6 Tdo 955/2015
Datum rozhodnutí: 20.08.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 274 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 955/2015-26
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2015
o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 10 To 30/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod. sp. zn. 1 T 108/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. října 2014, sp. zn. 1 T 108/2014, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku; a dále přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za což byl podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let a v neposlední řadě mu bylo uloženo ochranné opatření, a to zabrání věci 1 ks kapesního zavíracího nože zn. Mikov. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody ve výši 10 099 Kč.

Popsané trestné činnosti se obviněný dopustil tak, že v přesně nezjištěné době od 4:30 do 5:22 dne 14. 12. 2013 v prostorách baru Družba na ul. Ž. v P., před větším množstvím osob, přistoupil po předchozí slovní rozepři k V. V. a tohoto bodl energicky střední silou zavíracím nožem s čepelí o délce 5 cm do břicha, čímž poškozenému způsobil bodnou ránu břicha těsně pod dolním okrajem jater o šíři 15 mm a hloubce 4 cm, v důsledku čehož byl poškozený omezen na obvyklém způsobu života minimálně po dobu 3 týdnů. Dále pak obviněný dne 29. 6. 2014 kolem 0:20 hodin řídil motorové vozidlo na pozemní komunikaci v obci H., ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje a při kontrole policejní hlídkou mu bylo naměřeno 1,54 g/kg alkoholu v dechu (v 0:23 hod.), resp. 1,53 g/kg (v 0:29 hod.). Podrobněji je protiprávní jednání rozvedeno v rozhodnutí soudu prvého stupně.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný odvolání, kterému Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 10 To 30/2015, z části vyhověl a podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině a o náhradě škody v napadeném rozsudku nezměněn, uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný M. M. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že v řízeních před soudy obou instancí byl zjištěn takový skutkový stav věci, jenž nenaplňuje znaky skutkové podstaty takových trestných činů, za které je soudy pokládaly, neboť je přesvědčen, že právní kvalifikace určená prvoinstančním soudem, která zůstala odvolacím soudem nezměněna je nesprávná, a to zejména pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu a těžkou újmu (byť ve stádiu pokusu) ve vztahu k poškozenému. Dovolatel je toho názoru, že jednání popsané pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako prosté ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu svého tvrzení argumentuje především tím, že poškozený neutrpěl vážné poranění dutiny břišní a rána, která byla poškozenému zasazena, nebyla vedena velkou, ale pouze střední intenzitou. Z okolností případu tak nelze usuzovat, že by obviněný měl v úmyslu způsobit poškozenému vážnější poranění, než která utrpěl. Pokud se týká skutku uvedeného pod bodem II, zde obviněný namítá, že ačkoli byl skutkový stav zjištěn správně, byl nesprávně právně kvalifikován. Domnívá se, že předmětným jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu a zdůrazňuje, že škodlivost jeho jednání, které spočívalo v pouhém přeparkování vozidla, za situace kdy upozornil příslušníka Policie ČR, že požil alkohol, avšak tento jej vyzval k odstranění překážky provozu, je zcela zanedbatelná. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami, ve všech výrocích, zrušil a věc přikázal znovu k projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřila k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatovala, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o srozumění obviněného s možností způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, jakož i s jeho prokázáním a odůvodněním. Zdůraznila, že vzhledem k intenzitě vedené rány a použité zbraně si obviněný musel být vědom, že může poškozenému způsobit vážnější poranění, než které vzniklo. V souvislosti s druhým skutkem poukazuje na provedené dokazování, kdy z úředních záznamů a výpovědi svědka bylo prokázáno, že obviněný po požití alkoholu řídil předmětné vozidlo. Rovněž konstatovala, že námitky uplatněné v dovolání obviněný vytýkal již v rámci své obhajoby i v odvolání a zabývaly se tak jimi soudy obou stupňů. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o tento nejde, anebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou v obou bodech výrokové části rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. října 2014, sp. zn. 1 T 108/2014. V případě těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, že obviněný zaútočil na poškozeného po předchozí slovní rozepři, a to tak, že poškozeného energicky střední silou bodl nožem do břicha, přičemž ho držel oběma rukama, čímž mu způsobil bodnou ránu o hloubce 4 cm. Jak bylo prokázáno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, útok byl veden na břicho, v důsledku čehož mohlo dojít k poranění důležitých vnitřních orgánů, jako jsou např. játra, střeva, velké cévy a podobně.

Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), jakož i o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele.

Jak bylo uvedeno výše, dovolacímu soudu nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění nižších soudů, které provedly veškeré potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti skutkových zjištění nevznikly žádné důvodné pochybnosti. Zejména nelze ničeho vytýkat závěru, že útočníkem byl skutečně obviněný, bylo-li vycházeno z výpovědi opakovaně neměnné výpovědi poškozeného, jakož i svědků (Š., H., P., T. (z přípravného řízení)), kteří potvrdili, že jediným, s kým se poškozený předmětného večera dostal do fyzického konfliktu byl právě M. M., potažmo, že poškozený se jim svěřil, že útočníkem byl právě obviněný. Stejně tak byl poškozeným spatřen u obviněného nůž, následně nalezený na toaletách s poznatkem o pachové stopě obviněného, která se na něm nacházela. Nalézací soud pak věnoval adekvátní prostor úvahám o vzniku poranění a následkům útoku, ať již prokázaným, tak potencionálním, vycházeje ze znaleckého zkoumání z odvětví soudního lékařství. Stran právní kvalifikace uvedeného jednání se oba soudy rovněž zcela bezchybně vypořádaly s otázkou naplnění skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to co do formy jednání obviněného, vzniklého následku a subjektivní stránky v podobě minimálně srozumění pachatele s následkem, který při vyvinutí razantní, střední síly za použití nože reálně ohrozil na zdraví poškozeného. Blíže tedy dovolací soud může bez dalšího odkázat na odůvodnění prezentované již v rozsudku Okresního soudu v Příbrami (str. 9).

Pokud se týká přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl M. M. rovněž shledán vinným, pak i v tomto případě se již nalézací soud dostatečně vypořádal s otázkou řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky, jakož i škodlivostí tohoto jednání v konkrétním případě.

V projednávané věci je nesporné, že obviněný v inkriminované době řídil motorové vozidlo, poté, co předtím požil alkoholické nápoje. Sám toto požití přiznal a při kontrole policejní hlídkou mu bylo naměřeno 1,54 g/kg alkoholu v dechu. Jmenovaný tak nepochybně vykonával činnost, při které hrozí nebezpečí životu a zdraví lidí či značné poškození majetku, což vyplývá ze samotné povahy motorového vozidla, které svou konstrukcí, hmotností a motorickou silou může způsobit vážné destrukční následky.

Pokud obviněný namítá, že vozidlo pouze tzv. přeparkovával, resp. jednal tak na samotnou výzvu policie, přičemž takové jednání nemůže dosáhnout trestněprávně předvídané škodlivosti, nelze takovým námitkám přisvědčit. Již předchozí soudy správně poukázaly na posloupnost jednání obviněného od doby, kdy byl poprvé kontrolován (spící) ve vozidle (23:45), přičemž byl policisty informován o potřebě odstranit překážku provozu, ovšem učinit tak např. formou odstranění závady na vozidle či jeho odtažením v horizontu přibližně dvou hodin než se hlídka bude vracet. Při této komunikaci obviněný opakovaně uváděl, že nehodlá - z důvodu svého ovlivnění alkoholem vozidlo řídit. Policisté tedy jmenovaného rozhodně nenaváděli či mu nenařizovali, aby vozidlo v daném stavu přeparkovával sám, ale vzhledem k poskytnutému času si k této činnosti měl sjednat např. pomoc jiné osoby. Výpověď obviněného tak lze považovat za zcela tendenční a jednání, kterého se dopustil tím, že řídil vozidlo na nikoli zanedbatelnou vzdálenost (500 m než byl opětovně policisty zastaven) jako zcela vědomé porušení právních norem. Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním, které soudy obou instancí vyvodily z provedených důkazů vypovídajících o míře ovlivnění obviněného alkoholem a o snížení jeho řidičských schopností, jakož i zřejmému vědomému provozování činnosti, k níž v daný okamžik nebyl oprávněn, neshledal pochybení v právním posouzení skutku pod bodem II jako přečinu ohrožování pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně. Vzhledem ke skutečnostem, na které poukázal Nejvyšší soud v souvislosti s jeho rozhodnutím ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2015



JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.