6 Tdo 934/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 325 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 934/2015-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015
o dovolání, které podala obviněná L. O. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 7 To 88/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 44/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná L. O. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 8 T 44/2013, uznána vinnou trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podali obviněná i státní zástupce odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 7 To 88/2015 zamítnul podle § 256 tr. ř.

Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo k jednání tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, respektive že by tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu, přičemž nebyla správně posouzena hmotněprávní stránka, tedy zavinění a společenská škodlivost jednání. Obviněná zpochybňuje skutkové závěry a hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, následně uvádí svou vlastní verzi skutkového děje, na základě čehož pak deklaruje absenci úmyslu spáchat trestný čin násilí proti úřední osobě. Obviněná namítá nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. a argumentuje zde především nedostatečnou společenskou škodlivostí jednání, které je jí kladeno za vinu, a z toho vyplývající absolutní neúčelností užití norem trestního práva. Závěrem obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze podle § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněná měla zájem tento dovolací důvod uplatnit podle § 265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré obviněnou uplatněné námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněné nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, nýbrž ve vytýkání procesního pochybení soudů stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož
i v nesprávném hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že jednání obviněné spočívalo nikoliv v aktivním blokování dopravy, ale pouze ve výkonu shromažďovacího práva, a nutnosti konzumace potravin ze zdravotních důvodů, atp. Jedná se tedy o vlastní verzi skutkového děje předkládanou obviněnou a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

Vzhledem k povaze výše uvedených námitek poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

Ve vztahu ke skutkovým námitkám vztahujícím se k předmětnému trestnému činu Nejvyšší soud rovněž nad rámec uvádí, že trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby .

Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě ve smyslu cit. ustanovení tr. zákoníku je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka (zde úřední osoby) s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor anebo takovému odporu zamezit.

Pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně.

Úřední osobou se pak podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku rozumí příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru (tedy i příslušník Policie České republiky) nebo strážník obecní policie.

Subjektivní stránka je vyžadována ve formě úmyslu. V konkrétním případě tedy pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí.

Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněná odmítá existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, toto své tvrzení zakládá především na zpochybnění oprávněnosti zásahu proti své osobě a nutnosti konzumovat potraviny s ohledem na její zdravotní stav.

Soudy obou stupňů velice podrobně popsaly jednání obviněné spočívající v bránění průjezdu vozidel a neuposlechnutí opakované výzvy příslušníků Policie České republiky k opuštění prostoru. V souladu s § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, pak byla obviněná zajištěna a předvedena do policejního eskortního vozidla, kde byla v souladu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách (dále jen ZPPP č. 159/2009 ), poučena o zákazu konzumace potravin v prostorách eskortního vozidla. Podle čl. 4 odst. 1 ZPPP č. 159/2009 mimo jiné platí, že při eskortě osob se zjevnou tělesnou vadou nebo osob nemocných přihlédne příslušník Policie České republiky k jejímu zdravotnímu stavu, případně vyžádá vyjádření lékaře včetně jeho stanoviska, zda je eskorty schopna a za jakých podmínek . Podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů z chování samotné obviněné nebyl jí tvrzený nepříznivý zdravotní stav příslušníkům Policie České republiky zřejmý, naopak i v kontextu předcházejících událostí působilo její chování provokativním dojmem, což podporuje i skutečnost, že ve své výpovědi na tvrzený diabetes neupozorňovala a rovněž se nikterak nedožadovala lékařského vyšetření. Příslušník Policie České republiky tedy jednal v souladu s příslušnými právními předpisy, a to i v případě, kdy proti zde uvedenému jednání obviněné zakročil (čl. 3 odst. 1 písm. c) ZPPP č. 159/2009). Násilná reakce obviněné na provedený zásah tak zcela jednoznačně odpovídá shora uvedeným znakům trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Vytýká-li obviněná ve svém dovolání nerespektování zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .

Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni .

Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).

V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti uvedl:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku). VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
S ohledem výše uvedené skutečnosti, jakož i argumentaci obviněné, která se omezuje na pouhé tvrzení, že jednání, které je jí soudy nižších stupňů kladeno za vinu, nenaplňuje potřebnou společenskou škodlivost, tedy jeden z předpokladů posouzení předmětného jednání jako trestného činu, zejména s ohledem na neoprávněný zásah příslušníků Policie České Republiky proti její osobě, dospěl Nejvyšší soud k závěru o neaplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe v daném případě.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu