6 Tdo 991/2007
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 991/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. srpna 2007 o dovolání obviněného M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Ostrava - Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2007, č. j. 6 To 35/2007-631, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 3/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2007, č. j. 6 To 35/2007-631, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2007, č. j. 29 T 3/2007-581, jímž byl obviněný M. P. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl za shora uvedenou trestnou činnost uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O jeho povinnosti k náhradě jím způsobené škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neaplikovaly v jeho případě ustanovení § 40 tr. zák. V odůvodnění svého dovolání poukazuje na znění § 40 tr. zák. a soudům vytýká, že např. v kontextu s některými pasážemi z výslechu znalce PhDr. K. nedospěly k závěru, že v daném případě jsou u něj dány takové poměry pachatele , jaké má na mysli ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasí s úvahami soudů, že u něj nebylo zjištěno nic, co by připouštělo úvahy o tom, že jeho osobní poměry by mohly vést k uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby tak, jak má na mysli § 40 odst. 1 tr. zák. Poukazuje na to, že trest odnětí svobody jemu uložený v rámci zákonné trestní sazby je v jeho případě s ohledem na jím uváděné důvody pociťován jako podstatně citelnější, než jak by byl pociťován jinými pachateli, a proto se domnívá, že jsou u něj dány takové poměry, které má na mysli § 40 odst. 1 tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám mu uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, event. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem o nutnosti aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Jak vyplývá z podaného dovolání veškeré námitky svým obsahem směřují proti výši trestu, který byl obviněnému uložen, přičemž obviněný je toho názoru, že soudy nesprávně hodnotily okolnosti, které charakterizují jeho osobu (tj. osobu pachatele), pokud nedospěly k závěru, že je třeba aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. s ohledem na poměry pachatele , přičemž poukazuje na části pasáží z výslechu znalce PhDr. K., kdy tento měl mj. uvést, že se nejedná o osobu, která by nutně měla nějaké prvky bohaté kriminální recidivity, tzn. očekávání kriminálního protispolečenského jednání . Jak již bylo shora konstatováno, v dovolání je vyjádřeno přesvědčení obviněného o splnění podmínek pro použití citovaného ustanovení trestního zákona, když použití nesnížené trestní sazby je pro něj nepřiměřeně přísné a účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. V souvislosti se znakem poměry pachatele je nezbytné upozornit na to, že tento zahrnuje takové okolnosti, které se vztahují výlučně k osobě pachatele a to v době, kdy je rozhodováno o ukládání trestu. Pod tímto pojmem je třeba rozumět skutečnosti, které charakterizují pachatele jako objekt trestu a nemají vliv na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. trest.). Za mimořádné poměry pachatele je nutno považovat např. jeho závažný zdravotní stav, skutečnost, že je živitelem mnohočetné rodiny, která je závislá na jeho výdělku (např. rozhodnutí č. 11/1963, č. 36/1963 Sb. rozh. trest.).

Ve vztahu ke shora uvedené argumentaci obviněného je nutno připomenout rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kdy tento soud na str. 30 až 31 rozvedl své hodnotící úvahy k ukládanému trestu z pohledu účelu trestu ve smyslu § 23 a § 31 tr. zákona, současně však také podrobně rozvedl jaké okolnosti jej vedly k závěru, že v případě obviněného M. P. nejsou dány zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák. (obviněný útok vyprovokoval, jednalo se o brutální útok za použití zbraně, svým způsobem i zákeřný). Své hodnotící závěry soud prvního stupně shrnul v závěr, že u obviněného nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že právě jeho osobní poměry mohou vést k uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby . Soud prvního stupně rovněž na str. 31 shrnul skutečnosti vedoucí jej k závěru o nemožnosti použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. Námitky, které se staly podkladem pro podané dovolání, byly obviněným uplatněny již v řízení o řádném opravném prostředku, kdy odvolací soud poukázal na správné závěry soudu prvního stupně.

K námitkám, které obviněný ve svém dovolání k dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, lze uvést, že tyto jsou zaměřeny do oblasti hodnocení důkazů, event. neúplnosti dokazování ve vztahu k ustanovení § 40 odst. 1 tr. ř., jehož použití se tímto mimořádným opravným prostředkem domáhá. V rámci zmíněného dovolacího důvodu však není možno domáhat se uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, neboť nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud soud nevyužil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. O takový případ by se ve vztahu k výroku o trestu mohlo jednat při existenci vady záležející v porušení hmotného práva (nikoli však výměry a druhu trestu), např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. trest společný za pokračování v trestném činu (viz. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze úspěšně v dovolání uplatnit v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to však pouze za předpokladu, že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu (v zákoně neuvedený), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. O žádnou z těchto alternativ se však v daném případě (trestní věci obviněného) nejedná.

V dovolání, které je výlučně podáno proti výroku o trestu, přičemž námitka obviněného spočívá v tvrzení, že při ukládání trestu nebylo použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265 r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto znění na § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 29. srpna 2007



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann