6 Tdo 954/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.



6 Tdo 954/2013-17
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání, které podala obviněná H. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 To 166/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 263/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 26 T 263/2012, byla obviněná H. P. (dále jen obviněná ) uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že poté, co samostatně trestně stíhaná Z. L., v blíže nezjištěné době od 13. 2. 2009 do 2. 3. 2009 na blíže nezjištěném místě bezprávně upravila obsah dvou plných mocí udělených pošk. M. V., a pošk. Z. V., obžalované H. P., jimiž ji zmocnili výhradně k vyřízení hrazení úvěrové smlouvy č. ..........., uzavřené dne 31. 7. 2007 pošk. V., a úvěrové smlouvy č. .........., uzavřené dne 15. 7. 2008, obě uzavřeny u České spořitelny, a. s., kdy Z. L. do textu plné moci ověřené Magistrátem města Kladna vlastnoručně proti vůli a bez vědomí poškozených doplnila text o další úkony, které je údajně obžalovaná P. oprávněna za poškozené činit, a to uzavření zástavní smlouvy na nemovitost v majetku poškozených na adrese K., J. S., uzavření smlouvy o půjčce, podpisu notářského zápisu s uznáním dluhu a svolením s přímou vykonatelností tohoto zápisu, jakož i vyřízení formálních náležitostí spjatých s touto transakcí na příslušném katastrálním úřadu; následně na základě takto upravených plných mocí obžalovaná P. s vědomím, že neodpovídají původně formulovaným plným mocem, dne 2. 3. 2009 v K., v notářské kanceláři Ivany Tomsové, jako zmocněnec poškozených V. převzala od pošk. J. L., na základě uzavřených smluv o půjčce finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč a formou šeku, který si následně nechala proplatit na pobočce Komerční banky, a. s., částku 800.000,- Kč, přičemž takto získanou finanční hotovost užila tak, že ji předala Z. L., a o plnění závazků z uzavřených smluv nadále nejevila zájem . Za tento trestný čin byla obviněná podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. L., M. V. a Z. V. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a poškozený J. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 To 166/2013, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody poškozenému J. L. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a při nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k M. V. a Z. V. podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému J. L. na náhradě škody částku ve výši 1 200 000,- Kč. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že v předmětné věci vystupovala pouze jako zmocněnec poškozených V., a to na logicky zdůvodněnou žádost Z. L. Prohlásila, že plné moci byly úředně ověřeny a že o jejich upravování ze strany Z. L. nevěděla. Z věci neměla ani žádný prospěch, když jako zmocněnec vystupovala pouze ve smyslu přátelské výpomoci. Uvedla, že Z. L. měla její důvěru a že o tom, že se tato dopustila celé série podobných podvodů, se dozvěděla až následně. Dále poznamenala, že z popisu skutku i z provedeného dokazování je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že Z. L. si nechala vystavit od poškozených V. plné moci k vyřízení úvěrů, které pro ně před tím podvodně získala u České spořitelny, a. s., následně tyto plné moci vlastnoručně doplnila, a to údajně neoprávněně, poté se dohodla na poskytnutí půjčky ve prospěch poškozených V. se svým dlouholetým známým J. L., při zajištění tohoto závazku zástavním právem na domě poškozených, dále dohodla s účastníky společnou schůzku v notářské kanceláři za účelem podpisu potřebných listin, a nakonec od ní (od obviněné) převzala celou takto získanou finanční hotovost. Shledala, že z provedeného dokazování (konkrétně zmínila své výpovědi, výpovědi svědků V., L. a L. a listinné důkazy) vyplývá, že ona (obviněná) jako zmocněnec na základě ověřené plné moci pouze podepsala v notářské kanceláři předložené smlouvy a převzala peníze, které obratem předala Z. L., jež vše zorganizovala a domluvila. Z žádného z provedených důkazů podle jejích slov nevyplývá jakákoliv forma dohody mezi ní a Z. L. směřující k úmyslnému obohacení sebe nebo jiného uvedením někoho v omyl. Dodala, že Z. L. měla v této věci postavení svědka a nevypovídala, a pokud je v obžalobě citováno vyjádření jmenované k věci, je zřejmé, že se snaží vše tzv. hodit na ni (na obviněnou), ale tato její křivá obvinění byla vyvrácena. Vyslovila názor, že dokazováním zjištěné a soudem popsané její jednání nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a že pokud se dopustila závadového jednání, lze v něm spatřovat toliko přestoupení mezí jejího oprávnění vyplývajícího z udělených plných mocí, což by mohlo být posuzováno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku ve smyslu § 255 tr. zák.

Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 To 166/2013, zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k tomuto dovolání nebude vyjadřovat. Současně uvedl, že z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 To 166/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům de facto vytýká rovněž (především) vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (z hlediska podstatných okolností odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Z podstatné části právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala také z tvrzených vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Obviněná však také namítla, že soudem popsané její jednání nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a že pokud se dopustila závadového jednání, lze v něm spatřovat toliko přestoupení mezí jejího oprávnění vyplývajícího z udělených plných mocí, což by mohlo být posuzováno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku ve smyslu § 255 tr. zák. Takovou argumentaci lze se značnou mírou tolerance (nebyla totiž podložena konkrétnějšími námitkami) formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplní ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizí osoby sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u předmětného trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů) vyjadřují ve vztahu k obviněné všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Pokud obviněná (stručně shrnuto) na základě plných mocí udělených M. V. a Z. V., upravených ovšem výše popsaným způsobem Z. L., s vědomím, že neodpovídají původně formulovaným plným mocem, jako zmocněnec poškozených V. uzavřela (aniž k tomu byla ve skutečnosti oprávněna) s poškozeným J. L. mj. smlouvy o půjčce a na jejich základě od tohoto poškozeného převzala finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč a formou šeku, který si následně nechala proplatit na pobočce Komerční banky, a. s., částku 800.000,- Kč, pak takovým jednáním poškozeného vědomě uvedla v omyl, ten v tomto omylu provedl majetkovou dispozici, přičemž v příčinné souvislosti s tím bylo (v konečném důsledku) obohacení Z. L., jíž obviněná získanou finanční hotovost předala, a škoda způsobená na majetku poškozeného naplňující znak značná škoda.

Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněné, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že podvodně jednala, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby Z. L. ke škodě poškozeného J. L. (a do důsledku vzato též k újmě M. V. a Z. V.) obohatila.

Za tohoto stavu nepřicházelo v úvahu kvalifikovat předmětný skutek jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku ve smyslu § 255 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu [odst. 2 písm. b)].

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. září 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý