6 Tdo 987/2006
Datum rozhodnutí: 29.08.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 987/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný R. A. W., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 8 To 56/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 125/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 16 T 125/2005, byl obviněný R. A. W. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 1. června 2005 v době kolem 05,30 hodin v P., poškozenou M. U., v momentě, kdy seděla na zídce vedle vchodu do domu a psala na mobilním telefonu SMS zprávu, uchopil za ruku, zatáhl ji do domu, ve výtahu se již při jízdě snažil poškozenou líbat na krku, ústech, což se mu přes neustálý fyzický odpor poškozené, který trval již od prvního útoku na její osobu dařilo pouze částečně, posléze ji násilím vytáhl ve druhém patře z výtahu, zatáhl jí do bytu, otevřel dveře od pokoje, zde poškozenou hodil na matraci, která ležela na zemi, vysvlékl si košili, zalehl ji svým tělem, takže poškozená ležela na zádech, v českém jazyce řekl NEBOJ a snažil se přes neustálý fyzický odpor poškozené spočívající ve smýkání se tělem a odstrkování obžalovaného rukama, jí líbat na krku, ústech, osahávat přes triko na prsou, sobě si rozepnul kalhoty, stáhl je tak, že obnažil svůj ztopořený penis, vklínil se mezi nohy poškozené, počal dělat kopulační pohyby a osahávat poškozenou na obnaženém břiše, rozepnul jí opasek u kalhot a počal jí rozepínat knoflík u kalhot, což se mu nepodařilo z důvodu fyzického odporu poškozené, dále svou rukou vnikl pod kalhoty a kalhotky a osahával M. U. na zevních rodidlech, přičemž při další jeho snaze o překonání odporu poškozené své tělo lehce nadzvedl, poškozená M. U. tohoto momentu využila tak, že obžalovaného svým kolenem kopla do oblasti genitálií a když se obžalovaný svalil vedle poškozené, tak odemkla dveře od pokoje a utekla z bytu pryč . Za to byl podle § 241 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. A. W., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 8 To 56/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný R. A. W. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil shora popsaného jednání a tak spáchal pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák., jsou odůvodněny zejména tím, že jej poškozená M. U. usvědčuje z inkriminovaného jednání. Podle jeho přesvědčení však nebylo prokázáno, že by se trestného činu znásilnění dopustil, a proto měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Pro případ, že by dovolací soud nesdílel toto hodnocení obhajoby celého skutku, vyjádřil názor, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., neboť z výpovědi poškozené jednoznačně nevyplývá, že by jednání odsouzeného směřovalo k tomu, aby se pokusil násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutit poškozenou k souloži. V závěru svého dovolání opět zdůraznil, že trestné činnosti kladené mu za vinu se nedopustil, a v podrobnostech odkázal na veškeré skutečnosti, které byly uvedeny v odvolání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 8 To 56/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 16 T 125/2005, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné, současně však zdůraznila, že dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace. S ohledem na dostupný spisový materiál rovněž konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednáním dovolatele. Dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný R. A. W. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěr vztahující se k provedenému dokazování a vlastní názor na skutkový stav věci zejména namítá, že nebyl prokázán shora popsaný skutek [k tomu srov. deklarované přesvědčení, že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán ].

I tehdy, jestliže dovolatel namítá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák., ve skutečnosti brojí primárně proti skutkovým zjištěním soudů, která byla podkladem pro závěr o jeho vině pokusem trestného činu znásilnění. Tuto námitku totiž zakládá na tvrzení, že z výpovědi poškozené jednoznačně nevyplývá, že by jednání odsouzeného směřovalo k tomu, aby se pokusil násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutit poškozenou k souloži , čímž konstruuje vlastní skutkový stav věci odlišný od zjištění soudů obou stupňů, podle nichž jeho násilné jednání bezprostředně směřovalo k souloži s poškozenou (pokusil se násilím donutit poškozenou k souloži).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodu stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti :

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného odporu osoby, vůči níž jednání směřuje. Za násilí ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. se přitom v souladu s konstantní judikaturou považuje použití fyzické síly za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ze strany znásilňované osoby za účelem dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Znak donutí jiného je pak vykládán jako překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí při seznání beznadějnosti odporu, resp. upuštění od dalšího odporu pro vyčerpanost, beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel násilí uskuteční. Při hodnocení naplnění těchto znaků skutkové podstaty je nutno mít na zřeteli, že trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, tedy uvedené znaky musí být ze strany obviněného pokryty nejméně zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestného činu trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Podle § 8 tr. zák. je vymezen těmito znaky:

a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,

b) úmyslem spáchat trestný čin,

c) nedostatkem dokonání.

Jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, je takové jednání, kdy pachatel začal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání se pokouší, začal tedy naplňovat objektivní stránku trestného činu. Pachatel v takovém případě již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/69 Sb. rozh. tr.). O jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu půjde i v případě, kdy pachatel nezačal ještě uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nicméně jeho jednání má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Jednání je zpravidla v nejužší časové spojitosti s následkem, který měl nastat (tzv. časová určenost pokusu), a zpravidla je pácháno na místě, kde měl být trestný čin dokonán (tzv. místní určenost pokusu, srov. rozhodnutí č. 53/76 Sb. rozh. tr.). Bezprostřední význam pro dokonání trestného činu má odstraňování překážek, které brání dokonání trestného činu. Podstatné je i to, že pachatel odstraňuje překážky v závěrečné fázi své činnosti.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel poškozenou zatáhl do domu, kde ji přes její neustálý fyzický odpor sexuálně obtěžoval, posléze ji zatáhl do bytu, kde poškozenou hodil na matraci, vysvlékl si košili, zalehl ji svým tělem, a snažil se přes neustálý fyzický odpor poškozené spočívající ve smýkání se tělem a odstrkování obžalovaného rukama, jí líbat na krku, ústech, osahávat přes triko na prsou, sobě si rozepnul kalhoty, stáhl je tak, že obnažil svůj ztopořený penis, vklínil se mezi nohy poškozené, počal dělat kopulační pohyby a osahávat poškozenou na obnaženém břiše, rozepnul jí opasek u kalhot a počal jí rozepínat knoflík u kalhot, což se mu nepodařilo z důvodů fyzického odporu poškozené, dále svou rukou vnikl pod kalhoty a kalhotky a osahával poškozenou na zevních rodidlech, přičemž při další jeho snaze o překonání odporu poškozené své tělo lehce nadzvedl, poškozená tohoto momentu využila tak, že obžalovaného svým kolenem kopla do oblasti genitálií a když se obžalovaný svalil vedle poškozené, tak odemkla dveře od pokoje a utekla z bytu pryč.

Z daného skutkového děje zřetelně vyplývá, že obviněný se opakovaně snažil násilím překonat odpor poškozené a donutit ji tak k souloži. O sexuální motivaci činu obviněného, konkrétně úmyslu donutit násilím poškozenou k souloži (nikoliv tedy pouze omezit ji na osobní svobodě) svědčí především skutečnost, že svoji pozornost zaměřil na pohlavní orgány poškozené a tuto se snažil obnažit na spodní části těla, a také skutečnost, že v okamžiku, kdy chtěl překonat poslední překážku, měl již obnažené vlastní přirození. Ostatně nalézací soud v tomto směru učinil jednoznačné zjištění, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný se pokusil donutit poškozenou M. U. k souloži, ke které nedošlo, protože poškozená se ubránila . To, že obviněný poškozenou nakonec na pohlaví pouze osahával, bylo důsledkem trvajícího odporu poškozené.

Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., začal tedy naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu (bezprostředně již ohrožoval předmět svého útoku). Jeho jednání nepochybně nebezpečné pro společnost tak bezprostředně směřovalo k dokonání uvedeného trestného činu, přičemž k dokonání nedošlo z důvodů na jeho vůli nezávislých pro aktivní odpor poškozené. Se zřetelem ke shora popsaným okolnostem je přitom opodstatněný závěr o úmyslném zavinění obviněného [ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.].

Lze proto stručně shrnout, že mezi skutkovými zjištěními, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním závěrem, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý