6 Tdo 977/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 977/2013-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 To 40/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 50/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 4 T 50/2012, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 13. 5. 2012 mezi 05:00 hodin až 05:40 hodin v obci J., okres R., v ulici P. na chodníku před non-stop barem Plecháč po předchozí slovní rozepři s hosty, k níž došlo uvnitř baru, v úmyslu usmrtit napadl poškozeného V. K., kterého blíže nezjištěným nožem bodl velkou silou do oblasti břicha v době, kdy k němu poškozený stál čelem asi na vzdálenost natažené ruky, čímž ohrozil důležité cévy nacházející se v břišní oblasti, jejichž poškození mohlo vést k velkým krevním ztrátám a v jejich důsledku v průběhu několika minut k nezvratným šokovým změnám a následně i ke smrti poškozeného, a zároveň poškozenému způsobil bodnou ránu s vbodem o délce 1,5 cm v nadbřišku lehce vpravo od střední čáry s výhřezem předstěry a s bodným kanálem o délce 10 cm, v jehož průběhu došlo k bodnořeznému poranění předního okraje pravého jaterního laloku délky 3 cm a bodnému poranění přední stěny příčného tračníku tlustého střeva v délce 1 cm, v důsledku čehož nastalo u poškozeného K. krvácení do dutiny břišní, což vedlo k bezprostřednímu ohrožení jeho života, které bylo odvráceno včasným poskytnutím odborné lékařské pomoci . Za tento zločin byl obviněný podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému V. K. na náhradě škody částku 1.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 To 40/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že údaje uvedené ve skutkové větě výroku o vině jsou neúplné, a to zejména z hlediska vymezení všech rozhodných okolností, za nichž byl skutek spáchán, zvláště pak jeho pohnutek. Ohradil se proti tomu, že ve výrokové části absentuje zmínka o skutečnosti, že před jeho jednáním došlo nejen ke slovní rozepři s hosty nonstop baru, ale i k fyzickému napadení jeho osoby poškozeným R. v přítomnosti mj. i poškozeného K.. Prohlásil, že incident mezi ním a poškozenými R. a K., k němuž došlo posléze před barem, rovněž není ve skutkové větě podrobněji popsán. Upozornil přitom, že předmětný incident je popisován jeho účastníky i svědky rozdílně, a to nejen co do chování jednotlivých účastníků, jeho sledu a místa, kde k němu mělo dojít. Podle jeho názoru se obžalobě nepodařilo zpochybnit jeho tvrzení, že vytáhl z kapsy nůž teprve poté, co jej dostihl poškozený R. v úmyslu jej fyzicky napadnout, že nůž proti němu nepoužil, když stál nehnutě na místě, nůž držel v pravé ruce, aniž by se snažil zaútočit. V okamžiku, kdy poškozený R. proti němu sháněl zbraň v podobě části židle, kterou k tomuto účelu rozbil, vyběhl z baru značně podnapilý K. a seběhl se schodů k místu, kde stál on (obviněný). Mezi ním (obviněným) a poškozeným K. pak došlo k potyčce, během níž byl pravděpodobně K. zraněn. Následně z místa odešel a K. s R., vyzbrojeným částí židle, jej pronásledovali v úmyslu jej napadnout. Během pronásledování opakovaně upadl na zem, vleže se bránil nožem úderu částí židle a poté se mu podařilo utéci. Připomněl, že vypověděl, že není schopen si uvědomit přesný okamžik, kdy došlo ke zranění poškozeného K.. Při první výpovědi uvedl, že ucítil, že ho píchl , časový okamžik tohoto píchnutí však směřoval až do doby, kdy jej K. společně s R. pronásledovali od baru směrem k nádraží. Později uváděl, že ke zranění K. zřejmě došlo už před barem, kde se snažil vyhnout napadení K. a připustil, že se obával útoku a snažil se jej nožem píchnout do ruky. Žádný z vyslechnutých svědků, s výjimkou poškozeného R., nepotvrdil, že by viděl píchnutí K.. Všichni svědci, s výjimkou R., se shodli na tom, že zranění si všimli, až když se K. po pronásledování jeho osoby vracel k baru. Shledal, že poškození R. s K., pokud jde o napadení jeho osoby R. uvnitř baru i průběh incidentu před barem a jeho (obviněného) následné pronásledování, vypovídají odlišně od ostatních svědků, a proto je třeba jejich výpovědi hodnotit jako nevěrohodné, účelově směřující k minimalizaci jejich vlastního podílu na vzniku konfliktu a jeho následcích.

Dále argumentoval, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému K. závažné zranění. Připustil svůj podíl na vzniku konfliktu, zdůraznil však, že v jeho poslední fázi se jen bránil přesile útočníků R. a K.. Tito už v baru vystupovali jako přátelé a jemu bylo v dalším průběhu konfliktu zřejmé, že proti němu budou útočit společně, a takto také chápal i jejich jednání před barem. Pokud použil na svoji obranu proti dvěma útočníkům nůž, považoval to v dané situaci za adekvátní, byť prvotně měl v úmyslu jim nožem pouze pohrozit a nepředpokládal, že útok vůči němu bude pokračovat. Poznamenal, že poté, co vytáhl nůž, neučinil žádný pohyb vůči poškozeným. Naopak, byli to poškození, kteří na něho zaútočili, následně jej pronásledovali a pokoušeli se ho fyzicky napadnout. S ohledem na předchozí průběh konfliktu je evidentní, že musel jednat v silném rozrušení ze strachu z dalšího napadení násobeného předchozím zavrženíhodným jednáním jednoho z poškozených, přičemž vznik a charakter této obavy, resp. hodnocení celé situace posuzoval způsobem odpovídajícím svým osobnostním a intelektovým schopnostem. V souvislosti s tím odkázal na závěry soudního znalce, psychologa PhDr. Ptáčka.

Obviněný dále vyjádřil výhrady vůči závěru soudního znalce MUDr. Hladíka, že vzhledem k charakteru zranění musel být útok nožem veden velkou silou. Prohlásil, že i pokud by soud vzal za své zjištění názor znalce, podle něhož nedošlo ke zranění poškozeného K. tak, že tento na jím držený nůž naběhl , nýbrž tím, že bodnutí bylo vedeno větší silou, není vyloučena jeho obhajoba spočívající v tom, že přestože směroval bodnutí do ruky, k bodnutí poškozeného do břicha mohlo dojít při vzájemné potyčce v důsledku nepředvídatelného pohybu silně podnapilého poškozeného. Dodal, že tomu, že jeho útok mohl směřovat na ruku poškozeného, nasvědčuje i místo zranění. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, lze předpokládat, že by bodnutí zacílil do oblasti hrudníku. Soudu pak vytknul, že neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, jenž by objektivizoval přesný popis zranění poškozeného a možný mechanismus zranění. Akcentoval, že zjištění směru bodného kanálu by mohlo vyloučit jeho úmysl poškozeného usmrtit. Dospěl k závěru, že soud dovodil jeho nepřímý úmysl výhradně z toho, že vedl silný úder proti tělu poškozeného, aniž by měl pro toto zjištění podklad v provedeném dokazování. V návaznosti na uvedené vyjádřil přesvědčení, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze pro absenci zavinění ve formě úmyslu kvalifikovat jako pokus vraždy, neboť z jeho strany šlo o nutnou obranu, resp. že jeho jednání by bylo namístě posoudit maximálně jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. či v intencích § 146a tr. zák.

V neposlední řadě uvedl, že se zjištěnými skutkovými okolnostmi nekoresponduje ani výše uloženého trestu a že tento má za nepřiměřeně přísný.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil též rozhodnutí na ně navazující a podle § 265 l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že téměř celá argumentace dovolání byla zjevně okopírována z předchozího odvolání ze dne 12. 4. 2013, přičemž shledal, že této argumentaci nemůže přisvědčit. Prohlásil, že ohledně viny je zřejmé, že obviněným uvedené důvody zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Ohledně trestu pak obviněný napadá pouze výměru uloženého trestu odnětí svobody, aniž by blíže zdůvodnil nějaké hmotně právní důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že pochybení soudu spočívající v uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Doplnil, že porušení zásad spravedlivého procesu obviněný nenamítá a že již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí. Jen pro úplnost dodal, že pokud obviněný nadále nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění, nesouhlasí tím se závěrem nalézacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí. Nalézací soud zde mj. podrobně a logicky odůvodnil svůj závěr, že obviněný velkou silou bodl poškozeného do břicha, přičemž mířil na střed těla, a že jeho jednání bylo úmyslné. Soud poukázal na silnou opilost poškozeného i na to, že oproti obviněnému byl podstatně hůře fyzicky disponován a že obviněného nanejvýš chytil za ramena. Obviněný tak neměl žádný důvod napadnout jej nožem. Státní zástupce konstatoval, že tyto závěry považuje za logické. Neopatřený revizní znalecký posudek pak podle něho nemůže být ani tzv. opomenutým důkazem ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04). Oba soudy totiž v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložily, proč další znalecký posudek již nebyl potřebný.

Státní zástupce vzhledem k tomu, že konkrétní důvody uvedené obviněným zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 To 40/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež obviněný vztáhl k výroku o vině, směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran určujících okolností útoku vůči poškozenému V. K., včetně svého stavu v rozhodné době). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na zločin, jímž byl uznán vinným.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2013


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý