6 Tdo 919/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 919/2013-20

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. září 2013 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 287/2012-73, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 197/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 287/2012-73, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2012, č. j. 91 T 197/2011-58. Tímto rozsudkem byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla v odvolacím řízení projednána v jeho přítomnosti. Uvedl, že v době konání veřejného zasedání byl, stejně jako jeho obhájce, na dovolené. Veřejné zasedání bylo nařízeno na den 18. 7. 2012. Tvrdí, že on i jeho obhájce byli mimo republiku a že omluvu soudu obhájce zasílal dne 12. 7. 2012. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že ke svému jednání se doznal, vyjádřil lítost nad svým jednáním, a proto se domnívá, že mělo být k vyřešení věci použito ustanovení § 309 a násl. tr. ř. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 287/2012-73, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné. U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce dospěl k závěru, že argumentace uvedená obviněným v dovolaní tento dovolací důvod nenaplňuje. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud v době rozhodování o odvolání obviněného neměl k dispozici omluvu obhájce z účasti u veřejného zasedání ze dne 12. 7. 2012, proto nemohl ani veřejné zasedání odročit. Vyplývá to nejen z protokolu o veřejném zasedání, kde je pouze konstatována nepřítomnost obviněného, tak jeho obhájce, tak také ze skutečnosti, že žádná omluva, kterou obviněný přikládá k dovolání, se ve spisu nenachází. Nejvyšší soud má za to, že za této situace byl postup odvolacího soudu zcela správný a nelze mu ničeho vytknout, pokud odvolací řízení proběhlo v nepřítomnosti obviněného. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného pod tímto dovolacím důvodem za zjevně neopodstatněné, což je důvodem pro jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kromě tohoto Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nepovažoval účast obviněného (ani jeho obhájce) u veřejného zasedání za nutnou, proto shledal, že není nezbytné obviněného k veřejnému zasedání předvolávat, ale o konání veřejného zasedání obviněného pouze vyrozuměl. Nutno dodat, že trestní věc obviněného nebyla nijak složitá, k jejímu objasnění došlo jak na základě doznání obviněného, tak dalšími důkazy, které po skutkové stránce umožnily, aby skutkový stav byl spolehlivě objasněn již v řízení před soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu účast obviněného u veřejného zasedání a jeho případné vyjádření se k provedeným důkazům - by nemohla na podstatě věci nic změnit. Ostatně vyplývá to rovněž z obsahu dovolání, v němž obviněný žádné nové skutečnosti k provedeným důkazům nenamítl.

Jestliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týká se jeho námitka prakticky jen toho, že soud měl použít ustanovení o narovnání podle § 309 tr. ř. Nutno uvést, že postup podle tohoto ustanovení záleží na úvaze soudu a odvolací soud jeho použití vyloučil, což odůvodnil tím, že ve svém rozhodnutí uvedl: obviněný se popsaného jednání dopustil, ačkoliv k tomu neměl žádný omluvitelný důvod Potom ovšem ani odvolací soud nevidí důvod, proč by měl být nějakým způsobem zvýhodňován proti ostatním pachatelům této trestné činnosti . Na podkladě této argumentace dospěl odvolací soud k závěru, že uložený trest je spíše mírný a že zkušební doba je přiměřená jak okolnostem případu, tak osobě pachatele. Tuto argumentaci Nejvyšší soud uvádí jen na doplnění, protože uvedená námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Lze tedy uzavřít, že podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje zabývat se otázkami procesního charakteru, proto Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedenou podstatu dovolacího důvodu námitku obviněného nemohl pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, což je důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. září 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann