6 Tz 105/2012
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zákoník, § 235 odst. 1,3 tr. zák.



6 Tz 105/2012-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2013 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. R. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 10 To 35/2011, t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, č. j. 47 T 2/2008-1256 , byl obviněný Ing. R. K. (dále také jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že:

v blíže neurčených dnech nejméně 19. 4. 2002 nařídil a zorganizoval odvezení poškozeného J. K., tak, že dne 19. 4. 2002 v době kolem 10.00 hod. v P., ulici K N. d., odděleně stíhaný J. M., spolu s dalšími dvěma neztotožněnými muži pohrůžkou užití střelné zbraně donutili poškozeného, aby nasedl do blíže neurčeného motorového vozidla typu Peugeot 206 a ulehl na zadní sedadla, přičemž poškozeného přiměli příslibem, že pokud bude rozumný, nic se mu nestane, aby strpěl převoz do rekreační oblasti O., v areálu V., kde byl ve sklepních prostorách chaty č. ... proti své vůli držen do druhého dne ráno, tj. 20. 4. 2002, odkud byl převezen s nasazenými zaslepenými lyžařskými brýlemi do obce V., okres P.-z., do kanceláře užívané obžalovaným, kde byl jedním z únosců vyzván pod pohrůžkou zabití jeho, popřípadě příslušníků rodiny, aby se podřídil pokynům obžalovaného, poté mu byly sňaty brýle a obžalovaný poškozeného přiměl opakovanými výhrůžkami likvidací jeho a dalších rodinných příslušníků podepsat nevyplněné daňové doklady a několik čistých papírů formátu A4, což obžalovaný podle svého sdělení hodlal využít jako doklad, a to zejména použitím příjmových a výdajových pokladních dokladů, kdy dva příjmové doklady měly být vyplněny na firmu IGP, spol. s r. o., IČO 61504220 s datem 13. 5. 2002 na nemovitost Č. a s datem 10. 4. 2002 na nemovitost D., a dva výdajové doklady na jméno R. K., ze dne 13. 5. 2002 na nemovitost Č. a ze dne 10. 4. 2002 na nemovitost D., v celkové hodnotě nejméně 35.800.000 Kč, což byla částka, kterou měl poškozenému za nemovitosti uhradit, a tím by způsobil škodu společnosti IGP, spol. s r. o., IČO 61504220, se sídlem P., J., zastoupené jednatelem J. K., který byl zároveň v té době jediným majitelem společnosti.

Za to byl Ing. K. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. ve spojení s § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Z podnětu podaného odvolání obviněným Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2011, č. j. 10 To 35/2011-1410 , zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. R. K. stížnost pro porušení zákona. Odvolacímu soudu v ní vytýká nesprávný procesní postup při rozhodování o odvolání obviněného, konkrétně pak nevyřešení otázky, zda odvolání, na jehož podkladě napadený rozsudek zrušil, nebylo podáno opožděně. Vrchní soud měl - při signalizaci nejasností kolem zachování lhůty od soudu prvního stupně - ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešit jako předběžnou otázku (např. vyžádáním zprávy Pošty Praha 2 o doručení zásilky obsahující rozsudek nalézacího soudu), zda odvolání obviněného bylo podáno včas. Pokud by tak učinil, zjistil by, že odvolání bylo podáno opožděně a musel by je jako takové podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout. Tuto svoji povinnost však vrchní soud do důsledku nesplnil, otázkou včasnosti podání odvolání se vůbec nezabýval a ani nevysvětlil, proč nezkoumal, zda bylo odvolání podáno v zákonem stanovené lhůtě. Namísto toho napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.

Svůj názor ministr spravedlnosti opřel o následující, v jeho opravném prostředku zmíněné (str. 2-3 stížnosti pro porušení zákona), skutečnosti:

Rozsudek soudu prvého stupně byl vyhlášen v nepřítomnosti obviněného Ing. R. K., proti němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému, přičemž po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, jeho stručného odůvodnění a poučení o právu opravného prostředku se jak přítomná státní zástupkyně, tak obhájce nevyjádřili, zda se práva na odvolání vzdávají či nikoliv (viz č. l. 1206 trestního spisu). Jak vyplývá z obsahu předmětného trestního spisu, po vypracování rozsudku dala předsedkyně senátu dne 11. 10. 2010 kanceláři pokyn k doručení rozsudku státnímu zástupci, obhájci JUDr. Tomáši Sokolovi a uprchlému obviněnému Ing. K. do vlastních rukou prostřednictvím jeho obhájce. Zásilka pro obviněného byla vložena do obálky pro obhájce a obhájci byl zaslán další rozsudek zvlášť na doručenku typ III., který obdržel dne 19. 10. 2010 (viz u č. l. 1320). Kanceláří byly tyto zásilky vypraveny dne 14. 10. 2010. Posléze předsedkyně senátu zjistila, že chybí doručenka stvrzující doručení rozsudku, která by byla podepsána obhájcem za obviněného. Soudní kancelář kontaktovala advokátní kancelář, kde nejprve JUDr. Ch. slíbil doručenku vyhledat a soudu zaslat, a posléze asistentka Š. do telefonu četla z dotyčné doručenky přesné označení zásilky. Následujícího dne se však asistentka Š. telefonicky soudu omlouvala, že se předešlého dne spletla a přečetla jinou doručenku, načež žádala opětovné doručení rozsudku pro obviněného K. do advokátní kanceláře. Podobně reagoval obhájce JUDr. Sokol na písemnou výzvu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, aby byla soudu vrácena předmětná doručenka.

Stížnost pro porušení zákona dále uvádí, že nalézací soud provedl šetření v elektronické evidenci programu Lotus, přičemž bylo zjištěno, že podle evidovaných nadpisů obálek v rubrice "odeslané písemnosti" byly na adresu advokátní kanceláře vypraveny dvě zásilky s rozsudky v této trestní věci, tj. obhájci i do vlastních rukou obviněného Ing. K. prostřednictvím jeho obhájce.

Městskému soudu v Praze bylo dne 30. 11. 2010 doručeno elektronické odvolání obviněného, jež prošlo v listinné podobě podatelnou soudu následujícího dne. V průvodním přípise adresovaném Vrchnímu soudu v Praze předsedkyně senátu upozornila na veškerá zjištění nalézacího soudu ohledně doručení rozsudku do vlastních rukou obviněného prostřednictvím obhájce a vyslovila názor, že odvolání bylo podáno opožděně, neboť zásilku pro obviněného i obhájce advokátní kancelář převzala dne 19. 10. 2010, takže posledním dnem pro podání odvolání byl den 27. 10. 2010 (viz č. l. 1404a).

Ministr spravedlnosti zdůraznil, že odvolací soud se vůbec nezabýval řešením předběžné otázky, zda bylo odvolání podáno obhájcem včas, a předseda senátu nechal dne 5. 9. 2011 opětovně zaslat rozsudek soudu prvního stupně jak obhájci, tak jeho prostřednictvím i uprchlému Ing. K. (viz č. l. 1405). Ačkoli v trestním spise není založena doručenka potvrzující převzetí rozsudku Městského soudu v Praze, který byl soudem druhého stupně zaslán do vlastních rukou obhájce JUDr. Sokola, přikročil odvolací soud k projednání věci. V neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2011 vyhlásil usnesení pod sp. zn. 10 To 35/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se otázkou včasnosti podání odvolání obviněného vůbec nezabýval, ani nevysvětlil, proč nezkoumal, zda bylo odvolání podáno v zákonem stanovené lhůtě.

Před podáním stížnosti pro porušení zákona bylo v rámci přezkumného řízení dotazem na Poště Praha 2 zjištěno, že sporná zásilka s podacím číslem ... byla poštou dodána dne 19. 10. 2010 adresátovi a v recepci advokátní kanceláře ji převzala K. M., přijetí potvrdila razítkem advokátní kanceláře.

Podle názoru ministra spravedlnosti byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 10 To 35/2011 porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a v § 259 odst. 1 tr. ř. Je přesvědčen, že odvolací soud svým rozhodnutím v předmětné trestní věci porušil zákon ve prospěch obviněného Ing. R. K. a v důsledku tohoto rozhodnutí se věc vrací zpět do stadia řízení před soudem prvního stupně, ačkoli mělo být opožděně podané odvolání zamítnuto a rozsudek nalézacího soudu již měl nabýt právní moci. Proto podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 10 To 35/2011, byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a v § 259 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. R. K.

Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola. Ten tak učinil formou osobního vyjádření, když nastalá procesní situace (dle jeho hodnocení pravomocné skončení věci, v níž obhajoval obviněného Ing. K. stíhaného jako uprchlého) mu neumožňuje se k podané stížnosti vyjádřit v procesním postavení obhájce obviněného (nedomnívá se, že by právní vztah založený smlouvou s klientem a navenek manifestovaný plnou mocí předloženou soudu, zaniklý skončením věci, měl nyní obživnout ).

Stížnost nepovažuje za důvodnou a vytýká jí její nesrozumitelnost a nepřehlednost. Nejvyššímu soudu jsou podle něj předkládána tvrzení k událostem starým bezmála tři roky, která nejsou nijak doložena. Ze stížnosti dovodil, že snad v jedné obálce doručené do advokátní kanceláře dne 19. 10. 2010, převzaté pracovnicí advokátní kanceláře, která byla určena pro obhájce obviněného a v níž byl rozsudek, měla být další obálka s rozsudkem doručovaným do rukou advokáta za uprchlého. Zdůraznil, že v procesním řízení zaujímal dvě odlišné pozice současně a trestní řád pro ně upravuje dva odlišné režimy doručování (podle § 62 tr. ř. a § 63 odst. 3 tr. ř.). Mělo tedy být obhájci (advokátovi) obviněného doručováno jednak jako obhájci obviněného (nemá samostatné právo podat odvolání), kdy se nevyžaduje doručení do vlastních rukou, a jednak jako advokátovi v řízení proti uprchlému (zde má obhájce samostatné právo podat odvolání), kdy je vyžadován přísnější režim doručování do vlastních rukou. Obviněný soudem zvolený postup doručování považuje za nepochopitelný a současně neakceptovatelný, neboť fakticky tedy podle konstrukce Městského soudu v Praze by písemnost, která není adresována do vlastních rukou, ale pouze obhájci, obsahovala vevnitř písemnost do vlastních rukou, což ovšem mělo být zjištěno teprve poté, kdy bude svrchní obálka otevřena. Konstatoval, že již nelze ověřit, zda k něčemu takovému došlo anebo jde o tvrzení ex post. Rekonstruovat nelze, zda proběhl tvrzený telefonický rozhovor, který nemá žádnou právní relevanci, a jaký byl jeho obsah.

Nesouhlasí s tím, aby riziko doručování soudních písemností způsobem, který neodpovídá trestnímu řádu, nadto písemností s takto závažným procesním dopadem, nesl adresát, který by snad měl, dokazovat, že soudní obálka s jednou procesní písemností nebyla nadívána ještě nějakou jinou obálkou s písemností, která navíc má vyšší doručovací prioritu.

Poukázal na princip právní jistoty. Má za to, že v případě, kdy odvolací soud považoval odvolání za řádně doručené, nelze s časovým odstupem vystavovat účastníka trestního řízení potřebě nebo dokonce povinností dokazovat, jakým způsobem mu bylo doručováno, a že své odvolání podal řádně.

S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná a je na místě jí vyhovět. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 259 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. na podkladě vyžádaného spisu a dalších listinných důkazů zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení mu předcházející, a shledal, že zákon nebyl porušen.

Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci bylo trestní řízení konané vůči Ing. K. od počátku vedeno formou řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Obviněnému Ing. K. byl nejprve opatřením ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. Nt 3252/2005, podle § 39 odst. 1 tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. Jan Kočí (č. l. 113), kterému bylo doručeno (viz doručenka na č. l. 157) usnesení o zahájení trestního stíhání Ing. R. K. ze dne 21. 9. 2005, ČTS: ÚOOZ 92/V7-2005 (č. l. 156-157). Následně je ve spise na č. l. 116 založena plná moc ze dne 2. 10. 2005, kterou uděluje obviněný Ing. R. K. advokátovi JUDr. Tomáši Sokolovi a kterou ho pověřuje svou obhajobou v předmětné věci. V reakci na tento projev vůle obviněného byl opatřením ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. Nt 3268/2005, ustanovený obhájce Mgr. Jan Kočí zproštěn obhajoby (na č. l. 121). K zániku oprávnění JUDr. Tomáše Sokola obhajovat obviněného Ing. R. K. dosud nedošlo (proto mu byl zaslán opis stížnosti pro porušení zákona s poučením, že se k ní může vyjádřit), neboť k pravomocnému ukončení trestního stíhání obviněného kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, které bylo stížností po porušení zákona napadeno, nedošlo (věc byla vrácena k novému rozhodnutí).

Pro účely rozhodnutí o podané stížnosti je dostačující dále konstatovat, že trestní stíhání obviněného Ing. K. ve formě řízení proti uprchlému se konalo i ve stadiu řízení před soudem a tato zvláštní forma řízení se uplatňovala jak v době vyhlášení v pořadí druhého rozsudku nalézacím soudem, tj. rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 47 T 2/2008-1256 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1199-1206), tak následně i v řízení před soudem odvolacím. Uvedené skutečnosti si byl krajský soud plně vědom, neboť to explicitně plyne z obsahu jím vyhotoveného rozsudku, kdy tuto skutečnost uvádí v jeho odůvodnění na str. 5-6. V rozporu s požadavky, které se odvíjí od faktu vedení řízení proti uprchlému (viz níže), se pak jeví procesní postup, jež nalézací soud zvolil při doručování opisu svého rozsudku osobám, kterým je třeba toto rozhodnutí doručit, resp. osobám oprávněným podat proti němu odvolání, zcela nepřiléhavým. Z referátu předsedkyně senátu ze dne 11. 10. 2010 (č. l. 1320) je zřejmé, že dala pokyn k tomu, aby rozsudek byl doručen jednak státnímu zástupci (prostřednictvím datové schránky), dále obhájci obviněného a rovněž obviněnému, a to prostřednictvím obhájce. Z následujícího referátu ze dne 15. 11. 2010 pak plyne, že obhájce obviněného měl být požádán, aby za obviněného převzetí rozsudku podepsal ( .. požádej ho, nechť podepíše osobně doručenku se jménem obžal. ). Tento zcela nestandardní postup má za následek, že následné snahy o doložení toho, že byl rozsudek řádně a včas doručen nejen na straně obžaloby, nýbrž i na straně obhajoby (i v podané stížnosti zmiňovaný telefonický či písemný kontakt nalézacího soudu s advokátní kanceláří), nemohly vést k nápravě pochybení soudu nastalého při doručování obsílky obsahující rozsudek obhájci obviněného a že tudíž nápravy nebylo možno dosáhnout ani nedůvodně vytýkaným pochybením, kterého se měl (neřešením otázky řádného doručení rozsudku postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř.) dopustit soud odvolací. Pro správné posouzení věci je totiž nezbytné vyjít zejména z následujících ustanovení trestního řádu a jejich aplikaci řešících rozhodnutí:

Otázku doručení rozsudku obecně upravuje ustanovení § 130 tr. ř., dle kterého (ve znění účinném ke dni 11. 10. 2010):

(1) Rozsudek se v opise doručí obžalovanému, státnímu zástupci, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.
(2) Má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim.
(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci.

Tato obecná ustanovení se v plném rozsahu neuplatní v případě, že trestní stíhání vůči obviněnému je vedeno ve formě řízení proti uprchlému podle hlavy dvacáté, oddílu druhého trestního řádu. V důsledku toho, že v takovém řízení nevystupuje plnohodnotným způsobem obviněný, jež nemůže pro svou nepřítomnost vykonávat zákonem přiznaná procesní práva, stanoví ustanovení § 304 tr. ř., že: Obviněný musí mít v řízení proti uprchlému obhájce, který má stejná práva jako obviněný. . Pokud jde o doručování písemností v řízení konaném proti uprchlému, řídí se toto ustanovením § 306 tr. ř., které stanoví, že .. se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci . Potřebu respektovat ustanovení § 306 odst. 1 tr. ř. zdůraznilo rozhodnutí publikované pod č. R 28/2007-II Sb. rozh. tr. (zaobíralo se otázkou doručování rozhodnutí odvolacího soudu), na které lze přiměřeně odkázat. I toto rozhodnutí totiž vyšlo z toho, že V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) .. doručují pouze obhájci .

Způsoby doručování písemností upravují ustanovení obsažená v hlavě třetí, oddíle pátém trestního řádu. Je-li osobě, která má právo podat proti rozhodnutí opravný prostředek, doručován rozsudek soudu prvního stupně, je třeba tuto písemnost doručovat do vlastních rukou adresáta, neboť tento způsob vyplývá z ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož Do vlastních rukou se doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí . Ve vztahu k řízení proti uprchlému obsahuje citovaný oddíl ustanovení § 63 odst. 3 tr. ř., které stanoví, že: Doručují-li se obhájci v řízení proti uprchlému písemnosti určené pro obviněného (§ 306 odst. 1), postupuje se způsobem platným pro doručování obviněnému . .

Z uvedených ustanovení trestního řádu lze vyvodit, že v situaci, kdy je vedeno řízení proti uprchlému, se opis rozsudku soudu prvního stupně nedoručuje obviněnému, nýbrž toliko jeho obhájci, ve vztahu k němuž je však nezbytné zachovat stejný režim, jako by bylo doručováno obviněnému. Jinými slovy řečeno, opis rozsudku soudu prvního stupně je třeba obhájci doručovat do vlastních rukou. Stran tohoto právního závěru lze odkázat i na rozhodnutí publikované po č. R 20/1973 I Sb. rozh. tr., v němž bylo zaujato stejné stanovisko ( V řízení proti uprchlému je obhájce osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek /ve smyslu § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř./, a proto je potřeba mu rozsudek doručit do vlastních rukou. ).

Protože podle ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. Nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení (viz §§ 45 50 l o. s. ř., ve znění účinném kde dne 11. 10. 2010), bylo na soudu prvního stupně, aby adekvátní volbou správného typu obálky zajistil řádné doručení rozsudku obhájci obviněného. V daném směru měl soud prvního stupně postupovat i s přihlédnutím k obsahu interních předpisů, konkrétně příslušných ustanovení Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 5. 2009, č. j. 58/2009-OD-ORg, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností v občanském soudním řízení, vzory výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a potvrzení o přijetí, resp. téže instrukce ve znění ze dne 30. 6. 2009, dle níž (§ 5): Stanoví-li předseda senátu (samosoudce), který vyřizuje věc , že písemnost bude doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, určí rovněž, jaký druh obálky bude použit k doručení jednotlivým adresátům. , přičemž (§ 5a) Při doručování v trestním řízení se stanovených druhů obálek použije ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů přiměřeně .

Pro doručování do vlastních rukou jsou (§ 2 citované instrukce) zásadně určeny obálky typu I. (doručování do vlastních rukou) a typu II. (doručování do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení), u nichž je - v závislosti na obsahu doručované písemnosti - možno provést modifikace, tj. lze zvolit zvláštní způsob doručení. Městský soud v Praze však prokazatelně svůj rozsudek obhájci obviněného do vlastních rukou nezasílal, neboť to plyne jak z textu referátu na č. l. 1130, tak zejména z doručenky zde založené, z níž lze zjistit, že JUDr. Tomáši Sokolovi byl rozsudek zaslán v obálce typu III. Toto zjištění je rozhodné pro celé posouzení věci.

Nebyl-li obhájci obviněného až do předložení věci odvolacímu soudu doručen opis rozsudku způsobem, který plyne z výše citovaných ustanovení trestního řádu, není možno učinit závěr, že této oprávněné osobě počala plynout lhůta k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Její běh je totiž ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. vázán právě na okamžik ( řádného ) doručení opisu rozsudku ( Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku. ) . Je nadbytečné dodávat, že veškerá komunikace, která byla soudem vedena s advokátní kanceláří, stran otázky doručení obsílky obsahující opis rozsudku, kterou uvedený soud prostřednictvím obhájce zasílal obviněnému, byla zcela redundantní, neboť z pohledu následně řešené problematiky, zda odvolání podané proti rozsudku soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě nebo až po ní, nemohla přinést žádných poznatků, které by následně mohl odvolací soud právně relevantním způsobem využít při svém rozhodování. Pro rozhodování věci nemá žádného významu ani zjištění, že se obhájce s obsahem rozsudku seznámil a proto ani nežádal jeho opětovné doručení (viz vyjádření obhájce na č. l. 1388-1389), resp. že se tak mohlo stát v okamžiku, který by umožňoval učinění závěru tvrzeného mimořádným opravným prostředkem, tj. že odvolání obhájce podané (č. l. 1351-1362, resp. 1363-1385) bylo podáno opožděně, neboť podstatné je to, co odeznělo v jeho vyjádření ( Doposud jsem neobdržel rozsudek způsobem, který předpokládá ustanovení § 304 tr. ř. a k tomu výkladová judikatura, tedy do vlastních rukou. ) a zůstalo zcela nezpochybněno.

Při těchto zjištěních nelze klást odvolacímu soudu za vinu, že neprovedl další nezbytná šetření a nevyřešil si otázku včasnosti či opožděnosti podání dovolání obhájcem prostřednictvím ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., neboť takový postup by jako nezbytný bylo třeba provést pouze tehdy, vznikla-li by pochybnost o tom, zda a k jakému datu byla obhájci doručena zásilka adresovaná soudem jemu (jako obhájci obviněného vůči němuž je vedeno řízení proti uprchlému) a zaslaná mu do vlastních rukou. O takovou situaci se však ve věci posuzované zjevně nejednalo a proto provádění jakéhokoli šetření, jehož neprovedení je odvolacímu soudu vytýkáno, nebylo nezbytné k tomu, aby odvolací soud mohl ve věci rozhodnout. Pokud o podaném odvolání rozhodl až poté, co sám zaslal obhájci opis rozsudku soudu prvního stupně (ač toto obhájce nepožadoval), nelze mu z hlediska dodržení požadavků kladených na rozhodování odvolacího soud nic vytýkat.

Nejvyšší soud proto shledal, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 10 To 35/2011, nedošlo aplikací § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 259 odst. 1 tr. ř. k porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. R. K., jak tvrdil ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti. Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší soud v posuzované věci rozhodl tak, že podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil