6 Tdo 908/2015
Datum rozhodnutí: 30.07.2015
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník



6 Tdo 908/2015-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2015 o dovolání, které podal obviněný Mgr. O. A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2014, č. j. 55 To 120/2014-436, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 124/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 15 T 124/2011 , byl obviněný Mgr. O. A. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 13. 11. 2009 v místě bydliště poškozené B. M., využil senilní demence poškozené a tuto přiměl, aniž poškozená byla srozuměna s tím, co podepisuje, k podpisu předem připravené darovací smlouvy , jejímž předmětem bylo darování nemovitosti v katastrálním území ........ H., obec ................ P., okres ... J. n. N., zapsaných na listu vlastnictví číslo .... u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště J. n. N., konkrétně budovy č. p. ... s parcelou stavební číslo ... (budova k bydlení), stavební parcely číslo ..... (zastavěná plocha a nádvoří), budovy bez č. p./č. e. s parcelou stavební číslo ..... (jiná stavba), stavební parcely číslo ..... (zastavěná plocha a nádvoří), pozemkové parcely číslo ..... (zahrada) a pozemkové parcely číslo .... (trvalý travní porost), kdy poškozená jako dosavadní majitelka specifikovaných nemovitostí touto smlouvou předmětné nemovitosti darovala právě obžalovanému v pozici obdarovaného; následně osobně zaslal na Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. n. N. písemnost označenou jako návrh na povolení vkladu do katastru na základě darovací smlouvy , kterou navrhoval, aby bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí a aby bylo rozhodnuto o tom, že se povoluje vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 2009, přičemž k předmětnému návrhu opatřenému legalizačními doložkami ze dne 16. 11. 2009 (pokud jde o legalizaci podpisu B. M.) a ze dne 18. 6. 2010 (pokud jde o legalizaci podpisu obviněného) přiložil mj. i vyhotovení darovací smlouvy ze dne 13. 11. 2009 s úředně ověřenými podpisy, ač si byl vědom skutečnosti, že k legalizaci podpisu poškozené B. M. na obou listinách, tj. jak na darovací smlouvě tak i na návrhu na povolení vkladu, ve skutečnosti nikdy nedošlo; předmětný návrh na povolení vkladu byl Katastrálnímu úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. n. N. doručen dne 21. 06. 2010; takto obžalovaný učinil, ačkoli si s ohledem na okolnosti, zejména s ohledem na duševní stav poškozené a s ohledem na to, že legalizace podpisů poškozené na listinách předložených katastrálnímu úřadu byla zfalšována, musel být vědom toho, že postupuje bez vědomí a souhlasu poškozené B. M., která nikdy neměla v úmyslu specifikované nemovitosti obžalovanému darovat a v tomto smyslu svou svobodnou vůli neprojevila, když mj. jmenovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 01. 2010, č. j. 30 Nc 228/2009-24 a 7 P a Nc 110/2009, který nabyl právní moci dne 15. 02. 2010, zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům, a to pro duševní poruchu, která není jen přechodná a která přetrvává již několik let, kterážto skutečnost obžalovanému s ohledem na příbuzenské vztahy rovněž byla známa; a takto obžalovaný činil v úmyslu ke škodě poškozené M. získat do svého vlastnictví specifikované nemovitosti v hodnotě nejméně 900.000 Kč, což se mu i podařilo, neboť na základě uvedeného postupu byl vklad práva v katastru nemovitostí dne 14. 07. 2010 zapsán, a to s právními účinky vkladu ke dni 21. 06. 2010, a takto došlo k převodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem,

2) dne 13. 11. 2009 v místě bydliště poškozené P. Z., přiměl poškozenou k podpisu předem připravené darovací smlouvy , jejímž předmětem bylo darování nemovitostí v katastrálním území ... Ch. u Ž. B., obec ... Ž. B., okres . J. n. N., zapsaných na listu vlastnictví číslo .... u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště J. n. N., a to budovy č. p. .... s parcelou stavební číslo ... (budova k bydlení), stavební parcely číslo .....(zastavěná plocha a nádvoří), stavební parcely číslo .... (zastavěná plocha a nádvoří), pozemkové parcely číslo .... (ovocný sad), pozemkové parcely číslo ... (lesní pozemek) a pozemkové parcely číslo ..... (trvalý travní porost), kdy poškozená jako dosavadní majitelka specifikovaných nemovitostí touto smlouvou předmětné nemovitosti darovala právě obžalovanému v pozici obdarovaného; následně osobně zaslal na Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. n. N. písemnost označenou jako návrh na povolení vkladu do katastru na základě darovací smlouvy , kterou navrhoval, aby bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí a aby bylo rozhodnuto o tom, že se povoluje vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 2009, přičemž k předmětnému návrhu opatřenému legalizačními doložkami ze dne 16. 11. 2009 (pokud jde o legalizaci podpisu P. Z.) a ze dne 18. 06. 2010 (pokud jde o legalizaci podpisu obžalovaného) přiložil mj. i vyhotovení darovací smlouvy ze dne 13. 11. 2009 s úředně ověřenými podpisy, ač si byl vědom skutečnosti, že k legalizaci podpisu poškozené P. Z. na obou listinách, tj. jak na darovací smlouvě tak i na návrhu na povolení vkladu, ve skutečnosti nikdy nedošlo; předmětný návrh na povolení vkladu byl Katastrálnímu úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. n. N. doručen dne 13. 07. 2010; takto obžalovaný učinil, ačkoli si s ohledem na okolnosti, zejména s ohledem na věk poškozené a s ohledem na to, že legalizace podpisů poškozené na listinách předložených katastrálnímu úřadu byla zfalšována, musel být vědom toho, že postupuje bez vědomí a souhlasu poškozené P. Z., která svůj podpis na darovací smlouvu a návrh na povolení vkladu do katastru připojila bez znalosti toho, co podepisuje, neboť jednotlivé listiny si ani nepřečetla, a která nikdy neměla v úmyslu specifikované nemovitosti obžalovanému darovat, což je zjevné již z toho, že dne 30. 05. 2006 učinila formou notářského zápisu závěť, kterou dědicem veškerého majetku ustanovila zcela jinou osobu; a takto obžalovaný činil v úmyslu ku škodě poškozené Z. získat do svého vlastnictví specifikované nemovitosti v hodnotě nejméně 1.500.000 Kč, což se mu i podařilo, neboť na základě uvedeného postupu byl vklad práva v katastru nemovitostí dne 23. 08. 2010 zapsán, a to s právními účinky vkladu ke dni 13. 07. 2010, a takto došlo k převodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem.

Obviněný byl za uvedené jednání odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupkyně do výroku o trestu v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 55 To 120/2014-436 , kterým je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Miloše Nováka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že celý incident má povahu občanskoprávního sporu a nastínil roli P. Z., jeho pratety, která jej žádala, aby jí pomohl vyřešit problémy s jejím majetkem. Není si vědom toho, že by nějaké listiny falšoval, ani že by svoji pratetu Z. přiměl k podpisu darovací smlouvy proti její vůli, přičemž tuto výhradu vznáší i ve vztahu k pratetě B. M. To, že mu obě pratety majetek darovaly, bylo jejich výhradním přáním, nikoho v omyl neuvedl a nikomu škodu nezpůsobil, stejně tak se na úkor nikoho neobohatil. Celý postup konzultoval se sestrami L. P., P. Z. a B. M. Podotkl, že u podpisu darovacích smluv byl přítomen vždy jeho otec. Nejsou mu známy důvody, proč výpověď jeho otce byla shledána za nepravdivou. K otázce ověřování podpisů uzavřel, že tyto ověřovala třetí osoba, nikoli on. Ze všech těchto důvodů pokládá skutková zjištění za vadná a nedostatečná pro učinění závěru o jeho vině. Soud podle názoru dovolatele pochybil jednak při hodnocení důkazů, jednak při rozhodnutí o vině i trestu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Sdělil, že soud prvního stupně postavil odsouzení obviněného správně na výpovědích poškozených a dalších svědků, kteří jej z protiprávního jednání usvědčovali, jakož i na listinných důkazech. Akcentuje, že obviněný ve svém dovolání nevytkl vady při aplikaci hmotného práva. Svou dovolací argumentací se domáhá změny učiněných skutkových zjištění a soudům vytýká porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení podle státního zástupce sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud by se z podaného dovolání extrahovaly určité námitky obviněného, totiž že případ má rysy civilního sporu, který by měl být řešen v občanskoprávním řízení, a že pro závěr o zločinu podvodu chybí obohacení pachatele, neboť nemovitosti byly poté převedeny na bratra obviněného, pak tyto námitky považuje za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť na samé hraně přijatelnosti, neboť jsou paušální a postrádají výklad co do vady při aplikaci hmotného práva. Státní zástupce je shledává zjevně neopodstatněnými.

Námitce, že spor měl být řešen v občanskoprávním řízení, podle státního zástupce nelze přisvědčit. V návaznosti na teoretické rozvedení problematiky subsidiarity trestního práva (možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu bez dalšího nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti) zmínil, že pokud byl spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, byl překročen spodní práh trestnosti, resp. naplněna podmínka materiální protiprávnosti činu nezbytná k použití tohoto sankčního systému (s ohledem na výši způsobené škody byla v daném případě navíc naplněna dokonce kvalifikovaná skutková podstata zločinu podvodu), pak aplikaci trestního předpisu neshledává vadnou.

Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce o absenci znaku obohacení z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Ze skutkových závěrů je zřejmé, že tzv. podvodné jednání směřovalo přímo k obohacení obviněného jako pachatele, přičemž čin byl dokonán již jeho obohacením. Po dokonání je z hlediska užití právní kvalifikace podvodu irelevantní, zda a komu byla nemovitost, k níž pachatel nabyl vlastnické právo neoprávněně tzv. podvodným jednáním následně převedena.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.

Podstatu dovolání obviněného tvoří jeho pokračující polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s jejich hodnocením provedených důkazů. V rozhodující části se dovolal právě z hledisek tvrzených vad skutkových a procesních domáhá zrušení jím napadených rozhodnutí, a to v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Tento totiž předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva trestního na skutkový stav, jež byl dovoláním napadeným rozhodnutím (v daném případě rozsudkem soudu prvního stupně) zjištěn.

V obecnosti je nezbytné připomenout, že dovolání, které směřuje proti odsuzujícímu rozsudku, resp. zamítavému usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného [důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn], lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu (v daném případě zločinu podvodu), než toho, jímž byl obviněný uznán vinným, apod. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která nemůže dovolatel z hlediska jím uplatňovaného zájmu modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné.

Namítá-li tedy obviněný, že si není vědom falšování dokumentů, že darování majetku poškozených dovolateli bylo jejich přáním, a proto ani nemohl využít jejich omylu apod., pak se touto dovolací argumentací zcela zřetelně ocitá mimo rámec věcného naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť to v části nesprávného právního posouzení skutku předpokládá nesprávnou hmotně právní subsumpci (podřazení) skutkového zjištění soudu pod příslušné ustanovení trestního zákoníku.

Stran zásahu do vyjádřených skutkových zjištění je nezbytné připomenout, že k němu může dovolací soud přistoupit jen zcela výjimečně, a to toliko tehdy, pokud by dospěl k závěru, že mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými či právními existuje extrémní nesoulad ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. O případ extrémního nesouladu se v posuzované věci nejedná již proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně a na něho navazující rozhodnutí soudu odvolacího se zakládají na úplném zhodnocení skutkového stavu a zejména soud prvního stupně, na který navázal soud odvolací, zcela transparentně vyjádřil úvahy mimo jiné, z jakého důvodu považuje výpověď svědka PhDr. O. J. P., otce obviněného za účelovou ve snaze pomoci obviněnému které jej vedly k jím učiněnému rozhodnutí. Soud prvního stupně při zvažování viny dovolatele vycházel nejen ze svědeckých výpovědí poškozených, nýbrž i z na ně navazujících důkazů listinných či svědeckých výpovědí R. F. a L. H. Protože dovolací soud zásadně do hodnotící činnosti soudů nižších stupňů nezasahuje (s výjimkou zcela zjevných logických rozporů, nejasností apod., což není případ posuzovaný), neshledává Nejvyšší soud ani potřebu jakkoli reagovat na námitky obviněného směřující do roviny korekce skutkových zjištění, tj. na námitky, které uplatněný dovolací důvod zcela zjevně nenaplňují.

Pokud by se dovolací argumentace obviněného omezila pouze na tyto námitky skutkového a procesního charakteru, musel by Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obsah dovolací argumentace obviněného však těmito námitkami vyčerpán nebyl.

Za formálně právně relevantní námitky, které obviněný učinil obsahem podaného dovolání, je třeba považovat výhradu, že celý spor měl být řešen za pomoci prostředků civilního práva (v obsahovém vyjádření touto výhradou dovolatel uplatnil námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku) a s jistou mírou tolerance i námitku, že neobohatil sebe ani jiného. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

K námitce první je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který je trestním zákonem za trestný označen a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (zde namítané prostředky práva občanského).

Pro úplnost je třeba dodat, že právě uvedené je v případě méně závažných trestných činů korigováno uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takový případ se ve zde posuzovaném jednání obviněného očividně nejedná. Je tomu tak proto, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, stejně jako z vymezení jeho jednání v tzv. skutkové větě výroku o vině plyne, že obviněný svým jednáním využil vysokého věku obou poškozených a senilní demence poškozené B. M., které nedokázaly rozpoznat podvodné jednání obviněného a svým činem způsobil poškozeným škodu (opřenou o odborné vyjádření Mgr. Zdeňka Thorovského založené na č. l. 182, resp. 193) ve výši přesahující 2.400.000 Kč. Ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku způsobil svým činem značnou škodu. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe proto v daném případě nepřichází v úvahu jednak s ohledem na způsob provedení činu (využití vysokého věku poškozených a senilní demence poškozené B. M., padělání úředního ověření podpisu poškozených na darovacích smlouvách a návrzích na vklad nemovitostí do katastru nemovitostí), jednak s ohledem na výši škody, kterou činem způsobil (ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku značná škoda). V důsledku toho nabylo jednání obviněného ryze kriminálního charakteru a jeho poukaz na prostředky civilního práva je, s ohledem na výše řečené, zcela nepřípadný.

Ve vztahu k druhé námitce lze ve stručnosti poznamenat, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057). Pokud proto obviněný svým jednáním vyvolal u poškozených omyl, kterým je v této situaci třeba rozumět nedostatek představy o rozhodujících okolnostech jednání poškozených, a následně i za pomoci padělání úředního ověření podpisu poškozených na darovacích smlouvách a návrzích na vklad do katastru nemovitostí docílil samotného vkladu práva do katastru nemovitostí, čímž se stal nabyvatelem předmětných nemovitostí, neoprávněně rozmnožil majetek, který by za normálních okolností nebýt trestného jednání nenabyl. Za této situace není významné, zda předmětné nemovitosti následně převedl na právního nástupce, neboť trestný čin (zde zločin) podvodu byl dokonán již samotným obohacením pachatele (provedením vkladu).

Pouze pro úplnost se dodává že, pokud obviněný vzpomíná chybný výrok o trestu, nikterak blíže nerozvedl, v jakém rozsah jej napadá a co z hlediska výroku o trestu soudům vytýká. Není úkolem soudu dovolacího, aby za dovolatele domýšlel, jakou nesprávnost svým dovoláním napadenému výroku vytýká. Má-li snad obviněný na mysli nepřiměřenost uloženého trestu, připomíná se, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu, kterou nelze napadat ani prostřednictvím zvoleného, ani prostřednictvím jiného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného jako celku podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako dovolání zjevně neopodstatněného, když takový způsob rozhodnutí odůvodňují jeho námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu