6 Tdo 976/2005
Datum rozhodnutí: 23.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 976/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 7 To 605/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 6 T 63/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 6 T 63/2003, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v průběhu měsíců prosinec 1999 až leden 2000 nakoupil na území Polské republiky jménem firmy své manželky, podnikající pod obchodním názvem V. B. A. S., IČO, od společnosti O. S. S. A. se sídlem O., ul. O. čp., P. r., baterie zn. Sanyo v hodnotě 2.604.769,70 Kč, když tak jednal již s úmyslem toto zboží nezaplatit a jeho prodejem na území České republiky získat finanční prostředky pro svou osobní potřebu či na úhradu svých dluhů, což se mu skutečně podařilo, neboť v průběhu měsíce května 2001 baterie zn. Sanyo v hodnotě 2.604.769,70 Kč prodal dosud neustanoveným osobám, získané peníze použil pro svou osobní potřebu či k uhrazení svých dluhů a tímto svým jednáním způsobil právnímu nástupci prodávající společnosti, tj. společnosti O. S. A. se sídlem O., ul. O. čp., P. r., t. č. sídlem C., ul. A., P. l. r. škodu ve výši 2.604.769,70 Kč.

Za to byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 20. 6. 2003, č. j. 3 T 28/2003-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společnosti O. S. A. škodu ve výši 2.604.769,70 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 7 To 605/2004, z podnětu uvedeného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. B. podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 20. 6. 2003, č. j. 3 T 28/2003-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (všem výrokům) podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že předmětný skutek byl chybně právně posouzen. Dále konstatoval, že nalézací soud neúplně zjistil skutkový stav a toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně. K tomu dodal, že si je vědom toho, že toto konstatování nezakládá žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a uvádí je proto pouze pro dokreslení . Namítl pak, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a že jak soud prvého stupně, tak i odvolací soud porušil zásadu trestního řízení v pochybnostech ve prospěch obviněného , neboť on (dovolatel) svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. V souvislosti s tím uvedl, že soud při rozhodování o vině sice vycházel z provedených důkazů, avšak dospěl ke zcela nesprávným právním závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Opětovně pak vyslovil názor, že provedenými důkazy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a doplnil, že žádné důkazy ve věci provedené jej neusvědčují ze spáchání jakéhokoliv trestného činu a dokazování nebylo přes jeho písemný návrh doplněno. Podle jeho slov je tedy zřejmé, že na základě uvedených důkazů nebylo jednoznačně prokázáno, že odvolatel se dopustil jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ust. § 250 (odst. 1), odst. 3 tr. zákona. Z provedeného dokazování nevyplývá jednoznačný závěr o jeho záměru dopustit se trestného činu podvodu odebráním zboží poškozeného a jeho následným nezaplacením.V této souvislosti zdůraznil, že podvodný úmysl by u něho musel být dán již v okamžiku, kdy odebíral od poškozeného zboží a svým jednáním by ho uváděl v omyl, přičemž toto nebylo jednoznačně prokázáno. Důkazy, které byly provedeny, netvoří podle jeho mínění logický a uzavřený celek na základě kterého by bylo možné dospět k závěru o spáchání trestného činu podvodu. Zdůraznil přitom, že v daném případě se nejedná o klasické vylákání zboží s úmyslem za něj nezaplatit, s tím, že se jednalo o ojedinělý případ, který bral jako obchodní příležitost a pomoc svému smluvnímu partnerovi, se kterým spolupracoval. V návaznosti na výše uvedené dovolatel uzavřel, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a že soud na základě provedeného dokazování (podle dovolatele neúplného) dospěl k nesprávným právním závěrům.

Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 7 To 605/2004, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co stručně zrekapitulovala dovolací námitky, konstatovala (se zřetelem k tomu, že bližší okolnosti dovolatelova jednání, jež má v rámci své obhajoby na mysli, vycházejí z jiných, než opatřených skutkových zjištění), že dovolání není způsobilé k věcnému přezkoumání, a to jak z hlediska uplatněného, tak ani jiného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Dodala, že v daném případě nepřichází v úvahu ani výjimečný zásah do skutkového stavu věci, neboť není dán extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, na který dovolatel ostatně ani neupozorňuje. Dále nad rámec dovolacího řízení - uvedla, že v předmětném trestním řízení byla otázka podvodného záměru dovolatele v souvislosti se způsobem jeho obhajoby uzavřena zcela správným a výsledkům provedeného dokazování odpovídajícím způsobem, přičemž odkázala zejména na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. V souvislosti s tím zmínila konkrétní okolnosti plynoucí ze zjištění soudů odůvodňující závěr, že dovolatel jednal v podvodném úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Konstatovala pak, že přisouzená právní kvalifikace plně odpovídá provedeným skutkovým zjištěním. V závěru vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání pro jeho již shora konstatovanou nekvalifikovanost podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel sice v dovolání namítá, že skutek byl chybně právně posouzen, přičemž deklaruje své vědomí o tom, že výhrady ve smyslu pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nezakládají žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ve skutečnosti však uplatněné dovolací námitky primárně směřuje právě do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž vytýká v prvé řadě a především vedle neúplného dokazování nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve z těchto námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci (jiných skutkových okolností týkajících se jeho jednání, než jaké zjistily soudy) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly skutkovým otázkám náležitou pozornost a jejich skutkové závěry, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily, opravňují právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Mezi touto právní kvalifikací a soudy vykonanými skutkovými zjištěními tak není rozpor.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné dovolací námitky proto (vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) důvod dovolání podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. srpna 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý