy. Závěrem hlavního líčení byl vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným shora uvedeným přečinem a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Až po vypracování rozsudku soudu prvního stupně byla do spisu založena omluva obviněného spolu s potvrzením o pokračování jeho dočasné pracovní neschopnosti, ač soudu prvního stupně byla doručena již dne 1. 2. 2012, tedy ještě před konáním odročeného hlavního líčení. Na omluvu obviněného, který v připojeném textu uváděl, že v době konání hlavního líčení bude hospitalizován, a že proto není schopen se k hlavnímu líčení dostavit, samosoudkyně reagovala záznamem, v němž uvedla, že omluva byla do spisu založena až po konání hlavního líčení dne 2. 2. 2012. Vzhledem k tomu, že obviněný předal omluvu k listovní přepravě až dne 31. 1. 2012, nepovažovala ji samosoudkyně za řádnou a včasnou.

Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že pokud s ohledem na výše uvedené skutečnosti přesto Městský soud v Brně provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a v tomto hlavním líčení vyhlásil napadený rozsudek, porušil tím ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, které obviněnému zaručovalo právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Přitom povinnost Městského soudu v Brně plně šetřit práva a svobody zaručené Listinou vyplývala z ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. Zdůraznil, že skutečnost, že omluva obviněného byla na Městský soud v Brně doručena jeden den před konáním hlavního líčení, ovšem do spisu byla založena až po konání hlavního líčení, nemůže být v žádném případě kladena k tíži obviněného. Je totiž povinností soudu, resp. jeho kanceláří, aby svoji činnost zorganizovaly tak, aby písemnosti byly zakládány do spisů bez zbytečných průtahů, zvláště když je zřejmé, že jsou směřovány ke konkrétní spisové značce a věci, která má být záhy v hlavním líčení projednávána. V daných souvislostech poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010.

Dodal, že pochybení Krajského soudu v Brně, který rozhodoval o odvolání obviněného, je nutno spatřovat v tom, že nedůsledně a v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal postup nalézacího soudu, který shledal správným. Odvolací soud, pokud chtěl dostát své přezkumné povinnosti, měl naopak napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud svým postupem, když zamítl odvolání obviněného, tedy jednal v rozporu s ustanovením § 256 tr. ř.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:
1/ podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 143/2012, byl v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 92 T 185/2011, v ustanoveních § 2 odst. 4, § 202 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušen zákon v neprospěch obviněného,
2/ podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3/ a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, ale porušení zákona neshledal.

Nejvyšší soud v první řadě poznamenává, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 4 tr. ř. platí, že jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.

V ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je zakotveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno .

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Městský soud v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na 10. 1. 2012. Z protokolu o konání tohoto hlavního líčení (založen na č. l . 65 spisu) se podává, že samosoudkyně konstatovala prostřednictvím e-mailu zaslanou omluvu obviněného s žádostí o odročení hlavního líčení a s příslibem doložit potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a v zápětí stanovila nový termín hlavního líčení na den 2. 2. 2012. Kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného od 5. 1. 2012 byla soudu prvního stupně doručena ještě dne 10. 1. 2012. Ani k hlavnímu líčení konanému dne 2. 2. 2012 se obviněný nedostavil. V návaznosti na zjištění, že předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno a že u jeho osoby byla zachována zákonná lhůta k přípravě, vyhlásila samosoudkyně podle § 202 odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř. usnesení, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Následně bylo provedeno důkazní řízení a vyhlášen rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným shora uvedeným přečinem a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (viz protokol o hlavním líčení na č. l . 73 až 78 spisu). Nutno dále zdůraznit, že na č. l . 84 spisu se nachází kopie potvrzení o pokračování dočasné pracovní neschopnosti obviněného s jeho přípisem ze dne 31. 1. 2012, jímž omlouvá svou neúčast u hlavního líčení tím, že v době jeho konání bude hospitalizován. Přesto, že soudu prvního stupně byla tato omluva doručena již dne 1. 2. 2012 (viz obálka na č. l . 85 spisu), z úředního záznamu na č. l . 84 vyplývá, že do trestního spisu byla založena teprve po konání hlavního líčení ze dne 2. 2. 2012, resp. že samosoudkyně, s poukazem na skutečnost, že obviněný měl o důvodech své neúčasti povědomí od kontroly dne 13. 1. 2011 a že předal omluvu k listovní přepravě až dne 31. 1. 2012, tuto nepovažovala za řádnou a včasnou.

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení dne 2. 2. 2012 v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena (viz doručenka na č. l . 56 spisu), tento byl k hlavnímu líčení, jež v dané trestní věci proběhlo dne 2. 2. 2012, včas a řádně předvolán (viz doručenka č. l . 65 spisu), o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu obviněného na č. l . 20 a 21 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (viz usnesení na č. l . 2 a 3 spisu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz vyrozumění na č. l . 46 spisu). Vadným neshledal Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci § 202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2012. Postup nalézacího soudu nekolidoval ani s ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání předmětného hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je třeba dále zdůraznit, že v případě nařízeného prvního hlavního líčení obviněný nejen omluvil svoji nepřítomnost, ale také výslovně požádal o odročení ( o nařízení nového jednání ), v případě druhého jednání pouze omluvil svoji nepřítomnost, avšak nežádal o odročení a ani jinak neprojevil svoji vůli být tomuto jednání přítomen. Nutno dodat, že ani v odvolání, které soudu prvního stupně zaslal ještě před doručením meritorního rozhodnutí a poté ani při veřejném zasedání odvolacího soudu netvrdil, že by žádal o odročení hlavního líčení s tím, že chce být jednání osobně přítomen.

Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné akcentovat, že při veřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2012 o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz protokol o veřejném zasedání na č. l . 100 až 101 spisu) byl obviněný přítomen a byl vyslechnut, a tedy měl (a využil) možnost se v řízení před soudem k věci vyjádřit. Současně měl obviněný také možnost navrhnout doplnění dokazování (prostřednictvím svého obhájce k dotazu odvolacího soudu podle § 215 odst. 4 tr. ř. stran návrhů na doplnění dokazování však toliko ponechal na úvaze soudu, zda by nebylo vhodné vyslechnout matku dítěte a provést důkaz směřující k tomu, jestli jsou zajištěny peníze k úhradě celého dlužného výživného).

Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem (s opětovným připomenutím zvláště skutečnosti, že obviněný ve své omluvě neúčasti u hlavního líčení konaného dne 2. 2. 2012 nepožádal o jeho odročení), Nejvyšší soud dospěl nejen k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení dne 2. 2. 2012 v nepřítomnosti obviněného byly splněny, ale také k závěru, že postup nalézacího soudu (a potažmo i soudu odvolacího) nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak řečeno, řízení jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu (nelze dovozovat, že by došlo k takovému zásahu do práv obviněného, který by odůvodnil závěr, že řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu).

Nutno dodat, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, na které ve své stížnosti pro porušení zákona poukazoval ministr spravedlnosti, nelze s ohledem na odlišné okolnosti případu v trestní věci obviněného aplikovat.

Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Takto rozhodl podle § 274 tr. ř. ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. června 2013


Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý