6 Tdo 928/2005
Datum rozhodnutí: 23.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 928/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 11 To 365/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 2 T 352/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 T 352/2001, byl obviněný T. V. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 14. 2. 2000 v areálu firmy svého zaměstnavatele soukromého podnikatele: V. N. B. Ř., Ř., Ř., okres P. v., provedl bez vědomí zaměstnavatele vlastní obchod tak, že prodal M. K., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, SPZ, výrobní číslo za částku 500.000,- Kč, kdy si ponechal pro svou potřebu částku 10.000,- Kč a částku 10.000,- Kč si ponechal M. K., a částku 480.000,- Kč předal nezjištěné osobě, která mu měla vozidlo předat ke zprostředkování prodeje, přičemž při prodeji vozidla poškozenému M. K. uvedl, že se jedná o předváděcí vozidlo značkového servisu Škoda Auto a. s. M. B., ač mu muselo být zřejmé, že tomu tak není, a že vozidlo bylo získáno trestnou činností spáchanou jinou osobou a následně bylo poškozenému K. vozidlo ze strany Policie ČR odebráno, neboť bylo zjištěno, že toto vozidlo vedené pod původní SPZ, výrobní číslo, bylo v době od 6. 8. do 7. 8. 1999 odcizeno v P., K. ul firmě T. a. s., se sídlem P., U H. s. Za to byl odsouzen podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný T. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 11 To 365/2004, z podnětu uvedeného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému T. V. podle § 251 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný T. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že skutek byl nejprve právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a teprve z podnětu jeho odvolání došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin podílnictví. S odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví je nezbytná nepochybná vědomost o tom, že věc, v daném případě automobil, byla získána trestným činem. Odvolacímu soudu vytknul, že ve svém rozhodnutí dovozuje jeho vědomost o tom, že vozidlo bylo získáno trestným činem, aniž by uvedl jediný nepochybný důkaz, na základě kterého by bylo možné tento závěr učinit. V návaznosti na výše uvedené namítl, že odvolací soud vycházel z presumpce viny, pokud tvrdí, že (dovolatel) věděl, popř. byl srozuměn s tím, že vozidlo bylo získáno trestným činem. Zdůraznil přitom, že skutečnost, že předmětné vozidlo bylo odcizeno, vyšla najevo až v průběhu trestního řízení, kdy bylo dále zjištěno, že faktura je padělaná a jméno K. je použito bez jakékoli souvislosti s osobou totožného jména. V souvislosti s tím poznamenal, že soud přiložil význam záznamům z Dopravního inspektorátu, které jsou však pro posouzení věci irelevantní, a bagatelizoval jeho vlastní vysvětlení, ačkoliv je bezúhonným občanem. Podle jeho slov je absurdním tvrzením, že by v areálu svého zaměstnavatele prodával vozidlo, o kterém by věděl, že je odcizené. Soud se v tomto případě podle jeho názoru přiklání ke spekulacím tak, aby mohl dovozovat závěry o jeho (dovolatelově) vědomosti o původu vozidla. K tomu doplnil, že na celé akci se podílel jako zprostředkovatel na přislíbenou provizi a z tohoto důvodu také vozidlo umístil na veřejně přístupném místě, s kupcem jednal pod svým jménem, převzal peníze za prodej, což jsou okolnosti, které svědčí o jeho dobré víře a vylučují jakoukoli vědomost o tom, že by vozidlo pocházelo z trestné činnosti. Kdyby o původu vozidla věděl, zcela jistě by takto nejednal. Poukázal pak na rozhodnutí č 45/2001 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že trestný čin podílnictví je trestným činem úmyslným, a že tento úmysl pachatele se vyžaduje ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem. Měl-li být tento trestný čin krádeží, musí být podílníkovi prokázána i jeho vědomost o skutkových okolnostech naplňujících formální znaky tohoto trestného činu. V návaznosti na to namítl, že tato zákonná podmínka prokázána nebyla a z tohoto důvodu také odvolací soud dospěl k nesprávném právnímu posouzení předmětného skutku, když jej uznal vinným namísto toho, aby jej v plném rozsahu obžaloby zprostil.

Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a ve věci rozhodl tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť zmíněný dovolací důvod je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídá toliko námitka, že skutek není trestným činem, neboť trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i k okolnosti, že věc byla získána trestným činem. Státní zástupce však vyjádřil přesvědčení, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné, a dodal, že odkaz na rozhodnutí č. 45/2001 Sb. rozh. tr. je pro danou věc zcela nepřípadný, neboť se vztahuje k případům, kdy je třeba s ohledem na nepatrnou výši škody prokazovat vědomost podílníka o skutkových okolnostech odůvodňujících právní kvalifikaci podle § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Jelikož v posuzovaném případě jde o prodej drahého automobilu, žádné pochybnosti o výši způsobené škody přesahující spodní hranici škody nikoliv nepatrné nevznikají. Postačí tudíž, pokud si podílník byl toliko vědom toho, že se jedná o věc získanou krádeží, aniž by musel další skutkové okolnosti krádeže znát. Skutečnost, že si dovolatel byl vědom, že jde o věc kradenou, soud spolehlivě zjistil po zhodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. zejména z podílu dovolatele na zakrývání skutečného původu vozidla. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný T. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V předmětné věci je však dovolání založeno primárně na námitkách vůči skutkovým zjištěním. Dovolatel totiž ve skutečnosti soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (viz např. výhrada, že odvolací soud vycházel z presumpce viny) a vadné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní odlišné - hodnotící úvahy a skutkové závěry. Teprve v návaznosti na to (sekundárně) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Jinak řečeno, dovolatel sice v daném případě vznesl hmotně právní námitku, tu však založil na jiných skutkových závěrech (resp. odlišném hodnocení ve věci provedených důkazů), než ke kterým dospěly soudy.

Obiter dictum lze konstatovat, že soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly provedenými důkazy z hlediska rozhodných skutkových okolností a skutkové závěry, jež nalézací soud učinil a odvolací soud potvrdil, nejsou s těmito důkazy v rozporu. Ve shodě se státním zástupcem pak lze uvést, že odkaz na rozhodnutí č. 45/2001 Sb. rozh. tr. je pro danou věc nepřípadný, neboť se vztahuje k případům, kdy je třeba s ohledem na nepatrnou výši škody prokazovat vědomost podílníka o skutkových okolnostech podmiňujících právní kvalifikaci podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. To však nemůže platit v předmětné věci, v níž se skutek týkal osobního automobilu poměrně vysoké hodnoty, a nebylo proto (vzhledem ke škodě způsobené jeho odcizením) zapotřebí prokazovat vědomost podílníka dovolatele o skutkových okolnostech naplňujících formální znaky citovaného zákonného ustanovení, tedy že pachatel krádeže byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. srpna 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý