6 Tdo 952/2007
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 952/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2007 dovolání, které podal obviněný A. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 2 To 1208/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 68/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 68/2001, byli obvinění A. H. a J. P. uznáni vinnými, že

dne 31. 8. 2000 kolem 04.00 hod. v průchodu domu, společně fyzicky napadli údery rukou do hlavy a kopy nohou do hlavy i těla poškozeného Ing. Z. M., kdy v tomto napadení pokračovali i poté, co poškozený ležel na zemi a způsobili mu tím otřes mozku těžkého stupně s bezvědomím, pohmoždění mozku, zlomeninu lícní kosti a horní čelisti vlevo, zlomeninu spodiny lební, zlomeninu kosti týlní vpravo, krvavé odřeniny a pohmožděniny v obličeji, těžké pohmoždění až rozdrcení v oblasti břicha s odpovídající dobou léčení v pracovní neschopnosti v době půl roku až jeden rok.

Takto popsané jednání soud prvního stupně u obou obviněných kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a obviněného A. H. odsoudil podle § 35 odst. 2, § 222 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2000, č. j. 5 T 79/2000-59, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 2 To 1038/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného J. P. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění A. H. a J. P. i poškozená zdravotní pojišťovna odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 2 To 1208/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný A. H. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podání obviněný namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konstatoval, že popis činu (skutku) musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jeho právní kvalifikaci. Podle jeho názoru skutek uvedený v rozsudku nelze právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., protože jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu . Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k ublížení na zdraví, tak ke způsobení těžké újmy na zdraví. Především z hlediska subjektivní stránky trestného činu úmyslu se soud právním posouzením zjištěného skutku blíže nezabýval. Závěry odvolacího soudu o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny a jsou natolik nepřesvědčivé, že vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti, což platí i pro rozsudek soudu prvního stupně.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. zák. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 9. 2006, č. j. 2 To 1208/2005-517, a prvostupňovému soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je možno ze základních a obecných hledisek dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že úmysl pachatelů v tomto případě vyplynul nejen z četnosti úderů a kopů, které byly poškozenému postupně zasazovány, ale i s ohledem na části těla, kam směřovaly. Přímý úmysl obviněných způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, lze dovodit též z toho, že byl napadán i v době, kdy ležel na zemi, nebránil se a byl zřejmě v bezvědomí. Státní zástupkyně uvedla, že z dostupných materiálů je možno konstatovat, že opatřená skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. S poukazem na rozvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zjistil, že dovolání obviněného A. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V mimořádném opravném prostředku obviněný A. H. v podrobnostech vytýká nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Jelikož tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, tak Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek zákon považuje za těžkou újmu na zdraví případy v citovaném ustanovení zakotvené pod písmeny a) až ch). Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti je zapotřebí připomenout, že k naplnění citovaného trestného činu nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat především z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. názor publikovaný pod II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna pouze souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není ani vyžadována (postačí konkludentní dohoda); každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.

Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Okresní soud v Přerově (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) nepochybil, pokud jednání obviněného A. H., jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku, kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (v dovolání se nepřesně uvádí, že skutek byl posouzen jako pokus tohoto trestného činu), neboť jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.

Předně je nutno uvést, že podle skutkových zjištění obvinění A. H. a J. P. kritického dne společně fyzicky napadli údery rukou do hlavy a kopy nohou do hlavy i těla poškozeného Ing. Z. M., kdy v tomto napadení pokračovali i poté, co poškozený ležel na zemi a způsobili mu tím velmi závažná poranění, jak byla výše citována a v podrobnostech rozvedena v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu na str. 5 a 6. Je zjevné, že jmenovaný utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona, přičemž v tomto směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v odůvodnění napadeného usnesení k jednání obviněných A. H. a J. P. mimo jiné konstatoval: I když se nepodařilo naprosto přesně a detailně rozlišit, která zranění byla jednotlivými obžalovanými poškozenému způsobena, je zřejmé, že oba obžalovaní společně napadali poškozeného, a to i za situace, kdy již poškozený ležel na zemi, nikterak se nebránil Nelze sice dovodit ze žádného provedeného důkazu, že by se obžalovaní předem na takovém jednání domluvili, avšak z jejich jednání a útočení na poškozeného je zřejmé, že minimálně konkludentním způsobem takto jednali jako spolupachatelé, přičemž nebylo prokázáno, že by se na napadání poškozeného podílela nějaká další osoba. V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil: Úmysl pachatelů v tomto případě vyplývá nejen z četnosti úderů a kopů, které byly zasazovány postupně poškozenému, ale i z částí těla, kam tyto údery a kopy směřovaly, kdy přímý úmysl obžalovaných způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, lze dovodit i z toho, že poškozený byl napadán i v době, kdy ležel na zemi, nebránil se a byl zřejmě v bezvědomí (vše na str. 5 a 6 napadeného usnesení).

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného A. H. jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Bylo prokázáno, že poškozený Ing. Z. M. byl napaden společným jednáním obou obviněných, a tudíž není podstatné, kterým z nich mu bylo určité z utrpěných poranění způsobeno, přičemž za způsobený škodlivý následek odpovídá ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. každý z obou obviněných tak, jako by jej spáchal sám. Jednání dovolatele bylo objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Z hlediska subjektivní stránky byl s ohledem na mimořádnou brutalitu útoku a místo na těle, kam bylo obviněnými útočeno, a to dokonce na již ležícího a prakticky bezbranného poškozeného, důvodně shledán v činu obviněného A. H. přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadami, se kterými dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.



Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k