6 Tdo 913/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 3 tr. zákoník



6 Tdo 913/2015-23
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 To 16/2015-409, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 85/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 To 16/2015-409, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 12. 2014, č. j. 1 T 85/2013-382, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, když podle § 82 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradil způsobenou škodu; o povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., a to ve výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému O. M. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu soud druhého stupně rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Accomodatio Group s. r. o., uložil obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a výkon tohoto trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a současně podle § 82 odst. 2 tr. ř. uložil obviněnému přiměřenou povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradil způsobenou škodu, týmž rozsudkem pak podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který byl obžalobou Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. ZT 61/2013, kvalifikován jako dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a poškozený O. M. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 To 16/2015-409, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání argumentuje obviněný tím, že soudy neshromáždily takové důkazy, které by zcela jednoznačně prokazovaly, že odsouzený se dopustil přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku . Poukazuje na to, že soudy nepřihlédly k důkazu, který navrhl, a to čestnému prohlášení pana M., že přijal částku 550 000 Kč , přičemž tento svědek měl být podle názoru obviněného vyslechnut soudy. Podle obviněného soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, neboť je přesvědčen, že z žádného důkazu nevyplývá, že by měl úmysl přijaté finanční prostředky zpronevěřit, naopak šlo podle něj o podnikatelský záměr, který mu však nevyšel. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 To 16/2015-409, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení .

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek uplatněných v dovolání, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Shora již bylo Nejvyšším soudem zmíněno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 To 16/2015-409, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a současně také zproštěn pro skutek, kvalifikovaný obžalobou jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pouze do odsuzujícího výroku rozsudku soudu druhého stupně je pak obviněným podáno dovolání. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně ztotožnil, vyplývá, že obviněný byl odsouzen za jednání, které spočívalo v tom, že že jako zástupce společnosti TEX IMPORT s.r.o. převzal na základě smlouvy o půjčce od O. M. částku 275 000 Kč za účelem vyřízení blokací a stavebního povolení na bytový projekt ohledně bytového domu v P., přičemž poskytnutou částku k uvedenému účelu nepoužil a ponechal si ji pro svou potřebu (podrobněji výrok rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace obviněného v rámci dovolacích námitek spočívá v tom, že tento shora popsaný skutkový děj považuje za podnikání, které bohužel nevyšlo a následně soudům vytýká, že nevzaly v úvahu čestné prohlášení M. o tom, že tento převzal částku 550 000 Kč , tato osoba nebyla u soudu jako svědek vyslechnuta, čímž by podle obviněného bylo prokázáno, že neměl v úmyslu peníze zpronevěřit, že se jednalo o podnikatelský záměr, který obviněnému nevyšel.

Předně je potřebné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v řízení před soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Soud prvního stupně poukázal v odůvodnění svého rozsudku na skutečnosti, pro které nemůže akceptovat obhajobu obviněného, že šlo o běžný obchodní záměr, který obviněnému nevyšel. Vycházeno bylo nejen z výpovědi poškozeného, ale celé řady dalších zejména písemných důkazů, kterými byla vyvrácena obhajoba obviněného a tím i její hodnověrnost, když bylo správně poukázáno např. na skutečnost za jakým účelem byla částka 275 000 Kč obviněnému poskytnuta, kdy tyto peníze byly obviněnému poskytnuty, zda byly poskytnuty v souladu s uzavřenou smlouvou apod. (viz str. 7- 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s uvedenými hodnotícími závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dále je v odůvodnění svého rozsudku rozvedl. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně opětovně vyplývá, že podle uzavřené smlouvy mezi obviněným a poškozeným byly finanční prostředky určeny k vyřízení stavebního povolení na bytový projekt V. . Z provedených důkazů však jednoznačně vyplynulo, že k uvedenému účelu tyto prostředky použity obviněným nebyly a s ohledem na časové vymezení uzavřené smlouvy (21. 5. 2012) a okamžik předložení nabídek k odkoupení nemovitosti (2. 5. 2012) ani použity být nemohly. Rovněž správně bylo poukázáno i na skutečnost, která vyplynula ze zprávy P., W. U., S. a T., všech provozovatelů peněžní služby W. U., že tyto neevidují žádnou platbu obviněného S. panu M. ve výši 550 000 Kč (viz str. 3-5 rozsudku soudu druhého stupně, str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedenou skutečností je znevěrohodněna výpověď obviněného ohledně zaslané částky zmíněnému p. M., a to navíc za situace, kdy obviněný nemohl dohledat doklad, že tuto platbu měl provést (uvedená okolnost by však nic neměnila na tom, že finanční prostředky byly použity v rozporu s účelem svěření). Tím však také je nutno považovat za bezpředmětnou námitku obviněného, že soudy měly provést dokazování v jím naznačeném směru, tj. mj. vyslechnout svědka M., když uvedená skutečnost na tom, že peněžní prostředky zaslané svědkovi podle tvrzení obviněného (zda vůbec byly zaslané s ohledem na objektivní zprávy shora uvedené) byly použity k jinému účelu než tomu, pro který byla sepsána smlouva, nemůže nic změnit.

Sám obviněný v další části své argumentace v dovolání doslovně zpochybňuje hodnocení důkazů soudy a vytváří vlastní verzi skutkového děje (šlo o podnikatelský záměr, který mu nevyšel). Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

To, že námitky skutkové, které jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015 JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu