6 Tdo 911/2013
Datum rozhodnutí: 18.09.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., § 233 tr. ř.



6 Tdo 911/2013-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2013 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 6 To 126/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 103/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 1 T 103/2011, byl obviněný P. J. uznán vinným [v bodě 1)] zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným M. L. tím, že v K., na ulici D., dne 21. 11. 2010 v době kolem 13:00 hodin, v blízkosti domu čísla popisného , nejprve M. L. přistoupil k procházejícímu T. V., a požadoval po něm cigaretu nebo peníze, a když jej T. V. opakovaně odmítnul a poslal jej do prdele , tak se M. L. opětovně zeptal zda by nebyla tedy peněženka či mobil, kdy mu T. V. ukázal, že nic nemá, přičemž M. L. se tímto nenechal odradit a po slovech, že si něco najde sám, jej udeřil pěstí do tváře, na což ho T. V. taktéž udeřil pěstí do obličeje, kdy poté pěstnímu souboji přítomný P. J. chytil T. V. ze zadu za rameno a mikinu, tak aby se nemohl bránit, a pevně ho držel, zatímco mu M. L. z kapes bundy odcizil mobilní telefon značky Nokia 6080 v hodnotě 700,- Kč a finanční hotovost ve výši 300,- Kč, kdy po odcizení věcí ho P. J. pustil z držení, kdy následně poté než T. V. z místa ze strachu utekl, tak mu M. L. vyhrožoval zabitím, když o události někomu cekne . Za tento zločin byl obviněný P. J. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. L..

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. J. (dále jen obviněný ), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 6 To 126/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku uvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyl vyrozuměn o termínu konání veřejného zasedání o odvolání, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na účast při veřejném zasedání o odvolání ve smyslu § 233 tr. ř. a práva na spravedlivý proces. Podotkl, že v odvolání uváděl další rozhodné skutečnosti prokazující jeho nevinu, popř. že při veřejném zasedání chtěl doplnit svoji výpověď, což mu bylo znemožněno. Dodal, že za situace, kdy jeho obhájce navrhoval opětovný výslech poškozeného, lze také nedoručení vyrozumění o konání veřejného zasedání poškozenému považovat za závažné pochybení soudu při zajišťování účasti rozhodných osob a za krácení jeho práva na obhajobu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, princip stíhání jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a dále § 2 odst. 5, 6, § 125, § 104b a § 134 tr. ř. Prohlásil, že již v předchozím řízení poukazoval na logické rozpory ve výpovědích poškozeného a na vzájemné odlišnosti ve výroku odsuzujícího rozsudku a v popisu skutku poškozeným, s nimiž se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly. Dále namítl, že navzdory tomu, že rekognice nebyla provedena podle § 104b tr. ř., přesto ji soudy považovaly za jeden z rozhodujících důkazů. Zdůraznil, že nebyl-li důkaz proveden podle zákona, neměl k němu soud přihlížet, resp. že volné hodnocení důkazů mimo hranice logiky a hodnocení důkazu provedeného v rozporu se zákonem v jeho neprospěch je nepřípustné. Dále se ohradil proti tomu, že v odvolacím řízení nebyl proveden jím navrhovaný výslech svědků K. a S., kteří by podle jeho slov prokázali, že se na útoku nepodílel. Shledal, že nemožnost předvolání a zajištění účasti těchto svědků měl soud vykládat v jeho prospěch, resp. že opačný postup znamená porušení zásady in dubio pro reo a práva na obhajobu. S poukazem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. soudům rovněž vytkl, že neprovedly důkaz výslechem na detektoru lži, a jmenovitě soudu odvolacímu, že považoval za nadbytečné provést důkaz znaleckým posudkem z oboru odorologie. Uzavřel, že s ohledem na shora uvedené nebyl spolehlivě prokázán skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Poznamenal, že jeho odsouzení je v podstatě postaveno na tom, že ho poškozený poznal a že ho usvědčují pachové stopy. Oba tyto důkazy však nelze považovat za důkazy, které by jednoznačně prokazovaly, že se trestné činnosti dopustil. Navíc, důkazy nebyly provedeny podle zákona. Zhodnotil, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení a že všechny další důkazy musí být proto posuzovány velmi přísně a objektivně. Argumentoval, že skutečnost, že se jeho (obviněného) pachové stopy vyskytly na oděvu poškozeného, lze vysvětlit přenosem pachů z jeho oděvu na oděv spoluobviněného L. a z něho pak na poškozeného. Sám svědek S. připustil, že takový přenos nelze vyloučit. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že poškozený od počátku uváděl jiné rozhodné skutečnosti o tom, kým a jak byl napaden, trpí jeho výpověď a provedené poznávací řízení logickými rozpory. Jestliže poškozený bezprostředně po napadení uvedl, že jej napadly tři osoby, dále k dotazu policisty k možným pachatelům na místě samém za jeho (obviněného) přítomnosti a za přítomnosti otce nikoho neoznačil a večer poškozenému na policii komisař ukázal fotografie, na kterých poškozený údajně označil osoby bez předchozího popisu, nemůže soud seznat, že výpověď poškozeného u hlavního líčení a poznání pachatele jsou naprosto přesvědčivé a v souladu se zásadami trestního řízení a s ustanovením § 104b tr. ř. Uzavřel, že jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného usnesením soudu odvolacího není trestným činem a že se tohoto jednání nedopustil.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 6 To 126/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem. Současně navrhl, aby mu Nejvyšší soud na základě podnětu Okresního soudu v Kroměříži odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody do rozhodnutí o jeho dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 6 To 126/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

Vzhledem k tomuto obsahovému vymezení předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že pod něj nelze podřadit námitku obviněného o nedoručení vyrozumění o konání veřejného zasedání poškozenému. Naproti tomu, námitka obviněného v tom smyslu, že došlo k porušení jeho práva na účast při veřejném zasedání o odvolání, jelikož nebyl vyrozuměn o termínu konání veřejného zasedání o odvolání, formálně tomuto důvodu dovolání odpovídá.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a tr. ř. (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004 Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 335 p. v. a doručenky na č. l . 339 a 340 spisu).

Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 30. 4. 2013. Podstatné přitom je, že odvolací soud zjistil, že obviněnému bylo vyrozumění o tomto veřejném zasedání doručeno fikcí ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř. (vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručováno mj. na adresu jeho trvalého pobytu V. M., S., obviněný si však toto vyrozumění, o jehož uložení na poště mu bylo zanecháno upozornění, v úložní době nevyzvedl), a to dne 15. 4. 2013, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. V návaznosti na to odvolací soud usnesením rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.

V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem [§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] lze tedy shrnout, že soud druhého stupně neshledal důvody pro předvolání obviněného k veřejnému zasedání a s ohledem na povahu námitek obviněného, které tento uplatnil ve svém odvolání (obdoba obhajoby uplatňované v předcházejícím řízení) obviněného pouze o konání veřejného zasedání vyrozumíval. Obviněný uvedl v dané trestní věci (vyslechnut jako podezřelý) svoji adresu trvalého bydliště jako adresu pro účely doručování (viz protokol č. l . 28) a (též) na tuto adresu mu také různá rozhodnutí a předvolání či vyrozumívání o úkonech trestního řízení byla doručována. Obviněný přitom (poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci) žádnou jinou speciální adresu tj. jinou adresu pro doručování orgánům činným v trestním řízení nesdělil.

Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, tudíž věděl o tom, že soudem bude o následujícím jeho úkonu informován (ať již vyrozumíván či předvoláván). Přesto nevyvinul snahu o součinnost se soudem, spočívající např. v omluvě či sdělení, že se zdržuje na jiné adrese. Za takto vzniklé situace lze považovat doručení formou fikce za řádné doručení zákonu odpovídající, na základě kterého mohl soud druhého stupně provést veřejné zasedání, byť v nepřítomnosti obviněného, neboť nelze mj. odhlédnout od zásadní obsahové shody odvolání s obhajobou obviněným uplatňovanou v předchozích fázích trestního řízení a charakteru námitek (nutnost provedení výslechu na detektoru lži, zpochybnění provedené rekognice apod.), stejně jako skutečnosti, že i v rámci dovolání byly obviněným uváděny stejné námitky jako v předcházejícím stadiu řízení, což nesvědčí pro obviněným uváděné tvrzení o rozvinutí obhajoby, navíc za situace, kdy ani sám přítomný obhájce obviněného u veřejného zasedání nenavrhoval, kromě opětovného výslechu poškozeného a policisty provádějícího prvotní úkony trestního řízení, zásadní změnu v dokazování oproti podanému odvolání.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že byť obviněný nebyl přítomen u veřejného zasedání, nestalo se tak v důsledku pochybení soudu druhého stupně, neboť pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byly splněny nejen formální náležitosti doručení formou fikce, ale také materiální náležitosti, dané v souvislosti s povahou navrženého doplnění dokazování v kontextu s důkazy doposud provedenými a charakterem předmětné trestní věci.

Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko vadné provedení a nesprávné hodnocení důkazů, neúplné dokazování, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že skutek, jímž byl uznán vinným, nespáchal). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného dokazování, vadného provedení a nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení, příp. přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý