6 Tdo 984/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 984/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, č. j. 4 To 25/2005-591, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 41/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 10. 2004, č. j. 1 T 41/2004 520, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 1 5 výroku rozsudku), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 6 výroku rozsudku), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (ad 7 výroku rozsudku), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 8 výroku rozsudku) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 9 výroku rozsudku). Podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a a § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozených podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. K odvolání obviněného zrušil Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 4 To 25/2005 591, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, č. j. 4 To 25/2005 591, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu poukázal obviněný na to, že ohledně skutků uvedených v rozsudku pod čísly 5, 7 a 9 soud vycházel z důkazu výpovědi svědka, který má usvědčovat obviněného v tom smyslu, že v rozporu s tvrzením obviněného uvádí, že jej nezná, že přes něj obviněný žádnou zprostředkovatelskou činnost neprováděl, a že od něj žádné peníze nepřebíral . V souvislosti s tímto důkazem obviněný v podaném dovolání tvrdí, že uvedený důkaz byl proveden v rozporu s trestním řádem, neboť mu nebyla dána možnost klást svědkovi otázky. Další námitky obviněného směřují k jednání, které je popsáno pod body 6 a 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy tento namítá, že uvedené skutky byly nesprávně právně posouzeny, neboť skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. má znění zcela odlišné od textu výrokové části rozsudku, kterým je popisován skutek, který je obviněnému kladen za vinu. V tomto směru vznáší námitky k tomu, že podle jeho názoru nelze převzít částku prostřednictvím někoho , přičemž poukazuje na osobu svědka N., když uvedený svědek by měl být podle mínění obviněného buď spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu. Závěrem podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního i druhého stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky, prostřednictvím kterých obviněný polemizuje s hodnocením důkazů, nelze pod něj podřadit ani návrhy na doplnění dokazování a nelze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu ani namítat procesní nepoužitelnost určitého důkazu. S ohledem na shora uvedené nemohou potom námitky ke čtení výpovědi svědka P. W. a námitky týkající se svědka N. zmíněný dovolací důvod naplnit. Státní zástupkyně považuje za právně relevantní tu část dovolání, kde obviněný konstatuje, že jednání popsané pod body 6 a 8 výroku rozsudku, nemohou být právně posouzeny jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., a to pro nepřesnou formulaci skutkové věty výroku rozsudku, neboť není zřejmé, zda soud popsal trestný čin dokonaný nebo pokus trestného činu. S ohledem na to, že alespoň v části podaného dovolání lze námitky považovat za právně relevantní, byť zjevně neopodstatněné, navrhla Nejvyššímu soudu dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K dovolacím námitkám, kde obviněný poukazuje na nepoužitelnost výpovědi svědka P. W. (ve vztahu k výroku rozsudku pod body 5, 7, 9) je nezbytné uvést, a to v souladu s vyjádřením státní zástupkyně, že námitky směřující do oblasti procesní nepoužitelnosti některých důkazů nelze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V dané trestní věci pro tento závěr svědčí i ta skutečnost, že s obsahově shodnou námitkou se zabýval již Krajský soud v Brně, který na str. 6 svého rozsudku rozvedl úvahy o nadbytečnosti výslechu tohoto svědka, přičemž se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a poukazuje na to, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, je prokazováno nejen výpovědí uvedeného svědka, ale dalšími důkazy, které jednoznačně výpověď obviněného vyvrací. Ve vztahu k této námitce (ale i zbývajícím) je potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ve vztahu ke shora uvedenému je možno poukázat na znění § 125 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud v odůvodnění svého rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují; musí být z odůvodnění patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru se s námitkami výše zmíněného obsahu vypořádal ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a s jeho závěry se ztotožnil rovněž krajský soud. Nejvyššímu soudu nezbývá než uvést, že zmíněné námitky, stejně jako námitky směřující k osobě N. jsou námitkami irelevantními, které nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k argumentaci obviněného k výroku o vině pod body 6 a 8 rozsudku je třeba uvést, že státní zástupkyně ve svém vyjádření považuje námitky svědka N. za právně irelevantní, tudíž nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což by bylo důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na druhou stranu však považuje konstatování obviněného, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. má znění zcela odlišné od textu výrokové části rozsudku, kterým je popisován skutek, jenž je obžalovanému kladen za vinu za natolik zásadní, že se jedná o námitku právní, avšak s ohledem na to, že skutky tak, jak jsou popsány v rozsudku, naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to dokonaného, neboť následně je ve skutkové větě konstatováno, jaké finanční prostředky od kterých poškozených převzal jako údajnou zálohu na koupi vozidel, přičemž obstaravatelskou činnost nevyvíjel a peníze si ponechal pro sebe. S ohledem na uvedené je podle mínění státní zástupkyně nutno dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

V tomto směru lze souhlasit se závěry státní zástupkyně, že skutky tak, jak jsou ve výroku o vině pod body 6 a 8 výroku rozsudku uvedeny, naplňují znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V rozsudku soudu prvního stupně se doslovně uvádí, že obviněný se záměrem neoprávněně vylákat peněžní prostředky v celkové výši 372.000,- Kč (bod 6) pod záminkou obstarání vozidel převzal prostřednictvím J. N. od různých poškozených uvedenou částku, jako zálohu na koupi vozidel, přičemž žádnou obstaravatelskou činnost nevyvíjel a peníze si ponechal pro sebe . Obdobně, tedy se záměrem neoprávněně vylákat peněžní prostředky v celkové výši 4.560.000,- Kč pod záminkou obstarání vozidel, převzal postupně peníze prostřednictvím J. N. od různých poškozených jako údajnou zálohu na koupi vozidel, přičemž žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjel a peníze si ponechal pro sebe .

Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že tak, jak je jednání pod uvedenými výroky rozsudků rozvedeno, vykazuje znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Otázka subjektivní stránky je stejně jako otázka hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. náležitě ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedena v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně. Úvahy, které v podaném dovolání obviněný zmiňuje ohledně dokonání činu, nemají ve vztahu ke skutkovému zjištění žádnou právně relevantní povahu, neboť z popisu skutku je nepochybné, že právě slovním vyjádřením se záměrem neoprávněně vylákat peněžní prostředky vyjádřil soud prvního stupně již předem pojatý úmysl obviněného uvést jiné (poškozené) v omyl tvrzením ohledně obstarání vozidel, pro což žádnou činnost nevyvíjel, přičemž uvedením v omyl poškozených bylo sledování získání finančních prostředků, které si ponechal. Další úvahy obviněného o případné účasti svědka J. N. na jednání, kterým byl uznán vinným (výroky 6 a 8 rozsudku), jsou opět námitkami skutkovými, neboť soudy v tomto směru dostatečně rozvedly (viz výklad shora), které skutečnosti braly při posuzování výpovědi svědka N. v úvahu, a proč uvěřily výpovědi zmíněného svědka a nikoli obviněnému. Shora uvedenými úvahami se obviněný snaží docílit změny pohledu na hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně a dotáhnout zrušení jejich rozhodnutí s poukazem na případné hodnocení důkazů, které by bylo v jeho zájmu, čemuž by následně měla odpovídat i změna skutkového zjištění, které by bylo v souladu s jeho představami.

Za právně relevantní námitku vzal Nejvyšší soud tu část dovolání, kde zmiňuje skutková zjištění uvozena slovním spojením se záměrem vylákat peněžní prostředky , kdy dále konstatuje, že pak není zřejmé, zda soud popsal trestný čin dokonaný či pokus trestného činu. Již shora poukázal Nejvyšší soud na znění ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že skutkové zjištění, které je vyjádřeno v tzv. skutkové větě, je výslednicí dokazování a následného hodnocení důkazů a je plně v souladu s právní větou a použitou právní kvalifikací. Za této situace nezbylo než dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné, byť v převážné většině byly uplatněny právně irelevantní námitky, které by odůvodňovaly dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k uvedenému, tj. zmíněným představám obviněného k hodnocení důkazů a jeho představám tomuto odpovídajícímu skutkovému zjištění, je potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení .

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann