6 Tdo 964/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 964/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 To 2/2005-1139, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka - v Liberci, pod sp. zn. 52 T 20/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 To 2/2005-1139, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 22. 11. 2004, č. j. 52 T 20/2004-1105. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. a podle § 234 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění, podle něhož obviněný spolu s dosud nezjištěným mužem blonďatých vlasů v K., okres J. n. N. v přesně nezjištěné době od 16. 7. do 13. 8. 2003 v trvalém bydlišti M. K., poté, co blonďák za přítomnosti obžalovaného P. K. požadoval na M. K. peníze a byl jím odmítnut, napadl ho opakovanými údery pěstmi a kopy do obličeje a hrudníku, čemuž obžalovaný K. přihlížel, nato mu oba provazy svázali ruce za zády a nohy, které vždy několikrát otočili a zajistili řadou uzlů, přitom blonďák M. K. opět několikrát kopl do těla a poté blonďák po vyjádření, že si to dodělá sám, zase mu přes provazy opakovaně omotal kolem rukou a nohou dvojitý plochý kabel, který mu obžalovaný K. na jeho pokyn podal, když takto spojením všech končetin k sobě do krajní polohy svázal poškozeného K. do tzv. kozelce, nato blonďák ve snaze získat peníze, počal prohledávat prostory v přízemí, když v té době obžalovaný K. setrvával v blízkosti poškozeného K. a v době, kdy blonďák hledal v horní části domu, obžalovaný K. po odemknutí vyšel před dům, kde setrvával asi 10 15 minut do příchodu blonďáka, který vyšel ven s tím, že nic nenašel, objekt uzamkli a společně odešli a poškozený K., kterému způsobili vpáčenou zlomeninu pravé lícní kosti do čelistní dutiny, roztříštěnou přední stěnu pravé čelistní dutiny, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice, puklinu přední jámy lební vpravo a oboustranné zlomeniny žeber, na následky pohmoždění mozku a zřejmě i udušením při těžkém postižení mechaniky plicní ventilace při fixované poloze na místě zemřel a jeho tělo bylo nalezeno až 13. 8. 2003 .

Dovolání, které obviněný podal proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu a v důsledku toho hodnotily nesprávně jeho skutek jako loupež s následkem smrti. Domnívá se, že na základě provedeného dokazování nemohl být učiněn závěr o jeho nepřímém, popř. přímém úmyslu zmocnit se cizí věci a za tímto účelem užití násilí. Tvrdí, že sám útokům blonďáka nejprve pouze přihlížel, žádné peníze či jiné majetkové hodnoty po poškozeném nepožadoval, svázání poškozeného napomáhal až pod výhrůžkou fyzického násilí. Nezodpovězena zůstala též otázka psychického vztahu k následku jednání. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, je osobou submisivní povahy, snadno manipulovatelnou, bez zjevných sklonů k agresivitě. V minulosti se dopouštěl trestné činnosti odlišného charakteru, zpravidla se jednalo o majetkovou trestnou činnost bez výraznějšího podílu násilí. Dále uvedl, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Nadto zdůraznil, že v rozhodné době nebyl ve finanční tísni, pobíral invalidní důchod prostřednictvím svého opatrovníka. Věděl současně, že poškozený M. K. u sebe, v místě, kde došlo ke spáchání trestného činu finanční hotovost či jiné majetkové hodnoty nemá. Měl sám obavu o svou bezpečnost, protože blonďák měl u sebe vystřelovací nůž, k jehož použití k útoku proti jiné osobě neměl sebemenší zábrany. Má za to, že vzhledem k těmto skutečnostem a vzhledem k charakteru vztahu mezi jím a poškozeným M. K. lze hovořit o nekonformitě jeho subjektivní stránky se subjektivní stránkou spolupachatele. Dodal, že se jedná o exces blonďáka ze spolupachatelství, což znamená, že za spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. odpovídá pouze spolupachatel blonďák, zatímco on byl pouze zneužit jako živý nástroj k dokonání trestného činu, a to pod pohrůžkou násilí. V doplněném dovolání obviněný uvedl, že vyšetřovatel npor. J. T. neoprávněně zasahoval do jeho výpovědi v přípravném řízení ze dne 23. 6. 2004 ve snaze ji ovlivnit. V tom spatřuje porušení základních principů trestního řízení, konkrétně zásady presumpce neviny vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. a zásady stíhání jen ze zákonných důvodů vyjádřenou v § 2 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 2 To 2/2005, a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 52 T 20/2004, a poté, aby postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a ve věci rozhodl, event. aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části je zaměřeno na vadné hodnocení provedených důkazů. Tím obviněný fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a údajné vady procesního charakteru, které však dovoláním s ohledem na uplatněný dovolací důvod napadat nelze. Má za to, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslu dovolatele zmocnit se násilím cizí věci, neboť po poškozeném žádné peníze ani jiné věci nepožadoval. Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že se násilí vůči poškozenému dopustil až pod pohrůžkou fyzického násilí vůči svého osobě, pak toto tvrzení není v souladu se soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Podle státního zástupce obviněnému bylo známo, že důvodem napadení poškozeného blonďákem byla snaha získat od něho násilím finanční prostředky a v této fázi se k útoku připojil, když na blonďákovu výzvu se podílel na svázání poškozeného. Je přitom zcela irelevantní, zda takto získané finanční prostředky hodlal blonďákovi zcela přenechat, či zda je hodlal aspoň zčásti použít pro vlastní potřebu. Pouhá obava dovolatele z osoby blonďáka nemohla vést soud k závěru, že by se dovolatel stal živým nástrojem . Ve svých výpovědích z přípravného řízení obviněný blonďáka popsal jako partnera, soud proto neshledal, že by jednal pod vlivem výhrůžek. Jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. tak skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. naplnil. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí lze učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí, státní zástupce vyslovil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Sem spadají námitky obviněného týkající se provedeného dokazování. Jestliže obviněný tvrdí, že sám žádné peníze či jiné majetkové hodnoty po poškozeném nepožadoval, protože nebyl ve finanční tísni a pokud spoluúčast na trestném činu popírá a na svoji obhajobu uvádí, že z blonďáka měl strach, jde jednoznačně o námitky, které mají ryze skutkovou povahu. Podřadit pod daný dovolací důvod nelze ani tu část dovolání obviněného, v níž namítl, že došlo k porušení základních principů trestního řízení. Odkazuje-li v tomto směru na způsob vedení výslechu vyšetřovatelem, jde o procesní námitku, která s právní kvalifikací skutku ani s hmotně právním posouzení věci nikterak nesouvisí. Dovolání podané pouze s uvedenou argumentací, by Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

V rámci dovolání však obviněný vznesl námitku, podle níž se nejedná o spolupachatelství, pokud po subjektivní stránce nelze dovodit, že úmysl spolupachatelů nesměřuje k témuž následku.

Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkového zjištění, dospěl k následujícímu závěru.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno, skutková věta výrokové části rozsudku musí mít určité náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu. Lze v ní přitom uvést jen skutečnosti, které mají oporu v provedeném dokazování. Popis skutku má vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Jestliže je obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným v některém vývojovém stadiu před dokonáním, nebo některou formou účastenství na trestné činnosti, je třeba ve skutkové i právní větě výroku tyto okolnosti náležitě formulovat, případně přesně rozlišit, které dílčí útoky soud považuje za nedokonané a které za dokonané. Dopustil-li se obviněný trestného činu jako spolupachatel, nejde o samotnou formu trestného činu, nýbrž o formu trestné činnosti podle § 89 odst. 1 tr. zák., tudíž není třeba spolupachatelství zvlášť ve výroku vyjadřovat. Poté, co se Nejvyšší soud vypořádal s touto formální náležitostí výroku o vině, mohl se zabývat otázkou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Znakem spolupachatelství je spáchání trestného činu společným jednáním (tzv. objektivní podmínka) a úmysl k tomu směřující (tzv. subjektivní podmínka). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě trestného činu. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Není přitom třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. č. 2/1980-12-I. Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní část).

Z uvedeného vyplývá, že k naplnění znaku spolupachatelství u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. postačí samotná přítomnost spolupachatele na místě činu a jeho srozumění se záměrem druhého pachatele zmocnit se cizí věci. V posuzované věci obviněný byl přítomen tomu, jak blonďák opakovanými údery pěstmi a kopy do obličeje a hrudníku napadl poškozeného a nesnažil se tomu nijak zabránit. Byl rovněž srozuměn s tím, že blonďák měl v úmyslu získat od poškozeného peníze. Je tedy nerozhodné, zda obviněný v okamžiku útoku sám žádné peníze či jiné majetkové hodnoty po poškozeném nepožadoval. Jinými slovy řečeno, obviněný věděl, k jakému cíli blonďákovo jednání směřuje. Tím, že se aktivně nepostavil na obranu poškozeného (sám nebyl zraněn), dal jednoznačně najevo, že sdílí jeho záměr. Spolupachatelem může být i ten, kdo se sám nedopouští násilí, nýbrž jen svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu a zajištění (srov. č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Není pochyb, že tuto psychickou podporu obviněný spolupachateli poskytl, podílel se dokonce na znehybnění poškozeného tím, že společně s blonďákem poškozenému svázali ruce a nohy provazy, které vždy několikrát otočili a zajistili řadou uzlů. Výsledkem jejich jednání bylo spojení všech končetin k sobě do krajní polohy, v tzv. kozelci. Poškozený byl nadto ještě svázán (za přispění obviněného) dvojitým plochým kabelem. Nevyužil ani možnosti vzdálit se z místa činu ani ve chvíli, kdy po dobu asi 10 15 minut setrvával sám před domem. S ohledem na intenzitu násilí je zřejmé, že si obviněný musel být vědom, že v důsledku utrpěných zranění a po následném znehybnění poškozeného může dojít k jeho smrti. Lze tedy konstatovat, že byť obviněný sám fyzicky poškozeného nenapadal, jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák.

Pokud jde o otázku psychického vztahu obviněného k následku jednání, Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Ostatně z něho se podává, že byl v době činu plně schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a byl schopen své jednání plně ovládat. Za účelovou lze označit též argumentaci, která má vyvolat dojem, že obviněný byl živým nástrojem v rukou spolupachatele. V obou těchto případech však jde o námitky skutkové povahy, jak již bylo řečeno, k nim Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu nemohl přihlížet.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann