6 Tdo 975/2011
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 975/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný V.S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 To 12/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 8/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 T 8/2010, byli uznáni vinnými:
obviněný V. S.
- zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 1), 2), výroku],
- zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku [v bodě 2) výroku],
obviněná A.S.
- zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 1) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za tyto zločiny byli odsouzeni:
obviněný V. S. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněná A. S. podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V.S. uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, škodu ve výši 160.585,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění V. S. a A. S. a v neprospěch jmenované obviněné státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 To 12/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu [výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2) kvalifikovaného jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a výroku o trestu] obviněný V. S. podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vytkl, že důkazy shromážděné v přípravném i soudním řízení soudy obou stupňů správně nevyhodnotily a učinily nesprávné právní závěry. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 1) napadeného rozsudku, které měl spáchat společně s A. S., uvedl, že je nepopírá a jeho odvolání ani do uvedeného skutku nesměřovalo. Nesouhlas však vyslovil s tvrzením v napadeném rozsudku v bodě 2), a to v té části, která se týká subjektivní stránky spáchaného zločinu, spočívající v tom, že při úderech vedených na peřinku, v níž byla dcera zabalena, byl srozuměn s tím, že dcera, a to vzhledem ke svému věku a razantním úderům do oblasti hlavy, může zemřít. Konstatoval, že sice uhodil velkou silou malíkovou hranou pravé ruky sevřenou v pěst, ale nikoliv do levostranné oblasti její hlavy. Nevěděl totiž, kde přesně dcera hlavu má, neboť byla celá zabalená do peřinky, a tudíž nemohl být srozuměn s tím, že vede údery do její hlavy, a že v důsledku toho může zemřít.

Podle obviněného bylo prokázáno, že dceru měl rád, těšil se na její narození a není v žádném případě prokázáno, že by jí chtěl ublížit. Připustil, že s odstupem doby je mu jasné, že způsob, kterým si s ní hrál, nebyl šťastný a nemusel se jí líbit. V žádném případě však nebyl srozuměn s tím, že by mohl dceři ublížit; naopak, předpokládal, že způsobem, jak s ní jedná, k ublížení na zdraví nemůže dojít. Dodal, že nejen jednání přede dnem 18. 3. 2010, ale i v samotný inkriminovaný den svědčí o tom, že u něho nebyl ani eventuální úmysl dceři ublížit. V okamžiku, kdy zjistil, že dcera vykazuje nějaká zranění, ve snaze jí poskytnout co nejrychleji lékařskou pomoc, ihned ji zavezl do nemocnice v Náchodě a snažil se následky svého jednání včas poskytnutou lékařskou pomocí minimalizovat. Poznamenal, že v roli otce, který se stará o dítě, se ocitl poprvé a jednal způsobem, jenž byl podle jeho představ adekvátní. Namítl, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že ke zranění dcery pravděpodobně došlo nešťastnou náhodou tak, že jak ji udeřil do míst, kde se peřinka spojovala, jeho ruka zřejmě projela touto mezerou až na hlavičku dítěte. V návaznosti na to dovodil, že v takovém případě mu nelze přičítat ani eventuální úmysl, ale pouze vědomou nedbalost. Absence jakékoliv formy úmyslu je podporována i skutečností, že jednání vůči poškozené K. S. se nedopustil pouze dne 18. 3. 2010, kdy došlo k jejímu zranění se smrtelným následkem, ale v podstatě vůči ní takto jednal od poloviny února 2010, jak je popsáno v bodě 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí. Jelikož v žádném případě předtím nedošlo ani k usmrcení ani ke zranění jmenované, tak se při jednání kritického dne důvodně domníval, že popisovaným jednáním jí zranění, natož smrt, nemůže způsobit. Vyslovil souhlas se závěry soudů, že se vůči dítěti nechoval dobře, a že s ním zacházel nepřiměřeně, avšak v žádném případě nebyl srozuměn s tím, že by mu mohl způsobit zranění či dokonce smrt.

Dále obviněný poznamenal, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (správně má být z odvětví klinické psychologie) sice u jeho osoby uvedli IQ vyšší než 100, ale na druhou stranu konstatovali, že jeho osobnost je výrazně anomální, těžce psychopatická. Dodal, že testy ohledně IQ mu dali vyplnit sebou do cely a tam mu je pomohl vyplňovat spoluvězeň, v důsledku čehož nemohou objektivně vypovídat o zjištěném IQ. Zdůraznil, že pro absenci subjektivní stránky nenaplnil zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a jeho jednání mělo být právně posouzeno jako zločin podle § 198 tr. zákoníku, přičemž skutečnost, že došlo ke smrti jeho dcery, měla být vyjádřena použitím ustanovení § 198 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Shrnul, že čin, jehož se dopustil, měl být posouzen jako jeden ze skutků pokračujícího jednání popsaného pod bodem 1) a celé jednání mělo být kvalifikováno jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3) písm. b) tr. zákoníku.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů, a pokud s ohledem na ustanovení § 265m tr. ř. sám nerozhodne, aby podle § 265 l tr. ř. přikázal prvostupňovému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která shrnula dosavadní průběh soudního řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky.

K argumentaci obviněného státní zástupkyně připomněla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Co se týče námitky obviněného o nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, tato sice do rámce uplatněného důvodu dovolání zapadá, avšak podle jejího názoru není opodstatněná. Uvedla, že tuto námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž z rozhodnutí obou soudů je patrné, že se ve svých rozhodnutích otázkou zavinění velmi podrobně zabývaly. Zdůraznila, že odvolací soud se náležitě vypořádal s námitkami obviněného obsaženými v jeho odvolání. Současně na závěry soudů obou stupňů v plném rozsahu odkázala.

S poukazem na rozvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V. S. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nenamítá totiž, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naproti tomu vytýká, že soudy obou stupňů správně nevyhodnotily důkazy. S poukazem na své jednání vůči dceři z kritického dne včetně předchozích dnů v podrobnostech konstatuje, že u jeho osoby nebyl dán ani eventuální úmysl ke zločinu vraždy. Rovněž částečně zpochybňuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, ve své podstatě primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný shledává vadu ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněného dáno zavinění a v jaké formě, je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Obviněný sice vznáší právní námitku ohledně absence úmyslného zavinění ve svém jednání, tuto však spojuje s jinými skutečnostmi, než jsou v tomto směru skutková zjištění v soudním řízení pravomocně učiněná.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O zmíněný rozpor se avšak v předmětné trestní věci zjevně nejedná. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí.

Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně poukázat na ve věci učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.

V tzv. skutkové větě, jak je popsána pod bodem 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je obviněnému V.S. kladeno za vinu, že:
dne 18. 3. 2010 v přesně nezjištěné době od 20.00 hod. do 22.15 hod. v místě tehdejšího bydliště v obci Ch., okr. N., za účelem utišení pláče zabalil nezletilou dceru K. S., a to celé její tělo včetně hlavy, na dobu cca 10 minut do peřiny, po krátkém rozbalení maximálně na 30 vteřin, kdy se na dceru podíval, ji stejným způsobem opětovně zabalil a znovu plačící dceru minimálně dvakrát velkou silou uhodil malíkovou hranou pravé ruky sevřené v pěst do levostranné oblasti hlavy, přitom byl srozuměn s tím, že dcera vzhledem ke svému věku a razantním úderům do oblasti hlavy může zemřít, uvedenými údery jí způsobil četné zlomeniny kostí lební klenby, krvácení mezi mozkové obaly a zhmoždění mozkové tkáně, v jejichž důsledku poškozená bezprostředně po úderech do oblasti hlavy upadla do hlubokého bezvědomí, které bylo dominujícím příznakem utrpěných poranění a přetrvalo až do smrti poškozené, ke které došlo přes okamžitý odvoz poškozené do nemocnice a poskytnutí okamžité kvalifikované lékařské péče dne 23. 3. 2010 v 17.08 hod. v rámci hospitalizace na specializovaném pracoviště Fakultní nemocnice v Hradci Králové a jejíž bezprostřední příčinou byl těžký úrazový otok mozku, vzniklý v důsledku utrpěných poranění kostí lebky a nitrolebních orgánů, která byla natolik závažná pro svoji všeobecnou povahu a mnohočetnost, že smrt poškozené byla neodvratitelná ani poskytnutím kvalifikované intenzivní lékařské pomoci a péče na úrovni současné medicínské vědy s použitím všech dostupných a účinných prostředků.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let. Podle § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .

Z výše citované tzv. skutkové věty rozsudečného výroku o vině vyplývá, že obviněný V. S. použil fyzické násilí vůči své nezletilé dceři K.S. a způsobil jí velmi závažná mnohočetná poranění hlavy, která následně vedla k její smrti, přičemž ze skutkového zjištění je zcela evidentní, že jmenovanou usmrtil úmyslně, a to ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toto konstatování ohledně naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, je namístě, neboť znovu plačící dceru minimálně dvakrát velkou silou uhodil malíkovou hranou pravé ruky sevřené v pěst do levostranné oblasti hlavy, přitom byl srozuměn s tím, že dcera vzhledem ke svému věku a razantním úderům do oblasti hlavy může zemřít . V této souvislosti Vrchní soud v Praze v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení na str. 5 oprávněně konstatoval: S ohledem na rozměry ruky dospělého muže a na rozměry těla jeden a půl měsíce starého kojence musel být obžalovaný přinejmenším srozuměn s tím, že hlavičku dítěte může svými údery zasáhnout. Současně je všeobecně známou skutečností (notorietou), že úder malíkovou hranou ruky mimo jiné i do některých částí hlavy může být snadno smrtelný. To platí i o úderu do hlavy dospělého jedince, jehož lebeční švy jsou již srostlé a jehož lebku již tvoří pevná kostní tkáň. U novorozence, jehož lebka je dosud měkká a jehož lební švy dosud nejsou pevně srostlé, je nebezpečí smrtelného následku takového úderu mnohonásobně vyšší, čehož si obžalovaný musel být vědom a vzhledem k tomu, že takto svoji nezletilou dceru udeřil opakovaně, musel být s tímto následkem přinejmenším srozuměn. Dovolací soud toliko dodává, že na úmyslné zavinění v jednání obviněného bylo důvodně usuzováno ze zcela konkrétních okolností objektivní povahy.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného V.S. v bodě 2) rozsudečného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, a to kromě zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (v tomto směru nebyly vzneseny žádné výhrady), i jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť jiného úmyslně usmrtil a takový čin spáchal na dítěti mladším patnácti let. Správnému právnímu posouzení daného skutku, s nímž se v dovoláním napadeném usnesení oprávněně ztotožnil rovněž Vrchní soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná tzv. právní věta.

Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný V.S. svými námitkami obsahově nenaplnil žádný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. S., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k