6 Tz 14/2002
Datum rozhodnutí: 03.04.2002
Dotčené předpisy:




6 Tz 14/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B. proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze 7. 6. 1961, sp. zn. To 59/61, a rozhodl t a k t o :

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze 7. 6. 1961, sp. zn. To 59/61,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 281, § 283 a § 6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. (trestní řád) a tímto usnesením a v řízení, které jeho vydání předcházelo, dále v ustanovení § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), vesměs s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v neprospěch obviněného J. B.

Toto usnesení se z r u š u j e , a dále se ve výroku o vině obviněného J. B. zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1961, sp. zn. 3 T 14/61. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 1991, sp. zn. 2 Rtv 66/91.

Podle § 226 písm. b) tr. řádu se obviněný J. B. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), spočívající v tom, že ač dne 10. 12. 1960 převzal ve svém bydlišti K., okres F.-M. povolávací rozkaz B X OVS M., podle kterého měl dne 3. 1. 1961 nastoupit vojenskou základní službu u vojenského útvaru 9991 R., neučinil tak v úmyslu trvale se z náboženských důvodů vyhnout vojenské službě, neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1961, sp. zn. 3 T 14/61, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let a ke ztrátě čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 1 písm. a), b) cit. tr. zák. po dobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Uvedeného deliktu se obviněný J. B. dopustil podle rozsudečného výroku tím, že ač dne 10. 12. 1960 převzal ve svém bydlišti K., okres F.-M. povolávací rozkaz B X OVS M., podle kterého měl dne 3. 1. 1961 nastoupit vojenskou základní službu u vojenského útvaru 9991 R., neučinil tak v úmyslu trvale se z náboženských důvodů vyhnout vojenské službě.



Odvolání obviněného J. B., podané proti shora citovanému odsuzujícímu rozsudku, bylo usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 7. 6. 1961, sp. zn. To 59/61, jako nedůvodné podle § 281 tr. řádu č. 64/1956 Sb. zamítnuto.



Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 1991, sp. zn. 2 Rtv 66/91, byl shora citovaný rozsudek podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ohledně obviněného J. B. zrušen v celém výroku o trestu odnětí svobody a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 5. 1991.



Rozsudkem téhož soudu z 29. 5. 1991, sp. zn. 2 Rtv 66/91, bylo rozhodnuto, že ohledně obviněného J. B. se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1961, sp. zn. 3 T 14/61, podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29. 5. 1991.



Ministr spravedlnosti České republiky podal proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 7. 6. 1961, sp. zn. To 59/61, u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 256, § 254 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a § 2 odst. 3 tr. řádu č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. B.



V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že ještě před shora uvedeným odsouzením byl obviněný J. B. uznán rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. proto, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské služby u svého útvaru ve F. odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plnit povinnosti s touto službou související, a odvolával se přitom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým.

Obviněnému J. B. byl za tento delikt uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na tři a půl roku a ztráta čestných práv občanských na tři roky. Odsuzující rozsudek nabyl dne 7. 12. 1954 právní moci.

Z existence odsouzení obviněného J. B. již v roce 1954 je proto podle ministra spravedlnosti zřejmé, že obviněný J. B. byl již od počátku rozhodnut trvale se vyhnout vojenské službě vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení. Tento jednotící úmysl byl patrný také z jeho přístupu k trestnímu stíhání bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci ve věci sp. zn. 3 T 14/61, proto mělo být jednání obviněného ze dne 10. 12. 1960 posouzeno jako součást jednoho celku, pro který již byl citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně odsouzen.

Jednalo se tudíž o týž skutek a o věc pravomocně rozsouzenou a další odsouzení obviněného J. B. bylo podle názoru ministra spravedlnosti porušením zásady ne bis in idem .

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze 7. 6. 1961, sp. zn. To 59/61, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a dále aby postupoval podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal stížností pro porušení zákona napadené usnesení i jemu předcházející řízení v souladu s ustanovením § 267 odst. 3, odst. 4 tr. řádu a shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného J. B. ministrem spravedlnosti České republiky, je důvodná potud, že k porušení zákona v přezkoumávaném řízení skutečně došlo a že zákon byl porušen v neprospěch uvedeného obviněného.

Pokud však jde o odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 60/54, kterým argumentuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti, třeba uvést, že toto rozhodnutí již neexistuje a že obviněný J. B. byl obžaloby v této trestní věci pravomocně zproštěn rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 291/2001.

Při trestně procesním posuzování uvedené problematiky z pohledu procesního stavu ex nunc tudíž uvedené odsouzení obviněného J. B. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., nemůže podle názoru Nejvyššího soudu zakládat formální překážku dalšího odsouzení za týž skutek již z toho důvodu, že odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl v mezidobí zrušen.

Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky ovšem nelze především pochybovat o tom, že na jednání, pro které byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Toto ustanovení vymezuje účel samotného zákona o soudní rehabilitaci a současně deklaruje, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a politických právech, byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo rovněž trestní stíhání pro tyto trestné činy.

Na čin obviněného J. B. bylo proto nutno nahlížet jako na čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného výše uvedenými normami, a proto také bylo jeho odsouzení v zásadním rozporu s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly stát podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů v přezkoumávané trestní věci obviněného J. B.

Obviněný J. B. shora uvedeným jednáním toliko uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, konkrétní zákonná úprava, na základě které by mohl občan toto právo realizovat, však tehdy ještě přijata nebyla a obviněný tudíž neměl žádnou faktickou možnost, jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se dostal do rozporu se svým náboženským přesvědčením.

Z tohoto zřetele bylo nutno především hodnotit, zda lze na jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením vůbec pohlížet jako na úmyslný trestný čin. Trestní právo totiž sice v uvedené době formálně proklamativně chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, právní ochrana jednotlivce a jeho základních práv však byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv tehdejší společnosti, což je ostatně patrno i z odsuzujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1961, sp. zn. 3 T 14/61.

Zákon o soudní rehabilitaci neváže ochranu lidských práv a svobod výlučně na Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, nýbrž se dovolává principů demokratické společnosti a poukazuje na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, v mezích článku 10 Ústavy České republiky. Souběžně s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je tak nutno vzít v úvahu článek 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat výhradně omezením stanoveným zákony, nezbytným v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

V konkrétním případě obviněného J. B. bylo tudíž nutno rovněž uvážit, zda se u něho jednalo o omezení tohoto základního práva, či jeho popření, neboť obviněný neměl faktickou možnost beztrestně odmítnout výkon vojenské služby a zvolit kupř. alternativní službu beze zbraně, protože zákon umožňující využití této či podobné eventuality v uvedené době neexistoval.

Nejvyšší soud proto při svém rozhodování přihlížel v prvé řadě k již citovanému ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním účelem bylo zrušení odsuzujících rozsudků za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud souzené skutky směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání obviněných.

Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci vycházel při svém rozhodování v rehabilitačním řízení důsledně právě z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčen a tím v právní moci výrok o vině obviněného J. B. v citovaném odsuzujícím rozsudku a dosáhl by nápravy procesním postupem podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. zákona. Místo toho vadně aplikoval toliko ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 rehabilitačního zákona a vadné odsuzující rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu, což mělo kromě jiného za následek, že výrok o vině zůstal citovaným rehabilitačním rozhodnutím nedotčen.

Další trestní stíhání obviněného J. B., které pokračovalo po právní moci rehabilitačního usnesení, bylo vedeno pouze jako řízení o uložení trestu, resp. o upuštění od jeho uložení a nedotklo se nijak výroku o vině.

Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil porušení zákona ve shora uvedených ohledech a vadná rozhodnutí, event. jejich dosud nezrušenou část, napadená stížností pro porušení zákona, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, která za tohoto procesního stavu pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil. Zrušil takto zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 1991, sp. zn. 2 Rtv 66/91, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o trestu, resp. o neuložení trestu obviněnému J. B., naproti tomu však Nejvyšší soud ponechal nedotčeno pravomocné usnesení téhož soudu z 29. 5. 1991, sp. zn. 2 Rtv 66/91, kterým byl mimo jiné zrušen výrok o trestu z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1961, sp. zn. 3 T 14/61.

Poté Nejvyšší soud České republiky podle § 271 odst. 1 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl, neboť měl k takovému rozhodnutí ve spisovém materiálu dostatečné podklady, a z důvodů shora uvedených obviněného J. B. podle § 226 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zprostil obžaloby.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 3. dubna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k