6 Tdo 906/2011
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 906/2011-27
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. K . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 12 To 34/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 149/2010, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 T 149/2010, byl obviněný Z. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným [v bodě I.)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), [v bodě II.)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., [v bodě III.)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodě IV.)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku blíže specifikovaným poškozeným zde vypočtené částky, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázáni i poškození MUDr. I.P. a M. V.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 12 To 34/2011, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J.K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti zaplatit na náhradu škody poškozenému J.K. částku 430.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že odvolací soud na mnoha místech svého rozhodnutí odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je poukazováno na to, že jeho obhajoba byla vyvrácena , když poškození popsali okolnosti, za nichž mu peníze půjčovali, přičemž měl objektivně zejména v letech 2007 - 2008 značné majetkové závazky, což mu mělo fakticky znemožňovat dostát slibům včasného vrácení půjček. Poznamenal, že pro jednoduchost pomíjí diference mezi výpověďmi jeho osoby a příbuzných jeho bývalé manželky stran výše peněžních půjček, slibovaných termínů jejich vrácení, resp. stran toho, zda byl z půjček zavázán on sám či jeho tehdejší manželka M. K., resp. že se snaží pochopit skutečnost, že po rozpadu jeho manželství s M. K. nabyly paměťové stopy u jejich příbuzných podivných rysů. Soudům nižších stupňů vytkl, že akceptovaly lživé tvrzení M.K. o tom, že její vklady do společné domácnosti v letech 2004 a 2005 měly charakter civilistických půjček, které byl povinen vracet. Prohlásil, že z peněz vložených jeho tehdejší manželkou do společné domácnosti ona sama postupně profitovala a totéž platí o zisku z operací, k nimž byla část uložených peněz jeho osobou použita. Shledal, že posuzováno podobnou logikou by většina manželských rozchodů, kdy jeden či oba manželé disponovali v ten který okamžik i jinými prostředky, než spadajícími do sféry společného jmění manželů, musela končit trestním postihem jednoho či dokonce obou manželů. Uvedl, že podřazením těchto investic do společného jmění manželů pod pojem podvodně vylákané půjčky a následnou aplikací § 250 tr. zák. došlo k excesu z přiměřeného právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho slov mělo použití slovních klišé (která nejsou v souladu s výsledky dokazování) v popisu skutku toliko formalisticky umožnit, aby jeho jednání vůči M. K. bylo možno považovat za jednání podvodné. Dále namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se nezabývaly jeho obhajobou v tom smyslu, že oprávněně spoléhal na to, že veškeré své závazky bude moci uhradit zpeněžením svých obchodních aktivit v Italské republice. K tomu uvedl, že nechuť opatřit a provést potřebné důkazy dožádáním v cizině zaráží o to více, že v přípravném řízení se prostřednictvím Interpolu pokoušela jeho obhajobu prověřit i státní zástupkyně, jež v průběhu hlavního líčení označila obhajobou vznesený návrh na doplnění dokazování vyžádáním příslušné zprávy od orgánů státní moci a správy Italské republiky za vhodný . Tytéž informace se pak opětovně pokusil získat i odvolací soud, patrně si byl vědom mezery v dokazování. Obviněný zhodnotil, že fakticky nicméně orgány činné v trestním řízení na opatření důkazu, který by potvrdil či vyvrátil jeho obhajobu, rezignovaly jen proto, že orgány cizího státu, které jim měly potřebnou součinnost poskytnout, nepostupovaly dostatečně rychle. Na oltář rychlosti trestního řízení tedy byla obětována prověrka jeho obhajoby, a to obhajoby, která by v případě svého potvrzení nemohla nevést k vydání zprošťujícího rozsudku. Uzavřel, že v ústavně právní rovině jde o flagrantní porušení principu tzv. fair procesu s tím, že je přesvědčen, že k nápravě by měl přispět i dovolací soud.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 12 To 34/2011, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dodal, že v současnosti na základě dovoláním napadeného rozsudku vykonává trest odnětí svobody a při zrušení výroku o vině lze očekávat i zrušení výroku o trestu, takže pro případ vyhovění dovolání přichází v úvahu postup dovolacího soudu podle § 265 l odst. 4 tr. ř., přičemž vyjádřil přesvědčení, že důvody pro jeho vzetí do vazby neexistují.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.

Následně státní zástupce uvedl, že pokud tudíž obviněný v rámci svých námitek, které svojí podstatou směřují zejména proti bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, napadá hodnocení výpovědí svědků či rozsah dokazování, nelze k tomu přihlížet, ale je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Z nich je potom zřejmé, že obviněný pod nepravdivou legendou podnikatelských aktivit v Itálii vylákal od své tehdejší manželky M.K. celkem 1.300.000,- Kč, které měla ve svém vlastnictví, s cílem je nevrátit, což také neučinil. Zmíněné finanční prostředky přitom obviněný užil pro své potřeby, když na provoz domácnosti nijak nepřispíval. Obviněný současně nebyl schopen uhradit ani další závazky, uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Popsané skutkové okolnosti je potom nutné hodnotit tím způsobem, že obviněný uvedl M.K. i další poškozené v omyl, v důsledku čehož poškození učinili majetkové dispozice spočívající v předání peněz, které se obviněný zavázal vrátit, ač věděl, že tak neučiní, čímž se na jejich úkor obohatil. Naznačená situace přitom nastala i v případě poškozené M. K., která obviněnému půjčila peníze, jež byly v jejím výlučném vlastnictví. Na straně poškozené vznikla škoda ve výši vyplacené částky a na straně obviněného obohacení. Právní kvalifikaci ve smyslu § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je tak nutné přisvědčit.

Státní zástupce proto dovolání shledal zjevně neopodstatněným a navrhl ho v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 12 To 34/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení a jmenovitě soudům pak ještě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad sekundárně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení (zvláště pak soudům nižších stupňů) nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutky popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu právně posoudily jako čtyři pokračující trestné činy podvodu, jak je uvedeno shora. Ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je totiž zřejmé, že obviněný v jednotlivých případech sebe ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného (poškozené včetně tehdejší manželky M. K., která mu půjčila peníze, jež byly v jejím výlučném vlastnictví) v omyl (stran svého úmyslu a svých schopností a možností půjčené finanční prostředky vrátit), v důsledku čehož poškození učinili majetkové dispozice spočívající v předání peněz, které se obviněný zavázal vrátit, ač věděl, že tak neučiní, a způsobil tak na cizím majetku (majetku poškozených věřitelů) v jednotlivých případech škodu nikoli malou, resp. škodu značnou ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý