6 Tdo 995/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku



6 Tdo 995/2016-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2016
o dovolání obviněného A. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného A. J. z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se tohoto obviněného. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 261 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se obviněného P. Š.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

1) Obvinění A. J. a obviněný P. Š. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že po vzájemné dohodě, s cílem vylákat od společnosti Viva leasing, a. s., finanční prostředky, použít je pro svoji potřebu a neuhradit dohodnuté splátky, dohodli zpětný leasing souboru technologických zařízení, v jehož rámci jimi ovládaná společnost Extra auto, s. r. o. prodala společnosti Viva leasing, a.s., uvedený soubor technologických zařízení za částku 18.840.000,- Kč a vzápětí si ho na leasing pronajala, a při realizaci této operace dne 1. 10. 2010 uzavřel obviněný P. Š., jednající z pozice jednatele společnosti Extra auto s.r.o., v přítomnosti obviněného A. J., podle jehož instrukcí postupoval, v sídle společnosti Viva leasing, a.s. s touto společností nejdříve jako prodávající kupní smlouvu, jejímž převodem byl převod uvedeného souboru zařízení na tuto společnost, a vzápětí jako nájemce leasingovou smlouvu, na jejímž základě získala společnost Extra auto s.r.o. daný soubor zařízení zpětně do leasingového pronájmu, a téhož dne vystavil jménem společnosti Extra auto s.r.o. na řad společností Viva leasing, a.s., blankosměnku bez vyplněné směnečné sumy, tuto podepsal zároveň jako ručitel-avalista, a to společně s obviněným A. J., jenž tak učinil jednak sám za sebe, jednak jako jednatel společnosti Gaudare, s.r.o., a při té příležitosti podepsal rovněž dohodu o předání a vyplnění směnky mezi společností Extra auto s.r.o., jakožto výstavcem, a společností Viva leasing, a.s., jakožto věřitelem, načež podle smluvních podmínek uzavřené leasingové smlouvy byla z celkové částky, která měla být vyplacena společnosti Extra auto s.r.o., odečtena akontace a první leasingová splátka v celkové výši 8.729.430,- Kč, takže v průběhu října zaslala společnost Viva leasing, a.s., na účet společnosti Extra auto s.r.o., vedený u Raiffeisenbank, a.s., ve splátkách (specifikovaných ve výroku o vině rozsudku) celkovou částku 9.579.427,- Kč, přičemž v návaznosti na to disponent výše uvedeného účtu, obviněný P. Š., v měsíci říjnu roku 2010 celou tuto částku z účtu postupně odčerpal, a to jednak hotovostními výběry, jednak převody na účet vedený u Raiffeisenbank, a.s., ve prospěch společnosti Best Credit Group, a.s., jehož jediným disponentem byl obviněný A. J., a na účet společnosti Extra auto s.r.o., k němuž měli dispoziční právo oba obvinění, převedl obviněný P. Š. z tam označeného účtu Extra auto s.r.o., na další tam specifikované bankovní účty této obchodní společnosti, jakož i na tam vedený účet společnosti Best Credit Group, a. s., tam uvedené finanční částky a dále vybral tam uvedenou finanční hotovost, přičemž další měsíční splátky ve výši 1.601.790,- Kč na základě uzavřené leasingové smlouvy platné vždy k prvnímu dni v měsíci nebyly v sjednaných termínech ani později hrazeny, obvinění použili finanční prostředky získané od společnosti Viva leasing a.s., způsobem neumožňujícím společnosti Extra auto s.r.o., vyprodukovat zdroje na splnění závazků z uzavřené leasingové smlouvy, umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu dané apretizační výrobní linky pro produkci sklovláknité síťoviny a tímto jednáním způsobili společnosti Viva leasing a.s., nyní KCP Invest a.s., celkovou škodu ve výši nejméně 9.210.666,- Kč (podrobněji viz rozsudek soudu prvního stupně).

2) Obviněný A. J. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z tohoto rozsudku a za s ním sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.

3) Obviněný P. Š. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku z tohoto rozsudku a za s ním se sbíhající pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl mu současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.

4) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. J. (proti všem výrokům) a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných A. J. a P. Š. (pouze proti výroku o trestu) odvolání.

5) Vzhledem k tomu, že nebyly splněny procesní podmínky pro projednání odvolání obviněného A. J. a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obou obviněných pouze do výroku o trestu, vyloučil Vrchní soud v Praze trestní věc obviněného A. J. k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 5 To 72/2015. Trestní věc obviněného P. Š. byla dále vedena pod sp. zn. 5 To 31/2015, přičemž odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. Š. proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Odvolání obviněného A. J. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch tohoto obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

6) Dne 19. 7. 2016 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu dovolání, které podal obviněný A. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015. Uvedené dovolání bylo u Nejvyššího soudu zapsáno pod sp. zn. 6 Tdo 996/2016. Současně však bylo také předloženo dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného P. Š. do výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, a toto dovolání bylo u Nejvyššího soudu zapsáno pod sp. zn. 6 Tdo 995/2016.

7) Vzhledem k tomu, že obě usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, ve věci obviněného P. Š., a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, ve věci obviněného A. J.), se vztahují k téže trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, a s přihlédnutím k obsahu a vzájemné souvislosti obou uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, která navazují na uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, byly dány podmínky pro společné řízení, a proto rozhodl Nejvyšší soud dne 30. 8. 2016 pod sp. zn. 6 Tdo 996/2016, podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tdo 995/2016.

8) Obviněný A. J. podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Jako stěžejní argument k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl nesprávný výpočet škody způsobené poškozené společnosti předmětným trestným činem, a to zejména z důvodu neodečtení hodnoty předmětu kupní smlouvy, jejíž vlastnictví poškozená společnost na základě uvedené smlouvy nabyla. Obdobný argument vztahující se k nesprávnému výpočtu škody obviněný použil rovněž při nezohlednění výše daně z přidané hodnoty, kterou byla poškozená společnost oprávněna uplatnit na vstupu k odpočtu . V souvislosti s uvedenými námitkami zpochybňuje samu podstatu odsouzení pro trestný čin podvodu. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný rovněž zpochybnil samotný výpočet hodnoty předmětu výše uvedené kupní smlouvy a s tím související rozhodnutí soudů o odmítnutí jím navrhovaných důkazů, které nebylo podle názoru obviněného dostatečně odůvodněno. Pochybení v odůvodnění napadeného rozhodnutí spatřuje obviněný taktéž v nedostatečném vypořádání se odvolacího soudu s doplňujícím přednesem obhájce obviněného při veřejném zasedání. V rámci dalšího z uplatněných dovolacích důvodů týkajícího se nesprávnosti výroku o trestu, uplatněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný vytkl soudům nižších stupňů především nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to zejména s ohledem na jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin, který je s předmětným trestným činem ve vícečinném souběhu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřila k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Dále konstatovala, že ač jde v případě námitek týkajících se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zák. o námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně se tak plně ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů o výši škody, která byla předmětným trestným činem způsobena, jakož i se správností dokazování provedeného ve vztahu k této skutečnosti. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek souvisejících s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení o nepodřaditelnosti těchto námitek pod uvedený dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a vyjádřila svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

10) Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, které podal v neprospěch obviněného P. Š. do výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014,ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, uplatil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv byly v řízení mu předcházejícím dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť řádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v důsledku čehož byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na podporu tohoto svého tvrzení nejvyšší státní zástupce argumentoval především absencí vyjádření mimořádných okolností, způsobilých odůvodnit postup nalézacího soudu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce dále rozsáhle doplnil, že okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, které byly v rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedeny, svým charakterem odpovídají spíše okolnostem polehčujícím ve smyslu ustanovení § 41 tr. zákoníku, a proto nejsou dostatečně způsobilé uvedený postup soudů nižších stupňů odůvodnit.

11) Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se výroku o trestu odnětí svobody uloženého P. Š., jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na takto zrušený rozsah napadených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], shodně jako dovolání nejvyššího státního zástupce. Obě dovolání byla podána osobami oprávněnými [v případě obviněného prostřednictvím obhájce § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.; v případě nejvyššího státního zástupce nejvyšším státním zástupcem § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

13) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

14) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že uvedený dovolací důvod se uplatní, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

16) Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. Š. proti výroku o trestu

17) Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím shora uvedených dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g), l), h) viz výklad shora bod 13-16] vyjádřil své přesvědčení, že odvoláním státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně spočíval na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, vztahujícím se k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku kterého byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

18) Nejvyšší soud uvádí, že v kontextu obsahu dovolacích námitek, mu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným rozsudkem bylo důvodně rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřísluší mu zkoumat rozsah tohoto snížení, vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Řešení této otázky proto nespadá do rámce tohoto dovolacího důvodu.

19) Nejvyšší soud z těchto důvodů soustředil svoji pozornost na posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí (a jemu předcházející rozsudek) je zatíženo nejvyšším státním zástupcem tvrzenou právní vadou.

20) V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Jestliže mu byl napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, jde nesporně o trest vyměřený pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.

21) K uvedené problematice je zapotřebí uvést, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

22) Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.

23) Okolnostmi případu z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zejména všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 5/1966 Sb. rozh. trest.). Okolnostmi případu ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 690 s.]. Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možnosti nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele, mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu, anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek.

24) Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele , které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 690 s.).

25) Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Při posuzování splnění této zákonné podmínky je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) může a musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru stanovená v § 39 tr. zákoníku, včetně okolností polehčujících a přitěžujících podle § 41 a 42 tr. zákoníku. Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1 tr. zákoníku) nebo i ochranné opatření (§ 98 tr. zákoníku) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 691 s.).

26) Z naznačeného výkladu je patrné, že argumentace nejvyššího státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Dovolatel podal obsáhlý výklad podmínek aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, včetně odkazů na judikaturu, jež tyto podmínky konkretizuje. Základním dovolacím argumentem je, stručně řečeno, zdůraznění výjimečnosti institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele, že tato výjimečnost v daném případě nebyla pouhým souhrnem existence polehčujících okolností dána, a dále poukaz na nedostatečné odůvodnění ze strany soudů nižších stupňů.

27) Nejvyšší soud k těmto úvahám připomíná, že soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy mimo trestní sazbu (pod její spodní hranici), přičemž zvolený postup odůvodnil především jeho nižším podílem na spáchané trestné činnosti, včetně téměř nulového prospěchu, který předmětnou trestnou činností získal. Tento trest byl obviněnému uložen jako trest podmíněný, se zkušební dobou v trvání pěti let. Výši uvedeného trestu nalézací soud odůvodnil uložením dalšího trestu, bránícího obviněnému ve výkonu dalších podnikatelských aktivit, ve spojitosti s kterými se dopustil postihované trestné činnosti. V neposlední řadě pak jako další z okolností ospravedlňujících mimořádné snížení trestu soud prvního stupně uvedl dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, jakož i skutečnost, že obviněný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nutno podotknout, že oproti odůvodnění výroku o vině je odůvodnění výroku o trestu značně kusé a již zcela postrádá jakoukoli zmínku o tom, že by se soud zabýval hledisky vymezenými pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mj. konkrétně uvedl, zda to byly poměry pachatele nebo okolnosti případu, které v kontextu s požadavkem nepřiměřené přísnosti trestu pro obviněného a okolnosti možnosti nápravy obviněného uložením trestu kratšího trvání, jej vedly k závěru o vhodnosti použití uvedeného ustanovení.

28) Odvolací soud v reakci na námitky státní zástupkyně obsažené v odvolání, kterými zpochybnila správnost výše uvedeného postupu soudu prvního stupně, doplnil argumentaci soudu prvního stupně v tom, že s ohledem na další skutečnost, jíž byla snaha obviněného uhradit způsobenou škodu, kdy k tomuto účelu uzavřel s poškozenou společností dohodu o splátkách, kterou úspěšně plnil, hodnotil postup nalézacího soudu jako souladný se zákonem, když mj. uvedl, že aplikace podmínek ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je v případě obviněného Š. hraniční.

29) Nejvyšší soud tedy shrnuje, že okolnosti, pro které byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 209 odst. 5 tr. zákoníku spočívaly podle zjištění soudů nižších stupňů v tom, že k osobě obviněného nebyly zjištěny negativní poznatky, je nutno na něj pohlížet jako na osobu netrestanou, na škodě se podílel menší měrou než spoluobviněný, nekončila u něj převážná část zisku, napomohl k objasnění stíhané trestné činnosti, přičemž soud druhého stupně ještě doplnil, že s poškozenou společností uzavřel Dohodu o splátkách a uhradil 300 000 Kč a doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody.

30) V rámci komplexního posouzení věci považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr., které uvádí, že nelze vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možno hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 tr. zákoníku (význam tohoto rozhodnutí nelze přehlédnout v rámci případného rozhodování o trestu).

31) Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by sám podrobněji rozvedl úvahy soudu prvního stupně, které sice pokládal za hraniční avšak správné, nemůže Nejvyšší soud z odůvodnění jeho rozhodnutí dovodit, které byly ony okolnosti případu (poměry pachatele) spolu s dalšími kumulativně stanovenými podmínkami, které jej vedly k závěru o správnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže bylo shora Nejvyšším soudem poukázáno na rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr., je nutno současně také upozornit na rozh. č. II/1967 Sb. rozh. tr., a z něj plynoucí závěr, že za obvyklé (ve většině případů), nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, lze stěží podřadit vedení řádného života před činem, upřímnou lítost, dobrovolnou náhradu škody. Na shora uvedené okolnosti poukazují rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by konkretizovaly, v čem byly tyto okolnosti případu, které jsou zpravidla aplikovatelné v rámci příslušné trestní sazby tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu a odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zmínit je rovněž možné rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr. V souvislosti s argumentací soudů ohledně podílu jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti je nutno nad rámec jejich úvah poukázat na to, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jako spolupachatelé, a sám soud prvního stupně zmiňuje (str. 37 rozsudku), že škoda jimi způsobená je velká, činí téměř dvojnásobek hraniční škody velkého rozsahu . Zmiňují-li soudy ve svých rozhodnutích, že převážná část zisku skončila u obviněného J. a nikoli obviněného Š., pak je potřebné uvést a brát v úvahu při posuzování okolností případu a vypořádání se v odůvodnění rozhodnutí skutečnost, že jediným disponentem s účtem, kam byly poškozenou společností peníze poukázány, byl obviněný Š., který jednak část prostředků zaslal na účet, ke kterému měl dispoziční právo pouze obviněný J., a část na účet, ke kterému měli dispoziční právo oba obvinění. Ze skutkového zjištění mj. vyplývá, jaké konkrétní částky byly zaslány na účet, k němuž měl dispoziční právo obviněný J. a jaké částky z celkové sumy 9 579 427 Kč byly zaslány na společný účet. Bez povšimnutí soudů rovněž zůstalo skutkové zjištění, že obviněný vybral v hotovosti částku 467 000 Kč, která je podstatně vyšší než částka, kterou splatil a nelze na ni nahlížet izolovaně při existenci již výše uvedeného dispozičního práva obviněného Š. Za situace, kdy byl soudy obviněnému ukládán souhrnný trest, bylo potřebné také tuto okolnost předchozího odsouzení posuzovat v komplexu dalších okolností [soud prvního stupně k obviněnému Š. uvedl, že mu toto odsouzení přitěžovalo (neshledal však žádné zásadnější přitěžující okolnosti), bylo však v podstatě vyváženo tím, že napomohl k objasnění nyní stíhané trestné činnosti viz str. 38 rozsudku].

32) S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy z rozhodnutí soudu druhého stupně, který považoval za správné úvahy soudu nižšího stupně, nevyplývá (shodně jako rozhodnutí soudu prvního stupně), které byly ony okolnosti případu (poměry pachatele) spolu s dalšími kumulativně stanovenými podmínkami, které jej vedly k závěru o správnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil rozhodnutí napadené dovoláním nejvyššího státního zástupce (dále byla také zrušena rozhodnutí obsahově na zrušené usnesení navazující). Z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že je vyloučen postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vyplývá z něj, že při ukládání trestu nebylo v rozhodnutích řádně odůvodněno, které byly ony okolnosti, které byly tak intenzivní a závažné, že výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, zda některé z nich nebyly např. posuzovány několikrát ve prospěch obviněného. V neposlední řadě nutno poukázat na rozhodnutí č. I/1965 a z něj plynoucí závěr, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno.
K dovolání obviněného A. J.
33) Nutno podotknout, že v bodě I. dovolání obviněný odkazuje na dovolací důvody, které uplatňuje; v bodě II. shrnuje skutkové závěry soudů obou stupňů; v následujícím bodě opět označeném II. zmiňuje zákonná, judikaturní a teoretická východiska dovolacích námitek, kde odkazuje na komentáře k trestnímu zákoníku a namítá, že vzhledem k použité právní kvalifikaci jednání obviněného v souvislosti s uzavírám dvoustranných právních jednání při sjednávání tzv. zpětného leasingu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zák., za současného použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu se zákonným znakem v podobě těžšího následku škody velkého rozsahu je nutno na škodu nahlížet ve smyslu rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr., kdy škoda představuje hodnotu, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoli obohacení pachatele . Dále poukazuje na teoretické závěry k definici omylu a otázku omylu ve vztahu k leasingovým smlouvám a poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabývajících se otázkou trestné činnosti v rámci leasingových vztahů. Z těchto rozhodnutí poukazuje např. na to, že z dikce skutkové podstaty trestného činu podvodu vyplývá, že v rámci právního posouzení je nezbytné pečlivě identifikovat vzniklou škodu, přesně ji označit a kvalifikovat a zejména přesně označit subjekt, který byl tímto trestným činem poškozen (v jaké výši) a stejným způsobem označit i subjekt, který se takovým jednáním obohatil . V následném bodě III. označeném jako vlastní námitky proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení odkazuje opětovně na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tz 272/2001 a sp. zn. 3 Tdo 767/2012) s tím, že je nutno si uvědomit, komu vznikla škoda, z jakého jednání (např. z jednání, kdy pachatel v kupní smlouvě zamlčí okolnosti, že nemůže na kupujícího přejít vlastnické právo k předmětu, který má být předmětem zpětného leasingu; či jde o vadu, která snižuje oproti představám kupujícího cenu věci, zamlčení finanční situace leasingového nájemce k leasingovému pronajímateli atd.), když uvedené vztahy si soud druhého stupně neujasnil. Opětovně poukazuje na to, že škodou může být jen hodnota, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoliv výše obohacení pachatele . Ze strany poškozené společnosti šlo podle mínění obviněného o smlouvu odvážnou, do které ji nikdo nenutil, a má-li být zkoumáno, o jakou hodnotu se majetek poškozené společnosti zmenšil, pak se nelze obejít bez znaleckého posouzení předmětné linky. Za nesprávný rovněž považuje závěr soudů ohledně části kupní ceny, tvořené částkou, odpovídající výši daně z přidané hodnoty . Další výhrady (viz bod IV. dovolání) označil obviněný jako nedostatečná zjištění skutkového stavu a ústavní deficity napadeného rozhodnutí . V této části argumentuje tím, že skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a k tomu účelu měli být vyslechnuti svědci, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, za jakou částku chtěla poškozená společnost předmětnou linku prodat, a pokud by se jednalo o částku svědky zmiňovanou, nemohla by poškozené společnosti vzniknout žádná škoda, a tím by nebyl naplněn znak škody u trestného činu podvodu. Uvedené návrhy však byly zamítnuty s konstatováním, že by na skutkových závěrech nemohly ničeho změnit, což podle obviněného v souvislosti s ústavním deficitem spočívajícím v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně jsou okolnosti, pro které nemůže rozhodnutí soudu druhého stupně obstát.

34) Pokud jde o námitky obviněného, musí Nejvyšší soud předně uvést, že trestného činu podvodu se dopustí pachatel, který mj. sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Ze skutkového zjištění vyplývá, že obvinění po vzájemné domluvě , kterou obviněný popírá, přistoupili k jednání se společností VIVA leasing a. s., s cílem od této společnosti vylákat finanční prostředky, které chtěli použít pro svoji potřebu. Vzhledem k tomu, že soudy hodnotí jednání obviněných jako jednání s cílem vylákat , je potřebné na celou situaci nahlížet v kontextu veškerých úkonů činěných ze strany obviněných. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že obvinění potřebovali finanční prostředky (viz str. 34), neboť pociťovali akutní nedostatek finančních prostředků (str. 12 rozsudku), a proto zpětný leasing byl příležitostí, jak finanční zdroje získat. Ze skutečností uváděných soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí se mj. naskýtá také možný závěr, že primárním zájmem obviněných tedy nebylo získání finančních prostředků z tzv. zpětného leasingu na zprovoznění apretizační linky na výrobu perlinky, neboť jak uvedl obviněný A. J. JUDr. P. H., generálnímu řediteli společnosti VIVA leasing a. s. (viz č. l. 19 rozsudku) či jak uvedl obviněný P. Š. (viz č. l. 14 rozsudku) inkasované peníze v rámci zpětného leasingu měly být obratem převedeny na společnost Best Credit Group a. s. a měly být využity na překlenutí tehdejšího akutního nedostatku disponibilních finančních prostředků. To, jak budou hrazeny splátky zpětného leasingu, obviněný (Š.) neřešil, a to ani se zástupci společnosti VIVA leasing a. s. (viz str. 15) rozsudku.

35) Z výše uvedeného vyplývá, že obvinění potřebovali finanční prostředky a vzhledem k omezenému přístupu k bankovním úvěrům, byla forma zpětného leasingu příležitostí jak tyto získat. Proto došlo k jednání se společností VIVA leasing a.s., která přistoupila na jednání o tzv. zpětném leasingu.

36) Jak již bylo uvedeno shora, skutkové zjištění soudu prvního stupně spočívající v konstatování vzájemné domluvy s cílem vylákat finanční prostředky a použít je pro svoji potřebu má podle soudu prvního stupně vystihovat znaky trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Veškeré další skutkové zjištění je však již soustředěno jen na popis uzavírání leasingové smlouvy s tím, kdy a v jakých částkách byly finanční prostředky od poškozené společnosti zaslány na účet společnosti Extra auto s. r. o., kdo, kdy a na jaké účty došlé finanční prostředky dále přeposílal (téměř tři strany výroku ze tří a půl strany), s následným konstatováním, že použité finanční prostředky byly použity způsobem, který neumožňoval společnosti Extra auto s. r. o. vyprodukovat zdroje na splnění závazků z uzavřené leasingové smlouvy, umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu a způsobili poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 9 210 666 Kč (aniž by byl konkrétně vymezen znak uvedení v omyl, v jakém jednání obviněných spočíval).

37) Z popisu skutku tedy vyplývá pouze tolik, že obvinění jednali po vzájemné domluvě, což obviněný J. zpochybňuje. V případě těchto námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ke skutkovému zjištění, že obvinění jednali po vzájemné domluvě se podrobně vyjádřil soud prvního stupně v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku, kde popsal jednotlivé úkony provedené obviněným J. a obviněným Š. (viz např. str. 12 obv. Š. informoval obviněného J. o možnosti zpětného leasingu; str. 14 obv. J. požádal obv. Š., aby kontaktoval VITA leasing a. s., s poptávkou zpětného leasingu; str. 17-18 svědci T., Š., PhDr. K. popsali pracovní vztah obviněných, případně jednání s nimi atd.). S uvedeným závěrem se ztotožnil soud druhého stupně a Nejvyšší soud pouze dodává, že uvedené závěry soudů jsou logické, vyplývají z provedených důkazů a nesvědčí o libovůli soudů při hodnocení důkazů.

38) Dále je v rozhodnutích soudů nižších stupňů argumentováno tím, že cílem obviněných bylo vylákat od poškozené společnosti finanční prostředky, použít je pro svoji potřebu a neuhradit dohodnuté splátky . V souvislosti s tímto skutkovým zjištěním však z celého skutkového zjištění nevyplývá, v čem spatřoval soud prvního stupně onen zákonný znak uvádění někoho v omyl , který byl vyjádřen v právní větě .

39) V této souvislosti se naskýtá několik alternativ jednání obviněných, která by mohla vykazovat znak uvedení v omyl a která jsou okrajově zmíněna v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak dle názoru Nejvyššího soudu nejsou vyjádřena v popisu skutku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se naskýtá možnost dovození úmyslu uvést společnost VITA leasing a. s., v omyl např. z konstatování, že obvinění uváděli poškozené společnosti nepravdivé údaje ohledně své solventnosti k hrazení splátek leasingové smlouvy. Mohli však také poškozenou společnost uvádět v omyl již tím, že zamlčeli stav předmětu kupní smlouvy. Zde nelze přehlédnout, byť uvedená skutečnost vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že k hodnotě předmětu kupní smlouvy a následné hodnotě předmětu leasingové smlouvy se sešla (28. 3. 2012) komise složená z konstruktéra, který linku vyvinul (Ing. M. K.), ředitele společnosti Lamitek s.r.o., která linku vyrobila (J. S.) a majitele společnosti ConTek s. r. o., která provedla elektroinstalaci jejího řídícího systému, přitom bylo konstatováno, že její demontáž byla neprofesionální, některé z klíčových součástí chyběly atd. Podstatné však bylo zjištění, že nebyla provozuschopná a to již od jejího nákupu společností Extra auto s. r. o. (uvedené skutečnosti jsou v souladu se závěry uvedenými v rozsudku na str. 14, kdy obviněný Š. uvedl, že záměr o zprovoznění linky byl odsunut do budoucna, mj. s ohledem na to, že linka nebyla úplná). Soudy pak dospěly k závěru, že s ohledem na vyjádření uvedené komise a prodej linky dne 4. 9. 2014 za částku 121 000 Kč, komponenty, které byly v posuzovaném případě předmětem leasingu, měly tržní hodnotu odpovídající ceně dosažené při jejich prodeji.

40) V souvislosti s otázkou podvodu a vzniku škody považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že trestný čin podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž tato skutečnost má význam i pro stanovení výše škody. Zásadně přitom platí, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, viz rozh. č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba podotknout, že škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy. Jedná se tak nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s. 2057).

41) Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze dovozovat, že uvádění zástupců poškozené společnosti v omyl mohl zmíněný soud spatřovat mj. také v tom, že tzv. zpětný leasing byl pouze zástěrkou k získání finančních prostředků od kupující společnosti VIVA leasing a. s., čemuž by mohlo odpovídat odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 36 rozsudku), kde uvedl, že ze strany obviněných šlo v posuzovaném případě o získání finančních hodnot a tzv. zpětný leasing tedy odprodej daného předmětu leasingu a jeho zpětný leasingový pronájem byl pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle . Stručně řečeno, uvedené konstatování v odůvodnění soudu prvního stupně by bylo možno interpretovat tak, že obvinění svým jednáním uvedli poškozenou leasingovou společnost v omyl tvrzením nepravdivých skutečností, kdy jejich úmysl nesměřoval k uzavření leasingu, který by řádně chtěli splácet, ale k okamžitému získání a použití finančních prostředků z kupní smlouvy, přičemž k navození serióznosti svého jednání použili právě institut tzv. zpětného leasingu, který měl poškozeným garantovat návratnost jejich investice (takto jednoznačně však skutkové zjištění, které je převzaté z obžaloby nevyznívá).

42) Vzhledem k tomu, že z popisu skutku není zřejmé, zda základní znak trestného činu podvodu uvedení jiného v omyl spatřoval soud prvního stupně v tom, že obvinění poškozenou společnost uvedli v omyl tím, že této při uzavírání leasingové smlouvy zamlčeli svoji finanční situaci (v tomto směru však skutkové zjištění neobsahuje žádné konkrétní zjištění), nebo v tom, že zpětný leasing byl jen zástěrkou prostředkem k získání finančních prostředků s tím, že takto k celé transakci přistupovali (tomuto závěru by odpovídalo odůvodnění rozsudku viz str. 36), či zamlčeli vady na předmětné lince, nemohl rozsudek soudu prvního stupně obstát, mj. i za situace, kdy ve skutkovém zjištění soud prvního stupně uvádí, že další měsíční splátky na základě leasingové smlouvy nebyly hrazeny z důvodu, že získané finanční prostředky od společnosti VIVA leasing a. s. byly použity způsobem, který neumožňoval vyprodukovat zdroje na plnění závazků, ke kterým se v leasingové smlouvě obvinění zavázali a umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu . Posledně uvedené skutkové zjištění (viz shora uvedené kurzívou) může vzbuzovat zdání jiné právní kvalifikace, než která byla soudem prvního stupně použita. Za situace, kdy soud prvního stupně doslovně ve svém odůvodnění uvádí, že zpětný leasing byl pouze prostředkem k získání finančních hodnot, přičemž takto jednoznačně nevyznívá skutkové zjištění, je Nejvyšší soud toho názoru, že v tomto směru není skutkové zjištění plně v souladu s odůvodněním rozhodnutí, což lze dokumentovat i na již zmíněné části skutkového zjištění, že obvinění umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu , neboť uvedená součást skutkového zjištění může navozovat zdání, že obvinění následně, po uzavření leasingové smlouvy a získání finančních prostředků od poškozené společnosti, znehodnotili předmět leasingu. Z odůvodnění rozsudku (str. 26-27) však přitom vyplývá, že předmět leasingu apretizační linka nebyla provozuschopná a to již od jejího nákupu společností Extra Auto s. r. o (nikoli od společnosti Extra Auto s. r. o) . Soud prvního stupně na základě důkazů, k předmětu leasingu shromážděných, dospěl k závěru, že komponenty, které byly v posuzovaném případě předmětem leasingu, měly tržní hodnou odpovídající ceně dosažené při jejich odprodeji společnosti Replastic s. r. o. .

43) Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento věnoval mimořádnou pozornost otázce finanční situace obviněných, společností, ve kterých obvinění působili (např. podepsali blankosměnku bez vyplněné směnečné sumy viz str. 2, str. 36 rozsudku; v prosinci roku 2010 činil zůstatek společnosti Extra auto s. r. o. 762 573,21 Kč, v lednu 2011 již pouhých 27 344,65 Kč, k finanční situaci viz str. 27-29 rozsudku, nebylo pro ně reálné získat bankovní úvěry str. 35), rovněž tak i otázce existence apretizační výrobní linky, stejně jako jednáním, která proběhla mezi obviněnými a zástupci poškozené společnosti. Na základě provedených důkazů získal soud prvního stupně řadu informací skutečností, které začlenil do obsáhlého skutkového zjištění, aniž by však pro případ, kdy se rozhodl jednání obviněných kvalifikovat jako trestný čin podvodu, vyjádřil ve skutkovém zjištění základní znak tohoto trestného činu, tj. vyjádřil, v jakém jednání obviněných spatřuje uvádění v omyl poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že nejen popis skutku, ale i odůvodnění rozhodnutí neumožňuje učinit jednoznačný závěr o vině obviněných (případně oprávněnosti zvolené právní kvalifikace), musel Nejvyšší soud zrušit nejen dovoláním obviněného A. J. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 2014. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně prospíval také spoluobviněnému P. Š., byl podle § 261 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, také ohledně tohoto obviněného. Vzhledem k podanému dovolání Nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného P. Š. do výroku o trestu, muselo být i o tomto dovolání rozhodnuto, a to způsobem, který vyplývá z výroku tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že ve své podstatě na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo ke zrušení ve věci vydaných rozhodnutí Vrchním soudem v Praze, jak ohledně obviněného P. Š., tak i obviněného A. J., stejně jako rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými, vrací se trestní věc obviněných soudu prvního stupně. Je tedy potřebné, aby si soud prvního stupně po projednání věci ujasnil (při respektování § 265s tr. ř.), a v případě uznání vinny v popisu skutku jednoznačně, stručně a přehledně popsal jednání obviněných s vyjádřením zákonných znaků, příslušného trestného činu. Nejvyšším soudem bylo k případnému ukládání trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, již shora uvedeno, že použití tohoto ustanovení není vyloučeno, je však vázáno na splnění zákonem uvedených podmínek, a proto je nutno, pokud soud přistoupí k aplikaci tohoto ustanovení, aby se v odůvodnění důsledně vypořádal se všemi podmínkami zákonem stanovenými pro jeho použití (např. vzal v úvahu i realizaci - plnění Dohody o splátkách v případě obviněného P. Š.). S ohledem na skutečnost, že byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, stalo se bezpředmětným reagovat na námitku obviněného A. J. ohledně jemu uloženého trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. prosince 2016

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu