6 Tdo 984/2013
Datum rozhodnutí: 29.10.2013
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník, § 137 tr. zákoník



6 Tdo 984/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2013 o dovolání podaném obviněným Mgr. P. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 8 To 105/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 92/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 8 To 105/2013-141, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2013, č. j. 3 T 92/2012-112.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 8 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 3 T 92/2012 , byl obviněný Mgr. P. Z. (dále obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 dopustil tím, že

dne 18. 11. 2011 v 19:05 hod. v P. K., v ul. P. S., u křižovatky s ul. V. ve směru do B., poblíž autobusové zastávky, na které stálo cca dvacet lidí, zcela bezdůvodně kopl nohou do dveří osobního motorového vozidla zn. VW Passat Variant, SPZ , které řídil poškozený T. H., ve chvíli, kdy tento zastavil vozidlo před přechodem pro chodce, po kterém obžalovaný přecházel, kdy následně po vzájemné potyčce, během které T. H. dal obžalovanému facku, T. H. usedl do svého vozidla a chtěl z místa odjet, kdy v odjezdu mu obžalovaný bránil tím způsobem, že se postavil před vozidlo, kopal do vozidla, otevíral dveře vozidla a nakonec záměrně poškodil levé přední zpětné zrcátko vozidla, čímž způsobil poškozenému T. H. na vozidle škodu v celkové výši 7.246,- Kč.

Za uvedený přečin mu byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 8 To 105/2013 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný samostatný peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 500,- Kč, tj. 10.000,- Kč (při současné aplikaci § 68 odst. 1, 2 tr. ř. správně tr. zákoníku) a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Renaty Strnadové dovolání , jež opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (část I.) namítá, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu, neboť incident ze dne 18. 11. 2011 je nezbytné rozdělit do dvou částí, které je nutné posuzovat nejprve samostatně a následně v celém kontextu.

První fází incidentu byla situace na přechodu pro chodce, kdy mu poškozený T. H. měl dát přednost při přecházení vozovky. Na rozdíl od údajů poškozeného a jeho přítelkyně M. K. obviněný tvrdí, že ho vozidlo řízené poškozeným při přecházení ohrozilo. Pokud odvolací soud uzavírá, že se subjektivně mohl cítit ohrožen pro údajnou podnapilost, tato nebyla prokázána. Současně vyzdvihuje, že právě subjektivní vnímání dané situace je významné pro hodnocení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nepopírá, že by do vozidla poškozeného kopl, nejednalo se však o úder, který byl způsobilý vozidlo poškodit. Z jeho strany se jednalo o impulsivní, možná zkratkovitou reakci na neohleduplné chování řidiče vozidla. I pokud by bylo vyhodnoceno jako jednání úmyslné a neodpovídalo by zcela dobrým mravům, nelze je bez dalšího kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Intenzita útoku a způsob jeho provedení, stejně jako jeho motivace, neodpovídají znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Toto jednání by mohlo být kvalifikováno maximálně jako přestupek proti občanskému soužití. Pokud by totiž incident dále nepokračoval, je dovolatel přesvědčen, že by ani nedošlo k zahájení přestupkového řízení.

Další fází incidentu byla hrubá a nepřiměřená reakce poškozeného, který vozidlo zastavil, vystoupil z něho a fyzicky jej napadl. To bylo hlavní příčinou dalšího vývoje události. Poté co byl poškozeným fyzicky napaden, považoval za nezbytné, aby byl tento útok vyšetřen příslušnými orgány činnými v trestním řízení. Snažil se proto přivolat Policii ČR, zároveň však zaznamenal, že se poškozený snaží ujet z místa činu, v čemž se mu snažil zabránit tím, že si stoupl před jeho automobil. V tento okamžik se vozidlo nesnažil žádným způsobem poškodit, pouze bránil poškozenému v odjezdu. Poškozený však na to reagoval tím, že z vozidla vystoupil a opětovně ho napadl a způsobil mu zranění, později kvalifikované jako ublížení na zdraví podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, za což byl následně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 1 T 64/2012. Intenzitu fyzického napadení poškozeným dokládá dovolatel prostřednictvím lékařských zpráv, podle kterých mu zranění zanechalo rovněž trvalé následky v podobě poškozeného sluchu.

Soudu obviněný vytýká nereflektování skutečnosti, že jeho další jednání bylo ovlivněno také šokem a bolestí ze způsobeného zranění, které si následně vyžádalo třítýdenní léčení. Ze svého pohledu se i nadále zcela oprávněně pokoušel všemi způsoby zastavit poškozeného, zabránit mu v odjezdu a o přivolání Policie ČR. V důsledku této snahy však došlo i k poškození zrcátka na jeho vozidle. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, soudu vytýká, že pochybil, pokud se při posouzení jeho jednání nezabýval příčinami a motivací jednotlivých fází incidentu, nezohlednil jeho zdravotní a psychický stav způsobený zraněním a zcela zpochybnil jeho snahu zadržet na místě v dané fázi již zcela zřejmého pachatele trestného činu. Zdůrazňuje, že jeho jednání, ve kterém by bylo možné spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, se uskutečnilo teprve poté, co byl fyzicky napaden a zraněn. Soudům prvního i druhého stupně vytýká právě to, že se nezabývaly neadekvátním a neakceptovatelným chováním poškozeného. V dané souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002. Obviněný opakovaně argumentuje skutečností, že jeho primárním zájmem a motivem bylo zadržet poškozeného do příjezdu Policie ČR a vyslovuje názor, že není podstatné, zda účelu bylo možné dosáhnout jiným způsobem, tedy aby si např. poznamenal registrační značku vozidla a věc oznámil policii, jak argumentují soudy obou stupňů.

Na základě skutečností uvedených výše je obviněný přesvědčen, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož jeho jednání nevykazovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.

K posouzení činu též jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (část II.) obviněný namítá, že i v tomto případě se soud měl zabývat subjektivní stránkou trestného činu, tedy jeho úmyslem, když setrvává v podstatě na obdobné argumentaci a tvrdí, že nebyl primárně veden úmyslem vozidlo poškodit, ale dosáhnout toho, aby poškozený na místě setrval do doby příjezdu Police ČR. Trvá na tom, že jednal v krajní nouzi, tedy v okolnosti vylučující protiprávnost podle § 28 tr. zákoníku, a soudům obou stupňů vytýká, že pominuly skutečnost, že se ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř. snažil zadržet osobu podezřelou ze spáchání trestného činu. Ze způsobu vedení přípravného řízení je pak podle jeho názoru zcela zřejmé, že řízení proti němu bylo neobjektivní a hodnocení důkazů bylo prováděno v jeho neprospěch (např. liknavý přístup k zajištění záznamů kamerových systémů, nebo tvrzení v obžalobě, kde státní zástupce bezdůvodně hodnotí výpověď nezúčastněné svědkyně J. K. jako nevěrohodnou).

Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu týkajícím se výše škody, když uvádí, že poškozený prohlásil, že poničené zrcátko opravil za 2.300,- Kč, přičemž žádné doklady o této opravě nedoložil. Z jeho pohledu je tak zarážející, že ačkoli měl policejní orgán k dispozici vyčíslení škody poškozeným a ta odpovídala právní kvalifikaci přestupku proti majetku, zvolil neobvyklý postup, když si vyžádal navíc odborné vyjádření k výši škody. Z něj pak vůbec nevyplývá způsobilost Ing. Stanislava Kadlece se k této otázce vyjádřit. Jak ze spisu, tak ani z předloženého odborného vyjádření není zřejmé, že Ing. Stanislav Kadlec je soudním znalcem. Následně obviněný vznáší pochybnost o věrohodnosti a objektivnosti předloženého odborného vyjádření, když zmiňuje, že k žádosti o jeho podání i k jeho následnému vypracování došlo v týž den. Klade tak dotaz, zda měl znalec dostatečnou možnost seznámit se spisovým materiálem a zda jeho vyčíslení i z hlediska rozsahu oceňovaných položek odpovídá skutečnému poškození, jak bylo podchyceno v protokolu o ohledání místa činu ze dne 18. 11. 2011. V návaznosti na to zdůrazňuje, že navrhoval, aby z důvodu odstranění rozporů byl znalec Ing. Stanislav Kadlec vyslechnut, čemuž však odvolací soud nevyhověl. Je přesvědčen, že za daných okolností bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo a vycházet z vyčíslení škody pro obžalovaného příznivější, tedy z částky udávané poškozeným.

Vzhledem k tomu, že nebyl objektivně prokázán rozsah poškození zrcátka a že o soudem konstatované výši škody lze důvodně pochybovat, uzavírá obviněný, že nebylo prokázáno naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy výše způsobené škody. Z těchto důvodů je toho názoru, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako přečin poškození cizí věci, neboť jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. šlo o jednání za existence okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 28 tr. zákoníku.

Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl (část III.), aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výroku o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se podle § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to místy v doslovné shodě v souladu s obhajobou uplatněnou již v odvolacím řízení.

K petitu navrženému obviněným v jeho dovolání poznamenal, že jeho druhá alternativa je nerealizovatelná proto, že zrušil-li by dovolací soud svým rozhodnutím rovněž rozsudek soudu prvního stupně, nemohl by věc k novému projednání přikázat Městskému soudu v Praze, neboť ten by při absenci meritorního rozhodnutí neměl o čem jednat.

K samotné argumentaci dovolatele pak následně uvedl, že obviněný své hodnotící úvahy odvíjí od jiných skutkových východisek, než na kterých budovaly své závěry soudy obou stupňů. Podle jeho názoru jsou obviněným odmítány výsledky dokazování provedeného před soudem prvního stupně. Obviněný zcela přehlíží důkazy a skutečnosti usvědčující povahy, které se snaží bagatelizovat. Předstírá, že v podstatě jednal na ochranu svých vlastních práv, ačkoli to byl vlastně on, kdo celý incident svým výtržnickým chováním vyvolal. Proto se na něho ani nemůže vztahovat zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001.

Podle státního zástupce dovolatelem deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že obsahem dovolacích námitek bude vytčení vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jež se ovšem týkají skutku v té podobě, jak je zachycen ve skutkové větě meritorního rozhodnutí a precizován v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Není žádný důvod pro obviněným prosazované dělení skutkového děje na dvě fáze. Jednalo se o kontinuální dění, v němž to byl právě obviněný, kdo po celou dobu provokoval další eskalaci střetu. Na tom se nepochybně podílel vliv požitého alkoholu, o němž na základě provedeného dokazování a povahy chování obviněného nelze pochybovat. Těmito fakty se dostatečně zabývaly soud nalézací i odvolací, když s argumenty obviněného vtělenými do dovolání se dostatečně vypořádal již soud druhého stupně a neshledal je důvodnými.

Státní zástupce rovněž zastává názor, že pokud proběhlo řádně přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvodu do věci zasahovat, nemluvě o tom, že není povinen podruhé přezkoumávat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel. Řízení o dovolání, svými podmínkami a účelem zcela specifické, nelze totiž chápat jako nějaký třetí stupeň trestního řízení soudního, ani jako nějaké opakované řízení o odvolání. Z vícečetných rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že na takto koncipované dovolání se zpravidla pohlíží jako na dovolání zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce poukázal na to, že námitkami obviněného stran jednání v nutné obraně, krajní nouzi, příp. výše způsobené škody se již zabývala odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. K otázce stanovení výše škody způsobené trestným činem doplnil, že nelze směšovat otázku stanovení výše škody jako kvalifikační okolnosti či znaku základní skutkové podstaty s otázkou rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Pokud totiž poškozený zaplatil za opravu zrcátka pouze částku 2.300,- Kč, protože použil např. starší díl, vůbec se to nedotýká skutečnosti, že obvyklá cena opravy zničeného zrcátka je podstatně vyšší a přesahuje částku 5.000,- Kč. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pak poškozeným požadovaná částka náhrady škody nehraje žádnou roli.

Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Vzhledem k tomu, že po přezkoumání všech podstatných náležitostí dovolání neshledal důvody, pro které by bylo nutné ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k následujícím poznatkům:

Byť obviněný své dovolání opírá o tvrzení o vadném právním posouzení skutku, činí tak z podstatné části způsobem, že předstírá vlastní vizi skutkového stavu, která je odlišná od zjištění, z nichž při kvalifikaci jeho činu vyšly soudy nižších stupňů. V rozporu se skutkovým zjištěním, že to byl on, kdo začal výtržnost tím, že bezdůvodně kopl do vozidla poškozeného (str. 2, 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 rozsudku soudu odvolacího), a kdo svými aktivitami eskaloval takto navozený konflikt s poškozeným (podle svědka H. a v zásadě i svědka Ch. /č. l. 97 / teatrálním chováním), tvrdí obviněný, že celou situaci vyvolal právě poškozený jednak jeho prvotním ohrožením vozidlem (které není na základě vyhodnocení důkazů soudy prokázáno) a následně jeho nepřiměřeným a hrubým fyzickým napadením. S tímto svým tvrzením současně odmítá i skutkový závěr soudů, které příčinu jeho jednání, spočívající jak v prvotní impulsivní reakci (kopnutí do vozidla poškozeného), tak v bránění poškozenému v odjezdu, shledávají v jeho podnapilosti. Tvrzení obviněného, že tato nebyla prokázána, pomíjí to, že ač o této skutečnosti neexistuje důkaz exaktního charakteru (pro jeho odmítnutí podrobit se příslušné zkoušce), je soudy podnapilost obviněného dovozena na podkladě výpovědí svědků K. a Ch. (shodně vyznívá i úřední záznam policisty na č. l. 61). V návaznosti na takto pozměněný předestřený skutkový stav činí obviněný závěr, že jeho kopnutí do vozidla poškozeného (podle zjištění soudů bezdůvodné, ve zlobné reakci) dosahuje stěží úrovně přestupku, zatímco jeden úder (v podobě facky), k němuž ze strany poškozeného, podle zjištění soudů v reakci na toto bezdůvodné kopnutí (str. 4 rozsudku soudu odvolacího), po dotazu poškozeného na důvody tohoto jednání a následující slovní výměně (str. 2 rozsudku soudu prvního stupně) došlo, je hodnocen jako jednání nepochybně vykazující znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto hodnocení ovšem neakceptovatelném je pak založena celá argumentace obviněného, který takto celý incident, ve své podstatě kontinuálně probíhající, jím vyvolaný a protrahovaný, účelově dělí na dvě fáze s vlastním hodnocením směřujícím k právnímu závěru, že následně v celém (byť nejprve po částech hodnoceném) jeho jednání (ovšem v rozsahu zúženém oproti skutkovému zjištění soudu prvního stupně vyjádřenému v jeho rozsudku) nelze spatřovat čin trestný, ať již pro nenaplnění zákonných znaků příslušných přečinů, či pro existenci okolnosti vylučující protiprávnost činu.

Protože ve své podstatě obsahově shodnou obhajobu uplatnil obviněný již v řízení před soudy nižších stupňů a ty na ni v odůvodněních svých rozsudků v přiměřeném rozsahu a - s výjimkou otázky škody, coby znaku přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku - správně reagovaly, dostačuje uvést následující skutečnosti:

Pokud obviněný v první části svého dovolání napadá nesprávné právní posouzení svého činu jako přečinu výtržnictví, když dochází k závěru, že svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu nenaplnil (v jím vymezené úzké výseči jeho jednání), a že pak jeho další počínání není důvod jako jednání výtržnického charakteru a jednání spočívající v poškození zpětného zrcátka posuzovat jako čin soudně trestný, neboť realizoval své oprávnění k zadržení pachatele, pak je nezbytné opakovat, že odvolateli nelze dát za pravdu, když tvrdí, že ke vzniku předmětné situace zavdal příčinu právě poškozený a jeho (dovolatelovo) jednání bylo pouhou reakcí na fyzické napadení poškozeným. Soudy vymezený skutkový děj (pro dovolací soud závazný, neboť nejde o případ očividného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozeného skutkového stavu) vychází z toho, že poté, co poškozený dal obviněnému facku, považoval věc za vyřízenou a chystal se s vozidlem odjet. Dovozovat za tohoto stavu, když příčinu svého napadení zavdal prvotně sám obviněný, že by v této části jednání poškozeného měl být spatřován trestný čin (tvrzený přečin výtržnictví) je zcela nepřípadné.

V jednání obviněného, bezprostředně navazujícím na tento fyzický atak ze strany poškozeného, kterým mu bránil v odjetí s vozidlem, nelze, a to i s přihlédnutím k jeho vnímání přítomnými osobami (dle svědka teatrálnost jednání obviněného), spatřovat realizaci oprávnění upraveného v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., dle něhož lze omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Obviněný se tohoto ustanovení nemůže dovolávat proto, že v tomto okamžiku absentuje trestný čin, pro který by byl ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř. oprávněn poškozeného zadržet.

Ve vztahu k dále se vyvíjejícímu průběhu konfliktu je nezbytné poznamenat, že to byl obviněný, kdo konflikt eskaloval. Nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že jeho nepřístojné jednání se omezilo na jedno kopnutí do vozidla, neboť skutkové zjištění, vycházející z údajů nezúčastněného svědka Ch., naopak konstatuje to, že obviněný poškozenému v odjezdu bránil tím, že se postavil před vozidlo, kopal do vozidla, otvíral dveře vozidla a nakonec záměrně poškodil levé přední zpětné zrcátko . I když v průběhu konfliktu skutečně došlo k masívnějšímu napadení obviněného poškozeným, které vyústilo i do pravomocného odsouzení T. H. pro přečiny výtržnictví a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (viz trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 64/2012), nelze nevidět, že způsob jednání obviněného (z hlediska minimalizace zásahů do práv zadržované osoby) nesvědčí pro to, že by v intencích ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. jednal. Dovolává-li se obviněný na podporu svého postoje a hodnocení již zmíněného odsuzujícího trestního příkazu, pak je nezbytné konstatovat, že podle něj k jednání zakládají trestní odpovědnost poškozeného T. H. za přečin podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku mělo dojít až v reakci na opakované výtržnické jednání obviněného ( .. neboť považoval tímto věc za vyřízenou, tak mu poškozený (pozn. dovolatel) bránil v odjezdu tím, že se mu postavil před vozidlo, okopával je a dožadoval se přivolání hlídky policie, na to obviněný (pozn. T. H.) poškozeného odtlačil do blízkého křoví a snažil se z místa incidentu opětovně odjet, situace se opakovala, kdy poškozený opakovaně okopával vozidlo obviněného, snažil se otevřít dveře u spolujezdkyně obviněného, což vyvrcholilo tím, že se obviněný s poškozeným honili okolo vozidla, kdy poškozený úmyslně utrhl levé zpětné zrcátku u vozidla obviněného, načež .. ). Dopouštěl-li se obviněný sám jednání, které svou povahou (z hlediska formálního znaku dopustil se veřejně výtržnosti i odpovídající míry společenské škodlivosti, pro kterou by nebyl odůvodněn postup upravený v § 12 odst. 2 tr. zákoníku) bylo soudy důvodně vyhodnoceno jako jednání trestné, pak nelze přijmout námitku obviněného, že jeho trestnost je vyloučena proto, že jednal v souladu s právem, tj. za podmínek upravených ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř. Pokud takový závěr platí ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného v podobě přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pak je nasnadě, že se uplatňuje i ve vztahu k tvrzení obviněného, že by vlivem § 76 odst. 2 tr. ř. mělo dojít k jeho exculpaci pro tu část jeho jednání spočívající, která odůvodňuje posouzení skutku též jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Otázkou namítaného jednání obviněného v nutné obraně či krajní nouzi se zabývaly již soudy nižších stupňů, které správně dovodily, že jak z hlediska časového (v případě nutné obrany), tak z hlediska vyžadované subsidiarity (v případě krajné nouze) uplatnění těchto institutů jako okolností vylučujících protiprávnost činu ve věci posuzované z hledisek obviněným tvrzených nepřichází v úvahu (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 4).

Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v jednání obviněného shledaly naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že nelze učinit závěr, že by se obviněný dopustil činu pouze v rozsahu, jak prezentuje ve svém dovolání. Již ze samotného popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jak byl zmíněn výše, plyne opak. Na tomto místě je třeba připomenout, že uvedený skutkový závěr má podle soudu prvního stupně svůj podklad nejen ve výpovědi poškozeného, nýbrž i výpovědích svědků K. a Ch. (str. 4-5 rozsudku).

Shledal-li proto soud prvního stupně ve skutku shora popsaném naplnění zákonných znaků přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ( dopustil se veřejně výtržnosti ), pak nelze tvrdit, že by v něm neměl být tento čin soudně trestný spatřován. Z hlediska jeho odlišení od činů nižší společenské škodlivosti (přestupku) se k věci vyslovil již soud odvolací (str. 5 jeho rozsudku), a protože není důvodu k tomu, aby ohledně tohoto přečinu dovolací soud toliko jinými slovy vyjádřil tentýž závěr, na uvedenou pasáž rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje. Dovolací soud dodává, že jeho zákonné znaky byly naplněny a že k vyloučení trestní odpovědnosti obviněného nedošlo ani vlivem skutečností, na které poukazoval ve svém dovolání (tj. nutná obrana, krajní nouze, zadržení osoby podezřelé).

Z dosud uvedeného plyne, že uplatnil-li by obviněný ve svém dovolání toliko tyto argumenty, bylo by třeba jeho dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud však shledává dovolání obviněného důvodným v části, v níž brojí proti závěru soudů, že svým jednáním po stránce objektivní naplnil znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Takto konstatovaná důvodnost jeho dovolání se však týká toliko té námitky, z jejíhož obsahu je třeba vyvodit, že obviněný napadá nesprávnou aplikaci ustanovení § 137 tr. zákoníku, a nikoli snad těch námitek, které poukazovaly na existenci okolností vylučujících protiprávnost činu (vývody učiněné o nemožnosti jejich aplikace ohledně přečinu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se přiměřeně uplatňují i ve vztahu k přečinu podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku).

Nesprávnost právního posouzení skutku shledává Nejvyšší soud stran aplikace ustanovení § 137 tr. zákoníku , tj. toho, jak soudy nižších stupňů přistoupily k vyřešení otázky, že obviněný svým úmyslným jednání spočívajícím v poškození cizí věci způsobil na tomto cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .

Podle citovaného ustanovení: Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedené věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě .

Jakkoli lze přisvědčit jak tomu, co zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce (tj. že z pohledu zákonného znaku ustanovení § 228 tr. zákoníku nemůže být rozhodné, jakou výši škody uplatňuje poškozený v rámci svého oprávnění upraveného ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř.), tak tomu, co uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud odvolací (tj. že ustanovení § 137 tr. zákoníku upravuje alternativy stanovení výše škody a pořadí jejich uplatnění, kdy primárně se při stanovení škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává ), přesto nelze učinit poznatek, že výše škody byla zjištěna způsobem zákonem upraveným. Soudy nižších stupňů nerespektovaly důsledně požadavky, které z citovaného ustanovení, resp. i z jeho ustálené interpretace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005), plynou. Za současného stavu proto nelze akceptovat právní závěr soudů nižších stupňů, že obviněný poškozením věci způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Nelze přehlédnout, že soudy, z hlediska hmotně právního (právě ve vazbě na ustanovení § 137 tr. zákoníku) k posuzování dané otázky nepřistupovaly jednotně, z hlediska procesního jim lze vytknout, že výši škody důsledně nezjišťovaly.

Obvodní soud (str. 5 rozsudku) má existenci znaku škody nikoli nepatrné za prokázanou odborným vyjádřením, dle kterého byla škoda vzniklá poškozením zpětného zrcátka vyčíslena na částku 7.246,- Kč. Soud dospěl k názoru, že musí z této částky vycházet, neboť jde o cenu obvyklou, za kterou se takovéto poškození dá opravit v daném místě a čase skutku, jak vyžaduje trestní zákoník , byť poškozený uvedl, že ho oprava stála jen 2.300,- Kč. Odvolací soud v reakci na odvolací námitku obviněného uvedl (str. 4-5), že výše škody byla zjištěna způsobem upraveným v § 137 tr. zákoníku, neboť pokud by byla výše škody vyčíslena způsobem, jaký uvedl poškozený, pak jde o způsob vyčíslení škody, kterou trestní zákoník stanoví až podpůrně . O výši škody nevznikají podle odvolacího soudu pochybnosti, neboť odborné vyjádření zpracovala osoba, která je znalcem z oboru doprava, ekonomika a strojírenství. Citované formulace obsažené v odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně vedou Nejvyšší soud k poznatku, že se tyto soudy rozešly v náhledu, které kriterium upravené ustanovením § 137 tr. zákoníku má být v posuzované věci užito, zejména však je nezbytné konstatovat, že ani jeden z těchto soudů neshledal potřebu detailnějšího objasnění způsobu stanovení výše vzniklé poškozením zrcátka ve směru níže uvedeném.

Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud při stanovení výše škody nevyšly z vyčíslení, které ve formě čestného prohlášení (č. l. 39) provedl poškozený. Jím provedený výpočet totiž rozhodně nemůže být považován za odpovídající způsobu stanovení výše škody pro účely trestního řízení, jak má na mysli ustanovení § 137 tr. zákoníku. Po poškozeném nelze požadovat to, aby minimalizoval rozsah škody, která mu trestným jednáním pachatele vznikla, tím, že svépomocně bude opravovat poškozenou část věci a k náhradě zničených součástek bude používat dílů, jejichž nabytí není schopen z jakýchkoli důvodů doložit. Učinil-li tak poškozený z důvodů, které uvedl (tvrzení o nepokrytí náhrady výše způsobené škody pojistnou smlouvou), pak to neznamená, že by za základ pro řešení otázky viny (příslušného znaku skutkové podstaty) měla být vzata hodnota, kterou v návaznosti na svůj postup při opravě zpětného zrcátka vyčíslil. Stran použití takto vyčísleného údaje je nepřípadný i odkaz obviněného na zásadu in dubio pro reo, neboť její užití přichází v úvahu až tehdy, když ani dalším dokazováním již nelze jednotného skutkového závěru dosáhnout. Teprve tehdy je nezbytné přistoupit k variantě pro obviněného nejpříznivější. O takovou situaci se však ve věci řešené nejedná.

Orgány činné v trestním řízení (konkrétně policejní orgán, který zpracování odborného vyjádření zadal) proto nepochybily, pokud přistoupily ke zjištění výše škody formou odborného vyjádření. Vadou napadených soudních rozhodnutí je však to, že jejich právní závěry, zejména pak soudu odvolacího, vůči němuž směřovala odvolací námitka obviněného napadající závěr o výši škody, opomíjejí, že stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci poškozené do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. právě dílčí poškození motorového vozidla), přičemž při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. R 45/2006) viz Šámal a kol., Trestní zákoník I, Komentář, 1. vydání 2009, C. H. BECK, s. 1261.

Zpracované odborné vyjádření (č. l. 367-38) neposkytuje podklad pro závěr, že výše škody byla takto určena. Přestože v žádosti o jeho podání (č. l. 36) policejní orgán požadoval, aby z jeho zpracování bylo zřejmé, z jakých skutkových podkladů vychází, případně jakým postupem bylo dosaženo v něm uvedených závěrů, strohost jeho vyjádření způsobuje, že stran obou takto formulovaných požadavků z něj nelze učinit ve své podstatě žádný poznatek. Byť je zřejmé, že zpracovatel v odborném vyjádření uvedl identifikaci poškozeného vozidla (včetně roku výroby), neplyne z něj, že by se zaobíral otázkou amortizace a že by v tomto směru výslednou hodnotu (která se jeví jako součet pořizovací ceny jednotlivých dílů cen včetně DPH a 2 hodin práce a 550,- Kč) upravil. Způsob zpracování odborného vyjádření způsobuje z hlediska procesního snížení možnosti soudu přezkoumat a posoudit správnost tohoto důkazu, z hlediska hmotně právního pak zpochybnění právního závěru o způsobení škody nikoli nepatrné, zejména i při uvážení diskrepance takto stanovené hodnoty a hodnoty, kterou uvedl poškozený (z níž však, pro specifika způsobu opravy jím uvedené jak ohledně nabytí příslušných součástí, tak vlastního provedení poškozeným vycházet nelze). Pochybení nalézacího soudu proto Nejvyšší soud shledává v tom, že se spokojil s tímto důkazním prostředkem, pochybení odvolacího soudu v tom, že nereagoval na uplatněnou odvolací námitku a důkazní návrh obviněného, tomuto, ač byl zopakován i u veřejného zasedání (č. l. 138) nevyhověl a následně ve svém rozsudku v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ani tento procesní postoj neodůvodnil a potvrzením výroku o vině dovolacím soudem zjišťované pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Protože obviněný ve svém dovolání uplatnil nesouhlas se závěrem soudů o výši způsobené škody, která dle něj má svoji příčinu ve způsobu stanovení ceny za opravu vozidla, což jej vede k přesvědčení, že o zjištěné výši trvají důvodné pochybnosti, a k takovému závěru dospěl na podkladě spisu i soud dovolací, shledal námitku obviněného o nesprávnosti posouzení jeho činu jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku důvodnou, neboť takový závěr za stávajícího stavu učinit nelze.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 8 To 105/2013-141, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2013, č. j. 3 T 92/2012-112, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Úkolem soudu prvního stupně je doplnit dokazování v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí tak, aby došlo ke správnému skutkovému zjištění stran rozsahu poškození zpětného zrcátka a tím i ke správnému rozhodnutí o výši škody, která byla jednáním obviněného na majetku poškozeného způsobena. V návaznosti na toto skutkové zjištění pak nalézací soud rozhodne o odpovídající právní kvalifikaci skutku a otázkách s výrokem o vině spojených (výrok o právním následku trestní odpovědnosti).

Závěrem dovolací soud připomíná, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. října 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil