6 Tdo 911/2002
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 911/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 dovolání, které podal obviněný JUDr. D. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 30/2000, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2, § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, se ohledně obviněného JUDr. D. H. z r u š u j e jednak v části, v níž zůstal v případě jmenovaného nezměněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a dále ve výroku o trestu, který byl v odvolacím řízení obviněnému uložen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



Vrchnímu soudu v Praze se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, byl obviněný JUDr. D. H. uznán vinným:

1. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, protože dne 26. 3. 1996 v P., poté, co jako jednatel obchodní společnosti Q. L., s. r. o., se sídlem P., uzavřel s obchodní společností T. p., s. r. o., se sídlem P., mandátní smlouvu, kterou se zavázal zajistit veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru ve výši do 12 mil. USD nejpozději do 20. listopadu 1996 s maximálním úrokem do 8% na dobu splatnosti 10ti let, přičemž za tímto účelem mu byla společností T. p., s. r. o., poskytnuta dne 28. 3. 1996 částka 600.000,- Kč prostřednictvím bankovního převodu, dále 2. 4. 1996 v hotovosti částka 1 mil. Kč, 26. 4. 1996 v hotovosti částka 2 mil. Kč a 4. 10. 1996 částka 500.000,- Kč v hotovosti, celkem tedy 4.100.000,- Kč, úvěr nezajistil, přičemž vyúčtoval T. p., s. r. o., pouze vynaložení částky 500.000,- Kč ve prospěch V. T. a dalších 500.000,- Kč ve prospěch Ing. H. H., přičemž zbytek částky ve výši 3.100.000,- Kč použil pro svoji potřebu a potřeby svého podnikání, přičemž společnosti T. p., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 3.100.000,- Kč,

2. společně s obviněnou J. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byla rovněž odsouzena obviněná J. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti T. p., s. r. o., P., v částce 3.100.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným JUDr. D. H. a J. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené T. S., ve výši 1.400.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. D. H. a J. H. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, byl k odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a to ohledně obviněného JUDr. D. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené T. S. a v případě obviněné J. H. v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný JUDr. D. H. byl odsouzen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a to podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný JUDr. D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výroky o vině, trestu a náhradě škody. V případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, dovolatel napadá výrok v bodě 1., jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a výrok, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody společnosti T. p., s. r. o., v částce 3.100.000,- Kč; ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, napadá výroky navazující na pravomocnou část rozsudku soudu prvního stupně. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru soud druhého stupně nevyhověl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení.

Obviněný namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek nejen z hlediska trestního práva, ale především nepřihlížely k hmotně právní úpravě smluvního vztahu mezi společnostmi T. p., s. r. o., (mandant) a Q. L., s. r. o., (mandatář) založeného mandátní smlouvou. Konstatuje, že touto smlouvou se mandatář zavázal zajistit pro mandanta veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru. Tvrdí, že tuto povinnost mandatář splnil, neboť zajistil obsáhlá jednání mezi zahraničními subjekty zabývajícími se poskytováním úvěrů a mandantem. Rovněž zajistil pro poskytnutí úvěrů hodnotící materiály ekonomické povahy, a to podle požadavků zahraničních bank a jejich zástupců. Smluvně byl zainteresován provizí na případném reálném získání úvěru pro mandanta. Obviněný zdůrazňuje, že on jako fyzická osoba a ani společnost Q. L., s. r. o., se nezavázali takovým způsobem, že by zařízení poskytnutí úvěru bylo jejich osobním závazkem. V této souvislosti uvádí, že mandant byl srozuměn s tím, že úvěr budou zajišťovat osoby odlišné od mandatáře a že budou prověřovat jeho interní ekonomickou situaci. Těmto zjišťováním a posuzováním se mandant podrobil. Rovněž poskytl potřebnou součinnost např. předáním písemných dokladů včetně auditu firmy a byl srozuměn s tím, že bude hradit náklady zahraničních subjektů.

Dále obviněný v podrobnostech popisuje, jak byly náklady v mandátní smlouvě rozděleny, přičemž neměly převýšit částku 4, 5 mil. Kč. Pro účet mandatáře byla z této sumy určena záloha na náklady spojené s vyřízením požadovaného úvěru ve výši 600.000,- Kč . Způsob čerpání zbývající částky byl smluvně upraven tím způsobem, že mandant bude skládat částky určené mandatářem k zaplacení expertiz a přímých nákladů vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem. Nebylo ujednáno, že by o vynakládání těchto částek měl mandatář vést jakoukoli evidenci a mandantovi je vyúčtovat. Obviněný zdůrazňuje, že smlouva záměrně rozlišovala v celkových předpokládaných nákladech jednak samostatně zálohu pro mandatáře a dále samostatně částky určené k zaplacení nákladů vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem. Případné vrácení vynaložených finančních prostředků bylo smluvně stanoveno jen u výše uvedené zálohy, a to pouze pokud ke splnění závazku nedojde vinou mandatáře. Podle obviněného se o tuto situaci nejednalo, a proto povinnost vrátit zálohu nevznikla. Konstatuje, že mandatář se nezaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním úvěru, a proto ve smyslu § 573 obch. zák. neodpovídá za případné porušení závazků zahraničními subjekty. Rovněž uvádí, že není-li smluvně dohodnuto jinak, nenese odpovědnost za to, zda činnost, kterou pro mandanta vykonával, přinesla očekávaný výsledek či nikoliv; v této souvislosti poukazuje na znění § 571 odst. 2 obch. zák. Podle jeho názoru z popsaných skutečností vyplývá, že smluvní podmínky předmětné mandátní smlouvy byly splněny. Obviněný tvrdí, že neměl povinnost účtovat o finančních prostředcích, které byly vypláceny mandantem v hotovosti místo obvyklého bezhotovostního platebního styku, a nelze mu klást za vinu, že o takto vydávaných částkách (mandantem vědomě rizikově placených nikoli na účet mandatáře, ale ve prospěch zahraničních subjektů), nevedl důslednou evidenci.

Obviněný dále uvádí, že jeho nejvýznamnější obchodní partner svědek V. T. je v Rakousku trestně stíhán pro pašování kokainu a trestný čin zpronevěry, o čemž však v době jednání s jeho osobou nevěděl. Namítá, že tuto významnou okolnost mohl odvolací soud zjistit z obžaloby Státního zastupitelství v I., včetně odsouzení jmenovaného Zemským soudem v I. dne 21. 3. 1996. Tvrdí, že zmíněný důkaz byl v době rozhodování o odvolání v trestním spisu. Proveden jako důkaz však nebyl, přičemž u veřejného zasedání se Vrchní soud v Praze o něm nezmínil. Obviněný konstatuje, že zejména V. T. měl T. p., s. r. o., zajistit úvěr, když za tím účelem od JUDr. D. H. přebíral v hotovosti peníze zmíněné společnosti. Zdůrazňuje, že se nevědomky stal obětí podvodníka, který od něj nepravdivými tvrzeními vylákal (prostřednictvím společnosti Q. L., s. r. o.) významnou finanční částku. Konstatuje, že svědecké výpovědi V. T. lze posoudit jako nevěrohodné. Namítá, že soudy obou stupňů nevěnovaly těmto skutečnostem dostatečnou pozornost.

Z uvedených důvodů v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaných je obviněný přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., když závěr o vině byl učiněn na základě neúplného dokazování a bez náležité aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku, přičemž v důsledku toho nebylo správně rozhodnuto ani v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 2 tr. ř. provedl důkaz obžalobou Státního zastupitelství v I. založenou na č. l. 875 trestního spisu. Dále, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, a Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a sám ve věci rozhodl, přičemž podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil ohledně předmětného skutku obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru výhrady obviněného ohledně výpovědi svědka V. T. nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto směru dovolací soud nemusí provádět přezkum napadeného rozhodnutí. Naproti tomu námitky JUDr. D. H. týkající se nesprávného hodnocení mandátní smlouvy soudy obou stupňů a v této souvislosti tvrzení, že z jeho strany nešlo o protiprávní jednání, uplatněný dovolací důvod naplňují. V tomto směru však státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Konstatuje, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný v rámci plnění mandátní smlouvy vyinkasoval částku 4.100.000,- Kč, která měla sloužit toliko ke krytí výdajů vzniklých společnosti Q. L., s. r. o., v souvislosti s jejím závazkem, že pro společnost T. p., s. r. o., zajistí úvěr. Uvádí, že jmenovaná společnost byla povinna finanční částku po odečtení prokázaných nákladů vrátit v případě, že ke splnění závazku nedojde. Zdůrazňuje, že obviněný si z uvedené částky ponechal nejméně 3.100.000,- Kč. Rovněž upozorňuje na skutečnost, že podle § 572 obch. zák. je mandant povinen uhradit mandatáři pouze ty náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku. Podle státního zástupce jednání JUDr. D. H. naplňuje po formální i materiální stránce skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Připomíná, že v dovolání obviněný v podstatě opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k jinému rozhodnutí, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného JUDr. D. H. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout vady spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí a nemůže v tomto směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Námitky obviněného JUDr. D. H., že se stal obětí podvodného jednání V. T., přičemž ohledně osoby jmenovaného mělo být dokazování doplněno, směřují proti konečnému skutkovému zjištění soudů obou stupňů včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše uvedeno, nelze tyto výtky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod popsaný v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání uvedené v § 265b tr. ř. V případě, že by obviněný výlučně uplatnil jen tyto námitky, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jelikož dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě právních vad soudních rozhodnutí a nikoli k přezkoumání skutkového stavu, nelze se ani postupem podle § 265r odst. 7 tr. ř. (pojednává o dokazování před dovolacím soudem) domáhat odstranění namítaných nedostatků ve skutkových zjištěních. Proto nelze akceptovat návrh obviněného na provedení důkazu k osobě svědka V. T.

Obviněný JUDr. D. H. v dovolání také namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek nejen z hlediska trestního práva, ale především nepřihlížely k hmotně právní úpravě smluvního vztahu mezi společnostmi T. p., s. r. o., (mandant) a Q. L., s. r. o., (mandatář) založeného mandátní smlouvu. Jde o námitku, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí - výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, který shledal správným i odvolací soud, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Z mandátní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1996 mezi společností T. p., s. r. o., se sídlem P., zastoupené JUDr. M. P. (dále jen mandant) a společností Q. L., s. r. o., se sídlem P., zastoupené JUDr. D. H. (dále jen mandatář), která se nachází na č. l. 95 až 97 trestního spisu, vyplývají tyto skutečnosti:

I. Mandatář se zavazuje pro mandanta jeho jménem a v jeho prospěch zabezpečit obchodní záležitosti, které jsou specifikovány v bodě II. této smlouvy. Tyto záležitosti budou zajišťovány způsobem, který nepoškodí žádnou ze zúčastněných stran, dle obchodní etiky a v souladu s platnými zákony České republiky.

II. Mandatář se zavazuje zajistit pro mandanta veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru ve výši do 12 mil. USD, s úrokem max. do 8% a dobu splatnosti deset let.

III. Mandatář je povinen vykonávat svoji činnost výhradně podle zájmů mandanta a v souladu s jeho zájmy, o kterých je informován. Mandatář je povinen oznámit všechny skutečnosti, které zjistil při zařizování záležitostí a jež mohou mít vliv na změnu pokynů zájemce. Od pokynů se může mandatář odchýlit jen, je-li to naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas. Je jeho povinností však mandanta neprodleně o takovém kroku informovat a mandant si vyhrazuje právo dodatečného projevu vůle.

IV. Za tuto činnost náleží mandatáři dohodnutý honorář. Výše honoráře byla dohodnuta ve smluvní ceně ve výši 2,5 % z celkového objemu úvěru. Celková výše honoráře je splatná nejpozději do 14ti dnů od možnosti mandanta fakticky čerpat obstaraný úvěr a po jeho připsání na mandantův účet (smlouva rovněž uvádí způsob jeho převedení na účet mandatáře a výši smluvního penále při nedodržení jeho splatnosti).

V. Mandant může tuto smlouvu kdykoliv částečně nebo v celém rozsahu vypovědět, ne však dříve, než vyrovná vynaložené náklady mandatáře související s plněním zakázky pro mandanta, včetně honoráře za již obstarané finanční zdroje, které převyšují zálohu na náklady.

a) Mandant je povinen uhradit zálohu na náklady spojené s vyřízením požadovaného úvěru ve výši 600.000,- Kč na účet mandatáře, a to v den podpisu této smlouvy. Tato záloha je součástí provize.

b) Mandant se dále zavazuje neprodleně složit částky určené mandatářem k zaplacení expertiz a přímých nákladů, vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem, dle požadavků mandatáře.

c) Mandant bere na vědomí, že tyto náklady dosáhnou max. výše 4, 5 mil. Kč, a že jakékoliv zpoždění v jejich úhradě jde na vrub rychlosti vyřízení úvěru.

Pokud nedojde ke splnění závazku mandatáře jeho vlastní vinou, je povinen vrátit zálohu po odečtení prokázaných nákladů. Nedojde-li ke splnění závazku z důvodu jakéhokoliv zásahu mandanta nebo z důvodů odstoupení mandanta od této smlouvy, propadá záloha bez náhrady ve prospěch mandatáře. Za zásah mandanta se v této smlouvě pokládá i nedodržení termínu dodání vyžádaných materiálů, chyby v dokumentaci, nepravdivé údaje, nedodání vyžádaných notářsky ověřených dokumentů, nedostavení se na sjednaná jednání bez včasné omluvy, odmítnutí vycestovat do zahraničí za účelem podpisu smlouvy nebo osobního jednání o smlouvě a odmítnutí hradit požadované platby.

VI. Mandant je povinen informovat mandatáře o všech plánovaných samostatných krocích, a to neodkladně. V opačném případě se vystavuje nebezpečí postihu podle čl. V. posledního odstavce.

VII. (zavazuje smluvní strany k zachovávání mlčenlivosti o věcech v souvislosti s plněním smlouvy včetně možnosti postihu v opačném případě).

VIII. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu obou stran a končí dnem, ve kterém je možno čerpat kapitálové zdroje v určené výši a úhradu platby navržené v čl. IV. této smlouvy, vyjma ustanovení čl. VII., nejpozději však do 31. 8. 1996, což obě strany berou na vědomí.

IX. Pokud není v této smlouvě výslovně ujednáno jinak, platí ustanovení obchodního zákoníku a ostatních obecně závazných předpisů (smlouva také obsahuje ustanovení pro případ nástupnických nároků smluvních stran a náležitost, že mandant ji nepodepisuje ve stavu tísně, ale dobrovolně, neovlivněn žádnými prostředky).

X. Po marném uplynutí termínu splatnosti smlouvy se mandatář zavazuje uhradit mandantovi veškeré účelně vynaložené náklady vyplývající z předchozích ustanovení.

K popsané mandátní smlouvě byl mezi uvedenými společnostmi podepsán dne 4. 10. 1996 dodatek č. 1, který konstatoval prodloužení lhůty k vyřízení úvěru uvedené v čl. VIII. mandátní smlouvy do 20. 11. 1996 a stanovil další, v dokumentu blíže specifikované skutečnosti (č. l. 98 tr. spisu).

V prvé řadě Nejvyšší soud konstatuje, že předmět plnění mandatáře je v čl. II. mandátní smlouvy uveden poněkud neurčitě: zajistit pro mandanta veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru . Této okolnosti si byl vědom i soud prvního stupně, když z tohoto hlediska smysl smlouvy zjišťoval a vyhodnotil z provedených důkazů. V této souvislosti mimo jiné uvedl: Z obsahu výpovědi jak obžalovaného, tak i svědka P. i ostatních osob na věci zainteresovaných, a to jak T., tak i svědka H., jednoznačně vyplývá, že smyslem této mandátní smlouvy bylo, že to bude obžalovaný a jeho firma Q. L., která pro T. p. obstará zahraniční úvěr, přičemž obžalovaný v té době byl znám jako osoba, která je schopna tyto úvěry v zahraničí za nějakých určitých okolností obstarat (str. 11 rozsudku). Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit, že v případech, kdy obsah právního úkonu v obchodních závazkových vztazích je neurčitý, postupuje se podle výkladových pravidel uvedených v § 266 obch. zák. Obviněnému lze přisvědčit v tvrzení uplatněném v dovolání, že z pouhého textu mandátní smlouvy nelze dovodit, že zařízení poskytnutí úvěru bylo jeho osobním závazkem nebo osobním závazkem společnosti Q. L., s. r. o.

Obviněný v mimořádném opravném prostředku upozorňuje, že mandatář se nezaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním úvěru, a proto ve smyslu § 573 obch. zák. neodpovídá za případné porušení závazků zahraničními subjekty. K této výtce nutno uvést, že z výroku o vině a ani z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývají žádné na základě dokazování zjištěné konkrétní skutečnosti, že by mandatář, jehož jménem obviněný jednal, byl činěn odpovědným za porušení závazků jinými subjekty.

Dále se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného vznesenou v dovolání, že nebyl povinen k vyúčtování finančních prostředků. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné uvádí: Podle samotné mandátní smlouvy měl obžalovaný v případě, že k dodržení smlouvy nedojde, přičemž k tomu nedošlo ani v prodlouženém termínu, povinnost po odečtení svých některých základních nákladů a po dohodnuté odměně provést podrobné vyúčtování předané zálohy a tyto peníze vrátit . Rovněž konstatuje: Obžalovaný do současné doby prakticky za bezmála více jak pět let nebyl schopen společnosti T. p. vykázat jedinou položku o jejím užití. Na základě dokazování však vyplynulo, že na částku 500.000,- Kč existuje stvrzenka o převzetí T., přičemž svědek H. pak povrzuje, že další částku 500.000,- Kč obdržel on sám v souvislosti s náklady, které měl v rámci vypracování posudku na společnost T. p. Z toho tedy vyplývá, že ohledně částky nejméně 3.100.000,- Kč obžalovaný není schopen doložit žádnými doklady, jak tato částka byla užita. Soud prvního stupně rovněž v podrobnostech popisuje, proč neuvěřil obhajobě JUDr. D. H., že tyto peníze předal V. T. (vše na str. 11 - 12 rozsudku).

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že peněžní částky byly obviněnému JUDr. D. H. předávány společností T. p., s. r. o., k zajištění úvěru, jak vyplývá z mandátní smlouvy i ze skutkových zjištění. Byť to zmíněná smlouva ohledně všech poskytnutých finančních prostředků výslovně nestanovila (v tomto směru není možné souhlasit s názorem soudů obou stupňů uvedeným v napadených rozhodnutích; srov. znění čl. V.), lze po obviněném požadovat jejich vyúčtování, např. aby sdělil z jakého důvodu, v jaké konkrétní výši a v čí prospěch finanční prostředky použil, eventuálně aby svá tvrzení doložil, zejména když úvěr zajištěn nebyl. Zmíněný postup a vzájemné finanční vypořádání byly nezbytné i z hlediska stavu, aby mezi účastníky smlouvy nedošlo k bezdůvodnému obohacení (srov. ustanovení § 451 obč. zák.). Navíc z čl. I. věty druhé mandátní smlouvy vyplývá, že záležitosti měly být zajišťovány způsobem, který nepoškodí žádnou ze zúčastněných stran, dle obchodní etiky a v souladu s platnými zákony České republiky. Podle čl. III. věty první této smlouvy byl mandatář povinen vykonávat svoji činnost výhradně podle zájmů mandanta a v souladu s jeho zájmy, o kterých byl informován. Tyto povinnosti zcela nepochybně zahrnovaly i to, že svěřené peníze budou mandatářem použity v souladu se smluvním ujednáním. V této záležitosti soud prvního stupně učinil skutkové zjištění ohledně kterých subjektů, z jakého důvodu i v jaké konkrétní výši obviněný finanční prostředky T. p., s. r. o., použil, a jak naložil s ostatními penězi jmenované společnosti, které shledal bezchybným i odvolací soud. Protože toto skutkové zjištění nespočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nelze je v dovolacím řízení přezkoumávat.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000, - Kč (vše ve znění trestního zákona účinného od 1. 1. 2002).

Podle Nejvyššího soudu skutek, pro který byl obviněný JUDr. D. H. napadenými rozsudky odsouzen, sice obsahuje všechny formální a materiální znaky zmíněného trestného činu, avšak celková výše škody vzbuzuje pochybnosti.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně (následně i odvolací soud) zahrnul pod povinnost obviněného k vyúčtování předané zálohy veškeré finanční částky, které mu byly v rámci mandátní smlouvy mandantem poskytnuty (vyplaceny). Soudy obou stupňů argumentovaly tím, že povinnost JUDr. D. H. k vyúčtování svěřených finančních prostředků vznikla skutečností, že předmětný úvěr zajištěn nebyl (např. str. 3 poslední odstavec věta třetí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž měl povinnost všechny vyplacené peníze, jež k zajištění předmětného úvěru nepoužil (po odečtení některých svých základních nákladů a dohodnuté odměny), společnosti T. p., s. r. o., vrátit. V této souvislosti však současně opomenuly vypořádat se s ustanovením čl. V. mandátní smlouvy, tj. s povinností mandatáře vrátit zálohu, na náklady spojené s vyřízením požadovaného úvěru ve výši 600.000,- Kč (po odečtení prokázaných nákladů), jež podle ustanovení čl. V. písm. a) smlouvy byla součástí provize, a to v případě, že nedojde ke splnění závazku jeho vlastní vinou, jak namítá i obviněný v dovolání. O dalších finančních částkách určených k zaplacení expertiz a přímých nákladů, vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem pojednával čl. V. písm. b) mandátní smlouvy. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto zřejmé, že předmětná smlouva rozlišovala zálohu na provizi a ostatní finanční náklady.

Podle § 571 odst. 2 obch. zák. platí, že nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykonává činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitostí vzniknou mandatáři značné náklady, může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu.

Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout zjištění soudu prvního stupně, že obviněný JUDr. D. H. určité úkony k zajištění úvěru učinil, když za tím účelem část finančních prostředků použil, a to částku 500.000,- Kč ve prospěch V. T. a částku 500.000,- Kč ve prospěch Ing. H. H. Zda ke splnění závazku mandatáře, jehož jménem měl obviněný jednat, nedošlo ve smyslu čl. V. mandátní smlouvy jeho vlastní vinou, je otázkou skutkových zjištění. V tomto směru se však soudy obou stupňů trestní věcí důsledně nezabývaly, jak vyplývá nejen z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí. K této otázce odvolací soud pouze konstatoval: Obžalovanému je možno přisvědčit ve stanovisku, že nebylo prokázáno, že k zajištění úvěru nedošlo pouze jeho vinou (str. 3 rozsudku). Pro úplnost lze poznamenat, že z hlediska náležitého posouzení mohou být významné i případné jiné konkrétní aktivity obviněného, byť nebyly spojeny s vynaložením svěřených finančních prostředků, pokud ale směřovaly k zajištění úvěru (např. jednání se zahraničními subjekty zabývajícími se poskytováním finančních úvěrů, zprostředkování jednání těchto subjektů s mandantem apod.).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání důvodně, neboť výrok o vině v případě celkové výše škody (3.100.000,- Kč), kterou obviněný měl jednáním kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, způsobit, vzbuzuje pochybnosti, když v této části napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V důsledku tohoto nedostatku je vadný nejen přezkoumávaný výrok o vině, ale jsou chybné i navazující výroky o náhradě škody (v rozsudku soudu prvního stupně) a o uloženém trestu (v rozsudku odvolacího soudu). Proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněného JUDr. D. H. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, jednak v části, v níž zůstal v případě jmenovaného nezměněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a také ve výroku o trestu, který byl v odvolacím řízení obviněnému uložen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento postup je důvodný, neboť popsanou vadu lze s poukazem na její charakter odstranit ve veřejném zasedání v řízení o odvolání, aniž by bylo nutné věc vracet do stadia řízení před soudem prvního stupně.

Úkolem Vrchního soudu v Praze bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu projednat odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, ohledně výroku pod bodem 1., jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c)tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a výroku, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody společnosti T. p., s. r. o., P., ve výši 3.100.000,- Kč. Nejvyšší soud ukládá odvolacímu soudu, aby postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. provedl jako důkaz předmětnou mandátní smlouvu, včetně jejího dodatku (č. l. 95-98 tr. spisu); jinak ponechává na jeho úvaze, zda provede i další důkazy. Lze upozornit, že v odvolacím řízení má obviněný možnost např. učinit návrh na doplnění dokazovaní, který nemohl akceptovat dovolací soud. Vrchní soud v Praze bude muset v rámci rozhodování o odvolání mimo jiné učinit skutkový závěr, zda obviněný měl povinnost, a to i s ohledem na ustanovení čl. V. posledního odstavce věty první předmětné mandátní smlouvy, vrátit zálohu 600.000,- Kč (po odečtení prokázaných nákladů), jež byla součástí provize, tj. zda k nesplnění závazku mandatáře došlo jeho vlastní vinou či nikoli. Dalším úkolem odvolacího soudu bude, po splnění přezkumné povinnosti uvedené v § 254 tr. ř., v souladu se zákonem ve věci rozhodnout.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák