6 Tdo 933/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 211 odst. 1,5 tr. zákoník



6 Tdo 933/2011-32


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2011 o dovolání obviněného P. C h . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 To 343/2010-1349, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 166/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 To 343/2010-1349, byl mj. také z podnětu obviněného P. Ch. zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 5. 2010, č. j. 11 T 166/2009-1279, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, když výkon trestu odnětí svobody byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na dobu čtyř let, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo soudem druhého stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný (spolu s obviněným M. G.) byl uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 To 343/2010-1349, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Již v samotném úvodu dovolání poukazuje obviněný (obhajoba) na restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem ve světle nálezů Ústavního soudu, které zmiňuje. V další části svého dovolání pak poukazuje na to, že trestní řízení je vedeno zásadou in dubio pro reo a vina obviněného musí být jednoznačně prokázána. V předmětné trestní věci se však podle obviněného tak nestalo a poukazuje na pochybnosti vztahující se k tomu, kdo měl vyplňovat předmětné dokumenty (popsané v odsuzujícím výroku rozsudku). V této souvislosti zmiňuje výpověď svědka F. a nejednoznačnou výpověď znalkyně. V podaném dovolání obviněný soudům vytýká postup při hodnocení důkazů, kdy podle jeho mínění nelze pro uznání viny použít vždy útržky z výpovědí, zpochybňuje výpověď svědka B., který měl obviněnému předat částku 75.000,- Kč v souvislosti s trestnou činností obviněné P. V neposlední řadě zpochybňuje závěr soudu o uložené povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně, když podle jeho mínění se měl obohatit pouze o částku 75.000,- Kč. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a po zrušení věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání a sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Sám obviněný argumentací, že si je vědom restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem ve světle nálezů Ústavního soudu nepřímo připouští, že námitky jím uváděné k tomuto dovolacímu důvodu jsou z jeho pohledu (dovolacího důvodu) námitkami irelevantními. Toto mj. vyplývá také z tvrzení, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, případně že nebyly odstraněny nedostatky v dokazování, hodnocení důkazů apod. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný soudům vytýká neprovedení některých důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, pak nelze než konstatovat, že tyto námitky jsou skutkového charakteru a pod jím uplatněný dovolací důvod nespadají. V této souvislosti je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud obviněný již v úvodu předjímá, že výklad dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je restriktivní, pak je nezbytné uvést, že Ústavní soud v souvislosti s problematikou aplikovatelnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. používá termín extrémní nesoulad s učiněnými skutkovými zjištěními ; nelze vyloučit, že obviněný měl na mysli tzv. extrémní nesoulad s učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu řady rozhodnutí Ústavního soudu, která zmiňuje. Nejvyšší soud musí poukázat na to, že taková rozhodnutí jsou mu známa. Musí však také konstatovat, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. extrémního nesouladu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

Pokud obviněný cituje ve svém dovolání rozhodnutí Ústavního soudu, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí stručně vyjádřil jak základní charakteristiku znaků trestného činu, které byly jednáním obviněného naplněny, tak subjektivní stránku jeho jednání. V odůvodnění svého rozsudku rovněž poukázal na důkazy, které jej vedly k závěru o vině obviněného. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. Námitkami obviněného, které se staly předmětem přezkumu v řízení o odvolání, se velmi podrobně zabýval soud druhého stupně a tyto rovněž plně odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. Zde lze rovněž v plném rozsahu odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozsudku k otázce náhrady škody a částce, kterou byl obviněný zavázán soudem uhradit. S ohledem na námitky obviněného uplatněné v dovolání, které jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými v odvolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. . Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, o takový případ se však v dané trestní věci nejedná, neboť obviněným byly uplatněny námitky, které žádný z dovolacích důvodů nenaplňují.

V souvislosti s obviněným zvolenou formou obhajoby (v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat a stejným způsobem postupoval i v řízení před soudem viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně) považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/05, ze kterého mj. vyplývá, že nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy .

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten nebyl obviněným zdůvodněn a jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, není povinností Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit ukládání trestu ze všech hledisek, aniž by obviněný své námitky konkretizoval. Pokud se tak obviněným nestalo, takové námitky vyvolávají svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek obviněný uložený trest napadá. Pouze okrajově lze uvést, že obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit pokud byl obviněnému ukládán druh trestu, který zákon nepřipouští na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což se v daném případě nestalo, či byl trest uložen mimo trestní sazbu, což se rovněž nestalo (viz shora k otázce druhu trestu a jeho sazbám).

V neposlední řadě (vzhledem k tomu, že obviněný poukazuje mj. také na nerespektování zásady in dubio pro reo) považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2011

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann