6 Tdo 933/2007
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 933/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 55 To 419/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 115/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 34 T 115/2006, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný a obvinění J. W., M. F. a J. B., ohledně nichž bylo uvedeným rozsudkem rovněž rozhodnuto,

dne 20. 10. 2005 přijeli vozem řízeným J. B. do L., když cestou zakoupili na pokyn M. F. provaz, rukavice, nůž a lepící pásku, v L. po setkání M. F. s dosud nezjištěnou osobou si nechali ukázat bydliště poškozeného, poté M. F. a J. B. čekali před domem ve vozidle a J. W. a J. R. kolem 13.00 hodin po zazvonění a otevření dveří poškozeným B. H., vnikli do jeho bytu ve F. ulici tak, že poškozeného vstrčili dovnitř, zde jej povalili na zem, byt prohledávali a opakovaně poškozenému vyhrožovali podříznutím, pokud jim nevydá peníze, přitom mu nožem způsobili řezné rány na hlavě velikosti 7 cm, na zátylku a na bradě velikosti 1 cm, z bytu přitom odcizili dva telefony, reklamní hodinky, peněženku s doklady vše v hodnotě 4.475,- Kč a částkou 250,- Kč a dalších 700,- Kč na hotovosti .

Za tyto trestné činy byl obviněný J. R. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. R. a M. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 55 To 419/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci podal obviněný J. R. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soud rozhodl na základě nesprávného hmotně právního posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud se při posouzení jeho odvolání zabýval důkazy, které podle soudu prvního stupně dokazují jeho vinu, a nezabýval se důkazy, které svědčí v jeho prospěch a jeho vinu zpochybňují. V návaznosti na to zdůraznil, že podle jeho názoru neexistuje jediný důkaz, který by jeho vinu jednoznačně prokázal. Přitom poznamenal, že ji neprokazují výpovědi dalších obviněných ani výpověď poškozeného B. H. a neplyne ani z provedené rekognice. Podle jeho slov i při hodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemné souvislosti nelze dospět k závěru o jeho vině. Dovodil pak, že jej soud nespravedlivě odsoudil, čímž porušil ustanovení trestního zákona, zásadu trestního řízení in dubio pro reo.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci zrušil a zprostil jej obžaloby.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co se podrobně vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejména přitom konstatoval, že cestou dovolání nelze napadat skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu, a že zmíněný dovolací důvod lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem) a ocitoval uplatněné dovolací námitky, zdůraznil, že obviněný napadá způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činí prostřednictvím poukazu na údajné porušení základních procesních pravidel určených pro hodnocení důkazů. To znamená, že obviněný namítá nesprávný postup ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Podle názoru státního zástupce by uvedené námitky mohly mít z hlediska tohoto dovolacího důvodu význam pouze v případě závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Navíc Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, protože z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistilo, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.

Státní zástupce pak shrnul, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Upozornil přitom na skutečnost, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, je možné pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení podřadit.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a de facto tvrdí, že nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, jímž byl uznán vinným. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný formálně namítl, že soud rozhodl na základě nesprávného hmotně právního posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje pouze z namítaného pochybení v procesu hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Lze pak ještě uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý