6 Tdo 945/2014
Datum rozhodnutí: 06.08.2014
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 945/2014-19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2014, č. j. 7 To 451/2013-100, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 84/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 84/2013 byl obviněný J. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění měl dopustit tím, že:

dne 2. května 2013 v době kolem 19:00 hodin v obci M. L., , na chodníku u domu č. p. .., napadl poškozeného S. O., k němuž přistoupil a udeřil ho nejméně jednou ranou pěstí do nosu a jednou ranou pěstí do oblasti levého oka, čímž mu způsobil tržnou ranku na hřbetu nosu a zlomeninu nosních kůstek bez pracovní neschopnosti.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni, který usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 To 451/2013-100 podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.


II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Marka Neustupného dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dle jeho náhledu jsou právní závěry odvolacího soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vytýkanou vadu spatřuje zejména v tom, že odvolací soud hodnotil jeho výpověď a výpověď poškozeného s nestejnou mírou přísnosti a v jeho neprospěch. Má za to, že soud druhého stupně se v dostatečném rozsahu nevypořádal s jeho námitkami. Pokládá za evidentní, že i před soudem prvního stupně se vyjadřoval ke gestikulaci poškozeného, kterou tento v odůvodnění svého rozsudku nezohlednil. Údajné neshody v některých bodech výpovědi, které soud prvního stupně vyvodil, pokládá dovolatel za vykonstruované. Další z údajných rozporů, který vyvozuje soud prvního stupně, že při hlavním líčení uvedl, že z auta nevystoupil ovšem dále měl uvést, že se s poškozeným setkal v den, kdy ho napadl , považuje za vytržený z kontextu, který byl v dané souvislosti odlišný. Soudu vytýká, že výpověď poškozeného zhodnotil jako jednoznačnou, přesvědčivou a bezrozpornou, byť ji bylo možné shledat rovněž jako méně věrohodnou. Obviněný dále usuzuje, že pokud poškozený při hlavním líčení vypověděl, že dostal dvě rány, do nosu a do oka, musel by mít i zranění na oku. Do jisté míry považuje za vnitřně rozpornou výpověď poškozeného i proto, že ač zranění měl utrpět v 19 hodin a na vystoupení měl jít v 20 hodin, k lékaři šel teprve ve 22 hodin.

S ohledem na tyto skutečnosti má za to, že soud prvního stupně zcela nerespektoval zásadu in dubio pro reo a spravedlivého řízení (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11) a postupoval zaujatě v jeho neprospěch. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 považuje postup soudu prvního stupně za libovolný, pokud jde o výběr a hodnocení důkazů, což pokládá za rozporné s jeho právem na spravedlivý proces. Nesprávné zjištění skutkového stavu vyvozuje rovněž ze skutečnosti, že soud prvního stupně zamítl návrh na provedení znaleckého posudku stran věrohodnosti poškozeného, vyžádání odborného vyjádření k mechanismu zranění poškozeného a vyžádání spisu o přestupcích poškozeného.

V rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel porušení zásady rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny. Odvolací soud dle něj svým vadným procesním postupem porušil i ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13 míní, že je povinností soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Odvolací soud se však skutkovou ani právní argumentací obviněného řádně nevypořádal, odůvodnění pokládá za stručné a nepřesvědčivé. Pokud odvolací soud uvažoval o třech různých variantách událostí, je podle obviněného vyloučeno, aby ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. byl napadenými rozhodnutími zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně nevyjádřila. Vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Vzhledem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:

IV.

Ve vztahu k obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nevznesl žádnou námitku, která by byla způsobilá deklarovaný důvod dovolání věcně naplnit. Je tomu tak proto, že v mezích tohoto důvodu dovolání lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a v rámci dovolacího řízení není jakkoli oprávněn nahrazovat činnost nalézacího soudu. Námitky vznesené obviněným se ocitají zcela mimo rámec uplatněného důvodu dovolání pro jejich skutkovou povahu, jde-li zejména o námitky stran hodnocení svědeckých výpovědí obviněného a preferování svědecké výpovědi poškozeného, případně námitky svou povahou procesní, jde-li o to, že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, provedené důkazy hodnotily převážně jednostranně.

Dovolací soud nesdílí ani hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Napadená rozhodnutí vytýkaným extrémním nesouladem očividně netrpí, pokud obviněný zpochybňuje výlučně skutkovou stránku celého případu a zcela opomíjí skutečnosti, svědčící ve prospěch soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu. Ačkoli obviněný očividně vnímá soudem prvního stupně vyvozené skutkové závěry jako osobní příkoří, nelze opomenout důkazy, které byly v řízení před nalézacím soudem provedeny a které byly jednoznačným podkladem pro prokázání viny dovolatele. Soud prvního stupně sice za rozhodující považoval svědeckou výpověď poškozeného O., poukázal však rovněž na to, že obviněný je ze svého jednání dále usvědčován rovněž protokolem o ohledání místa činu a při němž zajištěnými krevními stopami na označeném místě napadení, kdy tyto vzorky byly na základě odborného zkoumání z oboru kriminalistické techniky a expertýz ověřeny a vykazovaly DNA shodující se s DNA profilem nalezeným v bukálním stěru patřícímu poškozenému. Vina obviněného je podle okresního soudu dále nepřímo prokázána rovněž svědeckou výpovědí svědka S. a lékařskou zprávou Nemocnice v Mariánských lázních.

Vznáší-li obviněný proti takto provedenému dokazování námitky, které směřují primárně do zpochybnění skutkového základu celého incidentu, nelze než uzavřít, že se po dovolacím soudu domáhá výlučně přehodnocení skutkového základu případu, což je samo sobě zcela nepřípadné. Takové dovolací námitky zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.

V řešených souvislostech nejsou případné ani odkazy obviněného na nálezy Ústavního soudu stran principu presumpce neviny a požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Nutno v prvé řadě podotknout, že rozhodující část obviněným vznesených námitek byla dovolatelem uplatněna již v řízení o řádném opravném prostředku, nevyjímaje obecných vývodů z poukazované judikatury Ústavního soudu. Nad rámec řečeného lze dodat, že obviněným uplatněný odkaz na výše rubrikovanou judikaturu Ústavního soudu ani není případný. Má-li totiž obviněný za to, že soud postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny, je tato námitka vyvrácena provedeným dokazováním a soudu prvního stupně není možné v daném směru ničeho vytknout. Jasným, logickým, srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyvodil, z jakých důkazů vyvozuje prokázání jednání obviněného a z jakých důvodů vycházel zejména ze svědecké výpovědi poškozeného a nepreferoval skutkovou verzi obviněného. Za daných okolností se proto i úvaha nad aplikací principu in dubio pro reo jeví jako zcela nepatřičná, pokud vina dovolatele byla bezpečně prokázána a jeho jednáním byly naplněny všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.

Nepřípadnou je konečně i námitka stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy obhajoby jako nadbytečné (č. l. 66). Je tomu tak proto, že případné důkazní návrhy obhajoby by očividně nebyly způsobilé zpochybnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Ač z vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně explicitně neplyne, proč důkazním návrhům obhajoby soud nevyhověl (a v tomto směru lze nalézacímu soudu vytknout nesplnění povinnosti uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.), nelze nevidět, že otázkou úplnosti dokazování se zaobíral soud odvolací, který vyložil (str. 2), proč nelze soudu prvního stupně vytýkat neprovedení některých důkazů, a který vyložil, že fotodokumentace zranění poškozeného dostatečně prokazuje i úder směřovaný do oblasti oka. Za daného stavu věci je třeba považovat odmítnutí dalšího dokazování soudy - ať již znaleckým posudkem či odborným vyjádřením ke zranění poškozeného, či posudkem k otázce věrohodnosti poškozeného, příp. zprávou z místa bydliště poškozeného - za oprávněné. Z uvedeného současně plyne, že ve věci posuzované není dán prostor k úvaze o problematice tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09).

Vyvozuje-li konečně obviněný prostor pro použití nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, zbývá dodat, že ani tento judikaturní argumentační podklad není v řešené věci relevantní, je-li na jeho základě zpochybňována přesvědčivost napadeného usnesení, a to zejména stran různých variant zvažovaných odvolacím soudem, tedy jak konkrétně mohlo k incidentu dojít. Je totiž třeba podotknout, že odvolací soud zvažoval různé skutkové alternativy, prostřednictvím kterých byla vážena věrohodnost výpovědi obviněného. Šlo o postup, který směřoval k naplnění ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2), z něhož nelze dovodit, že by podle tohoto soudu reálně existovaly tři rovnocenné varianty skutkového děje, které by při přijetí jedné z nich, bez náležitého odůvodnění založily pochybnost o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně pokud [ za dané situace mohl soud uvažovat o třech možných variantách události. První varianta by mohla být taková, že poškozeného O. napadl někdo jiný. Bylo (by) však nelogické, aby poškozený jako útočníka označil obviněného a kryl tak jiného pachatele, který mu způsobil zranění. Takovouto variantu proto musel krajský soud odmítnout. Další varianta by byla taková, že si obviněný způsobil zranění sám. Charakter zranění je takový, že neodpovídá pádu poškozeného na zem a podle krajského soudu je možno vyloučit možnost, že by si obviněný (roz. poškozený) sám otloukl hlavu kupříkladu o sloup veřejného osvětlení. Jediná možná varianta, která je logická, je ta, že poškozený byl napaden obviněným, když ten sám připouští slovní konflikt mezi ním a poškozeným. ]. Za dané situace proto Nejvyšší soud nesdílí hodnocení obviněného, že by se odvolací soud v dostatečném rozsahu nevypořádal s obhajobou vznesenou do řízení o řádném opravném prostředku, pokud zvažoval věrohodnost jeho svědecké výpovědi, přičemž v rámci třech možných alternativ, jak ke škodlivému následku mohlo dojít, vyloučil první dvě, které by podporovaly obhajobu dovolatele, a zcela pochopitelně dospěl k správnému závěru stran třetí alternativy, čímž dal za pravdu soudu prvního stupně.

Pouze pro úplnost lze dodat, že dovolatel uplatnil (nikoli však explicitně) rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

K tomuto dovolacímu důvodu v této věci lze poznamenat tolik, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod patří mezi procesní dovolací důvody, jehož smyslem je náprava závažných vad, které vedou ke zmatečnosti rozhodnutí. Zmíněný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoli již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V této věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném odvolání rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci (č. l. 97-98).

Jak z výše řečeného plyne, skutkové či procesní námitky dovolatele nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil