6 Tdo 991/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 4 tr. zákoník



6 Tdo 991/2013-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. září 2013 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 7 To 20/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 13/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 7 To 20/2013, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 2 T 13/2012 - 482, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 7 To 20/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Podle mínění obviněného je tento dovolací důvod naplněn tím, že v žádném případě on svým kontaktem s poškozeným nezpůsobil poškozenému smrt . Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že sice mezi ním a poškozeným došlo k vzájemnému strkání na břehu řeky a následně i částečně na kraji řeky ve vodě, přičemž oba spadli do vody, ale popírá, že by odsouzenému zasadil ránu pěstí do obličeje. Poukazuje na to, že poškozený po společném pádu do vody odplaval, což svědci potvrdili. Rovněž argumentuje tím, že i podle soudního znalce není možno vyloučit variantu, že se poškozený v souvislosti se svojí opilostí zalkl vodou, která se mu dostala do úst a poté do plic . Dovolací důvod obviněným uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán dle jeho názoru proto, že neměl u dvou důležitých úkonů obhájkyni v přípravném řízení. Prvním z úkonů bylo jeho seznámení se se spisem, kdy byl přítomen pouze policista, který mu předložil spis, ve kterém se nedokázal orientovat, a po krátkém čase na základě výzvy policisty podepsal protokol bez připomínek, neboť byl ve značném stresu z nepřítomnosti své obhájkyně. Druhým úkonem byla rekonstrukce, která sice proběhla za přítomnosti jeho obhájkyně, ale bez jeho přítomnosti. V té souvislosti vyjadřuje své přesvědčení, že takový úkon je bezcenný, neboť svědci, kteří se na rekonstrukci podíleli, označili za místo činu místo, kde zcela určitě k činu nedošlo. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně, který by jej měl zprostit obžaloby, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť námitky k rekonstrukci a přítomnosti obhájkyně u seznámení obviněného s výsledky vyšetřování považuje za neopodstatněné, neboť ze spisu vyplývá, že se obviněný se spisem seznámil stejně jako jeho obhájkyně, byť v jiném dnu a pokud jde o jeho přítomnost u rekonstrukce, pak vyjádřil státní zástupce své přesvědčení, že výrok o vině není třeba opírat o provedenou rekonstrukci, neboť ze svědeckých výpovědí, které soudy pečlivě hodnotily, vina obviněného vyplývá. Pokud jde o námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak státní zástupce poukazuje na to, že obviněný skutkový stav popisuje odlišně od skutkového zjištění, které učinily soudy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že veškeré námitky obviněného, které v dovolání uplatnil byly soustředěny do konstatování, že je přesvědčen, že v žádném případě svým kontaktem s poškozeným nezpůsobil poškozenému smrt . V návaznosti na toto své přesvědčení dále uvádí, že od počátku přípravného řízení soustavně tvrdil, že je nevinen a činu se nedopustil, poškozeného do obličeje pěstí neudeřil a poškozený po společném pádu do vody z místa odplaval, což podle něj potvrzují i svědci, z čehož vyplývá, že v té době byl živ. Vzhledem k časté opilosti poškozeného se tento následně mohl zalknout vodou, kdy tuto alternativu připouští i soudní znalec. Při konfrontaci těchto námitek se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil následně soud odvolací, přičemž je nutno připomenout, že obsahově obdobné námitky byly obviněným uplatněny již v odvolání, je nutno uvést, že obviněný zpochybňuje skutková zjištění, předkládá vlastní verzi skutkového děje odpovídající jeho představám a soudům vytýká nedostatky v provedeném dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. V reakci na takto koncipované námitky je však nutno uvést, že z pohledu obviněným uplatněného dovolacího důvodu jde o námitky skutkové, nikoli právní, které jsou právně irelevantní. Na tomto místě je tedy nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně mj. vyplývá, že obviněný poškozeného fyzicky napadl tak, že mu nejméně 3x ponořoval hlavu pod vodu, poškozený z místa odplul na zádech po proudu prskaje přitom vodu z úst, obviněný z řeky vystoupil, ale po chvíli opětovně do řeky vstoupil nedaleko břehu v místě za výletním mostem, v místech, kde poškozenému vyčnívala pouze hlava a část ramen, začal poškozeným třást a poté jej udeřil střední intenzitou pěstí do obličeje. Z takto pouze stručně popsaného skutkového děje je patrno, že konflikt s poškozeným se neodehrál tak, jak se jej snaží vylíčit obviněný. Obviněného je potřebné upozornit také na to, že nebyl odsouzen pro trestný čin vraždy, jak jeho jednání kvalifikovala obžaloba, ale pro zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na str. 13 15 svého rozsudku podrobně rozvádí nejen výpovědi slyšených svědků, ale také závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (str. 11 rozsudku), kdy vzal za prokázané, že středně těžké zranění (zlomenina nosních kůstek) byla poškozenému způsobena obviněným, a to ještě před smrtí poškozeného, že ve vodě jak shora stručně uvedeno, došlo mezi poškozeným a obviněným k fyzickému konfliktu. Poškozený byl opilý, tudíž byly u něj zpomaleny a ztlumeny reflexy a již pouhým ponořováním do vody byl poškozený, těžce ovlivněný alkoholem, ohrožen tím, že se utopí. Z vyjádření znalce dále vyplynulo, že při procesu topení, když se do organismu dostane voda, tak zpravidla tělo klesne pod hladinu a nezůstane na hladině, vynořuje se až v době, kdy jsou hnilobou generovány plyny, které tělo nadzvedávají. Je nepochybné, že k ublížení na zdraví poškozeného došlo, toto zranění poškozenému způsobil obviněný. Výstižně soud druhého stupně na str. 6 svého usnesení uvádí, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení z utopení, a obviněný nedocenil možné následky svého jednání a nezachoval potřebnou míru opatrnosti, když bez přiměřených důvodů se spolehnul na to, že si poškozený (zdecimovaný po předchozím fyzickém napadení obviněným) pomůže ve vodě sám, ačkoliv způsob napadení z jeho strany a celkový stav poškozeného, který mu byl znám, možnost samotného ohrožení lidského života právě utopením evidentně naznačoval (viz str. 7 usnesení vrchního soudu), z uvedeného tedy vyplývá, že ke smrti obviněného došlo způsobem, který předpokládá ustanovení § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu a okruhu námitek k němu obviněným uplatněných musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o námitky právně irelevantní, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující (ani jiný důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.), a proto přicházel v úvahu k tomuto dovolacímu důvodu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný měl po celou dobu řízení obhájce (obhájkyni) a pokud obhájkyně nebyla přítomna současně s obviněným seznámení se se spisem (viz § 166 tr. ř.), pak lze pouze konstatovat, že se tak stalo z důvodů na orgánech činných nezávislých, neboť obhájkyně sama požádala o seznámení se se spisem z důvodů pracovního zaneprázdnění, a tento úkon proběhl dne 25. 9. 2012. Obviněný tvrdí v dovolání, že mu byla mj. umožněna krátká doba na seznámení se se spisem, avšak ze spisu vyplývá, že doba byla poskytnuta od 8.45 do 13.30 hod. s tím, že obviněný nemá návrhy na doplnění dokazování. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke shora uvedené námitce. V této souvislosti lze pouze pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 81/2000. Uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť obviněný měl obhájkyni a okolnost, že se obhájkyně k tomuto úkonu ve stanovený den nedostavila, neznamená, že by obviněný neměl obhájce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného, že nebyl přítomen prováděné rekonstrukci, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že také tato námitka je ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu - § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedůvodná. V tomto směru lze opětovně odkázat na již shora citované znění § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s konstatováním, že obviněný měl v řízení obhájce, a obhájce byl také přítomen provedené rekonstrukci. Je sice prokázáno, že obviněný nebyl rekonstrukci přítomen, ale za situace, jak ji obviněný popsal (příkladmo uvádí soud druhého stupně na str. 3 svého usnesení asi jsme u toho břehu do sebe strkali, pak jsme byli ve vodě, já ji měl asi nad kolena a strkali jsme do sebe, ale neprali jsme se já jsem asi nějak upadl na bok, on asi také upadl do vody, nadával jsem mu a připadalo mi, že on jede jako dolů, že plaval ode mě neškrtil jsem ho, netopil jsem ho, žádná rána pěstí tam nebyla nemlátil jsem ho vůbec on vlezl do vody sám a odplaval ), lze označit za správný závěr soudu druhého stupně, že z věcného hlediska nebylo co ověřovat. Obviněný shodně jako v dovolání argumentuje tím, že poškozeného do obličeje neudeřil a rovněž konflikt úderu předcházející ve vodě s poškozeným popisuje odlišně od svědků, které zpochybňuje. Obdobně se vyjádřil také v řízení před soudy, odvolání a dovolání. Lze tedy uzavřít, že k provedené rekonstrukci se obviněný za přítomnosti své obhájkyně mohl vyjádřit u hlavního líčení, což také učinil, přičemž s námitkami obviněného se soudy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecně lze konstatovat, že na základě obhajoby obviněného a výhrad k provedené rekonstrukci, byly provedeny výslechy navržených svědků a soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, nikoli výhradně na základě provedené rekonstrukce, jak by mohlo z dovolání obviněného vyplynout.

S ohledem na námitky obviněného odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann