6 Tdo 948/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 948/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného K. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 4 To 299/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 118/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 20 T 118/2004, byl K. H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněného v tom, že dne 5. 5. 2004 kolem 8.45 hodin v K., okres N. J., v domě č. p. v prodejně společnosti G. s.r.o. požadoval po poškozeném J. G., vrácení dluhu ve výši 400.000,- Kč, přičemž mu hrubými výrazy nadával, přitom jej fyzicky napadl, kdy nakloněn přes prodejní pult do něj strčil, poté co došlo k vzájemnému verbálnímu napadání obou a jejich strkání, se jej pokusil poškozený vytlačit ven z prodejny, u vstupních dveří uchopil obžalovaný kovovou přečerpávací pumpu, kterou poškozeného udeřil směrem do horní části těla a způsobil mu tržnou ránu na levé ruce, kterou se poškozený snažil útok odvrátit, s průměrnou dobou léčení 7 dnů .

Odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, bylo odvolacím soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 4 To 299/2004, bylo jmenovaným napadeno mimořádným opravným prostředkem dovoláním.

V dovolání, které obviněný podal prostřednictvím obhájkyně, uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Naplnění uvedených dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že krajský soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože k takovému postupu nebyly dány podmínky /uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ a v tom, že policie neprovedla pečlivě obhlídku místa činu a nezajistila potřebné důkazy, které by prokazovaly jeho nevinu, přičemž z těchto by muselo být zřejmé, že po celou dobu jím uplatněná obhajoba, že se pouze bránil útokům poškozeného, je pravdivá. Závěrem podaného dovolání navrhl dovolacímu soudu, aby usnesení krajského soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné uvést, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a jeho námitky jsou polemikou s provedenými důkazy. Uvedené skutečnosti jsou nesporné již z té části, kde obviněný K. H. poukazuje na to, že Policie ČR neprovedla pečlivé ohledání místa činu a zajištění důkazů. Ve svých námitkách opětovně (jako po celé přípravné řízení, řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání) tvrdí, že to byl on, kdo byl napaden a kdo se bránil útokům poškozeného. Pokud by podle jeho mínění postupovala Policie ČR ve směru výše naznačeném, musela by k tomuto závěru dospět. V tomto směru musí k uplatněným námitkám Nejvyšší soud uvést, že soud prvního stupně dospěl mj. ke skutkovému závěru, že to byl obviněný, kdo po poškozeném požadoval vrácení dluhu, hrubými výrazy nadával a přitom jej fyzicky napadl a kovovou přečerpávací pumpou udeřil poškozeného směrem do horní části těla, když tento útok se snažil poškozený rukou odvrátit a přitom utrpěl zranění . Popisuje-li obviněný situaci, která se v prodejně odehrála odchylně od skutkových zjištění soudu, ke kterým tento musel dospět na základě hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., stávají se námitky obviněného polemikou se zjištěným skutkovým stavem, resp. hodnocením důkazů soudy, přičemž mj. vytýká, že nebylo vycházeno z náležitě objasněného skutkového stavu věci. Těmito námitkami se snaží docílit změny skutkového stavu věci, který by byl v souladu s jeho představami, avšak takovéto námitky nejsou schopny naplnit dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterého se obviněný dovolává. Vzhledem k tomu, že tento dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně, přichází v úvahu jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na uplatněný dovolací důvod, resp. námitky, které k uvedenému důvodu dovolání vznesl, musí závěrem Nejvyšší soud uvést, že tyto námitky byly již předmětem posouzení v rámci hodnocení důkazů okresním soudem a dále také soudem odvolacím, přičemž soudy své závěry zákonu odpovídajícím způsobem rozvedly ve svých rozhodnutích (rozsudku a usnesení). Ze zmíněných rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řídily ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. (příp. § 134 odst. 2 tr. ř. pro usnesení), a je z nich patrno, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a to i za situace, pokud si vzájemně odporovaly, vyplývá z nich také, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, event. proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tyto úvahy jsou rozvedeny na str. 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně a na týchž stranách usnesení odvolacího soudu. Soud druhého stupně v posledním odstavci na straně 2 odůvodnění svého usnesení se rovněž ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně právní kvalifikace.

S ohledem na charakter námitek, které mají podle obviněného naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Uvedené rozhodnutí zmiňuje dovolací soud mj. také ve vztahu k námitce, která podle názoru obviněného zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že se nedostavil k veřejnému zasedání a i přes tuto skutečnost a skutečnost, že byl volán svědek G., krajský soud ve věci jednal, tudíž nebyly dány podmínky k tomu, aby veřejné zasedání probíhalo bez mé přítomnosti (obviněného), aby tak věc byla spolehlivě rozhodnuta . Z uvedeného vyplývá, že uvedená námitka směřuje pouze k problematice konání veřejného zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení § 263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná (obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody).

Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).

K námitce obviněného je nezbytné uvést, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn, a to s dostatečným časovým předstihem, aby byla zachována lhůta k přípravě k veřejnému zasedání jak u obviněného, tak i jeho obhájce. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil. Nezaslal soudu žádnou omluvu, ve které by zdůvodnil, proč se k veřejnému zasedání nedostaví a v té souvislosti ani nepožádal o odročení veřejného zasedání, a případně vyjádřil svůj zájem veřejného zasedání se zúčastnit. Ani obhájkyně obviněného, která byla veřejnému zasedání přítomna, neúčast obviněného neomluvila ve smyslu jeho nemoci či jiné indispozice, která by mu bránila se k veřejnému zasedání dostavit, nepožádala ani soud o odročení veřejného zasedání v zájmu svého klienta s tím, že tento by se chtěl veřejného zasedání osobně zúčastnit. V tomto směru tedy nic nebránilo odvolacímu soudu provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když nelze přisvědčit ani argumentaci obviněného, že k veřejnému zasedání byl volán svědek G. , neboť pokud jde o tohoto svědka, byl tento vyrozumíván o termínu konání veřejného zasedání jako poškozený, k veřejnému zasedání se ani nedostavil a odvolací soud neprováděl žádné dokazování.

Je zřejmé, že předseda senátu tím, že dal pokyn kanceláři obviněného o termínu veřejného zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, jednoznačně vyjádřil, že účast obviněného při veřejném zasedání není nutná.

Podle § 263 odst. 6 in fine tr. ř. není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jinými slovy řečeno, aby bylo možno u veřejného zasedání provádět dokazování čtením protokolů o výslechu svědků a znalců, je nezbytné obviněného k veřejnému zasedání řádně předvolat. Jde o speciální ustanovení upravující postup v souvislosti s prováděním dokazování v případě nepřítomnosti obviněného, které platí pro odvolací řízení. V rámci přípravy veřejného zasedání podle § 233 tr. ř. má předseda senátu povinnost zajistit přítomnost zákonem vymezených osob. Den veřejného zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř. předseda senátu stanoví tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci byla zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm.

Závěrem lze tedy shrnout, že v případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn, k tomuto veřejnému zasedání se nedostavil, svoji neúčast neomluvil a nevyjádřil ani svůj zájem veřejného zasedání se v budoucnu zúčastnit, což neučinila ani obhájkyně obviněného, která byla veřejnému zasedání u odvolacího soudu přítomna. Pokud obviněný ani jeho obhájkyně neučinili nic ve směru shora naznačeném, odvolací soud zcela respektoval příslušná ustanovení trestního řádu a nikterak nepochybil, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, přičemž je nezbytné opětovně zdůraznit, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se mohl obviněný vyjádřit. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud neporušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání a k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedošlo.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento a ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann