6 Tdo 918/2015
Datum rozhodnutí: 20.08.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 250 odst. 1, 4 tr. zák.



6 Tdo 918/2015-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný A. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 6 To 70/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 41 T 6/2010, byl obviněný A. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (stručně shrnuto) jako jediný jednatel společnosti TELMONT, s.r.o., IČ: 45805920, se sídlem Český Dub, nám. Bedřicha Smetany 26/I (dále jen Telmont), jménem této obchodní společnosti, v úmyslu vylákat plnění z uzavřených leasingových (popř. úvěrových) smluv a toto poskytnuté plnění řádně nesplácet, a s vědomím toho, že společnost Telmont nedisponuje dostatečným množstvím finančních prostředků, aby mohla řádně dostát smluvním závazkům v rozsahu uzavřených smluv, v období od 25. 1. 2007 do 11. 4. 2007 uzavřel v celkem sedmi případech s finančními společnostmi v rozsudku uvedenými leasingové či úvěrové smlouvy, jejichž předmětem bylo financování nákupu osobních automobilů a stavebního stroje, přičemž vždy uhradil pouze povinnou akontaci předmětu leasingu či základní splátku úvěrové smlouvy, resp. první splátku určenou na úhradu předmětu financování, vozidla a stavební stroj převzal, a poté již neuhradil žádné další platby, vozidla a předmětný stroj nevrátil, ačkoliv jednotlivé obchodní společnosti, jež s ním leasingové či úvěrové smlouvy uzavřely, tyto smlouvy vypověděly či od nich odstoupily, příp. došlo k naplnění podmínek pro zpětný převod vlastnického práva k předmětu financování, a tímto svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 6 488 959,80 Kč. Za tento trestný čin byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené GE Money Multiservis a. s. částku 862 400 Kč a poškozené ČSOB Leasing a. s. částku 1 808 346,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 6 To 70/2014. Z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ) spáchaným skutkem zjištěným soudem prvního stupně (viz shora). Za to obviněného odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným GE Money Multiservis a. s. částku 862 400 Kč a ČSOB Leasing a. s. částku 1 808 346 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (ve spojení s citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl (bod II.), že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, vzhledem k tomu, že se s vysokou pravděpodobností nepodílel rozhodující měrou na spáchání pokračující majetkové trestné činnosti. Poukázal přitom na svoji osobnost a skutečnost, že se na této trestné činnosti účastnily další (neidentifikované) osoby. Podle jeho názoru výroky soudů nemají oporu v provedeném dokazování z důvodu nesprávného právního vyhodnocení celé věci a též nesprávného posuzování všech důkazů. Vyslovil přesvědčení, že jeho vina nebyla ve všech případech prokázána. Následně (bod III.) uvedl, že ve spisu se nachází listinný důkaz podepsaný svědkem B. prokazující, že měl uzavřít pouze leasingové smlouvy do výše 2 900 000 Kč. Podle jeho tvrzení zůstala neobjasněnou ta okolnost, které podpisy na předložených smlouvách jsou skutečně pravé a které nikoliv. Poukázal na to, že někteří svědci přímo popřeli, že by byl přítomen inkriminovaným jednáním. Zdůraznil, že některé podpisy sám nepoznal a nefiguroval ani u notáře při převodu obchodního podílu (obchodní společnosti Telmont). Dovodil, že za něj s falešnými doklady jednala třetí, nikdy neztotožněná osoba. V souvislosti s tím je podle něho nezodpovězená otázka, zda jednal jako jednatel obchodní společnosti Telmont. Dále namítl, že jej, pokud jde o podpisy leasingových smluv, nepoznali svědci Z. , K. , D. a Š. Nebyl rovněž poznán jako účastník jednání u notáře svědkem J. , Z. P. ani M. P. Z toho učinil závěr, že převodu obchodního podílu (obchodní společnosti Telmont) se nemohl vůbec zúčastnit a s největší pravděpodobností byla použita falza k tomu, aby byl jako jednatel jmenované obchodní společnosti činný tzv. papírově a mezitím docházelo k tzv. tunelování této společnosti osobami, jejichž podíl plyne z provedeného dokazování. Alternativně se podle jeho slov nabízí možnost, že byl zneužit, zmanipulován jako osoba lehce ovlivnitelná, kdy v některých případech byl nastrčen jako osoba jednající za společnost, ale nepodařilo se zjistit míru jeho zavinění. Dodal, že pro časový odstup od žalovaného jednání nebyly veškeré jeho aspekty došetřeny tak důkladně, aby soudy mohly jednoznačně konstatovat, jakých skutků a do jaké míry se dopustil. Uzavřel, že není známa míra jeho zavinění a rozsah jeho trestné činnosti, a proto se mu jeví i použitá právní kvalifikace jako nepřiměřeně přísná. Vzhledem k uvedeným skutečnostem by měla výše trestu odpovídat skutkovým zjištěním, o kterých nejsou pochybnosti.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 41 T 6/2010, a také další výroky na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Připomněl, že dovolání z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska předpisů procesních. S poukazem na tento dovolací důvod proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Následně uvedl, že v dovolání uplatněné námitky pod předmětný dovolací důvod podřadit nelze. V samotném úvodu dovolání obviněný bez bližšího odůvodnění nejprve konstatuje, že trest je podle něj příliš přísný a nezohledňuje tu skutečnost, že podíl na trestné činnosti pravděpodobně měly i jiné osoby. Z této části dovolání není přesně zřejmé, v čem konkrétně měl podle obviněného pokud jde o otázku ukládání trestu soud pochybit. Lze se domnívat, že obviněný svou nespokojenost s výší trestu vztáhl pravděpodobně k té okolnosti, že pokud by nebyl uznán vinným některými ze sedmi skutků, jeho jednání by bylo kvalifikováno podle mírnějšího ustanovení. Byl by tak logicky ohrožen nižší trestní sazbou a trest, který by mu byl ukládán, by mohl být nižší. Na tuto pasáž dovolání pak navazuje další část, v níž však obviněný toliko polemizuje se skutkovými zjištěními a napadá správnost a úplnost hodnocení důkazů soudem, když namítá zejména to, že nebylo prokázáno, že by se dopustil všech skutků kladených mu za vinu. V souvislosti s tím státní zástupce poznamenal, že Nejvyšší soud by do skutkových zjištění mohl zasáhnout jen výjimečně, a to v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým základem napadených rozhodnutí a vykonanými důkazy, který však ve věci nelze dovodit (a obviněným nebyl ani vytýkán), a proto je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění soudu, která jsou logická a jsou odrazem správně provedeného a úplného dokazování. Státní zástupce dodal, že pokud jde o námitku obviněného stran údajné nepřiměřenosti trestu, je dovolání do výroku o trestu obecně vzato přípustné. Nicméně zpravidla (odhlédnuto od specifik týkajících se např. ukládání souhrnného trestu apod.) je lze opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. s argumentací, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný však tento dovolací důvod neuplatnil, přičemž pokud by jej i uplatnil, dovolání by nebylo opodstatněné, neboť byl uložen druh trestu, který zákon připouští, ve výměře vyplývající z ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Navíc lze dovodit, že obviněný namítal nepřiměřenost trestu jen prostřednictvím toho, že zpochybňoval skutková zjištění a domáhal se posouzení věci podle mírnějšího odstavce § 209 tr. zákoníku, s čímž by byla spojena i nižší trestní sazba a nižší trest.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 6 To 70/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je zřejmé, že obviněný v první řadě soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní, odlišné skutkové hodnotící závěry (především tvrdí, že jeho vina nebyla ve všech případech prokázána a dovozuje, že by měl být činěn odpovědným v podstatně menším rozsahu, než jak se stalo napadenými rozhodnutími). Právě z této skutkové (procesní) argumentace (sekundárně) vyvozuje, že použitá právní kvalifikace je nepřiměřeně přísná, což stejně vztahuje i na uložený trest. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuvádí žádné konkrétní hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec je na místě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně (především to platí pro nalézací soud) náležitě a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Činí-li za této situace obviněný primárně kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho (sekundárně) vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dále je na místě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Rovněž vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhrady obviněného směřující proti výroku o trestu (jež ostatně byly, stejně jako v případě otázky viny, založeny na námitkách vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů) pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2015

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu