6 Tdo 938/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 938/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 dovolání, které podal obviněný R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 23 To 18/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 91/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 29 T 91/2004, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 18. 12. 2003 v době 22.00 hod. v N. H., okres Č. B., v restauraci U V., poté, co jej a ostatní přítomné hosty slovně napadal P. H., nar., tohoto fyzicky napadl tak, že jej nejprve udeřil pěstí do levého spánku, po následném vzájemném přetahování a poté, co P. H. v důsledku tohoto přetahování upadl na zem, tohoto napadl ještě dvěma údery pěstí do hlavy a rukou, přičemž P. H. utrpěl v důsledku pádu na zem podkožní výron na zevní ploše levého kolene, podkožní krevní výrony na levém rameni a zlomeninu zevního konce levé klíční kosti, když takové zranění si vyžádalo pracovní neschopnost do 31. 1. 2004.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. L. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 23 To 18/2005, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o uloženém trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině podle § 202 odst. 1 tr. zák. s použitím § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. obviněnému R. L. uložil peněžitý trest ve výměře 3.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři týdny. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Vůči rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. L. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl výroky o vině a trestu. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění podání obviněný připomněl, jak je trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. vymezen v trestním zákoně. Uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že nenapadl svědka H., který přišel do restaurace v podnapilém stavu, ale pouze se bránil jeho útokům. Toto jednání považovali přítomní za adekvátní, nikoho nepohoršovalo, a proto mu nevěnovali pozornost do té míry, aby si s odstupem několika měsíců, kdy svědčili u soudu, zcela detailně vybavili předmětný incident. Po incidentu svědek H. odešel, aniž by si ztěžoval na bolest a pokračoval ve společenské zábavě v restauraci T. Všichni svědci vnímali chování jmenovaného jako provokativní, konfliktní a obtěžující, pohoršovali je především jeho verbální útoky a následné napadení osoby obviněného lstivě zezadu. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že svědky pobuřovalo pouze jednání P. H., přičemž jednání dovolatele považovali za přirozené na vzniklou situaci. Dále nevěnoval pozornost ani otázce, že zranění si mohl způsobit při předešlém incidentu dne 7. 12. 2003, a to pádem na zledovatělý chodník či následně v restauraci T. Podle názoru obviněného pokud by se s těmito okolnostmi odvolací soud, a to při respektování zásad trestního řízení (zejména zásady in dubio pro reo), náležitě vypořádal, nemohl by dojít k jinému závěru, než že se trestného činu nedopustil a bylo na místě zproštění obžaloby. Rovněž vyjádřil nesouhlas s tvrzením tohoto soudu, když poukázal na skutečnost, že o kvalitě zjišťování skutkového stavu soudem prvého stupně svědčí, že oproti obžalobě a trestnímu příkazu obviněný nebyl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Namítl, že pokud soudy obou stupňů neshledaly v jeho jednání znaky zmíněného trestného činu, nemohly dojít k závěru, že se dopustil trestného činu výtržnictví tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl jiného. V této souvislosti konstatoval: Pokud nebylo prokázáno spáchání trestného činu ublížení na zdraví, pak stejně tak nelze vycházet z předpokladu, že jsem napadl poškozeného v takové intenzitě, že bych mu způsobil poměrně závažné zranění, tedy abych naplnil z materiálního hlediska potřebný stupeň společenské nebezpečnosti . Za rozpornou proto shledal úvahu soudů, že pokud by se nepustil do konfliktu s P. H., ke zranění by nedošlo.

V dovolání obviněný také v podrobnostech poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 455/2005, s tím, že za výtržnost je možné považovat jen takové jednání, které narušuje občanské soužití hrubě, tj. ve zvýšené míře, která již významně překračuje hranice běžných či obvyklých projevů rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití jde zejména tehdy, jestliže posuzované jednání má charakter zjevné svévole, arogance, bezohlednosti a také jisté vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel prosazuje dosažení svého cíle, který je obecně neakceptovatelný, na úkor zájmů ostatních občanů. Rovněž připomněl i některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tz 54/2001, 5 Tz 89/2001, 7 Tdo 224/2002) podle kterých formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití skutečně hrubě, tj. ve zvýšené míře. Objektem trestného činu výtržnictví je občanské soužití, tedy nikoli primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, jako je jejich zdraví, majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů v rámci větší pospolitosti lidí v daném místě. Má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat zájmů veřejných.

Obviněný má za to, že při objektivním zhodnocení všech okolností, za jakých popsaným způsobem jednal (tj. byl svědkem H., který je znám svou arogancí a násilnou povahou, provokován, když ostatní přítomní považovali dovolatelovo jednání za adekvátní vzniklé situaci a nevnímali incident jako mimořádný), nelze jeho jednání považovat za zjevně svévolné, arogantní a jednostranně útočné, které by se navíc dotklo veřejného pořádku na místě incidentu. V jeho počínání proto nelze spatřovat naplnění trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. K posouzení objektivního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu mělo být zhodnoceno, za jakých okolností k předmětnému jednání došlo a z hlediska materiální stránky měly soudy přihlédnout k osobě svědka H., který byl opakovaně projednáván pro přestupek proti občanskému soužití a naposledy se násilného chování dopustil několik dnů před inkriminovaným datem.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k jinému rozhodnutí o něm.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že jednání dovolatele nenaplnilo po stránce objektivní skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť jde o trestný čin hrubě narušující občanské soužití, přičemž k takovému hrubému narušení nedošlo, o čemž svědčí skutečnost, že ho v restauraci přítomní svědci jako žádnou mimořádnou událost nevnímali. Podle státního zástupce je dovolání v této části zjevně neopodstatněné. Ze soudem učiněných skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, sice vyplývá, že poškozený H. konflikt vyprovokoval; nicméně stalo se tak jeho verbálními projevy. Reakce obviněného L., který poškozeného fyzicky napadl opakovanými údery pěstí do oblasti hlavy, byla zcela nepřiměřená a všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplnila. K incidentu došlo na místě veřejnosti přístupném i před větším počtem osob, což již samo o sobě řádné občanské soužití objektivně narušuje. S poměrně vyhýbavými výpověďmi některých svědků u hlavního líčení, jak na ně dovolatel poukazuje, se soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku důsledně vypořádal a v souladu s tím se nelze ztotožnit s dovolatelovým tvrzením, že by pro údajnou absenci pohoršení přítomných osob k hrubému narušení občanského soužití nedošlo. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní předně námitku obviněného R. L., že P. H. nenapadl, ale pouze se bránil jeho útokům (všichni svědci vnímali chování jmenovaného jako provokativní, konfliktní a obtěžující, pohoršovali je především jeho verbální útoky a následné napadení osoby obviněného lstivě zezadu). Dále že se odvolací soud nezabýval otázkou, že P. H. si mohl zranění způsobit při předešlém incidentu, k němuž došlo dne 7. 12. 2003, nebo pádem na zledovatělý chodník či následně v restauraci T. Uplatněné výhrady primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž v tvrzených procesních nedostatcích (zejména nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný spatřuje vady v právním posouzení skutku. Jak již bylo výše uvedeno zmíněné výtky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto v tomto směru nelze napadená rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat.

Obviněný také v podrobnostech namítl, že nebyla naplněna objektivní a materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto výtky směřují do správnosti právního posouzení skutku, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané vady.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení § 202 tr. zák. chrání občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Musí jít o závažnější neslušnost příčící se těmto pravidlům. Dále zahrnuje i hrubé útoky na čest a vážnost občanů (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem apod.). Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit jeho vlastní projev, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, která závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé neslušnosti, jde zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (typickým případem je vandalství). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo před více než dvěma osobami současně přítomnými (§ 89 odst. 4 tr. zák.). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutno uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku. Posoudit okolnosti, za nichž byl či spáchán, zjišťovat pohnutku činu a zhodnotit jednak jeho následky a jednak osobu pachatele.

Uvážíme-li tyto skutečnosti na projednávanou trestní věc, je nutno konstatovat, že Okresní soud v Českých Budějovicích nepochybil, když zjištěný skutek (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) posoudil jako vytýkaný trestný čin. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: předmětného večera se P. H. dostavil do restaurace v době, kdy zde již setrvával obžalovaný a svědci R., B. a K. Soud nemá žádné pochybnosti o tom, že po přisednutí k těmto svědkům a obžalovanému to byl právě P. H., který vyprovokoval konflikt, který posléze vyústil v jeho napadení. Je nepochybné, že jakkoli byla provokace P. H. příčinou tohoto konfliktu, nemohlo to omlouvat počínání obžalovaného, který poté P. H. napadl. Okresní soud rovněž uvedl, že ještě předtím, než se P. H. pokusil obviněného zezadu napadnout, se mezi nimi odehrál u stolu, kde seděli, jiný fyzický kontakt. Obviněný připustil, že v důsledku provolací P. H. k tomuto přistoupil a vytáhl jej od stolu a stáhl jej na zem, v důsledku čehož jmenovaný spadl na zem. Také připustil, že v době, kdy byl poškozený na zemi, a kdy ho poškozený držel za svetr, k tomuto přiklekl. V této spojitosti prvostupňový soud zdůraznil: Je skutečností, že obžalovaný popřel, že by poškozeného napadl, nejprve jedním úderem pěstí u stolu, a posléze dalšími dvěma údery v okamžiku, kdy byl poškozený na zemi. Podle názoru soudu lze však usuzovat na věrohodnost výpovědi poškozeného, který popsal takovéto jednání obžalovaného. Na onu věrohodnost výpovědi svědka H. lze usuzovat z celkové podoby jeho výpovědi. Je zřejmé, že výpověď tohoto svědka je přesvědčivá s ohledem na věcné, časové i místní souvislosti popisovaného jednání. Okresní soud připomněl, jednak že svědek P. H. nijak nezastíral, že posléze, co již byl napaden obviněným, ve zlobě a bolestech chtěl zezadu R. L. napadnout. Dále, že jmenovaný svědek utrpěl poměrně závažné zranění, které ale není obviněnému kladeno za vinu z hlediska odpovědnosti za trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (vše na str. 5 a 6 napadeného rozsudku).

Podle názoru Nejvyššího soudu lze obviněnému R. L. přisvědčit v tom, že celý incident vyprovokoval P. H. Nelze však souhlasit s tím, že se pouze jednání jmenovaného bránil, jak tvrdí v dovolání. Ze skutkového zjištění vyplývá i nesporná aktivní role obviněného v průběhu konfliktu. Navíc se nejednalo o jednorázovou záležitost. Celá událost gradovala od fyzického kontaktu u stolu, přes fyzické napadení, a to úder obviněného pěstí do levého spánku P. H., přičemž následně v době, kdy po vzájemném přetahování jmenovaný upadl na zem, jej obviněný dvěma údery pěstí udeřil do hlavy a rukou. Je zřejmé, že místo události - restaurace, je místem veřejnosti přístupným. V jednání obviněného, jímž pěstmi napadl P. H., je nutno spatřovat výtržnost. Pokud dovolatel namítá, že v jeho počínání nelze vidět naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, tak ani tento názor nelze akceptovat. Soud prvého stupně se zmíněnou otázkou zabýval a důvodně zdůraznil: Jakkoli leží příčina konfliktu především na straně P. H., neměl obžalovaný právo tohoto fyzicky napadnout způsobem, jaký zvolil . Rovněž nemohl přehlédnout, že obviněný byl v minulosti za rvačku ve správním řízení potrestán pokutou a pokud by se nepustil do konfliktu a P. H. fyzicky nenapadl, k poměrně závažnému zranění jmenovaného by nedošlo. Správně uvedl, že všechny tyto skutečnosti mají nepochybně vliv na stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání a dovolují konstatovat, že stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. (vše na str. 7 napadeného rozsudku). Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval o podaném odvolání, proto důvodně poznamenal, že v jednání obviněného není možné spatřovat pouze přestupek (str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Lze uzavřít, že ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a podrobně rozvedených v jeho odůvodnění, které shledal bezchybnými i odvolací soud, vyplývají všechny formální i materiální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozhodnutí prvostupňového soudu aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž nelze akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k