6 Tdo 930/2004
Datum rozhodnutí: 12.07.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 930/2004



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2005 dovolání, které podala obviněná A. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 61/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 T 61/2003, byla obviněná A. S. uznána vinnou trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že v době od 28. 3. 2000 do 14. 2. 2002 pod obchodním jménem A. S., I. W. C., IČO (dříve agentura D.) zprostředkovávala zaměstnání ve smyslu § 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a to nejméně u 1300 osob, aniž k výkonu zprostředkování zaměstnání měla povolení Ministerstva práce a sociálních věcí a její žádost o toto povolení byla rozhodnutím ministerstva č. j. ze dne 28. 10. 1998 ve spojení s rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí č. j. ze dne 22. 12. 1998 zamítnuta a tuto činnost provozovala za účelem dosažení zisku.

Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 118 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž jeho výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná A. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči konstatovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná A. S. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadla výrok o zamítnutí odvolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné obě soudní rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení jejího jednání.

Dovolatelka nepopírá, že v daném období podnikala a vstupovala v jednání se širokým okruhem osob, přičemž s částí z nich vstoupila i do obchodních závazkových vztahů. V uvedeném období rovněž inzerovala o předmětu svého podnikání tak, jak uzavřely soudy obou stupňů a při této inzerci používala slovo zprostředkování . Podle názoru obviněné však nelze její jednání právně kvalifikovat jako činnost zaměřenou na vyhledávání vhodného zaměstnání po občana, který se o práci uchází a na vyhledávání zaměstnanců pro zaměstnavatele, jenž hledá nové pracovní síly, respektive jako činnost informační a poradenskou, která by s předchozí činností souvisela. Má i nadále za to, že podstatou právního institutu zprostředkování, a to ať již v rámci práva občanského či obchodního, je jednání zprostředkovatele spočívající v umožnění navázání právního vztahu mezi dvěma nebo více subjekty, odlišnými od zprostředkovatele.

Podle obviněné je zprostředkování ve smyslu § 4 zák. č. 1/1991 Sb. speciálním druhem zprostředkovatelské činnosti, kdy předmětem plnění zprostředkovatele je umožnění vzniku pracovněprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že pro třetí osoby nezajišťovala navázání jakéhokoliv pracovněprávního či obdobného vztahu, a ni takovou činnost neinzerovala. Podstatou jejího podnikání bylo pouze zajištění zakázek ve formě konkrétních smluv o dílo, kdy vůči finálnímu odběrateli vystupovala svým jménem a na svůj účet a vůči dalším osobám (finálním zpracovatelům), také jednala sama a na svůj účet. Jednáním obviněné nikdy nedocházelo, a nebyl to ani její záměr, k navázání pracovněprávního či jiného právního vztahu mezi odběratelem - zahraniční společností a třetími osobami, když vůči těmto třetím osobám vždy vystupovala vlastním jménem a dohody o zhotovení konkrétních výrobků s nimi uzavírala sama a na svůj účet. Pojem zprostředkování, který v rámci inzerce používala při charakteristice své činnosti, byl spíše neodborným popisem jednání spočívajícího v tom, že jednala jako obchodní partner finálního odběratele, pro kterého zajišťovala zhotovení výrobků a za tím účelem vstupovala do právních vztahů se širokým okruhem třetích subjektů. Takové jednání se však nedá nazvat zprostředkováním ve smyslu platné právní úpravy.

Z popsaných důvodů se obviněná domnívá, že soudy obou stupňů chybně hodnotily právní podstatu jejího jednání, které v žádném případě nesměřovalo k uzavírání pracovněprávních vztahů mezi zahraničními společnostmi a třetími osobami. V tomto smyslu má za to, že je zcela irelevantní, jak sama uvedené jednání popisovala, když pro rozhodnutí je podstatné, zda šlo o činnost zprostředkovatelskou ve smyslu platné právní úpravy. Podle jejího mínění je třeba ctít zásadu, že pokud nějaká činnost není zákonem zakázána či jinak regulována, je dovolena. Upozorňuje, že v daném případě zákon reguluje pouze zprostředkovatelskou činnost mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, tedy vztahy regulované zákoníkem práce. K jiné činnosti, ať už by se jednalo o zprostředkování či jiné jednání, není povolení ministerstva práce a sociálních věcí zapotřebí. Proto nelze dovodit, že by podnikala neoprávněně. Obviněná uvádí, že s touto námitkou se soudy nijak nevypořádaly a vůbec nespecifikovaly, v čem měla spočívat zprostředkovatelská činnost, respektive předmětné jednání bylo sice jako zprostředkovatelská činnost vyhodnoceno, ale bez jakéhokoliv odůvodnění a návaznosti na platnou právní úpravu. Upozorňuje, že v daném případě by navíc muselo jít o specifický druh zprostředkování. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by kdokoliv z jejích klientů byl v pracovněprávním vztahu buď vůči obviněné nebo vůči jejím odběratelům, popřípadě že by kdy navození takového právního vztahu komukoliv slibovala či nabízela.

Závěrem dovolání obviněná konstatovala, že napadené rozhodnutí je projevem nepřípustně extenzivního výkladu zákonných ustanovení omezujících práva subjektů na svobodné podnikání. Navíc spáchání trestného činu neoprávněného podnikání předpokládá úmysl podnikat bez potřebného povolení. Jelikož neexistuje jednotný názor na samotnou interpretaci ustanovení § 4 zák. č. 1/1991 Sb., neboť rozhodnutí o uložené pokutě bylo v rámci přezkumu soudem zrušeno, nedá se v jejím případě takový úmysl dovodit. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 11 To 44/2004 - 641, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2003, č. j. 1 T 61/2003 - 626. Dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil její osobu obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obdobné námitky obviněná uplatňovala po celou dobu trestního stíhání a oba ve věci činné soudy se jimi zabývaly. Uvedl, že provedeným dokazováním však byly zjištěny jiné skutečnosti o způsobu činnosti obviněné, než na jakých buduje dovolací námitky. Pokud by skutečně podnikala tak, jak tvrdí, pak by se domácí pracovníci, kteří reagovali na její nabídku zprostředkování práce, vůbec nedostali do styku se zahraničními firmami a jednali by výlučně s obviněnou, ani by nemuseli provádět žádné platby v cizí měně. Státní zástupce zdůraznil, že skutečnost byla přesně opačná, nemluvě o tom, že řada zájemců o práci se nechala nalákat na obskurní nabídky a za své peníze nedostala nejen žádnou práci, ale ani se jim nevrátil požadovaný a jimi uhrazený vklad. Za této situace bylo právní hodnocení skutku soudem prvého stupně zcela správné, jak důvodně konstatoval soud odvolací. Podle státního zástupce nelze v případě posouzení subjektivní stránky nevidět, že obviněná jednak neúspěšně žádala Ministerstvo práce a sociálních věcí o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání, navzdory zamítavému stanovisku však nepovolenou činnost vykonávala a byla za ni postižena pokutou příbramským úřadem práce. Ani tato sankce nevedla k její nápravě a za stejné jednání, kvalifikované jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., byla rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 4 T 127/2001, postižena podmíněným trestem odnětí svobody. Nyní souzeného jednání se dopustila ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení. Státní zástupce uvedl, že obviněná buduje své tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku na odlišných skutkových základech, než k jakým dospěl soud nalézací; tyto námitky, byť byly haleny do tvrzení o pochybení hmotně právní povahy, nekorespondují uplatněnému ale ani jinému důvodu dovolání upravenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Rovněž se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nevyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné A. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

V dovolání obviněná A. S. zpochybňuje správnost právního posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, a to jako trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Podle jejího mínění nelze v předmětném jednání spatřovat trestnou činnost. Tato výtka, která je v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedena, obsahově naplňuje obviněnou uplatněný dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání.

Ve stručnosti lze připomenout, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem je osoba:

- zapsaná v obchodním rejstříku (např. akciová společnost, družstvo apod.),

- podnikající na základě živnostenského oprávnění a která se nezapisuje do obchodního rejstříku,

- podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů,

- provozující zemědělskou výrobu.

Předmětem podnikání se rozumí rozsah podnikatelské činnosti, ke které je podnikatel oprávněn. Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování.

Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je stěžejní otázkou, zda jednání obviněné A. S., jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, bylo v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o zaměstnanosti, tj. zda v tomto směru závěr učiněný soudy obou stupňů je správný.



Podle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění účinném v době činu, kladeného obviněné za vinu, dále v tomto odstavci jen zákon ), se zprostředkováním zaměstnání pro účely tohoto zákona rozumí činnost zaměřená na vyhledávání vhodného zaměstnání pro občana, který se o práci uchází, a na vyhledávání zaměstnanců pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly. Součástí zprostředkování zaměstnání je též činnost informační a poradenská. Podle § 4 odst. 2 zákona zaměstnání zprostředkovávají příslušné úřady práce; jiné právnické nebo fyzické osoby mohou zprostředkovávat zaměstnání jen za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 5 odst. 1 zákona zprostředkování zaměstnání může provádět bezplatně i za úhradu právnická nebo fyzická osoba, jestliže má k takové činnosti povolení; zprostředkování zaměstnání za úhradu lze vykonávat i za účelem dosažení zisku. Při zprostředkování zaměstnání za úhradu nemůže být úhrada požadována od občana. Podle § 5 odst. 2 zákona za zprostředkování zaměstnání za úhradu podle odstavce 1 se nepovažuje zveřejňování nabídek zaměstnání ve sdělovacích prostředcích nebo prostřednictvím elektronických médií, kdy není prováděna přímá zprostředkovatelská činnost mezi zaměstnavateli a občany.

Ke skutkovým zjištěním, jak jsou popsána ve výroku o vině, soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 2 mimo jiné konstatoval: obžalovaná dlouhodobě, konkrétně v době od 28. 3. 2000 do 14. 2. 2002 pod obchodním jménem A. S., I. W. C., dříve pod jménem agentura D., podávala v různých inzertních časopisech inzeráty o zprostředkování činnosti pro zahraniční firmy, zejména firmy ze Spojených států amerických, kdy tato činnost spočívala v provádění domácích prací za úplatu. Větší počet osob na tyto inzeráty zareagovalo, obžalovaná jim poté zaslala za poplatek informační materiál o možnosti spolupráce s firmou ve Spojených státech amerických. Zájemci zaplatili poplatek, a to větší částky, které měly být placeny v USD, zpravidla tuto částku v českých korunách zaslali obžalované, která je v bance vyměnila za USD a zaslala kontaktované firmě. Tato firma pak následně zaslala zájemci balíček s pokyny a materiál na kompletaci různých předmětů jako bižuterie nebo vánočních ozdob. Podle zájmu pak tyto osoby mohly pracovat pro kontaktovanou společnost.

Jak taková činnost konkrétně probíhala lze ilustrovat např. na písemnosti, ve které obviněná pod označením A. S., I. W. C., zájemcům mimo jiné sdělovala: Zasíláme Vám registrační přihlášku s aktuální adresou, telefonem na americkou firmu, na domácí výdělečnou činnost, kterou jste si sami dobrovolně objednali a potvrdili Vaším podpisem. Peníze, které musíte uhradit na registraci americké firmě, aby Vás zařadili do databáze zájemců o domácí práci, aby Vám mohli posílat materiály a platbu za práci, posílejte šekem, bankovním převodem tj. hladkou platbou na adresu firmy. V písemnosti se také uvádělo, jakým způsobem se do USA posílá cizí měna, přičemž byla nabízena konkrétní pomoc při tomto úkonu. Rovněž se zdůrazňovalo: US firmy přijímají pouze naše kódované závazné přihlášky, na okopírované, které rozšiřují neoprávněné osoby nebudou reagovat. Berte prosím na vědomí, že zprostředkováváme pouze veškeré informace amerických firem s jejich pověřením a překlady podle jejich předloh. (viz č. l. 43 tr. spisu). Dále je možné připomenout sdělení, které obviněná pod označením společnosti I. W. C. jednotlivým zájemcům zasílala ohledně americké společnosti A. P. C. I. V písemnosti mimo jiné uvedla: Materiály budete dostávat od americké firmy a hotové výrobky od Vás budou odebírat zpět. Berte prosím na vědomí, že obnos, který byl zaslán na americkou firmu šekem, můžete v případě reklamace uplatňovat pouze u americké firmy, která požadovala obnos. Obdržíte balíčky dva. Jeden bude obsahovat Vaši objednávku materiálů na sady a druhý balíček bude obsahovat materiál na výroku 1 andělíčka (zkušebního) a také 1 vzorek hotového andělíčka. Začněte nejprve s výrobou jednoho andělíčka podle vzorku. Musíte nejprve poslat zpět na A. P. C. právě toho jednoho andělíčka k posouzení. Po obdržení souhlasu firmy, že Váš andělíček prošel kontrolou, můžete teprve pokračovat. Objednávky a šek byl zaslán na americkou firmu, banka potřebuje v USA cca 1 měsíc na ověření šeku, zaevidování u firmy cca týden a potom tři týdny na dodání poštou. Může se stát, že Vaší objednávku vyřídí dříve (viz č. l. 513 tr. spisu). Také lze zmínit např. český překlad písemné nabídky americké firmy M. C., která se týkala kompletace vánočních ozdob, ve které bylo mimo jiné konstatováno: Zaplatíme Vám 2 dolary za každou schválenou ozdobu. Můžete zkompletovat 3 - 4 kusy za hodinu. Zásobíme Vás veškerými materiály, které budete potřebovat, aby jste mohli začít Vracíme 100% z ceny za materiál po obdržení kvalitně vyrobených ozdob. Přijímáme ozdoby po 10 kusech, to je jedna jednotka. Za každou jednotku Vám zaplatíme 20 dolarů plus poštovné a obnos za materiál, který jste předem zaplatili Vyhrazujeme si právo odmítnout práci, která bude nekvalitní, lajdácká nebo neúplná. Vaše výrobky musí projít kontrolou, abychom se ujistili, že vyhovují kvalitativním požadavkům. (viz č. l. 388 tr. spisu).



Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Příbrami (následně i odvolací soud) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněné kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., neboť neoprávněně ve větším rozsahu provozovala jiné výdělečné podnikání. S námitkami obviněné uplatněnými v dovolání nelze souhlasit. Předně je potřebné uvést, že mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovně právní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákoníku práce. Obdobné vztahy nepochybně musely vzniknout i mezi osobami, které se rozhodly na základě inzerátů obviněné vykonávat pro společnosti ve Spojených státech amerických za finanční úplatu kompletaci různých předmětů, a to v jednotlivých případech podle zcela konkrétních písemných pokynů zámořské společnosti. Ta rovněž posuzovala kvalitu jimi vykonané práce (v písemných pokynech byl na kvalitu výrobku kladen zvláště velký důraz) a určovala i hradila peněžní odměnu za tuto práci. Ze strany konkrétní zahraniční společnosti tak došlo v podstatě k nabídce dohody o provedení práce, která byla v rámci iniciativy obviněné v celé řadě případů konkrétními osobami v České republice akceptována. Z provedeného dokazování je evidentní, že šlo o činnost dlouhodobou podřaditelnou pod ustanovení § 4 zák. č. 1/1991 Sb., v tehdy účinném znění, ke které neměla obviněná A. S. náležité oprávnění. Nešlo pouze o zprostředkovatelskou činnost, jak je namítáno v podaném dovolání. V této souvislosti Krajský soud v Praze ke skutkovým zjištěním v odůvodnění napadeného usnesení na str. 2 zdůraznil: Jednání obžalované spočívalo nejen v inzerování nabídky domácí práce a předání kontaktu zájemci, což by samo o sobě za zprostředkování zaměstnání považováno být nemohlo, ale i v zasílání smluv a objednávek, obstarání podrobných návodů k práci a pomoci při objednávce tzv. startovacích balíčků, opatření překladu anglických textů do češtiny a pomoci při platbách v cizí měně.

Je zřejmé, že z hlediska subjektivní stránky a naplnění jejího obligatorního znaku - úmyslného zavinění - obviněná věděla, že k takové činnosti musí mít oprávnění, jež ale neměla, neboť příslušná žádost jí byla rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 28. 10. 1998, č. j., ve spojení s rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 22. 12. 1998, č. j., zamítnuta. Dále byla za stejnou předchozí činnost pravomocně odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 4 T 127/2001, přesto ale ve svém jednání pokračovala. S poukazem na tyto skutečnosti prvostupňový soud důvodně uvedl, že čin spáchala ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], neboť ač věděla, že postupuje protiprávně, své činnosti nezanechala.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné A. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k